Když dojedli, ozval se Kevin: „Tak asi pojedeme. Jenom si odskočím.“
A pak s těžkou hlavou nechal ty dva o samotě. Modlil se, aby se vrátil
včas.
Severus si nejdřív Luciuse prohlížel zamračeným pohledem a zarytě mlčel.
„Severusi, nechceš s tím přestat? Kevina to trápí.“
„Co máš zase, Luciusi?“ vyjel na něj Snape podrážděně.
„Kevin tu přijede za tebou a ty se na něj ani neusměješ. Za zamračeným
Severusem tu on nejel.“
„Jak to můžeš vědět?“ zamračil se Severus ještě víc. „Jasně,“ zatvářil
se, že mu to konečně došlo. „Povídá se ti s ním dobře?“
„On by si raději povídal s tebou,“ ujistil ho Lucius.
„Jasně, a proto se tak skvěle baví s tebou.“
„Ty se nesnažíš…“
„Tak dost. Tohle mě už fakt nebaví. Přestaň.“ Severus se ušklíbl sám pro
sebe. „Já jsem takový idiot, že jsem tě tam nenechal.“
„Ale kdyby ses na něj usmál…“ chtěl Lucius pokračovat.
„Luciusi,“ zamračil se znovu Severus.
„Nechápu, jak můžeš zůstat tak chladným, Severusi. I ledovce by tály,
kdyby se na ně Kevin usmál. Ale ty zřejmě neroztaješ nikdy.“
Severus zaťal ruce v pěst.
„No, tak. Přece nemáš srdce z kamene? Dát najevo nějaké city není žádné
slabošství.“
Severus se zatvářil k smrti znuděně.
„Severusi, ty jsi nepoučitelný,“ povzdechl si blonďák.
„Všechno v pořádku?“ objevil se konečně na scéně Kevin.
„Ne,“ zavrčel Snape. „Kdyby Larry mlčel, bylo by. Ale on nemlčí.“
„No tak ho netrap. Nemá si s kým popovídat. Jeho žena ho opustila. Je
sám.“
„Není to moje chyba. Tak proč bych ho měl trpět?“
„Jste si podobní. I ty jsi sám.“
„Nedovoluj si nás prosím srovnávat!“
Kevin se najednou začal smát.
„Co je?“ vyjel Snape. „Jsem snad k smíchu?“
„Ne,“ ujistil ho Kevin milým tónem hlasu a spontánně ho chytil za rameno.
Snape jeho ruku sledoval s povytáhlým obočím. „Ale představil jsem si tě
jako profesora na škole. Vážně bych nechtěl být tvým studentem. Vůbec
bych se nedivil, kdyby se tě ti nebozí studentíci báli. Už chápu, proč
jsi říkal, že jsi byl neoblíbený.“
„Když naháním strach, proč se tedy směješ?“ vrčel Snape.
„No, protože mi už není patnáct a nejsem tvůj student. Ale na ty, co
tyhle podmínky splňují, tak na ty to určitě platí.“
„To bych řekl. Vždy jsem si na tom zakládal,“ pravil Snape hrdě.
„Myslíš, že je nutné, aby se tě všichni báli?“
„Je to taková výchova. Lekce do života.“
„Zřejmě máme odlišný názor na výchovu mladých lidí.“
„Očividně,“ přikývl Snape. A po chvíli ticha dodal: „Mohl bys tu ruku
prosím sundat?“
„Promiň,“ stáhl ji Kevin zpátky.
„Ale Toby, neodháněj ho od sebe,“ ozval se napůl káravým tónem Lucius.
„Vždyť se tě snaží sbalit.“
Severus přivřel oči a změřil si Luciuse přísným pohledem. „Nevšiml jsem
si, že by dnes měl být apríl.“
„Jaký apríl?“ podivil se Lucius.
„Spletl sis mě snad se ženskou?“ zavrčel Snape.
„Ne, měl bych?“
„To nebylo vtipné,“ zamračil se Severus.
Kevin se rozesmál.
„Co je?“ zaječel na něj opět Snape.
„Mě to vtipné přišlo,“ přiznal Kevin a v té chvíli se začal usmívat i
Severus.
Lucius ty dva sledoval. A pak kdo koho balí. Stačí pouze vidět, jak se
Severus na Kevina dívá. On ho… Zbožňuje? Možná tohle by bylo to pravé
slovo. Kevin je pro něj jako zázrak. Dívá se na něj s takovou úctou.
Skrytou něhou v očích. Tyhle zamilované pohledy on moc dobře zná. Ještě
ze školy. Lucius byl vždy žádaný a obletovaný a spousta dívek se na něj
dívala přesně takhle jako teď Severus na Kevina.
Zaplatili a nasedli do auta. Kevin usoudil, že pro dnešní den toho bylo
dost a je na čase vrátit se zpátky. Cesta probíhala klidně. Lucius se už
nepouštěl do dalších provokací.
Když dorazili do Tkalcovské, otevřel Kevin zavazadlový prostor a vyndal z
něj dva cestovní kufry. Donesl je dovnitř do obývacího pokoje.
„Vzal jsem si s sebou jen pár věcí,“ vysvětloval Severusovi.
„Jen pár věcí,“ pronesl Lucius ironicky. „To vidím.“
Kevin se usmál, ale nepřestával se dívat na Severuse. „Myslíš, že bych je
mohl někam dát?“
„Ehm,“ zaváhal Severus. „Totiž… moc nábytku, skříní tu jaksi nemám. Ale
mohli bychom nějakou složit. Něco mám nakoupené.“
„A kde vlastně bude spát?“ zeptal se Lucius. „Postele nám taky jaksi
nepřebývají, že ano?“
„Ehm,“ zaváhal opět Severus a pociťoval narůstající paniku. „To se nějak
vyřeší.“
„Aby se to do večera stihlo,“ prohodil Lucius ironicky.
„Nejsem náročný,“ ujistil je Kevin. „Se mnou si starosti nedělejte. Můžu
spát dočasně i na zemi, pokud se najdou aspoň nějaké matrace. Třeba
támhle vidím jeden brloh.“
„To je moje,“ pochlubil se Lucius.
„Tak já bych si ustlal vedle tebe.“
Severus zbledl. Ale Lucius byl pohotový. „To není nejlepší nápad. Špatně
se tu spí…a..taky chrápu. Co takhle Seve…“ zarazil se. „Tobyho ložnice?“
„Cože?“ vykřikl Severus a jeho pohled se setkal s Kevinovým, který
nevypadal, že by mu takový nápad vadil.
„Máš tam dost místa a…“ pokračoval Lucius v obhajobě svého nápadu. „Ty
máš přece dost velkou postel, ne?“
„Cože?“ zíral na něj Severus překvapeně.
„No, dva by se tam přece vešli, ne?“
„Ehm,“ nevěděl Severus co říct, jakákoli odpověď by se mu mohla vymstít.
„Nechci obtěžovat,“ zadržel je Kevin. „Spokojím se opravdu se vším.“
Najednou Lucius úplně změnil téma. „Kevine, nechceš se jít podívat,
jestli máš pořádně zamčené auto? Jeden nikdy neví. Takové pěkné auto.“
„Larry,“ zamračil se Severus. „To snad nemyslíš vážně! Jsme jediní lidé v
okolí. Kdo by tu kradl? Navíc jsem viděl, jak Kevin auto zamykal.“
Kevin se zatvářil, že pochopil. „Ale ne, Toby, to je v pořádku. Raději to
ještě zkontroluju.“
A zmizel z místnosti. Severus si založil ruce na prsou a zamračil se o
něco víc. „O co ti zase jde, Luciusi?“
„Nemyslíš, Severusi, že by návštěva měla dostat nadstandardní péči a měla
by mít pohodlí na úkor toho našeho? Tvoje postel je jediná v domě. Navíc
je velká pro vás oba. Takže bychom ji Kevinovi měli rozhodně nabídnout.“
„Luciusi,“ hlesl Severus.
„Čeho se bojíš? Sám jsi řekl, že nejsi ženská. Co by se tak asi mohlo
stát? Prosím tě, Severusi, jsi paranoidní.“ Změnil tón. „Ale přemýšlej o
tom. Malfoyové vždy dbali o to, aby bylo o návštěvu dobře postaráno.
Myslím, že by to tak mělo být všude. I u mudlů. Je to zdvořilé. Přece
nechceš, aby si o nás Kevin pomyslel, že…“
Někdo je ovšem vyrušil.
„Tak jsem zpátky,“ zjevil se ve dveřích Kevin. „Neruším? Počkal bych
venku.“
„Ale ne,“ mávl rukou Lucius. „Jenom jsme řešili drobné maličkosti ohledně
tvého ubytování. O nic nešlo.“
„Takže kde si můžu ustlat?“
Severus a Lucius si vyměnili pohledy. Malfoy mu pokynul.
„Nahoře,“ ozval se Snape. „Pomůžu ti s věcmi.“
Vzal jeden kufr a Lucius se chopil toho druhého, takže nakonec je Kevin
následoval s prázdnou. Vešli do Severusovy ložnice.
„Nevypadá to tu zrovna…“ zatvářil se Severus nervózně, když ukazoval
prázdnou místnost kromě jedné postele a šatní skříně a nočního stolku.
„Ale na spaní by to mohlo stačit.“
„Tvoje ložnice?“ rozhlédl se Kevin. „A ty budeš spát se mnou?“
Lucius si odkašlal a Severus zbledl, protože ho Kevinova otázka uvedla do
rozpaků. Ano, takhle věta se dala vyložit dvakrát.
„Samozřejmě že ano,“ předběhl ho Lucius. „Přece je to jeho postel.“
„Super,“ přikývl Kevin na srozuměnou a sedl si na starou rozvrzanou
postel.
Severus vrhl na Luciuse naštvaný pohled. Pak se pohledem vrátil ke
Kevinovi. „Tobě… Tobě by to nevadilo? Spát se mnou?“ A rychle dodal. „V
jedné posteli?“
„Mě?“ zeptal se Kevin překvapeně a natáhl se na postel. „Ne. Většinu
života jsem prospal v posteli ve společnosti druhé osoby.“
Severus při těch slovech matně zčervenal. Tohle byla nepříjemná situace.
„Spíš pokud to nebude vadit tobě,“ pokračoval Kevin. „Nevím, jak ty jsi
zvyklý sdílet svou postel s druhými.“
„Ne, to je v pořádku,“ ujistil ho Severus nejistým hlasem. „Nebude mi to
vadit.“
Kevin se posadil a postel zavrzala. Párkrát se zhoupl. Postel vydávala
příšerný rachot.
„Ty, Larry,“ obrátil se Kevin k Luciusovi. „Kdybys náhodou slyšel v noci
vrzat postel, nemysli si, že tu s Tobym provádím nějaké nemravnosti.“
Severus zbledl jako nemocniční stěna.
Lucius mávl rukou.
„Zítra sem můžeme přestěhovat novou postel,“ jal se Severus situace
okamžitě zachraňovat. „Už mám vybranou novou postel.“
„Taky takhle velkou?“ zeptal se Kevin se zájmem.
Severus přikývl. „Mám rád hodně místa,“ lhal. „Hodně se v noci převaluji
a…“
„Aha,“ dovtípil se Kevin. „Takže kdybych se v noci vzbudil a ty ležel na
mě, tak se nemám divit?“
Severus zrudl. „To ne, tak jsem to nemyslel…“ Kdoví jestli vůbec dnes v
noci usne.
„To byl vtip, Toby,“ uklidnil ho Kevin, když viděl, jak ho svou poznámkou
rozhodil. „Určitě si nemyslím, že bys využil situace a pokusil se o něco.“
„Jasně,“ přikývl Lucius. „Spíš by sis měl dávat pozor ty. Kevin by si tě
mohl v noci splést se svým bývalým přítelem.“
„To jsou vtipy,“ zamračil se Snape. Naproti tomu se Kevin rozesmál.
„Raději půjdu do kuchyně zkontrolovat… Prostě jdu do kuchyně.“ A spěšně
opustil místnost. S těmi dvěma to bylo k nevydržení. To si opravdu
pomohl. Jen co je pravda.
„Promiň,“ omlouval se Lucius. „Toby, nejspíš nemá smysl pro humor.“
„Ne, je skvělý,“ usmál se Kevin. „Totiž možná proto se mi tolik… Je mi
tolik sympatický. Je roztomilý.“
„No, to mě podrž! Kdyby mi někdo řekl, že jednou budou říkat o Tobym, že
je roztomilý, myslel bych si, že se nejspíš zbláznil.“ Rozesmál se Lucius.
„To snad ne.“
„Vážně. Není mnoho lidí, co by ho vidělo jako roztomilého člověka.
Vlastně vůbec nikdo ho tak nevidí.“
„To je škoda,“ povzdechl si Kevin.
„No, aspoň že má tebe,“ usmál se Lucius. „Má to ale štěstí.“
„Měli bychom jít za ním,“ navrhl Kevin.
„To je rozumný nápad,“ souhlasil Lucius. „Nebo je taky možné, že by se na
nás mohl naštvat.“
A zmizel z místnosti. Kevin se ho ale jal okamžitě následovat. Věci si
přece může vybalit později.
Severus seděl v kuchyni u stolu a pohrával si s prázdným šálkem. Jakmile
ale vkročil Lucius do místnosti, odvrátil svou pozornost k příchozímu.
Lucius se zatvářil trochu zmateně. „Myslel jsem, že máš práci.“
„Jo, jasně,“ prohodil Severus a zvedl se ze židle. „Umyju nádobí.“
Přesunul se k dřezu a začal umývat špinavé talíře a příbory.
Lucius se posadil ke stolu. Severus byl posledních pár hodin divný. Ale
rozhodně si nechtěl lámat hlavu proč.
Do místnosti vkročil Kevin.
„Nechceš s něčím pomoct, Toby?“
„Ne, díky, zvládnu to sám,“ odbyl ho Severus, a tak se Kevin posadil ke
stolu k Luciusovi.
Severus je oba úspěšně ignoroval.
Když se vrátil dovnitř poté, co byl vyhodit jednu konzervu do popelnice,
všiml si, že je v kuchyni nějak rušno. Lucius se něčemu šíleně smál.
Severus vstoupil do místnosti. Lucius seděl u stolu a prohýbal se pod
záchvatem smíchu. Kevin seděl naproti a zdálo se, že se taky šíleně baví.
Severus se zamračil a přistoupil opět k džezu, kde pokračoval v předešlé
činnosti. Ti dva ho prostě štvali. Nevěděl, jestli víc Kevin nebo Lucius.
Když se Lucius přestal smát, Kevin pokračoval. „A tenhle znáš? Jdou
takhle dva policajti na obchůzku. Najednou ten jeden zvolá: Podívej,
zdechlý pták! A ten druhý vzhlédne k nebi a zeptá se: A kde?“
Lucius se opět šíleně rozesmál.
Snape protočil oči. Vážně se mu to zdá, nebo je Lucius opravdu takový
primitiv?
Zavrtěl hlavou, aby tyhle myšlenky zahnal, a pokračoval ve své práci.
Snažil se ty dva ignorovat. Ale nebylo to tak jednoduché.
„Počkej, tenhle je taky dobrý,“ ozval se zase Kevin. Severus zvedl oči ke
stropu. (1) „Ve firmě nastupuje nový ředitel, a tak se představuje svým
zaměstnancům. Jmenuji se Kott. Pro ty to koktají… jsem Petr.“

Lucius dostal další záchvat smíchu.
Snape zavrčel. Malfoy začíná být vážně trapný.
„Nebo tenhle,“ pokračoval Kevin a Severus se zapřísáhl, že jestli to
takhle půjde dál, začne se nejspíš už opravdu modlit. „Po mostě jde
bezruký a slepý. Bezruký povídá: Uhni nebo ti dám pěstí. A slepý odpoví:
Tak to bych chtěl vidět!“
Lucius se opět rozesmál.
Severus se vztekle otočil do místnosti. „Nemyslíte, že už přeháníte?
Larry, jsi trapný!“
„Vždyť je to vtipné!“ vykřikl blonďák a smál se dál.
„Jistě,“ zamračil se Severus. „Vtipné. Že jsem si toho vůbec nevšiml! Co
z toho mělo být tak vtipné?“
„Vůbec vtipům nerozumíš,“ osočil ho Malfoy.
„Za to ty ano,“ urazil se Snape.
„Nechceš si na chvíli sednout k nám, Toby?“ nabídl Kevin.
„Ne, díky,“ odsekl Snape. „Poslouchat ty vaše žvásty a dělat, že se
kdovíjak bavím? Tomuhle říkáte zábava? Ty vtipy jsou trapné. A vůbec
nejsou vtipné. Ale chápu, že když je někdo takhle primitivní jako Larry,
že se tomu klidně smát může.“
Mrštil utěrkou na desku stolu a odešel z místnosti. Kevin pohlédl na
Luciuse, který pouze pokrčil rameny a zatvářil se, že o důvodu Severusova
chování ví asi stejně jako on.
Kevin se zvedl ze židle.
„Půjdu za ním.“
Lucius se zvedl ze židle a přistoupil k dřezu. Jal se dokončit to, co
Severus začal. Stále se nepatrně usmíval při pomyšlení na Kevinovy vtipy.
Nechápal, že to Severusovi vtipné nepřijde. Asi nemá smysl pro humor.
Zajímalo ho, jak si s ním poradí Kevin. Věděl, že ti dva si teď potřebují
vyjasnit pár věcí a že by jim on neměl překážet. Proto taky zvolil
variantu zůstat v kuchyni a dokončit to, co Severus začal. Aspoň v něčem
chtěl Severusovi dokázat, že tu není jen pro srandu králíkům. Ačkoli by
dal přednost Kevinovi a jeho vtipům. Byl to ten nejlepší a nejzábavnější
mudla, jakého kdy poznal. Vlastně to byl jediný mudla, kterého kdy
poznal. Ale byl rád, že narazil zrovna na něj. Začínal pochybovat o tom,
co mu vždy vtloukali do hlavy. Mudlové jsou taky lidé. A v některých
případech lepší než kouzelníci. Proč je vlastně chtěl Pán zla zničit a
zotročit? Vždyť jsou stejní jako oni! Je možné, že celý život šel po
špatné cestě a dělal špatná rozhodnutí? Kdyby se mohl vrátit, nikdy by se
nepřidal na stranu Pána zla. Kdyby měl dost odvahy, možná by vstoupil do
Fénixova řádu, aby mudly bránil. Ne, tohle byly jen spekulace. Ale
zapřísáhl se, že od této chvíle se nebude nad mudly povyšovat. Nikdy.



(1)k nebi, ale protože byl uvnitř domu, znělo by to nelogicky