"Zvláštní," zabručel Bodie. "Taky se Ti zdá, že kolem tohodle obrovského stromu jsme šli už tak před čtvrt hodinou?" zeptala se Hermiona. "Přesně tak. Ten ostrov si s náma snad hraje nebo co." "Jenom jsme někde blbě odbočili." "Pitomost. Ten ostrov se mění podle nálady." "To přece nedává smysl, Bodie..." "To mi říkáš Ty? Čarodějka?" sjel ji překvapeným pohledem. "No... vlastně..." Hermiona musela uznat, že to je oprávněná námitka. Bodie odložil náklad proviantu na zem a zahleděl se na les okolo. "Když jsme šli s Rayem našli tu hromadu zásob, bylo to podobný. Jsme si skoro jistý, že jsme zpátky šli stejnou cestou, ale najednou tam prostě ležely ty věci. Jako kdyby někdo chtěl, abychom je našli." "V tom případě," pronesla zamyšleně Hermiona, "bychom měli přijít na to, co po nás ostrov chce tentokrát..." Pokusili se tedy zvolit jiný směr než původně. Obtížně se prodírali křovím a Bodie už ani nehrál to, že ho vak na ramenou dost tíží. Najednou se les rozestoupil a před nimi... "Jezero!" zajásala Hermiona. "Spousta sladké vody, ve které se dá koupat!" připojil se neméně nadšeně Bodie. Už se chystali tam vrhnout a osvěžit se. Vyrušil je zvuk výstřelu. "Alison se Snapem mají problémy!" "Že by to Alison konečně nervově nevydržela a rozhodla se ten černý přízrak odstřelit?" ušklíbl se Bodie. "Hej! To není vtipný!" "Já to taky nemyslel jako vtip..." "Bodie!" zatvářila se Hermiona opravdu rozčileně. "No jo, no jo... Tak se jdeme podívat, co se děje. Nemělo to být daleko, podle hlasitosti bych řekl tak kilometr tamhle tím směrem." Smutně se podíval na lákavou hladinu jezera a pak už se rychle vydali po zvuku. .......................... Alison se pomalu brodila na břeh. V zásadě proti koupeli nic neměla, jen se docela lekla. Když ale viděla Snapeův zmatený výraz, bylo jí líto, že na něj tak vyjela. Vždyť on to určitě myslel dobře... Severus si rovnal v hlavě, co se to vlastně přihodilo. Cítil nebezpečí, byl si téměř jistý, že v tom křoví se skrývá něco podezřelého. Antilopa? To tedy nečekal... Cameronová vypadala dost naštvaně. Přece se jí ale nebude omlouvat, vždyť ji chtěl jenom ochránit. "Uhm... půjdeme dál?" ozvala se Alison, když tam stáli a zírali na sebe pár minut. "Nechcete nejdřív najít tu zbraň, kterou jste tak šikovně zahodila?" setřel ji. "Kdybych ji nezahodila, byla by na odpis," zavrčela. Dobře... nemusel se jí omlouvat, to by chtěla příliš. Ale proč už zase proboha začíná s tím nemožným chováním?!? "Kdybyste dokázala udržet rovnováhu, nemusela jste padat do potoka a házet revolver do prostoru." "Kdybyste tu nešířil paniku, nelekla bych se." "Kdybyste zůstala v táboře, mohl jsem tu mít krásný klid." Alison už nenapadala žádná vhodná podmínková věta, takže se radši šla věnovat hledání. Zatraceně, musí tu všechno růst tak hustě?!? Tušila zhruba, kterým směrem by se revolver měl nacházet, ale najít ho nebylo vůbec jednoduché. Snape ji nejprve sledoval s ironickým úšklebkem ve tváři, ale pak se milostivě uráčil jí pomoct. .................................. "Profesore, vážně bych ocenila, kdybychom na sebe přestali štěkat a pokusili se spolupracovat," zkusila to ještě jednou s vstřícným přístupem. "Jak přesně byste si to představovala v praxi, slečno?" Možná to ani nebyla ironie. Popravdě Severusův tón byl tentokrát celkem neutrální. Jenže Alison už reagovala poněkud přecitlivěle. "Paní," opravila ho stručně. "Prosím?" podivil se. "Nejsem slečna ale paní. Taky byste mě mohl oslovovat doktorko, když já Vám říkám profesore. Nebo bychom si mohli říkat křestními jmény, ale to bych asi chtěla moc, že?" Její hlas se v průběhu proslovu zvyšoval a ke konci už byl lehce hysterický. Severus nadzvedl obočí a sjel pohledem na její ruku. "Zvláštní... Neřekl bych, že jste typ, který bude skrývat snubní prsten. Nechcete snad, aby zbytek osazenstva věděl, že jste vdaná?" "Nejsem vdaná..." "Ten zloduch Vás opustil?" ušklíbl se Snape. "... jsem vdova. Ano, v podstatě opustil." Úšklebek mu zamrzl na rtech. "Promiňte, to..." "Proboha, hlavně mi netvrďte, že Vám to je strašně líto," okřikla ho. "Vůbec nic o mně nevíte. Navážíte se do všech okolo a evidentně Vás to ohromně baví. Proč by na tom měl něco změnit fakt, že můj manžel zemřel?!? Je Vám to přece jedno. Všechno a všichni jsou Vám jedno. Jste dokonale odměřený a nad věcí. Tak proč se zatraceně chcete omlouvat?!?" Šermovala mu rukama před obličejem a vypadala hodně naštvaně. Zároveň však zvláštně zranitelně a křehce. Jako kdyby se každou chvíli měla sesypat. Bylo by tak snadné ji definitivně přesvědčit, že je hnusný sarkastický mizera, jehož jediným smyslem života a zábavou je lidi zraňovat. Stačí dohrát tuhle scénku správně do konce a ona už se nebude snažit ho pochopit a zachránit před sebou samým. Odvrhne ho jako ztracený případ. Tak je to správné. Už žádná nesmyslná citová poblouznění a úvahy o tom, co by mohlo být... S hrůzou ale zjistil, že ten poslední krok udělat nedokáže... "Protože tentokrát jsem Vám nechtěl ublížit," odpověděl jednoduše. Vytřeštila na něj oči. Jako proti své vůli pokračoval. "Víte, já nejsem milý člověk. Nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu. Ale když lidi svými slovy zraňuji, dělám to záměrně. Zatímco tohle... to jsem opravdu neplánoval. Je mi líto, co jsem řekl." "Potom tedy omluvu přijímám," vydechla tichounce. Stáli tam proti sobě, hypnotizovali se pohledem a oba cítili, že se něco změnilo... "Můžeme pokračovat, doktorko Cameronová?" promluvil posléze. "Jistě... profesore Snape," usmála se na něj. Procházeli lesem, hledali další bylinky, občas prohodili pár nezávazných slov, většinu času však mlčeli. Přemýšleli... Takové zamyšlení ale může být někdy nebezpečné. Severus držel v ruce Rayův revolver. "Neměla byste ho jen tak pokládat na zem. Víte, jak dlouho jsme ho hledali tam u potoka." "Jenže při sbírání mi docela překáží, když se potřebuju ohnout. No dobře, dejte mi ho," prohlásila Alison a zastrčila si zbraň za opasek. Znovu se sehnula ke květům netýkavky. Lesem se rozlehl výstřel. "Auuuu!" zařvala Alison a přitiskla si ruce k pravému lýtku. "Ukažte!" přiskočil k ní okamžitě Severus. Alison se horečnatě snažila vytáhnout revolver, který měla za opaskem. "Byl odjištěný... Jak se to mohlo stát?" Severus zbledl. Hleděl na páčku pojistky, kterou Alison právě posunula do správné polohy. "To je asi moje vina. Musel jsem o to zavadit, když jsem ho zvedal ze země..." S hrůzou sledoval, jak se látka jejích světlých plátěných kalhot barví do ruda. Vyhrnul jí nohavici. Na vnější straně lýtka, asi deset centimetrů pod kolenem, zela v noze díra.