Asi po třech dnech nepřetržitého čtení o mudlech, přešel Severus k akci.
Lucius zůstával prozatím u něj a k jeho obrovskému překvapení sledoval,
jak Lucius pilně studuje mudly. Celý život je nesnášel a teď je studuje.
Zvláštní. V hloubi duše mu však Severus nevěřil. Svou hůlku nosil stále u
sebe a v noci si ji schovával pod polštář. Obával se, že kdyby Lucius
získal hůlku, začal by se mstít všem, kteří mu zničili život. Považoval
to za logické vyústění celé situace. Lucius byl ponížený a sražený na
kolena. Musel toužit po pomstě. Znal ho.
Poslední dny hodně přemýšlel kde začít. Nová okna, nový koberec, lustr,
závěsy, nábytek – to vše potřeboval mít mudlovské. Musí tedy navštívit
mudlovský obchod. To znamená, že půjde mezi mudly. Má-li vyjít mezi
mudly, musí vypadat jako oni. Na to potřebuje jejich oblečení, které
ovšem nemá. Kromě toho „vypůjčeného“. Jenomže nemůže stále chodit v tom
samém, takže by měl začít nákupem mudlovského oblečení.
Mudlovské oblečení koupí jedině v mudlovských obchodech. Kde jsou takové
obchody? V mudlovských městech. Těch je všude dost. V každém městě jistě
najde obchody s textilem. To by mu nemělo dělat starosti. Zkusí se
přemístit do Kendallu, to je docela velké město poblíž. Všechno si
prozatím prohlédne. Prozkoumá, jak žijí mudlové ve městech. Připadalo mu
to jako dobrý nápad.
Seděli spolu v obývacím pokoji. Lucius čel knihu Mudlové v kostce,
zatímco Severus pozorně pročítal Průvodce mudlovskou módou a stylem
oblékání, která se mu teď hodila ze všech nejvíce. Knihu, kterou teď četl
Lucius, Severus ani nedočetl, protože mu přišla příliš stručná a obecná.
Pro Luciuse to bylo ovšem naprosto ideální. Některé základní věci si
Severus o mudlech pamatoval. Jeho otec byl mudla, Lily byla z mudlovské
rodiny a vyrůstal blízko mudlovské čtvrti. Jenomže to bylo už dávno. Časy
se mění, mění se i mudlové. Třeba oblečení podle toho, co teď četl.
„Luciusi,“ přerušil ticho Severus. Blonďák zvedl zrak od knihy. „Zítra
ráno musím něco zařídit. Budu pryč celé dopoledne.“
Lucius přikývl, že je s tím srozuměn. Neměl vůbec žádné otázky ohledně
toho, kam se Severus chystá. Ostatně nebyl v pozici, kdy by podobné
otázky mohl vůbec klást. Byl rád, že ho tu Severus nechal a raději mlčel,
aby si to u něj nerozházel. Nerad by se vracel na ulici.
Další den ráno Lucius prohledával kuchyň, když vstoupil Severus.
Luciusovi vypadla z ruky lžíce s medem. Ohromeně zíral na Severuse.
„Co to…“ koktal, když byl konečně schopný pohnout svaly v obličeji.
„Vypadáš… jako mudla.“
„Ano,“ přikývl Severus klidně. „O to mi taky šlo.“
„Kdes to.. To je tvoje…?“
„Půjčil jsem si to,“ odpověděl klidně a prohlížel si zmateného Luciuse.
„Je to součást projektu. Vypadat jako mudla a splynout s nimi. A
přestavět svůj dům na mudlovský. Myslel jsem, že ti to došlo s těmi všemi
knihami o mudlech,“ vysvětloval.
„K čemu ti to ale bude, že budeš jako jeden z nich?“ nechápal Lucius.
Severus se zamračil. „Je to tajný projekt. Vůbec jsi o něm neměl vědět.
Myslíš, že ti prozradím i cíl?“
„Dobře, dobře,“ uklidňoval ho Lucius. „A já mám své mudlovské oblečení
kde?“
Severus zvedl obočí. „Prosím?“
„Chci být součástí toho projektu,“ vysvětlil Lucius.
„Ty se chceš stát mudlou?“ nevěřil vlastním uším.
„Je to přece součást projektu?“
Severus se zamračil.
Ty kteréne, tohle není hra, ale realita. Já chci být mudlou skutečně.
Tohle není žádný projekt. Nemá to žádný cíl. Prostě chci být obyčejný
mudla. Abych se přiblížil Kevinovi. Ale tohle, Luciusi, nikdy nepochopíš.
Jak legrační, že to bereš jako pouhou hru.
„Dobře, obstarám ti nějaké. Ostatně vyrážím zrovna na nákup mudlovského
oblečení.“
„Vážně?“ podivil se Lucius s nelíčeným nadšením. „A nemohl bych s tebou…“
„Ne, nemohl,“ zarazil ho Snape přísně. „A v čem bys chtěl jít? V tomhle?“
Ukázal na Luciusův ošuntěný hábit. „To by asi nešlo.“
Lucius posmutněl. Očividně ho zklamalo, že tu bude muset zůstat.
„Možná příště,“ dokončil Severus. A Luciuse ta odpověď uspokojila.
Severuse mimoděk napadlo, jestli by se mu přece jenom Malfoy nehodil.
Vždycky měl vytříbený vkus, oblékal se elegantně a třeba by se jeho cit
mohl využít i zde u mudlovského oblečení. Možná má Malfoy cit i pro tyhle
věci, i když se v mudlovské módě nevyzná. Tohle by se přece Severusovi
hodilo.
Přesto tuhle myšlenku zavrhl. Technicky to totiž nešlo. I kdyby ho chtěl
vzít, Lucius nemá co na sebe. V hábitu by mezi mudly upoutal pozornost, a
to si dovolit nemohli.
Měl zvláštní pocit, když vycházel z domu a nechával svůj dům napospas
Malfoyovi. Ať mu byl Lucius jakkoli zavázán, nevěřil mu. Je to Malfoy –
Zmijozel. Kdoví, jaké myšlenky se mu honí hlavou. Jistě sní o pomstě.
Pokud bude míst možnost, využije jí.
O pár bloků dál mezi opuštěnými cihlovými domy se přemístil. Ocitl se na
okraji mudlovského města v jedné zastrčené uličce, kde byla velká
pravděpodobnost, že si nikdo jeho přemístění nevšimne. Schoval hůlku a
zamířil mezi mudly. Procházel ulicí posetou domy s udržovanými
zahrádkami. Čím víc se blížil středu města, přibývalo chodců a obchodů.
Lidé si ho zvědavě prohlíželi. Severus si všiml, že i přestože má
mudlovské oblečení, působí poněkud nevhodným dojmem. Zřejmě i proto, že
to, co měl na sobě, nebylo původně jeho, a to bylo poznat. Nebyla to
přesně jeho velikost. A navíc jeho šat byl už trochu staromódní, což ale
Severus jako naprostý laik nemohl poznat.
Konečně našel to, co hledal. Mudlovský obchod s oblečením. Severus stál
přes ulici a zíral na vchod. Neměl dost kuráže tam vstoupit. Vše, co se
týkalo mudlů, ho uvádělo v nejistotu. Bylo to něco, v čem se nevyznal.
Chvíli jen pozoroval lidi, jak vchází a vychází. Snažil se zahlédnout
něco z toho, co se odehrává za stěnami a okny toho domu. Pak učinil krok
a vydal se do jámy lvové.
Najednou uslyšel nějaké skřípání a trhl sebou. Přímo proti němu se řítilo
nějaké auto, které se skřípáním brzd a hlasitým troubením na poslední
chvíli před ním zastavilo.
„Kam čumíš, ty debile?“ křičel nějaký chlap z toho auta. „Málem jsem tě
zabil! Jsi slepý, idiote? Kreténe, neumíš chodit přes cestu?“
Snape jen odvrátil hlavu a ignoroval ho. Jediným mávnutím hůlky by na něj
mohl seslat kletbu. Ale to by byla zbytečná komplikace.
Vstoupil do obchodu a rozhlédl se. Všude bylo plno oblečení, až měl
strach, že mezi tím vším zabloudí. Jediné, co tak postřehl a čeho se teď
hodlal držet, bylo to, že si vzal nákupní košík. A pak vyrazil do toho
království mudlovské módy. Jenom chodil kolem a nedůvěřivě si vše
prohlížel. Věděl, že dospěl do bodu, ze kterého se neposune dál. Ačkoli
četl tu knihu podrobně, nevěděl, že je to ve skutečnosti mnohem
složitější, než se může na první pohled zdát. Zatraceně, možná kdyby
aspoň vzal s sebou toho Luciuse.
„Dobrý den, pane, budete si něco přát?“
Severus se ohlédl a spatřil za sebou mladou černovlasou dívku. Propálil
ji ledovým pohledem.(1)
„Ehm…dobrý den,“ zaváhal Severus. Říct, že chce něco na sebe je asi dost
široký pojem. Jak jej zúžit?
„Hledám…potřeboval bych..chtěl bych…víte…“ Povzdechl si a zatvářil se
zoufale.
Znovu pohlédl na dívku a změřil ji přísným pohledem.
„Co byste řekla tomu, kdybych Vám řekl, že mě čeká velmi důležitá schůzka
a potřeboval bych k tomu vhodný šat?“
„Máte na mysli pracovní schůzku?“ zeptala se a Severus viděl, jak její
mozek začal pracovat na plné obrátky.
„Řekněme, že…“ zamyslel se, „…jde spíš o…“
Jak to správně nazvat?
„Rande?“ hádala dívka a spiklenecky se jí zablesklo v očích.
„Ehm, totiž…“ zaváhal Severus. „Vlastně ano.“
To slovo se totiž dokonale hodilo. Vystihovalo celou situaci. Severus se
přece bude snažit určitým způsobem na Kevina zapůsobit, a to je taky to,
o co jde většina lidem, když mají rande. Než by dívce vysvětlit, jak se
celá věc má, bude rychlejší, když ji nechá ve víře, že má schůzku s ženou
jeho života. Ostatně jak by to celé mohl vysvětlit? Malá lež nikdy
neuškodí. Spíš naopak. V téhle situaci jen prospěje.
„Budete si přát nějakou konkrétní věc?“ ptala se dívka. „Kalhoty, košili
anebo vše jako celek?“
„Tu poslední možnost. Kompletní vybavení,“ chopil se toho Severus.
„Takže čím chcete začít?“
„Na tom nezáleží.“
Dívka znejistěla. „Tak co třeba u kalhot. Máte nějakou představu? Chcete
něco elegantního anebo ležérnějšího?“
„Víte, chtěl bych něco docela obyčejného. Něco, v čem se opravdu hodně
chodí. Pro všechny příležitosti – na doma, do práce, na výlety… Znáte to?“
„Dobře,“ přikývla dívka a zavedla ho na příslušné oddělení. Pak mu vzala
míry, aby vybrala správnou velikost.
„Co byste řekl těmhle?“ ukazovala na svůj výběr.
Severus se zamračil. Vážně v něčem takovém chodí mudlové?
„Nechcete je vyzkoušet?“
Snape džíny propaloval svým pohledem. Něco takového na sebe v žádném
případě nevezme.
„Dobře, můžeme vybrat něco jiného,“ reagovala na jeho pohled a mlčení
dívka.
„Ne,“ zadržel ji Snape, který se probral z prvotního šoku. „Vyzkouším to.“
„Prosím, kabinky jsou támhle,“ ukazovala a vzápětí tam Severuse
doprovodila. Jen velmi neochotně vstoupil dovnitř a ještě s větším
sebezapřením dostal na sebe tenhle podivný kus oblečení. Ačkoli by se do
zrcadla raději ani nedíval, věděl, že by to udělat měl. Je možné, že ti
mudlové opravdu nosí tak nepohodlné oblečení? Navíc se mu zdálo, že to
některé partie jeho těla určitým způsobem zvýraznilo. Měl pocit, jako by
byl úplně svázaný. Nebyly si jistý, zdali se v tom dá vůbec pohybovat. A
co teprve bude-li si chtít sednout?
„Je velikost v pořádku?“ ptala se dívka.
Čas na radu odborníka: napadlo Severuse. Nenápadně odhrnul kousek závěsu
tak, aby ho nikdo nemohl vidět kromě přítomné dívky.
„Já nevím,“ zaváhal Severus. „Co byste řekla Vy?“
„Naprosto perfektní,“ vykřikla dívka div ne nadšeně. „Skvěle Vám padnou.
Pojďte sem. Projděte se v nich.“
Severus opět velmi neochotně poslechl. Kdyby to vše nepovažoval za tak
důležité, už dávno by odešel. Takhle se ztrapnit. Nemusel ani používat
Nitrozpyt, aby se ujistil, jestli si z něj dívka neutahuje. Ne, myslela
to vážně.
„Myslím, že se to bude líbit Vaší přítelkyni na schůzce.“
Byl stejně ale rád, když se mohl znovu obléci do původních kalhot, které
byly mnohem volnější. Dívka převzala zkoušené kalhoty a poskládala je.
„Takže teď se podíváme po košilích?“ ujišťovala se.
„Totiž…“ zaváhal Snape. Jak to jen říct, aby to neznělo hloupě anebo
divně? „Ehm… Co kdybych si koupil ještě jedny kalhoty? Nerad bych šel na
další schůzku v tom samém.“
„Jistě,“ přikývla. „Proč ne.“
Severus sledoval, s jakou vervou se vrhla do dalšího výběru. Nebylo
pochyb, že ji to baví a že se vyzná v tom, co se hodí a co ne.
Předpokládal, že v tomhle má už jitou praxi. Neradí poprvé.
„Co tyhle?“ obrátila se na něj.
„Bílé?“ zděsil se Snape.
Dívka pohlédla na kalhoty. „Ne tak docela bílé. Spíš bledě modré,“
opravovala ho.
No, nejspíš ta modrá už vážně vybledla, protože ji nikde nevidím:
pomyslel si, ale nehodlal protestovat. Po vyzkoušení se rozhodl, že si je
také vezme, i když se za to nenáviděl. Jestli to ta dívka ale myslí
opravdu vážně, že mu sluší, pak bude lepší poslechnout radu odborníka.
Kevin je také přece mudla. Co když bude mít podobný názor jako přítomná
dívka?
„Co takhle nějaké černé?“ navrhoval.
„A co tyhle?“ ukázala na nějaké šedé. „Nemyslím, že by se černá k Vám
příliš hodila.“
Severus cítil, jak ho její slova rozčarovala. Černá, že se k němu nehodí?
A co asi nosil uplynulých 20 let? Bílou? To jako znamená, že mu to
vlastně nikdy díky té černé neslušelo? A to má na stará kolena vyměnit
černou za bílou?
A proč vlastně ne? Byla by to taková symbolika, že to špatné už je za ním
a teď ho čeká pouze to dobré.
Ne. Tak rychle se černé nevzdá. A co víc - černá se dá přece kombinovat
docela lehce s veselými barvami. Veselé barvy! Teď si dělá legraci sám ze
sebe. Ne, bohužel ne.

A/N:
(1)Pokud to dává smysl. Dá se něco propálit ledem?