„Snape? Severus Snape?“
Prudce sebou trhl a vyskočil na nohy. Zvedl oči a střetl se s pohledem
Arthura Weasleyho. Severus byl vyvedený z míry, že zapomněl jakkoli
reagovat.
„Rád Vás vidím, příteli. Mohu se zeptat, co hledáte v tomto oddělení?“
pokračoval Weasley.
Severus, který ztuhl, jakmile zjistil, na koho tu narazil, zbledl a
zpočátku nevěděl, co má říci. Během pár vteřin se ale vzpamatoval.
„Samozřejmě, jak jinak - hledám a náhodou jsem zabloudil. Jedině náhoda
by mě totiž mohla dovést do tohoto oddělení.“ Ukázal na knihy kolem sebe,
které byly plné mudlů. (1)
Severus udělal dva kroky ke svému kotlíku, stoupl si před něj, aby se
Arthurovi nepodařilo rozluštit tituly v jeho kotlíku.
„A Vy?“ zeptal se, aby odvedl Weasleyovu pozornost od sebe.
„Sháním tu jeden titul. 100 NEJBĚŽNĚJŠÍCH MUDLOVSKÝCH VYNÁLEZŮ. V
současnosti patří mezi nejprodávanější. Věděl jste, že se teď zvýšil
prodej literatury o mudlech? Svědčí o tom tyto plné regály. Nikdy tu
nebylo tolik knih se zaměřením na mudly.“
„Taky se mi zdá,“ souhlasil Severus a snažil se znít lhostejně. (Měl to
ale štěstí. Ulehčilo mu to práci, než složitě shánět knihy o mudlech.)
„Nikdy nepochopím, proč si kouzelníci kupují něco takového. Mudlové,“
odfrkl si Snape zhnuseně. „Co je na nich zajímavého?“
Arthur Weasley vytáhl titul z regálu. „Jsou fascinující. To, jak si
dokážou poradit bez kouzel.“
Cože? Jenom tohle? To Vás zajímá jenom technika a ne to, jací jsou
mudlové lidé?
„To je nepochybně velmi zajímavé,“ pronesl Snape tak, aby to znělo
pohrdavě. „Pro pár vyvolených kouzelníků určitě.“
„Dlouho jsme Vás neviděli,“ změnil téma Weasley. „Harry mi pověděl vše o
Vás a Brumbálovi. Zasloužil byste si jistě nějaký čestný řád.“
Severus přivřel oči a přísně si ho změřil.
„Myslím, že pan Potter má ve zvyku některé věci zbytečně zveličovat a
nafukovat. Nevěnoval bych tomu takovou pozornost.“
„Ale pomáhal jste porazit Vy-víte-koho. Zachránil jste mou dceru a taky
Siriuse Blacka.“
„Opravdu?“ podivil se Severus. „Vážně jsem zachránil Blacka? Omlouvám se,
ale v tomhle ohledu mi paměť neslouží.“
„Jste příliš skromný. To, jak jste se na konci postavil samotnému
Vy-víte-komu bylo velmi odvážné.“
Je snad něco jako pokus o sebevraždu odvaha? On přece zemřít doopravdy
chtěl. Zemřít za to vše, co v životě udělal i neudělal. Chtěl zemřít
rukou toho, jež zabil i Lily. Bylo zřejmé, že Potter vyhraje a nikdo jej
– Severuse Snapea už nepotřeboval. Byl čas odejít. Ale vše se seběhlo tak
nějak rychle. Proč ten zatracený Potter musel zasahovat? To tomu
zabedněnci nedošlo, že chce zemřít? Že tohle není žádné hrdinství, ale
pokus o sebevraždu, ve které mu ale zabránili? Musel se ten Potter do
toho plést? Ano, Potter se plete vždy a do všeho. Za všechno může jenom
Potter.
„Kdokoli na mém místě by udělal to samé,“ bránil se Severus.
„Kdepak,“ protestoval Arthur.
„Pane Weasley, znám spoustu lidí, co by udělala to, co já. A k tomu ještě
lépe. Nechci žádné díky ani pocty. Sláva a uznání patří plně panu
Potterovi. Jak jsem viděl, stejně to pochopil i celý kouzelnický svět. A
omluvte mě, musím už jít.“
Severus popadl svůj kotlík a fingoval svůj odchod. Ve skutečnosti zabočil
pouze za roh, kde čekal, až Arthur odejde, aby se mohl nerušeně vrátit a
připojit ke svým knihám v kotlíku i tu, kterou si kupoval pan Weasley, a
knihu JAK BYDLÍ MUDLOVÉ.
Než začal opět procházet regály, ujistil se, že v okolí nikdo není.
Nakonec našel jednu velmi užitečnou knihu PRŮVODCE MUDLOVSKOU MÓDOU A
STYLEM OBLÉKÁNÍ. Doufal, že v ní najde užitečné tipy.
Pohlédl do kotlíku a usoudil, že těchto devět titulů by mu mohlo pro
začátek stačit. Zamířil k pokladně. Vyskládal obsah svého kotlíku na
pult. Prodavačka za pokladnou začala sčítat ceny daného zboží.
„Vy musíte být velký milovník mudlů,“ nadhodila.
Snape jenom nespokojeně zavrčel a jakmile zaplatil příslušnou částku a
převzal účtenku, zuřivě popadl své knihy. Chtěl odsud co nejrychleji
zmizet, když…
„Pane profesore!“ vykřikl něčí ženský hlas nadšeně.
Zvláštní. Ženy po něm nikdy nešílely. (2)
Otočil se a s hrůzou našel původce toho nadšení. (3)
Grangerová?!
„Přejete si snad něco?“ zavrčel nevrle.
„Moc ráda Vás vidím,“ přiznala a vypadalo to, že to snad myslí upřímně. O
to víc se Severus zděsil.
„Škoda, že nemohu říct to samé.“
„Kde jste byl celou dobu? Čekali jsme Vás na schůzkách Fénixova řádu.“
„Nepovídejte. Ještě pořád funguje?“
„Víte teď po válce je ještě spousta práce. Hledáme Smrtijedy, snažíme se
opět dostat Azkaban a Mozkomory pod kontrolu, budujeme nové ministerstvo
a nakonec i Bradavice. Mohl byste být u toho.“
„Děkuji, nemám zájem.“
„Jistě chápu. Po tom všem.“
„Nechápete,“ odsekl tvrdě.
„Už se těším, až se vrátím do Bradavic. Musím samozřejmě dostudovat.
Doufám, že opravy půjdou rychle, aby se tam studenti mohli v září vrátit.
Víte, že Fénixův řád chce, abyste zůstal ředitelem?“
„Co prosím?“ zalapal Severus po dechu.
„Vidíte, měl byste na ty schůze chodit.“
„Můžete jim říct, že nemám nejmenší zájem.“
„Ale pane profesore, kdo jiný by měl být ředitelem než Vy, který jste…“
„Nemám o tu práci zájem. Jsou to jenom starosti navíc a zbytečná
zodpovědnost za nějakou bandu idiotů. S těmi jsem už skončil.“
„Ale co teď budete dělat?“
Nějaká zvědavá.
Pohlédl na knihy ve svém náručí.
„Totiž… lektvary a černá magie… Dostal jsem nabídku, jež se neodmítá.
Pracuji na tajném projektu.“
„To jsem nevěděla,“ hlesla překvapeně.
Co si myslela, že budu někde celý dny zalezený a nepohnu ani jediným
svalem ve svém těle? (4)
Severus se ušklíbl. Ještěže netuší, co je v těch knihách doopravdy. Co by
asi tomu řekla, kdyby zjistila, že tyhle knihy nejsou plny zaklínadel a
lektvarů, ale něčeho tak obyčejného jako jsou mudlové. (5)
A pak, kdyby to bylo možné, zbledl by ještě víc.
Do krámku vstoupil Harry Potter. A jako by to nestačilo. Potter byl noční
můrou sama o sobě, ale dvojice Potter – Black se rovná smrt.
„Srabus,“ odečetl z Blackových úst.
„Zvláštní,“ pronesl Snape nahlas. „Dnes potkávám spoustu lidí, které jsem
chtěl vidět už velmi dlouhý čas.“
Viděl, jak se na něj Black zamračil. Útok přijde každou chvíli. To je čas
na ústup. Nemá náladu ani čas bavit se tu s tímhle primitivem. Má teď
spoustu práce.
„Pane profesore, to je náhoda,“ zvolal Potter. „Všichni Vás rádi vidíme.
Měli jsme o Vás starosti.“
„Byly časy, kdy jste mě chtěl vidět mrtvého,“ připomněl mu.
„To už je za námi. Spletl jsem se.“
„Tomu se tak dnes říká?“ pronesl sarkasticky.
Harry se rozesmál a Severus si s hrůzou uvědomil, že už není tím, čím byl
dřív. Už se ho nikdo nebojí.“
„Kde jsi byl celou dobu? Zalezený ve své díře?“ štěkl Black.
„Pracuje na tajném projektu,“ vysvětlovala Hermiona.
Najednou si Severus všiml, jak Black zkoumá jeho knihy. Uchytil je tak,
aby nebyl vidět žádný nápis. Nervózně přešlápl.
„Musím jít. Čekají na mě.“
„Na tebe někdo čeká?“ povytáhl Black obočí.
„Kolegové,“ vylétlo ze Snapeových úst rychle. „Od projektu.“
A aniž by se rozloučil, prosmýkl se kolem Grangerové a Pottera ke dveřím.
Měl plné ruce knih. Ztěžka povzdechl a pohlédl na zavřené dveře.
Zatraceně, nemá tři ruce. Což nejspíš pochopil po chvíli i Black, protože
k Severusově úžasu, sáhl po klice a otevřel dveře. Dva páry ohnivých očí
se střetly. Severus zaváhal a pak vykročil. Chvíli sebou jeho ústa
neklidně škubala, než vypustila to hrozné slovo: děkuji.
A pak co nejrychleji zamířil podél Příčné ulice. Potřeboval jenom klidné
místo, aby se mohl přemístit. Nechtěl tu zůstat ani o vteřinu déle.
Najednou v tom spěchu se mu připletl do cesty nějaký žebrák. Snape se mu
už nestačil vyhnout a vrazil do něj. Knihy mu vyklouzly z rukou, vyletěly
do vzduchu a teď se válely všude po ulici. Severus se připravoval
vykřiknout nějakou kletbu, když najednou zpozorněl.
„Omlouvám se, pane. Moc mě to mrzí,“ sbíral žebrák jeho knihy ze země.
„Nechtěl jsem… Velmi toho lituji. Nezlobte se, prosím.“

A/N:
(1)To zní trochu sadisticky. V těch knihách samozřejmě nejsou fyzicky
nacpaní živí anebo mrtví mudlové.
(2)A muži taky ne. Přiznejme si to.
(3) Ne, že by se zděsil toho, jak vypadá. Spíš toho, o koho v dané chvíli
šlo
(4)Ačkoli přesně tohle pravda byla.
(5)Zase ten sadismus. Jen si to představte, kdyby tam ti mudlové skutečně
byli.