Návrat pátrací skupiny vzbudil náležitý povyk… Otázka stíhala otázku, všichni se snažili pochopit, kde se v pralese vzalo tolik věcí, které se jim můžou hodit. „Kam jdete Snape?“ zavolal na vzdalující se postavu B.J. „No,“ protáhl oslovený, „racionálně uvažujícího člověka by napadlo jít posbírat zbytek . Ale nenechte se nijak vyrušovat ve vaší úžasně smysluplné debatě…“ „Bod pro muže v černém,“ uznal sportovně House. Vydala se tam nakonec polovina tlupy. A přinesla spoustu zajímavých a užitečných věcí… „Alison, jsi v pořádku?“ přitočila se Hermiona k podivně zaražené ženě. „Dostali jsme ty nejpotřebnější věci… Není toho moc, ale mělo by to stačit, abychom tu neumřeli hlady a mohli nějak existovat.“ „Co Tě na tom zneklidňuje?“ „Když Ray, B.J. a Snape pobrali všechno, co tam našli, všimla jsem si ještě jednoho malého balíčku. Buď ho přehlídli nebo se tam objevil dodatečně…“ „O čem to mluvíš?“ Cameronová vytáhla předmět z kapsy. Hermiona vytřeštila oči. „Nevím jak Ty, ale já je budu potřebovat až tak za dva týdny…“ „Zdá se, že tu nějaký čas pobudeme…“ ……………………….. Hermiona si čím dál víc byla jistá, že musí říct ostatním pravdu o tom, že ona a Snape jsou kouzelníci. V jejich světě přece jenom podobné přesuny byly běžnější než u mudlů. Stejně jako předměty objevující se z ničeho nic v prostoru… „Profesore, na slovíčko,“ odchytila Snapea, který měl zjevně v plánu se zase zašít někam do ústraní. „Chcete mě seznámit s nějakým dalším superinteligentním nápadem, který se Vám prohnal hlavou?“ „To ani ne. Ale myslím, že bychom to měli jít probrat někam do ústraní. Co třeba procházka po pláži?“ „Jak romantické,“ odfrknul si Severus. „Nestačí Vám obdiv zbytku mužského osazenstva?“ „Spíš se domnívám, že by zbytek osazenstva nemusel slyšet, o čem se bavíme. Aspoň zatím…“ Pokrčil rameny a vydal se podél pobřeží. Srovnala s ním krok a uvažovala, jak začít… "Měli bychom ostatním říct, že jsme kouzelníci," rozhodla se jít přímo k věci. "Že by mi uniklo zrušení zákona o utajení?" podivil se naoko Snape. Hermiona jen zakroutila hlavou. Byl opravdu nemožný... "Cestovali prostorem i časem. Myslíte, že je tohle odhalení nějak poznamená na duševním zdraví? Víte moc dobře, že tahle situace jeví znaky nějakého magického zásahu. Může být důležité jim o tom říct." "Proč?" "Mají právo na úplné informace." "To jste někde četla, že? Pro Merlina, Grangerová... K čemu jim taková znalost bude?" Několikrát se zhluboka nadechla a zahnala lákavou myšlenku na další ořech tříštící se o jeho hlavu. Místo toho zaútočila slovně: "Máte tušení, jak jsme se tu ocitli? Proč nám nefungují hůlky? Jak se dostaneme zpátky? Co znamenají ty zásoby objevené v lese? No?!?" Jeho výhrůžný pohled číslo deset ji nijak nezastrašil. Což bylo... znepokojující. Zejména proto, že na její otázky odpověď neznal. "Ne...," připustil nakonec. "A Vy?" Čekala další urážky, třeskutou ironii, promyšlený sarkasmus. Tón té otázky ale nebyl útočný. Spíš... zvědavý? To ji zmátlo a vyvedlo z konceptu. "Nevím... Nejsem si jistá..." "Slečna "všechno-vím" bezradná? Neuvěřitelné... Že by na Vás působilo příjemné klima ostrova?" Jo, to byl zase klasický Snape... Ale ta poslední věta ji zaujala. "Je tu něco magického, nemyslíte? Ne takové to vibrování starobylé magie jako v Bradavicích. Je to přírodnější a nenápadnější. Ale chvílemi mám pocit, jako by mě někdo nebo něco sledovalo." "Tomu se říká paranoia," konstatoval nevzrušeně. Hermiona si tiše napočítala do dvaceti a pak to zkusila znovu... "A ty věci, které se objevily uprostřed pralesa? To jsou halucinace nebo co?!?" "Skutečně se tam objevily? Nebylo to spíš tak, že ti dva... agenti... je při první cestě přehlídli?" "Ray a Bodie nejsou žádní nesvéprávní pitomci..." "Očividně." "A i kdyby si těch věcí napoprvé nevšimli... jak dlouho myslíte, že tam mohly ležet? Mouka, sirky, deky... V tropickém klimatu ostrova... Nijak nechráněné před zvěří... Jak dlouho by vydržely nepoškozené? Čekaly tam na nás, to je jasné." "Úchvatná dedukce... A závěr z toho učiníte jaký?" Už toho začínala mít opravdu dost. Ani počítání do dvaceti nepomáhalo. Zmocňovaly se jí záhadné vražedné tendence... Prudce se otočila a zabodla mu prst do hrudi. Překvapeně se na ni podíval a pro ten okamžik ji nechal mluvit. "Je to nějaká forma magie. My jsme kouzelníci. Zbytek osazenstva jsou pravděpodobně mudlové. Ideální by pochopitelně bylo, kdybychom řešení našli my dva. Jenže vypadá, že to nedokážeme. Takže považuji za nezbytné požádat o radu a pomoc ostatní. Námitky?" "Nezdá se Vám, že jste poněkud agresivní?" "Na hrubý pytel hrubá záplata... Takže si teď buď můžeme dohodnout strategii, co všechno a jak podrobně jim prozradíme... nebo odmítnete spolupracovat a v tom případě jim to řeknu já podle svého uvážení." "Grangerová..." zavrčel zlověstně. Podívala se na něj a pochopila, že to přehnala. Zjevně překročila určitou neviditelnou hranici. Ze Snapea šel najednou strach. Už to nebyla jen slovní přestřelka. Včera objevila kouzlo pošťuchování obávaného profesora a zalíbilo se jí to. Ale teď z něj ucítila další stupeň síly a autority. Ten který obvykle nepotřeboval ukazovat. Ten který byl o to děsivější... "Já... omlouvám se," špitla. Nemluvil, jen na ni nehnutě zíral. A ona si plně uvědomila, kdo před ní stojí. Dvojitý agent, kterého Voldemort nikdy neodhalil. Muž, který pro vyšší dobro zabil svého nejlepšího přítele. "Nechtěla jsem Vás naštvat. Můžeme... hm... můžeme to smazat?" "Jak dojemné... Učili Vás, že omluva všechno spraví?" "Jo. A taky, že každý si zaslouží druhou šanci," podívala se mu odvážně do očí. Zvažoval možnosti. V mnoha věcech měla pochopitelně pravdu. Nebyl tak bláhový, aby si to nedokázal připustit. Chválit ji nebude, to je jisté. Ale... "Tak povídejte," utrousil rezignovaně. "Co je podle Vás nezbytné našim milým mudlovským spolutrosečníkům sdělit?" Hermiona si úlevně vydechla. Usmála se a vděčně se na něj podívala. Severus si s překvapením uvědomil, že je rád, že už ji neděsí.