Prázdniny utekly až podezřele rychle a bez výraznějších vzrušení a problémů. Janča s Moonym objevili spousty zajímavých informací o tom neviňátku, které Ray zabil. Andrew Bain byl v podsvětí ještě víc činný, než jsem předpokládala. Takže jsme předložili veřejnosti vhodná fakta a hlasy volající po zrušení CI5 bleskově utichly... Dovolená na Kanárech byla... báječná. Honila jsem Siriuse s Harrym po kopcích a údolích, oni prskali, večery jsme trávili na pláži nebo v nějaké příjemné zastrčené hospůdce. Pobyt nám nenarušovali ani Voldemortovi přisluhovači ani žádní mudlovští zločinci. Prostě idyla. Bodie a Ray na Základně pořádně postoupili ve výcviku našich nováčků, kteří po měsíčním drilu byli připraveni pod vedením někoho zkušenějšího vyrazit do méně nebezpečných akcí. Za takový výkon jsem jim odpustila i ty techtle mechtle s ženským osazenstvem Základny a přilehlého okolí... Severus se ozval nezvykle nadšeně z Egypta, kde byl prověřovat hodnotu tajných Zmijozelových záznamů tam uschovaných a zkoumat možnosti jejich zapečetění pro případné pozdější využití. Harryho narozeniny se slavily v Doupěti s plnou parádou, to si Molly nemohla nechat ujít. Kupodivu jsem přežila i snahy dvojčat vyzkoušet si na mě některé své nejnovější vynálezy... Dokonce i poslední srpnový týden, který jsem společně se Siriusem strávila v Bradavicích, proběhl bez toho, abychom se s Dumbledorem pohádali o směru vedení výuky. Je prvního září a Bradavický expres právě v Prasinkách vyklopil hordu mých budoucích studentů. Musím přiznat, že jsem docela nervozní... …………………………. „Dani? Nechci teda rejpat, ale možná by bylo vhodnější víc… tradiční oblečení?“ zadíval se Sirius nejistě na můj báječně pohodlný kalhotový kostýmek. „Myslíš hábit?“ pousmála jsem se. „No…“ „Já ale nejsem čarodějka, darling. Řekla bych, že by si to všichni měli uvědomit,“ pronesla jsem významně. „Něco mi nedochází?“ došlo mu… „Malinko… Podívej, budu učit něco jako volitelný předmět. A dejme tomu, že mám zájem na tom, aby si ho někteří studenti nezvolili. Bylo by pak docela trapný jim vysvětlovat, že je učit nebudu.“ „Zmijozelští,“ docvaklo to konečně mému příteli, „no jasně. Myslím, že tohle by je mohlo odradit.“ „Tohle je jen jeden z bodů odrazování. Plánuju taky projev,“ zašklebila jsem se na něho. Nedivím se prvákům, že jsou tak vykulený. Slavnostní vyzdoba vypadá fakt velkolepě. Aby byl efekt co nejdokonalejší, nakráčeli jsme se Siriusem do Velké síně až když už byla plná studentů. Když jsme mířili k profesorskému stolu, zaslechli jsme spoustu zajímavých útržků rozhovorů. „Ty vole, to je Sirius Black!“ „Ten vrah?!?“ „To jsi trochu pozadu…“ „Co ta tu zase pohledává? Je to přece mudla, zatraceně!“ „Dumbledore je fakt nemožný, že ji tu trpí…“ „Teda holky, tomu to sekne…“ „Jen aby ses nerozplynula.“ „Co to má sakra na sobě?“ „Tomu se říká kostým, Ronalde…“ Usadili jsme se vedle Severuse, který si nás přeměřil svým standardně znechuceným pohledem. Sirius se nejdřív zatvářil trochu zmateně, ale pak mu to asi došlo. „Ještě pořád je pro spoustu zmijozelských autorita. Nemůže se tu s námi začít nadšeně vítat,“ zašeptala jsem přesto pro jistotu jeho směrem. Severus mě pochopitelně zaslechl a neodpustil si nepatrný úšklebek. Radši jsem nezkoumala, k čemu ho přiřadit… Zaposlouchala jsem se do písně Moudrého klobouku… Dala by se shrnout do hesla „v jednotě je síla“. Pravdivé, ale ne vždy realizovatelné. Rozhodně jsem neměla v úmyslu si hrát se zmijozelskými na šťastnou rodinku… Po zařazení prváků se vzal slovo ředitel. Vítání všech nových studentů i těch starších, varování před vším možným a zejména Zapovězeným lesem. Prostě standardní bláboly. Teda ne že bych je slyšela už někdy dřív, ale blazeovaný výraz na Siriusově tváři dával tušit, že se ten proslov od jeho studentských let příliš nezměnil… „Také bych rád přivítal nové posily našeho profesorského sboru.“ No konečně to začíná být napínavé… „Obranu proti černé magii bude letos vyučovat profesor Black.“ Síní se rozlehl poměrně silný potlesk. Sirius s úsměvem kynul davům… „Dále tu je profesorka Dana, která bude učit výběrový předmět Mudlovských technik boje a obrany, určený pro páté a vyšší ročníky.“ Jejda, taky potlesk? Takové nadšení jsem nečekala. No, ono je to brzy přejde… „Jestli dovolíte,“ zvedla jsem se a ujala se slova, „chtěla bych především poděkovat profesoru Dumbledorovi, že mi poskytl tuto příležitost. Myslím, že to pro nás všechny bude velké dobrodružství. Protože je ovšem můj předmět výběrový, respektive volitelný, ráda bych vám trochu přiblížila, o co půjde, abyste se mohli lépe rozhodnout, zda budete mít zájem se ho účastnit. Mým hlavním cílem je vám ukázat, že mudly není radno podceňovat. Uvidíte, že někdy vám v boji hůlka příliš nepomůže. Naučíte se, jak přežít i bez kouzel. Zítra ráno začínáme s první skupinou, a proto žádám všechny zájemce, aby se ještě během večeře zapsali do seznamů, které leží na každém z kolejních stolů.“ Domluvila jsem. Většina osazenstva Velké síně na mě hleděla poněkud nevěřícně. Hermiona šeptem něco vysvětlovala Harrymu a Ronovi. Zmijozelským stolem se šířilo pohrdavé mručení. Tak uvidíme, jak tohle dopadne… Dopadlo to lépe, než jsem čekala… Když jsem pozbírala listiny, na které se zájemci měli zapsat, zjistila jsem, že zmijozelská byla netknutá, zato ostatní tři koleje je zaplnily dlouhou řadou jmen. Sirius někam po večeři odběhl a já jsem zamířila do sklepení. Sedím ve svém oblíbeném křesle v Severusově pracovně a on mě rentgenuje svým pohledem. "Nebudeš mít ve svých hodinách ani jednoho Zmijozela,“ konstatoval. „Ne… Připadalo mi to jako příliš velké a zbytečné riziko,“ snažila jsem se před ním ospravedlnit svoje pohnutky. Proto jsem pokračovala: „Je mi jasné, že mezi studenty Tvé koleje nejsou jen samí šílenci, toužící sloužit tomu hlavnímu šílenci. Bohužel je v současnosti dost těžké poznat, kdo je kdo. Většina z nich je hodně ovlivněná svými rodiči. A já si prostě nemůžu dovolit předávat něco z mých znalostí potenciálním protivníkům.“ „Jak si můžeš být jistá, že v ostatních kolejích nejsou potenciální protivníci?“ zeptal se, ale řekla bych, že to byla spíš taková řečnická otázka, odpověď znal… „Nemůžu… Příklad Petera Petigrewa je jasný, nezapomínám na něj. Jenže to už je míra rizika, do které jít musím.“ „Ovšem každého příslušníka Zmijozelu radši preventivně považuješ za Voldemortova stoupence?" "Ale no tak, Severusi... Víš moc dobře, že takhle se na to nedívám." "Skutečně?" Čekala jsem, že se ho to dotkne. Ale nemyslela jsem si, že tak moc. A taky jsem nepředpokládala, že mi bude dělat takové problémy mu svoje rozhodnutí logicky zdůvodnit... "Moudrý klobouk není vševědoucí a navíc zařazuje jen podle dominantní vlastnosti. Ve všech kolejích jsou dobří i zlí." "Ale přesto jsi udělala všechno pro to, abys dosáhla toho, jak to nakonec dopadlo," podotkl hořce. "To riziko je příliš velké, chápej." "Nikdo po Tobě nechce, abys učila potomky Smrtijedů. Ale dovol mi podotknout, že v mojí koleji se nacházejí i studenti ze smíšených nebo mudlovských rodin. A Black by mohl být dobrým argumentem, že i v prohnilých rodinách může vyrůst něco nečekaného." V duchu jsem se pousmála nad drobným oceněním na adresu Siriuse, které vypustil z úst. Věděla jsem ale, že teď není vhodná situace, abych si z něj kvůli tomu dělala legraci. "Podívej, já jsem nevymyslela tenhle praštěný školní systém. Skutečnost je ale taková, že existuje jen mizivé množství mezikolejních přátelství. Nevím o žádném zmijozelském, který by se stýkal s někým z ostatních kolejí." "Tuším, co se snažíš říct," přerušil mě Severus. "Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti, že? I když někteří úplně zkažení, jejich okolí na ně má vliv." "Přesně tak," pokývala jsem hlavou. "Já Tvoje rozhodnutí chápu," připustil Severus, "ale přijde mi to škoda. Připadá mi, že jim tím zavíráme poslední možnost, jak se přiklonit na správnou stranu." "Uvažovala jsem o tom... Ale tady se podle mě vracíme znovu k tomu, že se nikdo z Tvé koleje ani nepokusil na mé hodiny přihlásit. Kdyby to někdo zkusil, neodmítla bych ho. Aspoň ne hned, aniž bych si prověřila, co je skutečně zač..." "Báli se reakce svých spolužáků. A tou svojí maškarádou jsi jim to nijak zvlášť neulehčila... Naprosto mudlovské oblečení, příšerný proslov, mávání na Pottera a tu jeho bandičku… celé tohle Tvoje chování mělo za jediný cíl odradit i těch několik zmijozelských, kteří by o Tvých hodinách snad uvažovali. Nebo se snad pletu?" "Myslíš, že bych jim měla něco ulehčovat? Musí se rozhodnout sami... A k tomu proslovu a šaškování kolem – jasně máš pravdu. Naštěstí to došlo jen Tobě, nikoli jim. Nerada bych bývala třeba takovému Zabinimu vysvětlovala, proč jeho účast na mých hodinách není vhodná…" Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. Přátelské, spojenecké, spokojené ticho. Pak Severus začal téma, které jsem očekávala a na které jsem se dost těšila… „Tohle mi přijde jako hodně… snad zmijozelský přístup k věci?“ ušklíbl se ironicky. „Neměla bys být spíš hrdá a čestná Nebelvírka?“ „Proč myslíš?“ usmála jsem se na něj sladce. V ten okamžik se ozvalo bušení na dveře a vstoupil Sirius. „Tady jste zalezlí. Můžu se připojit nebo pletichaříte super tajně?“ „Já myslím, že můžeš. Co říkáš, Severusi?“ Dotázaný jen pokývnul hlavou, už se ani moc nesnažil tvářit se nepřístupně a znechuceně… „Právě řešíme moje chování při výběru žáků do mého předmětu. Profesor Snape se domnívá, že bylo spíš zmijozelské než nebelvírské,“ uvedla jsem Siriuse do děje. Ten se zatvářil blaženě v předtuše úžasné scénky… „Ty si fakt myslíš, Seve, že u Dany převažují nebelvírské vlastnosti?“ otázal se provokativně Sirius a nevšímal si zuřivé grimasy „Seva“. „Hm, no jeden by řekl, že Ty, slavný krvezrádce, by ses nezahodil s někým náležejícím k naší koleji,“ odtušil Severus. „Bohužel tohle je ale jen teoretická diskuze, nevíme, kam by Danu Moudrý klobouk zařadil.“ „To se pleteš,“ upozornila jsem ho, „požádala jsem Dumbledora, když už tu budu učit, jestli bych se mohla podrobit té proceduře.“ „A?“ zareagoval ještě stručněji než obvykle. „Hádej!“ vyzvala jsem ho. Severus se zamyslel. Představovala jsem si, jak mu to v hlavě šrotuje. Uvažuje, do jaké míry může věřit čemukoli, co vypustím z pusy. Vzpomíná na charakteristiky jednotlivých kolejí. I když… skutečně všech kolejí? Dívali jsme se na sebe se Siriusem a potlačovali jsme smích. Škoda, že jsme se nakonec nevsadili… „Havraspár?“ řekl po dlouhé době Severus. „Co tak nesměle, kámo? To se ptáš nebo odpovídáš?“ škádlil ho Sirius. „Není to Havraspár,“ nechtěla jsem ho trápit přespříliš, „i když inteligence snad trochu mám…“, dodala jsem potutelně. „No Zmijozel to být nemůže,“ uvažoval už nahlas, „sice tam občas jsou i nečistokrevní, ale ti musí mít ctižádostivost a vychytralost opravdu naprosto výraznou. Ty tyhle vlastnosti sice máš taky, ale zase ne tolik. Takže přece jen Nebelvír. Ach jo, takhle trapně se nechat oklamat těmi Tvými kecy,“ povzdychl si Severus. „Jenže on to není Nebelvír, Severusi,“ řekl Sirius. „Ty fakt chodíš s někým příslušejícím ke Zmijozelu, Blacku?“ zachechtal se, „neuvěřitelné.“ „Tahle škola má čtyři fakulty, Seve,“ podotkla jsem mírně. Jo! Přesně takhle jsem si to představovala. Nejdřív zmatený výraz… postupné pochopení toho, co tu blábolím… přesvědčování, že to není možné… úžas…. znovu nevíra… Dokonalá ukázka toho, že i Severus Snape nedokáže za všech okolností potlačovat své emoce. „To mi chceš vážně tvrdit, že Tě Moudrý klobouk zařadil do… Mrzimoru?“ hlesl nakonec. „Přesně tak,“ zakřenila jsem se. „Jestli tě to uklidní, Siriusovi jsem to musela málem odpřísáhnout, aby mi to uvěřil.“ „Promiň ale… to přece nedává smysl. Máš odvahy víc než všichni nebelvírští blázni dohromady, chytrá jsi jak liška, lstivá jakbysmet. Proč, pro Merlina, sběrný Mrzimor?“ „Do Mrzimoru Ti, kdož přátelství dát chtějí, kdož obětaví jsou, každému vždy pomůžou, ač ostatní se jim proto smějí.“ Zadeklamovala jsem jednu z verzí písně Moudrého klobouku. „A sakra!“ vypadlo ze Severuse, „ono je to vlastně jasný, co?“ „Je to jasný jak facka… když Ti to takhle řekne,“ souhlasil s ním Sirius, „ale zároveň bych chtěl vidět někoho, koho by to napadlo samotného.“ Pánové se ještě chvíli mezi sebou dohadovali. Já jsem seděla tiše a skromně v koutku, jako správný nenápadný příslušník mrzimorské koleje… Ne, vážně mi tím rozhodnutím Moudrý klobouk potvrdil, že v něm něco je. Dovolím si tvrdit, že znám své dobré, horší i příšerné vlastnosti. A obětavost, respektive – ta nepotlačitelná touha pomáhat i těm, kteří o to vůbec nestojí a ještě se při tom pokud možno přizabít nebo alespoň dokonale znemožnit… - ano, řekla bych, že to je opravdu můj nejsilnější charakterový rys.