V posledních dnech čelil Snape obrovské nervozitě. Ustavičně pracovali na
domě a jeho vybavení a zároveň se blížil konec měsíce, což pro Severuse
znamenalo jediné, a to – KEVIN.
Byla to náhoda. Vyšel právě ven, když si všiml přijíždějícího vozu. Což
mělo za následek obrovskou paniku, která ihned vypukla. Vběhl do domu a
způsobil zemětřesení. Lucius, jakož i on si museli obléci vhodnější šat.
To, co měli na sobě, bylo špinavé a ne tak zcela mudlovské. A Severus
chtěl, aby vše proběhlo hladce a bez komplikací.
Kevin vstoupil do prázdného domu. Bylo otevřeno. Zdálo se, že na jeho
klepání nikdo nezareagoval. Vešel a rozhlížel se kolem. Nový strop, nová
okna, podlaha, žluté stěny a naprosto prázdný obývací pokoj.
„Toby?“ odrazilo se od stěn.
Do místnosti vtrhl Snape jako velká voda. Když si to uvědomil, prudce se
zarazil.
„Ahoj,“ pozdravil ho hlasem, který by za jiných okolností nepatřil
Severusovi Snapeovi.
„Ahoj,“ oplatil mu Kevin stejně milým hlasem. „Ty se někam chystáš?“
„Ne,“ odpověděl Snape zmateně.
Kevin si ho prohlížel, a to Severuse mátlo.
„Já jen že jsi tak svátečně oblečený. Myslel jsem, že děláš na domě.“
„Já…“ pohlédl Snape na svůj šat. „Tohle je můj pracovní oděv.“
Kevin si ho změřil uznalým pohledem. „Vážně super. Sekne ti to. Tak kde
můžu začít?“
„Prosím?“
„Slíbil jsem, že ti pomůžu,“ usmál se Kevin.
„Já…“ začal Snape. Přece ho nenechá u sebe pracovat?!
„Skvělé, můžeš dodělat to umyvadlo v koupelně,“ objevil se tam Lucius.
“Když mi řeknete, kde to je,“ usmál se Kevin.
Pak udělal krok směrem k Luciusovi. „Já jsem Kevin Stoner. Těší mě.“
Lucius přijal podanou ruku. „Larry, Larry…“ zaváhal u svého příjmení.
„Taylor,“ ozval se Snape. „Larry Taylor, můj přítel. Larry, to je Kevin,
jak jsem o něm mluvil.“
„Moc jsi o něm nemluvil,“ ozval se Malfoy. „Tak půjdeme na tu koupelnu?“
A dřív než stačil Severus cokoli říct, zmizeli po schodech nahoru.
Severus vyběhl za nimi.
Lucius mu už vysvětloval co a jak. Kevin obhlédl situaci a pustil se do
práce. Malfoy stál za jeho zády a zaujatě ho sledoval. Severus ho popadl
za tričko a táhl ho z místnosti.
„Na slovíčko.“
Sotva se ocitli na chodbě, Severus spustil.
„Co to má sakra znamenat, Luciusi?“
„Nevím, o čem mluvíš,“ zatvářil se blonďák zmateně.
„Tak ty nevíš,“ zavrčel Snape. „On je náš host a ty ho taháš do práce. Už
si vzpomínáš?“
„Ale Severusi,“ pokračoval Lucius v tiché hádce, aby je Kevin neslyšel.
„Říkal, že ti pomůže. Tak jsem mu dal úkol. Navíc je to mudla.“
„Tohle už nikdy neříkej,“ a když se Lucius zatvářil zmateně, dodal: „…že
je mudla. Je jako ty nebo já. Rozumíš?“
A zrovna když Lucius přikyvoval na souhlas, objevil se ve dveřích Kevin.
„Co se to tu děje? Nějaké problémy?“
„Ale vůbec ne,“ ozval se Snape a pustil Luciusovo tričko, jež dosud
svíral a přidržoval si Luciuse ve výhrůžném gestu.
„Může mi jeden z vás pomoct?“ předložil svou prosbu Kevin.
„Ale jasně,“ přikývl Lucius a hrnul se dovnitř za ním. Taktak ho stihl
Severus zadržet. Kevin byl k nim opět zády.
„Tohle je moje práce,“ zavrčel Snape, vystrčil Luciuse ze dveří a sám se
přemístil ke Kevinovi, aby mu pomohl. Lucius na ně ze dveří vrhl žárlivý
pohled.
Severus se hrdě točil kolem Kevina a pomáhal mu. Vrhal přitom vítězné
pohledy na Malfoye, který obcházel kolem, než ho Severus poslal do
kuchyně připravit oběd. Jak ponižující!
Kolem jedné hodiny odpolední je zavolal Lucius na oběd. Připravil nějaké
jídlo z konzervy. Každému naservíroval jeho porci na talíř. Když přišli z
koupelny, Lucius seděl u stolu, naproti ležela druhá porce a třetí porce
ležela na místě, kde nestála jedna židle (důsledek redukce nábytku).
Kevin se posadil na poslední volnou židli.
Lucius se zatvářil na Severuse jako by omluvně, že na něj žádné místo
nezbylo.
Severus se zamračil. Tohle už Lucius přehnal.
„Tak dobře,“ rezignoval. „Donesu si další židli.“
V duchu ale sliboval Luciusovi odplatu. Co si ten aristokratický panák o
sobě vlastně myslí?
Na protest si donesl úplně novou židli ze sady, kterou ještě nerozbalili.
Prozatím totiž nový nábytek uschovali a dočasně používali ten starý, než
dají dům trochu do pořádku.
Vítězně se na ni posadil. Ne, tahle židle nevrzala, byla pevná a pohodlná.
„Musím říct, Larry, že máš vážně vkus,“ přisunul se ke stolu a začal jíst
svou porci. „Tyhle nové židle jsou vážně lepší než ty staré.“
Po obědě se začal Kevin vyptávat, do čeho se vrhnout teď. Severus váhal.
Opravdu nechtěl, aby u nich Kevin pracoval. Chtěl být s ním. Užívat si.
Povídat si nebo se procházet po okolí.
Nesnášel Luciuse.
„No, plánovali jsme, že doděláme tu koupelnu. Chtěli jsme zprovoznit
sprchu,“ ozval se Malfoy.
Severus by mu nejraději utrhl hlavu. Zavrčel a věnoval mu ten
nejošklivější pohled.
„Fajn,“ řekl nakonec rezignovaně. „My se s Kevinem vrhneme do sprchy (1)
a ty to můžeš zatím uklidit.“
Ukázal na ušpiněné nádobí.
Lucius se zamračil, ale to si už Severus odváděl Kevina jako nějakou svou
trofej.
S Kevinem to vše bylo snazší a rychlejší. Bylo vidět, že tomu všemu moc
dobře rozumí. Jak by ne. Byl to mudla. Kdo jiný by měl vědět o
mudlovských vynálezech víc než právě on.
Zařizovali koupelnu celé odpoledne. Kevin vedl jejich pracovní skupinu,
pokud se tomu tak dá říkat. Severus a Lucius mu asistovali. Bylo legrační
ty dva sledovat, protože když chtěl Kevin podat třeba šroubovák, Severus
i Lucius se okamžitě vrhli po něm. Bylo to kdo z koho. Vedli totiž spolu
takovou malou osobní neviditelnou válku. Každý z nich chtěl Kevina pro
sebe. Každý mu chtěl být blíž. Chtěli na něj udělat dojem a získat si ho.
Jejich souboj samozřejmě probíhal utajeně. Kevin očividně zatím nic
netušil.
Zrovna se Lucius natáhl pro klíč (pracovní nástroj), když se mu vyhrnul
rukáv.
„Pěkné tetování,“ pronesl Kevin. Lucius i Severus sebou trhli. Snape se
zděšením pohlédl na Malfoyovo obnažené předloktí. Mráz mu běhal po
zádech. Byl jako v té nejhorší noční můře.
„Ehm, díky,“ dostal ze sebe Lucius.
Severus si intuitivně stáhl rukáv na levé ruce až k zápěstí.
„Co to je za motiv?“ zvídal Kevin.
Lucius byl sám trochu v šoku. „Lebka a… a had.“
„Zajímavé,“ pronesl Kevin zaujatě. „Můžu se podívat?“
Lucius trochu nesvůj přišel k němu blíž, aby si Kevin mohl lépe
prohlédnout motiv na jeho ruce. Bylo zvláštní se takhle vychloubat se
svým Znamením zla. Pro většinu kouzelníků to byl nepřijatelný symbol a
vyobrazení toho nejhoršího zla v jejich světě. A další skupinou byli
Smrtijedi, z nichž každý měl stejné znamení, a nepotřebovali si jej
vzájemně ukazovat. Nebylo to pro ně nic nového. Kevin samozřejmě ten
symbol nechápal, ale i tak se Lucius cítil značně nesvůj. Kdyby mohl,
okamžitě by se zbavil té připomínky jeho temného úseku života. Bylo to
něco, na co nebyl v současné době ani trochu hrdý.
„Pěkné. Máš ho už dlouho?“
„No,“ zaváhal Lucius. Nedokázal si představit, že by si jenom tak mohl s
někým v klidu povídat o tak vážné věci. Ono to totiž nebylo jenom nějaké
tetování a Lucius nebyl na podobnou reakci zvyklý. „Ano. Už je to pár
let.“
„Jasně,“ vyrušil je Severus, „tak co kdybychom pokračovali v naší práci?“
Tvářil se přitom značně znepokojeně a nervózně. „Larry, co kdybys raději
obstaral nějakou večeři?“
„Co kdybychom si na večeři někam zajeli?“ navrhl naproti tomu Kevin.
Lucius přikývl.
„A můžeme zrovna vyzkoušet tu sprchu,“ usmál se Kevin. „Jestli nevadí,
rád bych se trochu opláchl, než vyrazíme. Dojdu si pro věci. Mám je v
autě.“
Zatímco Kevin okupoval jejich koupelnu, ti dva seděli v kuchyni.
„Luciusi, nemůžeš si dávat větší pozor?“ zavrčel Snape.
„Jak to myslíš?“
„To znamení,“ mračil se Severus.
„Nemůžu za to. Nedá se to schovat, to jistě pochopíš. Musím s tím žít.
Navíc Kevin ani neví, o co se jedná. Buď v klidu.“
Severus odvrátil hlavu. To se snadno řekne. Jenomže když se jedná o tak
závažnou věc. To, že byl Smrtijed s ním zůstane už navždy. Nikdy se toho
znamení nezbaví, i když by si to přál ze všeho nejvíc. Není to něco, na
co by byl hrdý.
„ A vysvětlit bys mi ještě taky něco nechtěl?“ zeptal se Severus přísně
jako za svých učitelských let na škole v Bradavicích.
„Ani ne,“ zavrtěl hlavou Lucius a tázavě pohlédl na svého společníka.
„Měl bych?“
„Snad jsem ti jasně řekl, že nechci, aby Kevin u mě pracoval!“
„O nic přece nejde,“ uklidňoval ho Lucius. „Sám se přece nabídl.“
„To ještě neznamená, že toho hned využijeme,“ zuřil Snape.
„Je to mudla. Umí to,“ bránil se Lucius.
„My bychom to zvládli i bez něj,“ ujistil ho Severus.
„Jistě,“ přikývl Malfoy. „Tak to bych chtěl vidět.“
„Jestli ještě jednou něco řekneš, až se zeptá, co má udělat, vyhodím tě z
domu a můžeš se vrátit do Obrtlé.“
„Ale no tak, Severusi, jenom jsem využil toho, že Kevin je mudla a rozumí
tomu. Bez něj bychom byli bezradní. Ještě teď by nám netekla sprcha.“
„Tak bychom se nekoupali. To je toho,“ rozhodil Severuse rukama.
„Vidím, že hygiena ti nic neříká. Měl by sis vzít příklad z Kevina.“
„Tak dost,“ naštval se Snape. „Opovaž se o něm ještě něco říct. Nemáš
právo ani vyslovit jeho jméno, natož mluvit o něm. Kevin je můj! Já si ho
našel! Já ho viděl první! Ty,“ ukázal na svého společníka, „si najdi
svého mudlu.“
Najednou zaslechli tlumené blížící se kroky. Někdo vkročil do dveří.
Severus se ohlédl přes rameno. Vše jakoby se odehrávalo zpomaleně.
Severusovy oči si našly Kevina. Stál na prahu, kolem krku ručník, na sobě
jenom bílé boxerky, mokré rozcuchané vlasy. Severus viděl drobné kapičky
vody stékající z jeho vlasů po jeho tváři. Trvalo to jako věčnost a pak
si Kevinovy oči našly Severuse. Čas se zastavil. Jejich oči spojovala
tajemná neviditelná síla. Upřeně zírali jeden druhému do očí, jakoby se
tam snažili něco najít, přestože přesně nevěděli co.
A pak se Kevin usmál. V tu chvíli jakoby v Severusově srdci propukla
nějaká sopečná erupce.
„Půjdete se taky koupat?“ přerušil to ticho Kevin.
Severus na něj hleděl jako v transu a zcela nepřítomně mávl rukou k
Luciusovi, aniž by odtrhl zrak od Kevina. „Běž, ty Luciu-. Prostě běž.“
Malfoy se zvedl od stolu a odešel z místnosti. Přesně tohle chtěl
Severus. Ukrást si pár minut jenom pro sebe a Kevina.
Kevin se posadil na uvolněnou židli vedle Severuse.
„Hodně se to tu změnilo za tu dobu, co jsem tu nebyl,“ začal Kevin. „Je
to tu hezké. Myslím, že se mi tu začíná líbit. Až to tu doděláš, bude to
perfektní.“
Ticho. Severus ztratil schopnost řeči. Vše, na čem v tuhle chvíli
záleželo, bylo, že Kevin je tu s ním, tak neuvěřitelně blízko. Na dosah.
Stačilo málo, aby se ho dotkl. Jenom trochu posunout svou ruku ke
Kevinově. Bylo by to tak snadné.
„Stýskalo se ti?“ vypadlo zcela nečekaně z jeho úst, ale odpověď zrovna
na tuhle otázku mu v dané chvíli připadala životně důležitá. Ani netušil,
jak tu větu vůbec dokázal zformulovat. Ani nevěděl, že by byl toho kdy
schopný. V normálním stavu by takovou větu ze svých úst nikdy nevypustil.
Situace byla ale vážná. Jeho mozek si vzal dovolenou a nechal v tom
Severuse samotného.
„Po tobě?“ ujistil se Kevin, že otázku pochopil správně. Ujištění zřejmě
ale nepotřepal, protože pokračoval i bez odpovědi. „Ano, vlastně ano, aby
byl zcela upřímný. Ale doufám, že další dny si to nevynahradíme. Co ty na
to? Snad se taky konečně poznáme blíže. Zatím jsme tu možnost neměli.“
Severus měl pocit, že se vznáší na oblacích. Sní. Zaručeně musí snít.
„Zítra někam vyrazíme. Co ty na to? Je tu Hadrianův val nebo Yorkshire
Dales. Mohlo by to být super.“
„To ano,“ přikývl Severus. Měl zvláštní pocit. Hodně zvláštní. Vzpomněl
si na Hipogryfy. Nesmíte s nimi přerušit oční kontakt. Jen upřeně jim
hledět do očí. A přesně to samé teď dělal s Kevinem a neměl tu odvahu ten
kontakt přerušit, ačkoli věděl, že Kevin není hipogryf a není nebezpečný,
přesto z nějakého důvodu nemohl z něj spustit oči. Jako by ho k tomu
nutila nějaká magická síla. Tohle je opravdová magie.
Místnost zaplnilo ticho. Ani jeden nevěděl, co říct. Přesto to nebylo
trapné ticho. Vůbec nebylo nepřijatelné, naopak jako by se přesně pro
tuhle chvíli výborně hodilo.
„Nevíš o nějaké dobré restauraci tady v okolí, Toby?“ přerušil to ticho
Kevin. Jeho otázka způsobila, že Severus na něj přestal zírat a vrátil se
do reality.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne, já nevím.“
„Dobře, to nevadí, tak si nějakou najdeme. Nemyslím, že by to měl být
problém.“
Zase to ticho, které se začalo mezi ně vkrádat. Tentokrát Severus věděl,
že to ticho musí něčím prolomit, ale vůbec nevěděl kam stočit řeč.
„Co – co ten tvůj případ?“ vykoktal konečně. „Jak jsi mi o něm říkal. O
té vraždě v uzamčeném bytě.“
„Sebrali nám ho,“ odpověděl Kevin. „Převzali ho z jiného oddělení.“
„A-aha,“ vykoktal Snape.
„Nevím, jestli budou chytřejší než my,“ zapochyboval Kevin. „Neměli jsme
mnoho důkazů, ale třeba z toho něco vyčarují.“
Severusovi se stáhly vnitřnosti. Ať o kouzlení raději ani nemluví.
„A kam se chystáš s přáteli ten další týden?“ zeptal se raději Snape.
„Do Španělska. Do Barcelony, do Madridu, k moři a tak různě. Neplánujeme
zůstat na jednom místě. Mám rád pohyb. Něco ti odtamtud přivezu. Chceš?“
Severuse polilo horko, ale věděl, že to nemá nic společného s okolní
teplotou. Sklopil oči. „To by bylo od tebe milé.“
„Příště můžeš jet s námi,“ navrhoval Kevin.
„Díky.“
Bylo to zvláštní. Zpočátku mu nevadilo bavit se s Kevinem o čemkoli, ale
teď to bylo jiné. Možná proto, že mu ještě před pár dny na Kevinovi vůbec
nezáleželo. Bylo mu jedno, jestli ho už nikdy neuvidí, ale teď si to
nechtěl ničím pokazit. Chtěl, aby Kevin zůstal. Pořád ale nechápal
jedinou věc. Proč tu Kevin ještě pořád je? Byl si jistý, že jiní by
odjeli a už nikdy se nevrátili. Ale Kevin byl jiný. Vždyť na Severusovi
není nic zajímavého. Nebo možná právě naopak. Je zvláštní tak moc, až to
lidi děsí a odhání od něj. Kevin mohl odjet a už nikdy Severuse nevidět.
Nemusel si kvůli němu komplikovat život.
Opravdu ti stojím za ty těžkosti a starosti, které ti přivozuji?


A/N:
(1)Hezky řečeno. Jestli se tam taky spolu vrhnou, až ji zprovozní. ;-)