„Dobrá,“ řekl jednoduše Severus, když na něj Hermiona vychrlila, co vše
by měli říct ostatním o jejich kouzelnickém původu a o magii obecně.
Zadívala se na něj poněkud nevěřícně. Nakonec to nebylo tak složité, jak
se obávala…
„Navrhuji ale nejdřív ráno ještě důkladně propátrat ostrov. Třeba
objevíme něco, co nám pomůže v pochopení, a vyhneme se tak složitému
vysvětlování.“
„Když na tom trváte,“ přikývla smířeně.

I tak to byl úspěch. Severus ovšem pokračoval:
„Jak si vůbec představujete, že jim to dokážeme? Když tu kouzla
nefungují? Nemyslíte si, že nás budou považovat za cvoky?“
„Už se tu stalo dost racionálně nevysvětlitelných věcí. Předpokládám, že
přijmou i tohle,“ snažila se ho přesvědčit.
„Když Vám to odkývu, necháte mě konečně jít spát?“ zeptal se Severus s
úšklebkem.

Měla sto chutí říct něco ve smyslu, že si ráda počká na opravdový
výslovný souhlas. Ale pak se rozhodla nedráždit znovu hada bosou nohou.
Takže jen přikývla:
„Jistě, profesore. A dobrou noc.“

……………………………………….

Alison se opírala o palmu a hlavou jí vířily spousty otázek bez odpovědí.
Hawkey nemohl nevyužít jejího zamyšlení...

"Něco Tě trápí? Povídej, rád tě vyslechnu, třeba i poradím a pomůžu."
Jen potřásla hlavou.
"Nebo můžu mluvit já. Žádný problém. Já začnu, pak se přidáš. Bude to
skvělý..."
Při pohledu na jeho zaujetí se pousmála. Nervózně si promnula ruce.
Hawkey si její gesto vyložil po svém.

"Je Ti chladno? Zahřeju Tě. Další věc, kterou umím fakt dobře. Vážně..."
"Jsi prostě dokonalý, co?" zeptala se pobaveně.
"No... pár drobných chybiček by se jistě našlo," pronesl a vypadalo to,
že o tom opravdu uvažuje. "Bývám třeba nesmělý a zakřiknutý. Ale pracuju
na nápravě."
"Když Ti řeknu, že jsem v pořádku a radši bych byla sama, budeš to
respektovat?"
"Pokud to myslíš vážně..."

Podíval se na ni pátravě a pro jednou si odpustil obvyklé šaškování. Pod
tou příšernou exhibicionistickou šlupkou měl jemné a vnímavé srdce.
Alison evidentně nebyla ve své kůži. Zároveň ale nevypadala připravená si
k sobě někoho pustit. Uzavřená a rezervovaná. Rád by jí pomohl vylézt z
té ulity, ve které se choulila. Musel být ale opatrný, aby ji nepoplašil.

Zaznamenala změnu tónu. V jeho očích viděla zájem a starostlivost. Nebylo
jejím zvykem soudit lidi podle prvního dojmu a podle toho, jak se obvykle
chovají. V její povaze bylo snažit se hledat vnitřní pohnutky a to skryté
a nevyřčené. Takhle se kdysi zamilovala do House, když samu sebe
přesvědčila, že je to vlastně citlivý a zranitelný muž. A tenhle
Hawkey... nebyl takový suverén, jak se tvářil.

"Vlastně... Docela ráda bych se prošla, jestli máš zájem," řekla opatrně.
"Procházka při měsíčku? To zní dobře," prohlásil, načež jí bez zaváhání
vzal kolem ramen a odváděl ji pryč.
Provedl to tak samozřejmě, že jí vůbec nedal šanci protestovat.
Přemýšlela, jak mu naznačit, že by měl tu ruku sundat. Za okamžik si ale
uvědomila, že jí to vlastně nijak nevadí. Ba naopak, cítila se příjemně.

"Zítra bychom se měli pustit do stavby latríny."
Hodila po něm překvapeným pohledem.
"Co se divíš? Vypadala jsi, že o romantické blábolení nemáš zájem. Tak
zkouším najít nějaké praktické téma," bránil se vehementně.
"Jo, jistě. Jenom se obávám, že k tomuhle tématu nemám co dodat," řekla s
úsměvem.
"B.J. a já jsme odborníci na výstavbu latrín."
Opět překvapení.
"Vy umíte vykopat latrínu?"
"Vykopat?" zhrozil se Hawkey. "Jistěže ne. My umíme určit, kde by měla
nejlépe být umístěná. A pak kopáčům radíme, jak hluboko mají kopat."

Říkal to tak smrtelně vážným tónem, že z toho Alison dostala příšerný
záchvat smíchu.

"Vybudování latríny je seriózní záležitost," pronesl důstojně, když se
posléze uklidnila.
"O tom bych si vůbec nedovolila pochybovat," začala se opět mírně
pochechtávat. "Je skutečné štěstí, že tu máme dva tak slovutné odborníky.
Co bychom si bez vás počali?"
"To si radši ani nepředstavuju..."

Tušil, že pod tou důstojnou maskou se v ní skrývá smysl pro humor. A byl
moc rád, že se nespletl. Když se o hodinu později vrátili na nocležiště,
musel si přiznat, že ho ta dívka zajímá čím dál víc. V dobývání sice
nijak výrazně nepokročil, lehké objetí zůstalo vrcholem večera..., ale
zato si s ní báječně popovídal.

………………………………….

Část osazenstva už spala či se k spánku chystala. B.J. usnul spánkem
spravedlivých, rozhodnutý netrápit se s něčím, co je mimo jeho chápání.
House se neklidně převaloval a snažil se ignorovat sílící bolest v noze.
Bodie sebou švihnul o zem a trucoval, protože Alison dala přednost
Hawkeymu a Hermiona se ztratila kdoví kam. Snape ležel s očima přivřenýma
a znovu si přehrával celý rozhovor se svojí bývalou studentkou.

Ray se bezcílně procházel po pobřeží. Po chvíli uviděl postavu. Hermiona
stála uprostřed pláže a vypadalo to, že je ztracená v myšlenkách.
Zakroutila hlavou, tlumeně sykla a rukou si promnula šíji. Když se k ní
přiblížil na pár kroků, prudce se otočila, ostražitě se na něj podívala a
rukou sáhla do kapsy.

"Promiň, nechtěl jsem Tě vylekat," omlouval se hned.
"To je v pohodě," usmála se na něj Hermiona.
V duchu si vynadala. Málem na něj reflexivně zamířila hůlkou. A udělala
ze sebe před ním dokonalého pitomce... Jenže návyky získané v boji se
nezapomínají tak snadno.

"Bolí Tě za krkem, viď? Ukaž, namasíruju Ti to."
Stoupnul si za ni, odhrnul vlasy a pomalými krouživými pohyby začal
uvolňovat její ztuhlou krční páteř. Hermiona byla překvapená, ale s
požitkem se oddala té nečekané péči. Ray byl rozhodně šikovný. Trochu
předpokládala, že jeho ruce záhy sklouznou z krku na jiné části jejího
těla. Uvažovala, jak by měla reagovat. Ale zdálo se, že v nepřítomnosti
Bodieho se choval jinak. Zajímavé...

"Díky. Bylo to moc příjemné," ozvala se po pár minutách.
"Rádo se stalo," odpověděl a stoupnul si vedle ní.
"Nečekala bych, že budeš mít tak jemné ruce. Neučí vás v těch speciálních
jednotkách spíš jak člověku něco zlomit?" zeptala se napůl s legrace a
napůl s opravdovým zájmem.
"To víš, mám talent k různým věcem," ušklíbl se uličnicky.
"Jo, to Ti věřím..."

Poočku po ní pokukoval a zvažoval, jestli ji má zkusit obejmout nebo
políbit. Bodie by takovou příležitost jednoznačně využil. Ale něco mu
říkalo, že to není nejlepší nápad...

"Půjdu spát, už jsem docela unavená," promluvila a přerušila tak jeho
zmatené myšlenky.
"Jdu taky. Teda... jestli Ti nevadí má společnost?"
"Společnost při cestě mi rozhodně nevadí. Spát budeme ale každý ve svém
pelíšku, ano?" mrkla na něj rozpustile.
„Když myslíš, že to je dobrý nápad…“