Dalšího rána se jako první probudila Hope. Když se rozkoukala, spatřila
vedle Alexe kousek pergamenu a všimla si, že kousek od ní leží další.
Svůj rozbalila a přečetla si, ať se co nejdříve dostaví do Severusovy
pracovny. Domyslela si, že Alex dostal nejspíše stejný vzkaz a ač jí to
bylo líto, rozhodla se ho probudit. Poté, co se včera dozvěděla, jí bylo
jasné, že když ji volá Severus, bude to jistě důležité.

Naklonila se k Alexovi a probudila ho polibkem. Než si ji však k sobě
stačil přitáhnout, kousek se odtáhla. „Alexi, vedle tebe leží vzkaz.
Severus tě nejspíš, stejně jako mě, volá k sobě. Měli bychom jít,“
oznámila mu.

Zamrkal a zadíval se na vzkaz. Vzal ho do ruky a přečetl. „Máš pravdu,“
zamumlal a posadil se. Teprve pak si uvědomil, kde to usnul. „Doufám, že
nic vážného,“ zvedl se, pak pomohl i Hope na nohy a spěšně zamířili do
Severusovy pracovny.
Cestou se Hope zeptala: „Alexi, mám dělat, že o útěku Harryho a hlavně o
Redietech nevím? Nebo nebude ostatním vadit, že jsi mi to řekl? Nerada
bych ti způsobila potíže.“
„Myslím, že o Harryho zmizení není nutné mlčet,“ pousmál se. „Rediety
nechám na tvém zvážení,“ přisvědčil.

Konečně dorazili do pracovny, kde už byla Becky se Samuelem a Severus.
„To je fajn, že jste dorazili,“ ulevilo se Becky, když je spatřila.
„Omlouváme se, vzbudila jsem se až teď. A vzkazy byly očarované, jen aby
nás našly, ne aby nás na sebe upozornily,“ řekla Hope omluvně.
„Právě jsme začali,“ kývl Samuel a otočil se k Severusovi. Byl velmi
vážný a vypadal, že celou noc probděl.
„Potřeboval jsem všem oznámit, že Harry Potter včera zmizel.
Pravděpodobně se vydal zachránit kouzelnický svět, jako pravý hrdina,“
jízlivě dodal. „Nicméně,“ pokračoval, „Řád už podnikl patřičné kroky k
jeho nalezení. Dohodli jsme se, že se k Řádu připojíme a pokusíme se jej
nalézt. Alexandře, půjdeš s námi?“ provrtával ho pohledem.
„Ano, určitě půjdu,“ přisvědčil chlapec a zadíval se na Hope.
Ta téměř neznatelně přikývla a slabě se pousmála, aby Alexovi dala
najevo, že ho v jeho rozhodnutí podporuje.

„Hope,“ oslovil ji v další chvíli Severus.
„Ano?“ zadívala se na něj a čekala instrukce, které má pro ni.
„Chtěl bych tě požádat,“ rozvážně a pomalu k ní promlouval, „postaráš se
o… Ally?“ hlesl pološeptem a snažil se vypadat klidně a vyrovnaně.
„Samozřejmě, Severusi. Víš, že se o ni starám velmi ráda. Budu na ni
dávat pozor,“ povzbudivě se na něj usmála, i když se velice bála, aby
Ally byla ještě naživu, až se vrátí. „Hlavně jí doveďte zpátky jejího
bratra. Budu na vás myslet.“
„Doufám, že vše proběhne bez větších komplikací. Obávám se, že Ally může
být v nebezpečí života,“ začal Severus.

„Severusi, nezdržujte se už… já o tom vím. Pokud by ta situace nastala,
ale já jsem věrná svému jménu a pevně věřím, že nenastane, ale kdyby
náhodou… udělám vše, co bude v mých silách, abych tomu zabránila. Udělám
pro ni cokoli, Severusi. Přeci nejsem bývalá Voldemortova nejlepší
lékouzelnice jen tak,“ usmála se na něj opět, aby ho povzbudila.
Severus nic neřekl, pouze na ni hleděl. Moc si přál, aby mohl zůstat se
svojí Ally, ale na druhou stranu musel udělat něco, co by ji dostalo mimo
nebezpečí, to jest, najít a chránit Pottera. Nakonec přikývl, na slova se
nezmohl.
„Severusi,“ oslovila ho Becky konejšivě. Pohlédl na ni.
Becky mírně přikývla. „Můžeme vyrazit?“ zeptala se.
„Půjdeme,“ přisvědčil a zamířil z pracovny.

„Severusi,“ zavolala na něj Hope. „Možná… bys mi měl říct, kde ji najdu,
případně, pokud jsi ji nechal ve známém prostředí tvého bytu… jak se tam
dostanu,“ řekla Hope rozpačitě.
Zastavil se v chůzi. Trochu ho ta otázka vyvedla z míry. Otočil se ke
skupince. „Chvíli na mě počkejte,“ požádal přítomné a pak Hope vyzval,
aby ho následovala. Vedl ji do sklepení ke dveřím bytu, kde Ally viděl
naposledy. Vysvětlil jí, jak se dostat dovnitř a pak se na ni pronikavě
zadíval.
„Díky, Severusi. Brzy se nám všichni vraťte, i s Harrym.“ Pak mu položila
ruku na rameno a zadívala se mu do očí. „Neboj se, dobře to dopadne. Za
chvíli budeš zase se svojí princeznou.“ Pak prošla dovnitř, aby se
Severus nemusel cítit rozpačitě.
Severus tam chvíli stál bez hnutí. Po chvíli se otočil a odešel za
ostatními.

Teprve, když se za Hope zavřely dveře, vše na ni dolehlo. Ti čtyři se
možná velmi brzy setkají s Voldemortem. Kdoví, jestli se jim podaří
odvrátit to, čeho se všichni tak bojí. A ona bude muset být silná před
Ally a nedat na sobě nic znát, přestože se o ni velmi bojí. O ni, i o
Alexe. Zvládne nějak zakročit, jestliže se Rediety aktivují, když o nich
téměř nic neví? A… jak má být klidná v bytě Severuse? Jen ta představa,
kde se nyní ocitá, jí naháněla hrůzu. Je v bytě Severuse, kde možná
připravoval lektvar, který zabil Angela. Tekuté obavy zde vylepšovali s
Ally určitě, to jistě nedělali v laboratoři Pána Zla, když ten o Ally
nevěděl. A přesně tuto laboratoř možná sama bude muset použít, aby Ally
narychlo nějaký lektvar připravila. Netušila, jak to zvládne, ale musí se
o to pokusit. Vykročila dále ode dveří hledat pokoj, kde leží Ally. Měla
štěstí, našla ji brzy. Zhluboka se nadechla, nasadila úsměv a vykročila k
ní.

„Dobré ráno, Ally,“ pozdravila ji a popošla až k ní.
Dívka právě seděla na posteli opřená o zeď a pod zády měla polštář. Před
sebou měla svůj černý poznámkový deník, už poměrně dobře nevyhlížející po
tom, co jí ho Harry hodil do vody. Jí to ale nevadilo. V ruce měla brk a
točila s ním mezi prsty. „Dobré,“ vzhlédla k ní a vypadala překvapeně z
její přítomnosti v těchto místech.
„Severus mne požádal, jestli bych ti nedělala společnost. Nebude ti to
vadit?“ vysvětlila jí svoji přítomnost.
Ally vypadala, že o něčem přemýšlí, než se rozhodla k odpovědi. „Nebude,“
přisvědčila váhavě a zavřela deník.
„Nechtěla by ses projít? Pokud teda nemáš jiný plány,“ optala se Hope. „A
nebo… bys mi to tu mohla trošičku ukázat,“ navrhla s uličnickým výrazem v
obličeji. „Člověku se jen tak nepoštěstí dostat se do soukromých prostor
obávaného profesora lektvarů,“ ušklíbla se. „Teda, teď už profesor
lektvarů není, ale já ho tak mám zafixovanýho pořád.“
Nejistě se na ni zadívala. „Jestli myslíš, že je to dobrý nápad,“ vstala.
Byla oblečena v mudlovském oblečení. V tom, které měla na sobě i včera.
Vyzvala ji, ať ji následuje.
„Určitě je,“ zasmála se. „Jo a ještě jednu věc bych chtěla vidět… když už
se o ní včera večer mluvilo,“ zatvářila se nevinně. „Akorát škoda, že to
nebudu moct vyfotit pro Becky,“ smála se. „Taky vypadala hodně
překvapeně, že by Severus měl i oblečení jiné, než černé barvy.“
„Proč by neměl mít?“ zeptala se Ally, která ukázala Hope k pokoji, který
byl Severusův.
„Nemyslím to nijak zle. Jen jsem ho nikdy v ničem jiném neviděla a
nedokážu si to představit. Takže… kampak mě vedeš?“ optala se zvědavě.
„To je… Severusův pokoj,“ odpověděla jí. „Má tam celý šatník,“ dodala.

Váhavě vešla dovnitř. Nebylo pochyb, ze které koleje Severus pochází.
Pokoj byl kompletně v barvách Zmijozelu. Hope ani nepřekvapilo, jak je
pokoj strohý. Velká postel u stěny nejdále ode dveří, u ní malý stolek s
publikacemi o lektvarech. Uprostřed místnosti pracovní stůl se židlí a u
jedné stěny skříně, u druhé malá knihovnička. Hope si domyslela, že zde
má knihy, které chce mít po ruce a zbytek má někde jinde. Když si pokoj
prohlédla, zadívala se na Ally. Opravdu jí ukáže šatník Severuse? Při té
představě se musela pousmát.
„Klidně se podívej,“ odvětila nenuceně a pak zmizela Hope ze zorného pole.
Hope si připadala divně, když leze Severusovi do soukromí, ale… zvědavost
byla větší. Zkusila otevřít největší skříň a zaradovala se. Šatník!
Musela se smát. Z 85% černá barva. Ale i ta zelená, šedá a modrá se tu
našly. Samozřejmě tmavé odstíny. Pokoušela se si ho v tom oblečení
představit, ale nějak jí to nešlo. Po chvilce s úšklebkem skříň zavřela.
Stálo ji hodně úsilí potlačit nutkání vše obarvit na křiklavé barvy.
„Díky,“ řekla s úsměvem k Ally. „Myslím, že vědět toto Severus, tak mě
prokleje,“ smála se a vyšla zase z pokoje ven.

„Neprokleje,“ ozvala se Ally z vedlejšího pokoje. Stála u jednoho regálu
u pravého okna a odpočítávala devátou knihu zleva v druhém fochu. Tu
vzala do ruky a do ní vložila složený kus pergamenu. Pak knihu pečlivě
zasunula zpět a rozhlédla se po Hope.
Ta vešla za ní a oněměla úžasem. Knihovna Severuse Snapea jí vyrazila
dech. Pomyslela si, že Voldemort se se svou knihovničkou může jít
zahrabat. „Tak tady bych si přála strávit pár let,“ zasnila se, když se
trošku vzpamatovala. Přejížděla očima tituly knih, některé z nich vzala i
do rukou a letmo si je prohlédla.
„Mám to tu ráda,“ přiznala Ally. „Vzadu má dokonce Severus i vlastnoručně
psané svazky, ale do nich nahlížím jen, když jsem vyzvána,“ složila si
ruce na prsou.
„Kde jsou?“ optala se. „Neboj, nehodlám je číst, tak šílená zase nejsem,
jen… by mě zajímalo, kolik jich je,“ ušklíbla se.
Přikývla a zavedla ji do vzdálenějšího, zastrčeného koutu, kde stála
zdobně vykládaná vitrína s policí, na které knihy byly.
„To všechno je jeho práce?“ ujelo jí a otřásla se odporem. „Promiň,
neovládla jsem se,“ řekla omluvně směrem k Ally, když si všimla, že jí
její reakce neušla.
Dívka sklonila hlavu a přešla ke knihám. „Pár… je mých,“ přiznala
neurčitě.
„Tvých? Na ty bych se někdy ráda podívala, pokud bys byla ochotná mi je
ukázat,“ mrkla na ni.
Ally vzala jednu z knih do ruky. „Nevím, zda je to… dobrý nápad,“ hlesla.
„Pokud nechceš, tak ne,“ usmála se Hope. „Nejspíš bych tomu ani
nerozuměla.“
Zavrtěla hlavou. „Právě… naopak. Vím, že se v jedech i protijedech musíš
vyznat.“
„Vím, jak fungují, proč tak fungují, ale… nejsem odborník na vymýšlení
nových jedů a protijedů. Spíše dokážu vyhodnotit, co je v jaké situaci
nejlepší použít, ale málokdy sama vymýšlím něco nového. To byla… práce
někoho jiného,“ dořekla již téměř neslyšně.
Ally se na ni zkoumavě zahleděla. Pak vrátila knihu zpět. Ruku na knize
však nechala a mlčky nehnutě stála.
„To, co máš v ruce, je tvoje práce?“ zajímala se Hope. „Čeho se týká?“
„Skoro moje,“ spustila ruku podél těla. „Tekuté obavy,“ hlesla.
„Tekuté obavy?“ opakovala Hope vyděšeně. „To je…?“ nedokázala větu
dokončit.
„… ta verze, kterou jsem… musela vypít. Ona… je ještě jedna – popsaná ve
svazku, ale o té se… jemu nezmínil.“
„Další verze? I jedna jediná se mi zdá příliš, ale víc… V čem… se
odlišuje?“ ptala se zděšeně.
„Prakticky nevím,“ ušklíbla se. „Tu jsem na sobě ještě nezkoušela,“
neodpustila si. „Ani na nikom jiném. Můžu se jen teoreticky domnívat,“
přesunula se o kousek dál ke zdánlivě obyčejné zdi, ale při bližším
pohledu uviděla obrys dveří. „Myslím, že účinek by byl dlouhodobý. Člověk
by mohl žít běžným životem, ale chvílemi by upadal do bezvědomí, kde by
své obavy… prožíval,“ otočila se k Hope.
Hope se otřásla odporem. „Ještě, že o této verzi Voldemort neví. Půjdeme,
prosím, dál?“ požádala. V této části knihovny se začínala cítit velmi
nepříjemně.

„Chceš se podívat i sem?“ ukázala k sotva viditelným dveřím. „Je to
pracovna, kde je místo pro tvorbu lektvarů a podobných věcí.“
„Určitě. Za dob, kdy jsem zde studovala, se šířily různé dohady o tom,
zda má Severus v bytě svoji soukromou laboratoř a jak vypadá. Ráda se
podívám, jak to je,“ odpověděla. Sice ji pouhé zmínky o Tekutých obavách
vyvedly z rovnováhy a uvědomovala si, že to, co nyní uvidí, je přesně to,
kvůli čemu Severuse u smrtijedů neměla ráda. Musela tam však jít. Musela
si obhlídnout, co zde najde a mohlo by jí třeba pomoci, pokud se Rediety
aktivují. Pokud teda bude vůbec čas reagovat. Nevěděla, zda dívka zemře
okamžitě, nebo až po určité době. Ale vědět, co má k dispozici, nebude na
škodu. Musí se přemoci a jít dovnitř.

Dívka přistoupila blíže ke dveřím a otevřela posuvné dveře. Pokynula
Hope, že může dovnitř a pak za ní vešla. Byla to úhledně upravená
místnost. Uprostřed stál velký pracovní stůl, na kterém byly kotlíky a
různé nádobky a kádinky. Stěny byly obestavěné vitrínami, plnými přísad i
hotových lektvarů.

Hope procházela kolem polic a zkoumala různé lektvary. Mnohé poznávala,
pár z nich ovšem neznala. Občas některou lahvičku vzala do ruky a
zkoumala ji zblízka, někdy si i přivoněla. Pak ale vzala do ruky další z
lahviček, a když si ji prohlédla, strnula. Podlomila se jí kolena a
sesula se k zemi. Lahvička jí vypadla z ruky. Celá se nekontrolovatelně
roztřásla a z očí jí vyhrkly slzy.

„Hope,“ zašeptala tiše Ally a sklonila se k ženě. Poznala dle obsahu, na
jaký lektvar žena natrefila a vzpomněla si na rozhovor, který měla se
svojí tetou.
Hope věděla, že tohle nezvládne. Lektvar, který se po rozbití lahvičky
vylil na podlahu, znala moc dobře. Chtěla se přinutit znovu se ovládat,
ale nedokázala to. Naštěstí se přinutila myslet alespoň natolik, aby si
přivolala uklidňující lektvar, který předtím zahlédla a bez váhání ho
vypila. Po chvíli se již zklidnit s jeho pomocí dokázala. „Promiň,“
oslovila dívku. „Já… většinou se takto nechovám. To ten… protijed… a toto
místo… mě zneklidnily.“
„Vím,“ zcela vážně přiznala Ally a pak začala sbírat do dlaně střepy ze
země. V jednu chvíli se ale zarazila a zůstala nehnutě sedět na zemi.
Když Hope viděla Ally se střepy v rukou, zarazila se. „Já to uklidím,
vždyť jsem to rozbila já,“ řekla, vytáhla hůlku a vše nechala zmizet.
„Mrzí mě, že jsem tu lahvičku rozbila,“ špitla. „Víš… ten protijed… je k
lektvaru, který vymyslel Severus. Ten jed… je tím, který… zabil mého
andílka. Když jsem vzala do ruky protijed, připomnělo mi to, že… andílek
ho nedostal. Zemřel v ohromných bolestech. Jeho tělo bolest nevydrželo,
ten vnitřní tlak, a… explodovalo.“ Poslední slova byla díky pláči špatně
srozumitelná.
Ally vedle ní bezmocně seděla. „Já vím,“ opět zdůraznila. Zvedla se ze
země, otočila se k pracovní ploše a položila si na ni dlaně.
Hope k ní vzhlédla. „Víš? To ti… Severus říkal o takových… odpornostech?
Jak to mohl líčit… dítěti?“ nechápala.
„Vím to jen chvíli,“ trochu zvýšila hlas, který se jí i třásl. „Navíc,“
nadechla se. „Tento protijed bylo těžké dát dohromady. Po mnoha pokusech…
se mi to… nakonec povedlo.“
„Tobě?“ vydechla Hope a vytřeštila oči. „Jak to… myslíš?“ ptala se
vyděšeně.
„Vytvořila jsem protijed k Painfire,“ zopakovala a zahleděla se před
sebe. „Navíc jen díky tomu, že jsem byla u vzniku jedu.“
„Můžeš mi… prosím… vysvětlit, co to znamená… byla u vzniku jedu?“ ptala
se Hope a slzy jí tekly proudem. Ne, to není pravda, tohle nemůže být
pravda…
Ally se musela opřít, aby neztratila rovnováhu a pocítila nepříjemné
křeče v oblasti žaludku. „Poupravila jsem přísady a část postupu, který…
Severus zvolil,“ hlesla tiše.
„Ally… děkuji ti za upřímnost,“ řekla a zadívala se na ni. „Nevadilo by
ti, kdybychom tuto místnost opustily?“ Cítila, že už tu nevydrží ani pár
vteřin. „Nejlépe celý tento byt… alespoň na chvíli. Prosím…“ zadívala se
na dívku. „Co třeba jít si zase pohrát s knihovnou? Nebo… v kuchyni se dá
taky pěkně odreagovat,“ měla co dělat, aby se nerozkřičela zoufalstvím.

„Nemohla jsem se na to dívat,“ pojednou se dívka prudce postavila.
„Nemohla jsem se dívat na to, jak se Severus trápí jenom kvůli němu!“
začala křičet. „Kvůli jeho pitomým instrukcím. Chtěl lektvar s takovými
účinky? Dostal ho. Kdyby nebylo Severuse, o protijed by ani neměl zájem,“
otočila se k odchodu.

„Ally… prosím… co kdybychom šly třeba do knihovny? Každá z nás může být v
jiné části. Asi se obě potřebujeme zklidnit, ale… nechci tě teď nechat o
samotě. Já… vím, že jsi to nedělala úmyslně, protože bys chtěla…
nevyčítám ti to… Jen si to potřebuju v hlavě srovnat, vstřebat to, co
jsem se dozvěděla. Ale nechci, aby mezi náma vznikla propast… Prosím…“
„To je… v pořádku,“ polkla. „Odejdi, prosím. Potřebuju být sama,“ pomalu
a nerozhodně ji požádala a pak vyšla z místnosti.

Hope se zarazila. Tohle ne. Vždyť přece… dala slib Severusovi, že se o
Ally postará. Co když… nechtěla ani pomyslet na to, že by se aktivovaly
Rediety a ona Ally nezachránila, přestože by byla šance na záchranu jen
proto, že u ní nebude. Jenže už je asi jedno, jestli bude zde. Přes
zavřené dveře se o případné aktivaci Redietů stejně nedozví, nebo jinde.
Sama zde už zůstat nedokázala. Po shlédnutí knihovny s poznámkami o
Tekutých obavách, kdo ví o čem byly zbývající svazky, po tom, co
zjistila, jak Ally Severusovi pomáhala a hlavně poté, co se dozvěděla v
těchto místech, potřebovala pryč. Jen Ally by ji dokázala udržet zde. To,
že by byla v její blízkosti a dohlížela na ni. Jenže ta ji právě
vyhodila. Hope byla zoufalá, našla v kapse kus pergamenu a napsala vzkaz
Ally, že pokud bude chtít, zastihne ji v mrzimorské společenské
místnosti. Připsala jí tam i heslo. Vzkaz připevnila na dveře a vyšla ven.