Severus se rozhodným krokem vzdaloval od těch pitomců. „Tak jdete?“ zeptal se nerudně Alison. „Nechcete si vzít nějaký kus látky, do kterého ty bylinky budete ukládat?“ „Nechcete se starat o svoje věci?“ Podivín nebo ne, přece si nemusím nechat všechno líbit… pomyslela si. „Pokud je Vám moje společnost tolik na obtíž, měl jste to říct rovnou. Nijak mě neláká představa, že za Vámi budu klusat lesem a Vy mě budete komandovat.“ „No prosím. Můžete klidně zůstat v táboře. Já si sám vystačím,“ pokrčil rameny. Čekal, že se skutečně otočí a nechá ho být. Bylo by to rozhodně jednodušší. Nějak si nebyl jistý, o čem by se s ní měl asi tak o samotě bavit a jak se k ní vlastně chovat. Kdepak, vrátí se k té veselé skupince a jeho si nebude všímat. Tak to má být. Její přítomnost ho nutila přemýšlet o podivných věcech. Zrádných věcech. O tom, co neměl a nikdy nebude mít… Ona ale jeho předpoklady obrátila naruby. Došla k němu a upřela na něj malinko nahněvaný a taky ublížený pohled. „Snad Vám Ray vysvětlil, že je to nebezpečné. Nechci, aby se Vám něco stalo. Můžeme se snad chovat jako lidi a ne jako neadrtálci, ne? Nebo je to tak složité?!?“ Chvilinku ji pozoroval. Pak neurčitě pokývnul hlavou. „Dobrá… Tak pojďte.“ Rezignovaně protočila oči a následovala ho. Zastrčila si Rayův revolver za opasek. Snad aby odolala pokušení ho s ním praštit… Strávila tolik času pokusy o pochopení House, že už jí zjevně docházela trpělivost na další podobné týpky. Tenhle chlapík ji zaujal. Navíc tušila, že ani ona jemu není tak lhostejná, jak se snaží tvářit. To ale situaci spíš komplikovalo. Nebyla si sama sebou vůbec jistá a netušila, jaký přístup by měla zvolit. Nakonec se rozhodla, že jednoduše nebude dělat nic. Vyčká. Třeba se dočká… S mírným údivem konstatoval, že do něj nehustí žádné nesmysly a nepokouší se ho podrobit křížovému výslechu. Kráčela mlčky vedle něj a pozorně se rozhlížela po okolí. Potřeboval se soustředit na bylinky, které se mohly ukrývat v hustém podrostu. Nebylo to ale jednoduché, s tou zvláštní ženou kráčející mlčky po jeho boku. „Tamhle,“ ukázal konečně na jedno místo. „To je přece měsíček lékařský,“ sehnula se se zájmem k žluté kytce. „K čemu ho používáte?“ „Jako základ má místo ve velkém množství hojivých a uklidňujících lektvarů,“ odpověděl věcně a pak jí dal do ruky malý váček. „Natrhejte co nejvíc květů, ale jen ty, které nejsou příliš rozkvetlé. Já zkusím vyrýt pár kořenů.“ „Kořeny?“ podivila se, „nevěděla jsem, že i ty se dají využít.“ „Jsou dokonce účinnější než květy. Ale chuť lektvarů s touhle přísadou a bez neutraliačních složek je skutečně odpudivá. A taky zde bez nástrojů na drcení a krájení nebude jednoduché z nich dostat dostatek šťávy.“ Každý se věnoval své části práce. Uvědomila si, že ticho se z poněkud trapného změnilo na příjemné. Otrhávala květy a přitom ho pokradmu sledovala, jak zápolí s kořeny, které se nechtěly nechat vyrvat z půdy vůbec snadno. Otřel si spocené čelo a vyrobil si tak na něm krásně blátivou šmouhu. S tím urputným výrazem jí připomněl hrdiny filmů o Indiánech, které jako malá hltala. Zahihňala se. Roztržitě vzhlédl a znovu si přejel rukou po obličeji. Pohled na její pobavený výraz ho vyvedl z konceptu. „Je tu snad něco k smíchu?“ „Ne. Vlastně… jen že jste se ušpinil. Tady…“ naznačila rukou na vlastní tváři. „Aha…“ zamumlal nepříliš inteligentně a otřel se rukávem. „Těch květů už mám celkem dost. Mám Vám pomoct s kořeny?“ nabídla se. „To je v pořádku, víc jich nepotřebujeme. Půjdeme dál,“ zvedl se. „Co hledáme teď?“ „Nevím, co všechno tu může růst,“ připustil. „Hodil by se kořen mandragory, šalamounek, vrběnka, jitrocel, vraní oko…“ „Vraní oko?“ přerušila ho. „To je ale přece prudce jedovaté.“ Málem řekl něco ve smyslu – no právě, přesně proto se může hodit… V posledním okamžiku se ale zarazil. Ona skutečně nebyla vhodným terčem pro jeho sarkastické poznámky. Místo toho jen věcně podotkl: „Ve správném poměru k měnivce a správnou dobu povařené přestává být nebezpečné a na povrch vystupují jeho nezastupitelné léčivé účinky. Snižuje horečku a povzbuzuje organismus. V kombinaci s žabími vnitřnostmi pak…“ „Žabími vnitřnostmi?“ znovu ho nenechala dokončit větu. „To je ale…“ „Nechutné?“ protáhl. „Možná. Ale taky velice účinné. Nicméně žáby tu asi nenajdeme, takže není třeba se děsit.“ „Takže používáte do lektvarů nejenom rostliny ale i zvířata?“ zeptala se, i když si nebyla úplně jistá, jestli chce slyšet odpověď. „Jistě. Poslyšte,“ zvedl ruku, aby ji zarazil, protože zjevně chtěla položit další dotaz, „učivo lektvarů se probírá v Bradavicích sedm let. Skutečně Vám nedokážu vše vysvětlit během jednoho dopoledne. Takže jestli nemáte námitek, měli bychom se zaměřit na hledání bylin, které tu rostou.“ Jeho tón už zabrousil do známé, léty trénované ironie. Bylo to prostě silnější než on… Alison to ale protentokrát nechala bez odezvy. Pokračovali v cestě. Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho. „Potůček!“ zajásala Alison po nějaké době. „Mám docela žízeň, Vy ne?“ Místo odpovědi bedlivě propátrával očima okolí. Jestli někde hrozil výskyt šelem, bylo to právě u vody. A on už měl pár minut pocit, že je někdo sleduje. Léta války ho naučila svým instinktům naslouchat a důvěřovat. Než ale stihnul cokoli říct, sklonila se k vodě a hltavě pila. Zahlédl stín v nedalekém křoví… „Pozor!“ vykřikl a vrhnul se k ní. Lekla se a zavrávorala. Balancovala na břehu potoka. Nestihl ji zachytit. Ještě v pádu duchapřítomně odhodila revolver, aby se nenamočil. Pak už se poroučela do koryta. Bezradně ji sledoval. V tom z houští vyhopkala malá antilopa… „Co se stalo? Proč jste křičel?“ vynořila se prskajíc vodu na všechny strany. „Myslel jsem… Zdálo se mi,“ koktal a připadal si jako dokonalý pitomec. Sjela pohledem nejprve jeho a pak drobné zvíře, které se jich vůbec nebálo a přišlo se taky napít. „Nejste trochu paranoidní?“ otázala se. AN: Ne že bych chtěla být nějaká náročná, ale rozmazlili jste si mě těmi spoustami komentářů ze začátku a posledních pár kapitol to nějak upadá... Tak doufám, že mi zase napíšete nějaké postřehy :-)