„Omlouvám se, pane. Moc mě to mrzí,“ sbíral žebrák jeho knihy ze země.
„Nechtěl jsem… Velmi toho lituji. Nezlobte se, prosím.“
Moment.
Ten hlas byl povědomý.
Žebrák se zvedl ze země a podával Severusovi jeho knihy.
„Luciusi?“ hádal Severus a pokoušel se nahlédnout do mužovy tváře. Muž
pozvedl hlavu. Kápě mu trochu sjela dozadu a Severus poznal svého dávného
přítele.
„Severusi,“ pravil Malfoy roztřeseným hlasem. „Příteli.“
„Co se ti to stalo?“ nechápal Snape. Odkdy chodí Malfoyové v potrhaném
oblečení a omlouvají se ostatním?
„Přišel jsem o vše. Jsem ubožák. Jsem úplně na dně.“
„Ale jak se to stalo?“ nechápal stále Severus.
„To ten soudní proces. Soudili mě za mé hříchy, za mou smrtijedskou
minulost. Vzali mi vše. Celý majetek. Vzali mi hůlku. Nemám teď vůbec
nic. Řekli mi, že mám být rád, že vůbec žiju, že jsem svobodný a nehniju
v Azkabanu. Severusi, raději bych zemřel.“
„Kde je Narcissa?“
„Opustila mě. Našla si lepšího.“
„A Draco?“
„Pohrdá mnou. Stydí se za mě. Nejsem takový otec, jakého by si zasloužil.“
„Ale co teď děláš? Kde bydlíš?“
„Bydlím v Obrtlé ulici v prázdném krámku Borkina a Burkese. Je nás tam
asi pět. Každý den doufám, že se někdo nade mnou slituje a věnuje mi pár
drobných. Severusi, kdybys měl v nějaké kapse aspoň svrček.“
„Luciusi!“ pohlédl mu do očí šokovaně.
„Můžu ti pomoct s těmi knihami,“ navrhoval spěšně. „Abych si to nějak
zasloužil.“
Severus se zamyslel.
„Máš pravdu. Pomůžeš mi s knihami. Víš, kde bydlím?“
Lucius neznatelně přikývl.
„Tak pojďme,“ vybídl ho Severus.
Přemístili se do Tkalcovské ulice pomocí asistovaného přemisťování,
protože Malfoy neměl svou hůlku. Severusovi došlo, že spousta kouzelníků
je na svých hůlkách opravdu závislá. Bez nich je většina z nich úplně
ztracená stejně jako teď Lucius. Další plus pro mudly. Ti takové starosti
nemají. (1)
Severus pozval Luciuse k sobě domů. Blonďák s rozpaky vstoupil dovnitř.
Snape mu nakázal, aby se posadil na pohovku. Lucius položil knihy na
stůl, usedl a nedůvěřivě se rozhlížel kolem sebe.
Severus odložil cestovní plášť na věšák a následoval Luciuse do obývacího
pokoje.
„Dáš si něco?“ prolomil ticho Snape.
Lucius sebou škubl a hleděl na Severuse, jakoby mu nerozuměl. Severus
odtušil, že se odpovědi nedočká.
„Nemám nic speciálního jenom trochu fazolí a párek. Asi to není nic, na
co jsi byl zvyklý.“
Lucius na něj šokovaně hleděl.
Severus se urazil. Nabízí mu pohoštění a Lucius mu ani nepoděkuje. Ani
neřekne, jestli hlad má anebo ne. Beze slova zmizel v kuchyni. Tušil, že
je Lucius hladový, ale štvalo ho, že s ním nemluví.
Asi po dvaceti minutách byl ale zpátky a položil před Luciuse něco, co
měly být fazole, párek a krajíc chleba. Nevypadalo to příliš lákavě.
Severus si byl toho vědom. Ale tohle byla mimořádná situace. Aspoň si to
myslel.
„Jez,“ přikázal Luciusovi, protože jako zdvořilá pobídka to teď zrovna
neznělo.
Lucius už na nic nečekal a vrhl se po lžíci. Severus jen s úžasem hleděl,
jak fazole mizí ve velkém v Luciusově žaludku. Nikdy by ho nenapadlo, že
tenhle urozený muž znalý etikety a společenského chování se dokáže takhle
nechutně cpát. Jako by Lucius ani nekousal a rovnou vše polykal. Ani mu
nevadilo, že mu sem tam pár fazolí sklouzlo ze lžíce zpátky do talíře
nebo přímo od úst. A co teprve, když mu fazole spadly ze lžíce na
zaprášený koberec. Severus pochyboval, že si Lucius vůbec všiml špíny na
koberci. Zdálo se, že jediné, co v této chvíli jeho přítel vnímá, je
pouze jídlo. Seděl v křesle naproti němu a s pobavením ho sledoval.
Páni: pomyslel si. Ten musel být jistě velmi, ale velmi hladový. Kdy
vůbec jedl naposledy něco pořádného?
Musel skoro až zadržovat smích, když Lucius poté, co vše snědl, popadl
talíř a začal ho vylizovat. Neměl to srdce, aby mu v tom bránil.
„Lepší?“ zeptal se, když Lucius skončil.
„Severusi, jsi opravdový přítel,“ pronesl Lucius vděčně.
„Ale ne,“ mávl rukou Snape. „Bylo to jen pár fazolí. A to jsem ti neřekl,
že prošly před měsícem.“
Ale Lucius jako by tuhle poznámku ani nezaregistroval. Dál na něj vděčně
zíral. Pak se zvedl z pohovky.
„Ty někam jdeš?“ zeptal se Snape znuděně.
„Nechci tě déle zdržovat.“
„Luciusi,“ povzdechl si Severus. „Sedni si.“
Muž ho poslechl.
„Kam bys chtěl jít?“
Lucius na něj zmateně zíral, jakoby nevěděl, na co se Severus ptá.
„Máš kam jít?“ zkusil to Snape jinak.
Malfoy zavrtěl hlavou.
„Tak kam jdeš!“ zvýšil hlas netrpělivě. „Pozvu tě k sobě domů, nabídnu ti
přístřeší a ty chceš odejít?“
Lucius sklopil zahanbeně zrak. Očividně to byla pro něj nepříjemná
situace, což vycítil i Snape, protože se rozhodl, že to zkrátí.
„Dneska zůstaneš u mě.“
Lucius mu věnoval nevěřícný pohled.
„No, co se tak divíš? Kolikrát jsi o mně mluvil jako o příteli? A když se
tak chovám, tak se ještě divíš!“
Lucius sklouzl z pohovky a klekl si k Severusovým nohám.
„Nikdy ti to nezapomenu, Severusi. Nikdy.“
„Tak dost,“ zarazil ho příkře. „Jestli tu chceš zůstat, tak aspoň mlč.“
Lucius se stál zpátky. Tvářil se jako malé dítě, které provedlo nějakou
špatnost a teď si musí vyslechnout kázání jednoho ze svých rodičů.
„A chovej se jako doma. Kuchyně je támhle,“ ukázal ke dveřím, když si
uvědomil, že ukazovat Luciusovi kuchyni není ideální nápad. Mohl být si
jistý, že do hodiny bude vybílená, i přestože většina věcí je prošlá.
Napadlo ho, že na dobu spotřeby jeho přítel hledět asi nebude.
Nepotřeboval, aby si Lucius přivodil nějakou otravu jídlem. „Koupelna je
támhle,“ dokončil.
Pak se natáhl pro knihu a začal v ní listovat. Můj život mezi mudly.
Znělo to velmi zajímavě. Po pár stránkách ho ale obsah zklamal. Ano,
jednalo se o život mezi mudly, ale autor, který knihu napsal, měl asi 160
let. Narodil se do mudlovské rodiny a prožil mezi mudly své dětství.
Jenomže to bylo v minulém století. A tohle bylo Severusovi k ničemu.
Vztekle hodil knihu ke krbu. Aspoň s ní zatopí. Na něco mu přece bude.
Natáhl se po další knize. Na návštěvě u typické mudlovské rodiny. Opět
špatná volba. Rodina – otec, matka, děti – syn a dcera. To se jej netýká.
Kevin nemá rodinu. Žije sám. Tuhle knihu k ničemu nepotřebuje. Zbavil se
jí stejným způsobem jako předchozí.
Začne od základu. Mudlové v kostce. Otočil na první stránku.
„Mudlové?“ ozval se Lucius tiše.
Snape sklopil knihu a pohlédl na přítele. „Vadí ti na tom něco?“
„Ne, ne,“ zavrtěl Lucius vehementně hlavou. „Ale odkdy tě zajímají?“
„Pracuji na jednom projektu,“ odpověděl Snape neurčitě. Rozhodl se
pokračovat v téhle frašce i před Luciusem.
„Mohl bych ti pomoct?“
Snape povytáhl obočí. „Odkdy zajímají mudlové tebe, Luciusi Malfoyi?
Potomka starobylého, čistokrevného rodu? Ujišťuji tě, že se v mém
projektu nejedná o jejich zotročení nebo vyvraždění.“
„Já vím,“ přikývl Malfoy. „Chci být jenom užitečný.“
Severus pocítil příval smutku a lítosti. Ten styl, jakým Lucius pronesl
poslední větu. Jak hluboko musel Lucius klesnout! Smutné, že si nepřeje
nic jiného, než aby byl k něčemu užitečný. Je bez práce, bez rodiny, bez
majetku. Hledá smysl života, důvod, proč jít dál. Jak důležité je vědět,
že není zbytečný. Jak ponižující, že je to právě Malfoy.
„Nechci tě do toho zatahovat,“ odmítl přesto Snape.
„Nebudu ti překážet,“ ujišťoval ho Lucius. „Budu se snažit, dám si
záležet. Neudělám nic, kvůli čemu bys litoval, že jsi mě přijal.“
„Luciusi, copak jsi někdy stěhoval nábytek? Maloval a rekonstruoval?“
zeptal se ho Snape, aby si vzápětí sám odpověděl. „Ne. A to teď čeká mě a
nemám v úmyslu tě do toho zapojovat.“
„Pomohl bych ti. Byl bych ti užitečný!“ přesvědčoval ho blonďák úpěnlivým
tónem.
„Není to práce pro tebe,“ protestoval Severus.
„Copak žebrání ano?“
„Nemám ti čím zaplatit,“ zkoušel Snape další protiargumenty.
„Nic nechci, jenom kam složit hlavu a kousek chleba. Chci být užitečný.“
„Luciusi, budu tenhle dům přestavovat na mudlovský!“
„Copak na tom záleží?“
„Co víš o mudlovských domech?“ zeptal se Snape nekompromisně.
„A ty?“ opáčil Malfoy. „K čemu máš asi ty knihy?“
Hleděli se odhodlaně do očí. Každý byl připravený bojovat za to své.
„Severusi, prosím,“ změnil Lucius podrážděný tón hlasu na ten prosící a
ukončil tím jejich hádku. „Je to pro mě důležité.“
Chvíli se rozhostilo ticho.
„Jsem jako oni,“ pravil Lucius sklesle a ukázal na knihu v Severusových
rukou. „Jako mudlové. Bez hůlky jsem jedním z nich. Nejsem o nic víc než
motáci. Jsem… Už nejsem kouzelník. Bez hůlky… Bez hůlky musím žít jako
mudla.“
Zase ta lítost. Severus nikdy nikoho nelitoval víc než teď Luciuse. A
nenáviděl se za to.
„Dobře,“ ozval se rozhodným hlasem. Ledy byly prolomeny. „Možná by se tu
pro tebe něco našlo.“
Luciusův obličej se o něco rozjasni. „Děkuji, Severusi, ani nevím, jak se
ti odvděčím.“
„Tím že svou práci vykonáš dobře,“ zchladil ho Snape a už se nehodlal
dále věnovat tomuto tématu. Raději se opět začetl do své knihy o mudlech.
„Můžu si jednu půjčit?“ ozval se do ticha Lucius.
Severus zvedl zrak. Lucius ukazoval na knihy o mudlech, které ležely na
stole. Severus váhal. Nelíbilo se mu, že by Lucius přečetl nějakou knihu
dříve než on, čímž by mohl být v jisté oblasti chytřejší než on. „Jak
myslíš, ale jenom nějakou z támhle těch,“ ukázal ke krbu, čímž si
zajistil, že se Lucius nedozví víc než on.
Celý večer strávili oba dva zapáleným čtením o mudlech.

A/N:
(1)Severus zatím nepoznal, že mudllové jsou zcela závislí na jiných
věcech – na svých vynálezech. Hlavně elektrika. Kde bychom teď bez ní
byli? Kolik přístrojů každodenního života je bez ní k ničemu? Televize,
rádio, počítač, pračka, vařič, mikrovlnka, fén, vysavač.

Napadly mě další věci na elektřinu:
Darling – bez něj by nám netekla voda v domě
Světla – lustry, zářivky
Lednička a mrazák