V sobotu, šest dní před dnem D, se pořádala první generální zkouška. Její
organizací Hermiona jen tak mimochodem pověřila Giny a její snahu
odměnila 50-ti body pro Nebelvír.
Představení bylo deset. Hagrid si dech beroucí improvizaci na obrovité
dřevěné bubny vyrobené z, na některých místech ještě chlupaté, kůže
jakých si tvorů, udržel zahajovací pozici.
K nejzdařilejším kusům, takřka profesionální úrovně patřilo allegro z
Mozartova klavírního koncertu C dur č. 21, upraveného pro klavír, housle,
cello a příčnou flétnu – tří muzikálních primusů a pana profesora
Křiklana, Nebelvírský Ravell s Dracovou výpomocí a samozřejmě Kratiknotův
orchestr. Ten sehrál dva kusy, nejdříve sáhli po předehře k Figarově
svatbě a poté došlo na Habaneru.

„Pane profesore?“ otázala se náhle se zjevivší Narcisa medovým hláskem.
„A, madam, s čím vám mohu být nápomocen?“ zeptal se Kratiknot naštvaně,
že ruší jeho zkoušku.
„Možná já vám,“ usmála se, profesor očima sjel na desky zjevně obsahující
noty, které svírala podpaží.
„Prosím,“ rozmáchlým gestem jí pokynul k orchestru.
„Začneme znovu,“ zavelel Kratiknot.
Školními pozemky, jelikož koncert se konal pod širým nebem na břehu
jezera, se ozvalo charakteristické habanerovské tu-tudut-tu, tu-tudut-tu
a nad tím se vznesl nádherný mezzosoprán, s dalšími takty nabýval na
intenzitě.
Paralyzovanými přihlížejícími se prodral Severus, aby mohl prohodit slovo
s Hermionou a Dracem stojících hned u podia.
„Madam, byla byste tak laskavá a stavila se ve středu?“ zeptal se
Kratiknot přetékající štěstím. „Složím pro vás sbor, aby to bylo vše, jak
se patří!“
„Samozřejmě,“ usmála se, sešla k Severusovi a svému synovi.
„Mami, bravo, bravo…“ přivítal ji s polibkem na tvář.
„Ahoj Hermi, Severusi,“ pozdravila i ostatní.
„Prý jsi mě chtěl o něco poprosit,“ naléhala na ředitele.
„No ano, hned jsem zpátky,“ vydal se zpět do hradu, „pane profesore!“
zavolal na Křiklana bavícího se s hloučkem dalších účinkujících
zmijozelských.

„Teď paní Sanpeová a Prýtová!“ vyvolala další číslo Giny.
Hermiona strnule uchopila flétnu a stojan na noty, kousek od ní se stejně
poraženecky sbírala Prýtová se svým trianglem.
„U toho byste raději neměla být,“ varovala Hermiona paní Malfoyovou.
„Naopak, my se velmi těšíme,“ podpořil ji Draco s úsměvem, za který by se
mu měla minimálně useknout hlava.
Paní profesorka Prýtová a Hermiona se totiž ukázaly být k hudbě
nezpůsobilé natolik, že je odmítl do svého lůna vzít již hotový soubor a
tak jim byl z povinnosti jejich účinkování vyčleněno samostatné
vystoupení.
„Usmějte se trochu, kolegyně, vypadáte, jako by vás odsoudili k smrti!“
zavolal na ně Kratiknot.
„A ne snad,“ ušklíbla se jindy vtipem překypující Prýtová.
Hermiona s ní mlčky souhlasila, snažila se urovnat noty na stojanu, ale
rozklepanýma rukama se jí je podařilo roztrhnout.
„Ježkovy voči!“ ulevila si potichu.
„Já stejně noty neumím, nechte to být,“ zašeptala Prýtová.
„Já taky ne, ale mám tam nakresleno, kam mám dávat prsty…“ odpověděla jí.
Výsledný efekt nebyl zase až tak špatný, lidová písnička byla sice známá
v rychlejším tempu, ale občasné zacinkání trianglu mimo rytmus jí dodalo
ráz něčeho podobajícího se modernímu umění…

„A nyní nám zbývá jen závěrečné číslo pana ředitele,“ ozvala se Giny
nejistě.
„Hned tu bude,“ zavolal Křiklan.
„Jen co napíše písničku,“ zasmála se Narcisa. Nejen k jejímu velkému
překvapení, k nim přicházel Severus s kytarou a několika listy. Pokynul
jim na pódium.
„Je to velmi jednoduché, taková balada,“ začal s vysvětlováním.
„Horatio, od Vás bych potřeboval, abyste zahrál něco takového,“ podal mu
jeden list.
„Já začnu nějakou předehrou, vy byste se přidal…“ Severus se posadil na
židli hned u klavíru a začal s několika akordy, Křiklan se k němu přidal
nejprve nevtíravými úhozy pravé ruky, později přidal i levou. Melodie tím
nabyla na naléhavosti.
„Asi takhle?“ zeptal se klavírista.
„Výborně, moc děkuji,“ pochvaloval si jeho práci Severus. „A teď zpěv,“
list not, který vypadl nejpopsaněji, přeložil a schoval do kapsy. „Já vám
celý text nedám, nemusíte ho znát předem,“ rozhodl.
„Samozřejmě,“ souhlasil Křiklan, „bude překvapení.“
„No, to bude,“ přisvědčil spíš pro sebe. Energičtěji pravil: „Jak vidíte,
text písně máte naznačen těmi slabikami na-na-na, píseň má předehru, dvě
sloky po kterých je celý refrén, a potom mezihru a ten zkrácený refrén
nakonec. S tím potřebuji od vás pomoci, takže to zkusíme. Prosím hlavě,
abyste u toho třetího opakování nezapomněli prodloužit poslední slovo…“
„Aha, tady, vidím to… zkouší se prokopat ven?“ Narcisa na něho vrhla
starostlivý pohled. Severus neznatelně pokrčil rameny. Už ho
nepodezřívala, že jim text slok nedal proto, že ho nemá napsaný, možná
bylo lepší, ho zatím neznat.

Hermiona měla pocit, že by jeho klidný sametový hlas mohla poslouchat do
nekonečna, zavírala oči, nořila se do zatím bezeslovných slabik na-na a
tuhla jí krev v žilách při smutné naléhavosti refrénu:
„Zkouším se prokopat ven.“
vokály tišeji přitakávaly: „Zkouší se prokopat ven…“
I přes podivné prázdno, které v sobě díky téhle písni odhalila, byla
smutná, když zkouška skončila.

Ve středu proběhla zkouška Habanery i s narychlo sestaveným sborem – na
škole už snad nebyl jediný student Havrapsáru, který by se neúčastnil…
Severus byl ještě zamlklejší a zadumanější než kdy před tím, Hermiona se
ho snažila rozveselit, nicméně on o to moc nestál.
O dítěti ještě neměla tu správnou záminku se zmínit. Severus nevypadal,
že by se dovtípil, i když teď ji obden schvátila ranní nevolnost.

Ve čtvrtek, předvečer slavnosti, se s Dracem stavila za jeho rodiči.
Zjistili, že Voldmort je opět pryč, takže se asi nedostaví. To byla
rozhodně dobrá zpráva. Mimo to dostala od Narcisy nabídku zapůjčení šatů
na zítřejší akci.
„Tak které se ti líbí?“ ptala se, po hodinovém probírání šatníku.
„Já opravdu nevím,“ Hermiona nikdy nebyla na činčání, ale velmi vybavený
šatník paní Malfoyové by dostal do rozpaků leckterou modelku.
„Jestli váháš nad dvěma, tak to skutečně není problém,“ usmála se
Narcisa, všimla si, že Hermiona těká mezi několika favority.
„Navíc,“ řekla, když jí dala do náruče velkolepé kusy oblečení, „stejně
bych se do nich nevešla, nosila jsem je asi v tvém věku.“
„A paní?“ zeptala se ještě Hermiona, „mohu je také někomu půjčit?“
„Samozřejmě, jsou tvoje,“ ujistila ji.

Hned co vylezla z krbu v jejich obývacím pokoji, narazila na Severuse
utápějícího se ve své trudomyslnosti.
„Které se ti líbí víc?“ vychrlila na něho.
„Lásko…“ zašeptal prosebně, aby ho nechala na pokoji.
Meruňkové, z hladkého perleťového organtýnu obšívané o odstín tmavší
paličkovanou krajkou položila na křeslo a světle modré, jejichž živůtek
byl ze sametu pošívaného křišťálovými korálky a sukně z lehounkého
vyšívaného hedvábí – právě ta dichotomie mezi těžkým sametem a
pavučinovým hedvábím jim dodávala šmrnc – nechala přehozené přes ruku a
vyšla na chodbu.

Cestu do Nebelvírské věže sice zapomenout nemohla, ale přesto jí její
okolí připadalo mnohem neznáměji, než by mělo. Jako by tudy naposled
kráčela před deseti lety.
Konečně stanula před buclatou dámou, ta jí s pokynutím na pozdrav
otevřela – to bylo zvláštní, nejspíš díky Brumbálovu portrétu všechny
obrazy znaly pravdu a proto se k ní a jejímu muži chovaly velmi uctivě.
Všeobecně pozdravila studenty ve společenské místnosti a následována
jejich ne příliš nadšenými pohledy, vešla k dívčím ložnicím. Zaklepala na
ložnici šestého ročníku.
„Dále,“ ozvalo se několik dívčích hlasů.
„Dobrý večer,“ pozdravila děvčata i jejich zmrzlé úsměvy, „Giny, můžeš na
slovíčko?“
„Jistě,“ odtušila. Hermiona si řekla, že se s tou tvrdohlavostí, která
přesahuje i jejich vnitřní přesvědčení, neuvěřitelně hodí k Harrymu…
„Co se děje, paní Sanpeová?“ zeptala se zrzka drze.
„Když tě škola pověřila rolí uvaděčky, musí se postarat o oblečení. Tyhle
máš na zítřek zapůjčené,“ sdělila jí tak příkře, jak dokázala – kdyby to
nepojala jako rozkaz, Giny by si je nevzala.
„Aha, samozřejmě,“ odtušila, přitom očima mapovala každý kousek látky.

Poznámka autora:
Rezi, máš pravdu, je to zvláštní... přitom holka za toho potomka většinou
sama nemůže, a schválně koho to mimi "zasáhne" víc - ji nebo jeho? Proč
je všechno tak strašně složitý? No, aspoň se o tom dá psát :-)
Katuško, obě Tvé přání se splní velmi brzy :-) Hermionka to jednou říci
musí a takového milého Dráčka bych samotného nenechala, neboj :-)
Díky za komentáře a zdravím i všechny ostatní.