Becky nakoukla do dveří knihovny. „Hope, jsi tu?“ zeptala se.
Hope se schovala za regál. Copak jí asi chce? Jen ať si hezky hledá. Ta
knížka je zajímavá.
„Kdybych mohla poslat SMSku, bylo by to snazší,“ prohodila směrem k
Samuelovi, který přišel s ní.
Hope to nevydržela a zasmála se. Sice stále nevěděla, co tento výraz
znamená, jen to, že jméno sovy to nebude, ale hlas, jakým to Becky řekla,
ji rozesmál.
„Tak přece jsi tady,“ usmála se Becky a vydala se jejím směrem. V patách
Samuela a Alexe.
„Už to tak asi vypadá,“ odvětila Hope.
„Skvělý, chtěla jsem ti vrátit tohle,“ vytáhla její hůlku.
„Říkala jsem si, jestli se ještě shledáme,“ řekla Hope pobaveně a
zadívala se na Becky. Pak s výčitkou v hlase pokračovala. „Sem to tu
chtěla zas probarvit a nemohla jsem. Je to tu tak… obyčejný. Od té doby,
co tu někdo uklidil,“ dořekla a přešla k Alexovi.
„Snažil jsem se,“ pobaveně se usmál Alexander a v další chvíli se ozvala
opět Rebecca.
„Hope, nechtěla by sis dát přátelský kouzelnický souboj?“ zeptala se
šibalsky.
„Souboj? S tebou? Troufáš si… vzhledem k tvým mudlovským sklonům celkem
dost,“ pobaveně řekla. Zamyslela se a dodala: „Dobrá, ale mám podmínku.“
Na tváři měla tentýž šibalský úsměv jako Becky.
„Sem s ní,“ tajemně se usmála Becky.
„Dobře. Malý souboj, bez hůlek… na košťatech na hřišti. Dlouho jsem se
neproletěla,“ smála se. „Teda, v případě, že umíš s koštětem dělat i něco
jiného, než zametat,“ ušklíbla se. Pak dodala na vysvětlenou. „Promiň,
ale to, že už mívám hůlku při rozmluvě s tebou při sobě, neznamená, že
bych se dokázala ovládnout v souboji. Proti smrtijedce bys neměla šanci.
A já bych těžko zvládla při souboji smrtijedku v sobě potlačit. Nerada
bych, aby ve mně opět zvítězily instinkty a já ti ublížila. Nezlob se,
jeden náš souboj ti musí stačit. Ale pokud přijmeš alternativní souboj,
budu ráda,“ usmála se. „A napadá mě malé zpestření. Co třeba odměna pro
vítěze? Když vyhraju, mohla bys mi říct jisté jméno. Komu vděčím za to, o
čem jsme spolu mluvily, než jsi odešla za Samuelem. Co ty na to? Ty si
svou výhru zvol,“ vyzvala ji s úšklebkem.
„Ehm,“ začala Becky, ale Samuel se začal hlasitě smát, když viděl pohled
v jejím obličeji.
„Jistě, jasně, to je zábava,“ vyprskla naoko naštvaně Becky a otočila se
k Hope. „Promiň, ale létání jsem nenáviděla od malička a Samuel,“ kývla
jeho směrem, „moc dobře ví, jak jsem s létáním bojovala na škole,“
přiznala. „Navíc, s takovou odměnou pro vítěze v tom případě souhlasit
nemůžu,“ pousmála se.
„Škoda,“ zatvářila se Hope sklesle. „A já to tak chtěla vědět,“
povzdychla si.
„Ale kdyby sis se mnou dala ten souboj,“ opět zkusila nadhodit Becky.
Hope přemýšlela. Nabídka na zjištění toho, co jí zajímalo, byla lákavá.
Ani si neuvědomila, že se bezděky opřela o Alexe. Po chvíli řekla. „Mohl
by u toho být i… Severus, prosím?“ Becky, já opravdu si nejsem jistá, že
to zvládnu, i když mě to láká vyzkoušet. Přeci jen, je to výzva si s
tebou pěkně pohrát,“ řekla s pobavenými jiskřičkami v očích. „Věřím, že
Severus by, díky tomu, že byl tím, čím i já, dokázal rozpoznat, kdyby se
u mě začaly probouzet instinkty a zcela jistě by mu nedělalo problémy
ihned zakročit v případě potřeby a ochránit tě tím.“
„Hope,“ oslovila ženu Becky, „já si to uvědomuji – snad právě proto jsem
ti to navrhla,“ usmála se. „Hm, Severus, to bude oříšek ho k něčemu
takovému přimět,“ ztišila hlas. „To už bych radši žádala Raddlea o
podpis,“ ušklíbla se směrem k Samuelovi. Pak jí v očích zahrály
nebezpečné jiskřičky, vytáhla pergamen a něco na něj naškrábala. „Myslím,
že Severus velmi rád přijde,“ culila se a vyslala pergamen k adresátovi.
„Požádalas snad o autogram jeho?“ vyletělo z úst Hope.
„Dobrý nápad,“ ocenila Becky.

Za chvíli se Severus skutečně ukázal, ale z jeho obličeje bylo patrné, že
není vůbec nadšený.
„A už jsi přemýšlela o své výhře?“ optala se Hope a bylo jí jasné, že
když Severus došel, už se souboje nevyhne.
„Vidím, že se bavíte dobře,“ zavrčel Snape, posadil se do křesla a
vyčkával, co se bude dít.
Becky se usmála. „Když vyhraju, jeden den budeš v mudlovském oblečení,“
ušklíbla se.
„To nemůžeš myslet vážně,“ vykřikla Hope zděšeně. Pobavený výraz Becky ji
však utvrdil v tom, že myslí. „Dobře, souhlasím,“ řekla po chvíli.
„Šílená praštěná polomudla mě přece porazit nemůže. Chystej se vyslovit
jméno,“ řekla jí s úsměvem. „Jen doufám, že když jsi mě vyzvala na
kouzelnický souboj, budu bojovat s čarodějkou, ne s mudlou,“ řekla a
prohlížela si její mudlovský ohoz.
„To jméno se neříká,“ zakřenila se Becky a Samuel se musel usmát. „Já
připravena jsem,“ rozhodila rukama. „Hůlku najdu později,“ dodala
nevinně, ale když zachytila pohled Hope, raději ji vytáhla. „Hábit by mi
zbytečně překážel.“
„To jméno mi za chvilku řekneš. Nemysli si, že tě budu šetřit, když na
sobě budeš mít tohle. A když mi hrozí, že bych něco takovýho měla mít na
sobě já,“ dodala s odporem a otočila se k Severusovi. „Severusi, víš proč
jsem tě nechala zavolat?“ ujišťovala se.
„Jistě nikoli proto, abych se utvrdil o vašem zdravém rozumu,“ zamumlal
ledově Snape a pak přisvědčil, že účel mu znám je.
„Díky,“ usmála se na něj. Pak se přitočila k Alexovi a šeptla mu do ucha.
„Asi mi neprozradíš, co by Becky mohlo dostat, že?“
Naklonil se k ní. „Netuším – vím jen, že nemá ráda výšky,“ usmál se.
„Fajn, díky za tip,“ usmála se.
„Čekám,“ protáhla rošťácky Rebecca a zašermovala hůlkou.
„Já taky, na pravidla,“ vyplázla na ni Hope jazyk. „Co vše je dovoleno?
Předpokládám, že na černou magii můžu zapomenout, co dál?“
„Myslím, že nebudeme ani jedna chtít ublížit té druhé,“ mrkla na ni
Becky. „Takže, i nebezpečným kouzlům bych se vyhnula. Pak myslím, že by
to šlo.“
„Fajn,“ řekla Hope s úsměvem. „Ostatně, tys chtěla souboj,“ ušklíbla se a
vytáhla hůlku. Stoupla si proti Becky a poklonila se. Soupeřka
následovala jejího příkladu. Obě ženy od sebe následně poodstoupily na
určenou vzdálenost a otočily se čelem k sobě.

Hope z toho neměla dobrý pocit. Vzpomněla si na Ally s Luciusem. Navíc se
obávala, jestli to zvládne. Následovala příkladu dívky a zakouzlila
Rictusempra maxima – samozřejmě neverbálně, aby Becky nevarovala. Problém
byl v tom, že v ten samý okamžik Rebecca vyslala stejné kouzlo proti
Hope. Obě dvě se začaly svíjet v záchvatech smíchu, spolu s nimi i Alex a
Samuel. Jediný Severus se tvářil klidně, letmo se zadíval ke dveřím a pak
zpět na chechtavou podívanou. „Dětinské nápady,“ utrousil a sledoval, jak
kletby povolují.
„Silencio,“ neodolala Hope, aby nepoužila další z kouzel Ally.
„Protego,“ zareagovala pohotově Becky a všimla si Alexe, který se začal
bezdůvodně uculovat. „Aguamenti,“ zašklebila se a vyslala na Hope. Ta
sice na útok byla připravena, ale když slyšela toto kouzlo, místo
zareagování se jí vybavil Lucius a jeho posměšky vůči Ally. Tato
vzpomínka ji ochromila a než se vzpamatovala, zasáhl ji proud ledové
vody, který ji srazil na kolena. Densangeo, seslala Hope neverbálně. Měla
štěstí, Becky zjevně nepředpokládala, že bude kouzlit pod sprškou.
„To je jak v Saxaně,“ zavrčela Becky, když jí kletba zasáhla a narostly
jí přední zuby. Zakouzlila finito a pak zamířila hůlku na Hope. Vyslala
též neverbální kouzlo, které Hope naštěstí nestačila zablokovat, takže
její vlasy a oblečení byly opět suché.
„Tarantalegra,“ zakouzlila pohotově Hope.
Becky opět vykouzlila štít a kouzlo se neškodně odrazilo.
„Silencio,“ zkusila tentokrát Rebecca.
Žer slimáky, chtěla vykřiknout Hope, ale ústa jí vypověděla poslušnost.
Musela se začít smát, i když neslyšně to nebylo ono. Jak chceš, pomyslela
si. Pak zvolila neverbální kouzlo, které svetřík Becky přeměnilo v hábit.
Poté na sebe zakouzlila Finito.
Rebecca chvilinku nevěřícně koukala, ale následně se zašklebila.
„Dostalas mě,“ uznale se na soupeřku usmála.
„Levicorpus,“ vyslala na ni neverbálně bez varovaní Hope, uprostřed její
poznámky a Becky náhle visela ve vzduchu za kotník. Hope si také
vzpomněla na slova Alexe a nadnášecím kouzlem ji vyzdvihla až ke stropu,
kde Becky ještě nechala rotovat. Musela se snažit, chtěla znát to jméno.
„Héj!“ vykřikla Becky a hůlka jí vypadla z ruky. „Naposled mi bylo takhle
špatně před šesti lety na horské dráze,“ zavrčela a vadilo jí, že nemá
svoji hůlku. „Pojď sem, no pojď,“ zkusila v žertu, zda by její hůlka
neuposlechla. V tom se ale Rebecca svezla nečekaně k zemi. „Uf, nečekala
jsem, že mě pustíš takhle rychle,“ ocenila Rebecca.

Hope strnula. Měla s Becky svoje plány. Otočila se k Severusovi s
otázkou: „Proč?“
„Proč?“ zopakovala Becky nechápavě a zahleděla se též mužovým směrem.
Alex se začal potichu smát a Samuel se k němu po chvíli přidal.
„Já jsem kouzlo nezrušil,“ hlesl Severus po pravdě a prohlížel si obě
ženy.
Hope se otočila k Alexovi a Samuelovi. „Dozvím se, kdo nectí pravidla
souboje a důvod proč?“ zeptala se podrážděně.
Alexander k ní přistoupil a položil Hope ruku na rameno. „To asi nebude v
tom ctít nebo nectít pravidla,“ odpověděl tajemně a usmál se. I Severus
se letmo pousmál, když si všiml nechápavého výrazu v obličeji obou žen.
Hope Alexovi ruku ze svého ramene nešetrně shodila. „Chceš říct, že to je
tvoje práce? Řekneš mi také ten důvod, než si vyvodím vlastní závěry?“
vyštěkla na něj podrážděně.
„Vím, že jsi vyhrála,“ vložila se do jejich hovoru Becky a přitočila se k
Hope. „Sama bych se z toho nedostala. A jinak mám pocit, že to Alexander
nebyl,“ spěšně dodala. Nechtěla, aby se ti dva dohadovali.
„Ne, vyhrála jsi ty. Já pokračování vzdávám. Po chvilce bych tě spustila
dolů a pokračovaly bychom. Teď ale nemám zájem. Můj otec mě učil, že
kouzelnický souboj je věcí cti, ale toto byla fraška. Pokud se mi dostane
rozumného vysvětlení, proč to dotyčný udělal, budu ráda, ale nikoho nutit
nebudu,“ řekla, sundala si hábit na znamení prohry a zamířila ke dveřím.

„Já jsem nechtěla,“ ozval se slabý roztřesený hlas Ally, která se
objevila v postranní uličce s tváří plnou slz.
„Ally?“ zvolala Hope a šla k ní. „Netušila jsem, že jsi tu. Tos byla…
ty?“ zadívala se na ni.
Pouze přikývla a otočila se od ní. Severus vstal, když si uvědomil, že
Ally pláče, ale nevěděl, zda je moudré k ní chodit. Hope ji však chytila
za ruku. Přešla k ní čelem a setřela jí slzy.
„Za jiných okolností bych vyzvala k souboji narušitele, ale s tebou
bojovat nechci. Taky předpokládám, že jsi neměla ani ponětí, že jde mezi
námi o souboj. Promiň, jestli jsem tě vyděsila,“ usmála se na ni.
„Dělám věci špatně…“ vzlykla, „jak otec,“ vysmekla se jí. Nechtěla, aby
se Hope kvůli ní rozčilovala. To nebyl její úmysl.
„No tak, Ally,“ řekla pevným hlasem Becky a zahleděla se na Severuse.
„Severus snad udělal něco špatně? Nevšimla jsem si,“ řekla Hope směrem k
Ally.
Dívka po jejích slovech ztuhla. Nemohla však zareagovat, protože uslyšela
Severusův hlas. Netušila ale, co říkal, protože se rozplakala a schovala
si obličej do dlaní. Severus k ní udělal těch pár kroků, které je od sebe
dělilo, a stiskl ji opatrně v náručí.
„Nechte nás tu o samotě,“ požádal ostatní Severus. Všichni mu ochotně a
beze slova vyhověli.

Hope na chodbě popošla k Alexovi. „Promiň, že jsem byla tak nepříjemná.
Jak ses začal smát, myslela jsem, že to byla tvoje práce.“
„Naprosto tě chápu,“ pousmál se uznale.
„Hope, můžeš na slovíčko?“ zeptala se jí Rebecca. Oslovená přikývla,
zadívala se omluvně na Alexandera a následovala Becky, která odbočila do
prázdné učebny.
„Náš souboj se mi moc líbil,“ usmála se Becky.
„Mě taky, dokud jsem to totálně nezvorala,“ řekla Hope a sklopila zrak.
„Nečekaný konec byl trochu rozpačitý, ale to nebyla ničí vina,“ ujistila
jí Becky.
„V tomhle s tebou sice nesouhlasím, ale nemám sílu ti odporovat.
Neublížila jsem ti tím, že jsem tě nechala viset tak nahoře?“
„Koledovala jsem si o to,“ pousmála se Becky a vzala dívku za ruku.
„Nemůžeš být na sebe tak přísná, Hope.“
„Vy snad chodíte na nějaké kurzy, jak hovořit se ztroskotanci?“ vyhrkla
Hope, když si uvědomila, že podobná slova slyšela i od Alexe.
„Podívej, Hope, tvoje příjmení vynecháme, ano?“ šibalsky se na ní
zadívala. „Co mluvit spíše o tvém křestním jméně, když už jsme u toho?“
„Tak jsem to zrovna nemyslela,“ usmála se Hope. „I když musím uznat, že
jsem si opravdu vybrala správného manžela,“ špitla a rozplakala se.
Rebecca Hope objala. „Přítomnost je důležitější. Od tohoto okamžiku píšeš
vlastní život, a kdo ví…“ odsunula se od dívky. „Do budoucna budeš možná
nosit i jiné příjmení – tipla bych Spencer.
„Obávám se, že Castawayová mi sluší víc,“ namítla smutně.
„Tak to ber z té lepší strany,“ řekla Becky s úsměvem. „Ze dna už nemůžeš
klesnout hlouběji. Možná si to neuvědomuješ, Hope, ale teď můžeš stavět
na nových základech a odpoutat se ode dna.“
„Jak může být někdo tak šílenej optimista,“ povzdechla se. Pak se na
Becky usmála. „Vážně nevím, kde bych bez tebe byla, díky.“
Rebecca se usmála a pak jí podala její hábit. „Myslím, že ti dlužím
odpověď,“ tázavě se na Hope zahleděla.
„Nic mi nedlužíš,“ přerušila jí Hope. „A ten hábit nebudu den potřebovat.
Nejspíš zapomnělas, že jsem prohrála. Já ten souboj vzdala.“
Becky mávla rukou. „Já to vzdala dříve,“ usmála se na ni. „Už ve chvíli,
kdy jsem se ocitla ve vzduchu.“
„Říkala jsem ti, že bych tě pak sundala dolů, abychom mohly pokračovat,“
namítla Hope.
„To bychom pokračovaly třeba i do nekonečna a Severus by nás pak neměl
rád,“ zavtipkovala Becky. „Já bych už dál poté nepokračovala,“ upřímně
odpověděla. „Porazila jsi mě. Já vím, kde končí mé možnosti,“ dodala
jemně.
„Becky, já nebojovala jsem čestně. Těsně před soubojem jsem se ptala
Alexe, co na tebe platí. To on mi prozradil, že nemáš ráda výšky,“
přiznala.
„Tím se trochu spletl,“ usmála se Becky. „Ano, výšky sice nejsou moje
parketa, ale nikterak mi nedělá problémy lézt i tam, kde se vůbec
necítím. V tom mě Alex moc nezná – Samuel ano.“
„Popravdě, nepředpokládám, že právě tvůj Samuel by mi prozradil, jak na
tebe,“ řekla pobaveně Hope.
„Tomu bych i věřila,“ usmála se a opět Hope nabídla její hábit. Ta si ho
od ní převzala.

Rebecca se spokojeně usmála. „Půjdeme za ostatními?“
Hope přikývla a v další chvíli uslyšela Alexe, který vykřikl. Hope na nic
nečekala a vyběhla z učebny zpět na chodbu. V první chvíli spatřila
Samuela, který se rozesmál a poté Alexe, jak sedí na zemi a oddechuje.
„Co se stalo?“ vběhla do chodby i Rebecca a zadívala se na oba muže.
Hope přiskočila k Alexovi a chtěla mu pomoci ze země. Mladý muž se
pobaveně zakřenil. „To není dobrý nápad, ještě mě ta potvora sežere.“
„Potvora?“ zeptala se pohotově Becky, ale pak zčervenala a schovala si
obličej do dlaní. Hope pouze uslyšela jejím pobaveným hlasem špitnout:
„Moje obludárium.“
„Vidíš, Becky, už máš odpověď,“ pobaveně řekla Hope a sklonila se k
Alexovi. „Takový velký kluk a nechá se kousat takovou malou neškodnou
knížkou? Chtěl ses vžít do toho, jak se cítila Belatrix?“

Alexander nadskočil, když zahlédl knihu, která vyrazila opět hrozivě
kupředu. V tu chvíli se naneštěstí otevřely dveře, ve kterých stanul
Severus, a kniha si hned našla nový cíl. Hope se začala nekontrolovatelně
smát. Kniha na nic nečekala a zakousla se Severusovi do vlajícího hábitu
a kus mu ukousla. Vzápětí se chystala k dalším soustům. To už všem na
chodbě tekly slzy od skvělé podívané. Ve dveřích knihovny se také
objevila Ally, která se též neubránila úsměvu, ale zároveň hůlkou
zneškodnila knihu dříve, než se Severus vzpamatoval.
Severus je všechny přehlédl vzteklým pohledem a mezi zuby ucedil: „Jako
děti.“ Poté zamířil pryč. Ally ho následovala. Hope k ní však doběhla a
zastavila ji. „Nezapomeň, nabídka ke společné večeři stále platí. Moc
ráda tě uvidím,“ usmála se na ni. „Stejně jako nabídka připojit se k
přípravě. Pokud se chceš zasmát, jak se pokouším vařit po mudlovsku.
Včera se ti tři mohli smíchy potrhat,“ mrkla na ni. „Pokud chceš, vezmi i
Severuse, i když myslím, že ten nás má dnes plný zuby,“ usmála se.
Ally se na Hope zadívala, chvíli se zastavila pohledem i u ostatních a
nakonec pouze přikývla. S neurčitým výrazem v obličeji poté spěchala za
Severusem. Byla unavená.
„Tak co teď?“ zeptala se Hope, když se vrátila k ostatním. „Nezajdem na
oběd?“ Následně se otočila k Becky a trošku tišeji, ale ne zas moc, si ji
dobírala. „Nebo se se Samuelem chcete najíst v soukromí?“ ušklíbla se a
byla připravená zdrhat, kdyby jí chtěla Becky ublížit.
Přátelsky do ní lehce šťouchla. „Tohle ti oplatím,“ hlesla skoro
neslyšně. Společně pak zamířili do kuchyně a následně na oběd.