"Chováte se jako žárlivý fanatik a arogantní pitomec. Jestli se chcete Hermioně definitivně znechutit, v klidu pokračujte stejným stylem," pronesl konverzačním tónem House. Bodie zaťal ruce v pěst. "On má pravdu, kámo. Zvorali jsme to oba," přidal se váhavě Ray. "Už i Ty ses přidal do fanklubu Severuse Snapea?" hodil po něm Bodie vyčítavým pohledem. "Poslyš, ten chlapík by sice v žádné soutěži sympatie neměl šanci... ale ve svém oboru se vyzná. Když řekne, že by ten lektvar měl Alison pomoct, tak tomu věřím." "Myslím, že o Snapeovy odborné znalosti tu skutečně nejde..." upozornil House. "Vašeho kolegu spíš uvádí v úžas, jak s ním Hermiona dokáže spolupracovat a ještě se ho i zastává." "Přesně!" vyprsknul Bodie. "A navíc... to jeho záhadný tetování... Vsadil bych se, že to je symbol nějaký kouzelnický zločinecký organizace. Měl by nám to vysvětlit. Před pár lety se podobný vyobrazení vznášelo nad několika domy plnými záhadně mrtvých lidí." "Skutečně?" zeptal se zaujatě House. "Tehdy byl zájem to ututlat. Ale vidělo to moc lidí, aby se dalo říct, že to byla jenom halucinace," vysvětloval Ray. "Zjevně období před jeho prvním pádem," zamumlal si sám pro sebe House a vzpomínal, co všechno mu před smrtí prozradil Nicolas Flamel. "Cože?" "To nic..." vyhnul se dalšímu pokračování hovoru v tomto směru. "Mimochodem... Hermiona ráno vypadala, že o tom tetování ví. Máte snad vytvořenu nějakou fantaskní teorii, proč by ho kryla, kdyby to byl skutečně zločinec?" To byl silný argument… Bodie neodpověděl a vydal se po pláži dál od tábora. Potřeboval si pořádně pročistit hlavu. Ray s Housem se zvolna vraceli a zjistili, že tábor je prázdný. „Kde je Alison?“ rozhlížel se zmateně Ray. „S tou zraněnou nohou by přece neměla nikde chodit…“ „Tipnul bych si, že je o ni dobře postaráno,“ ušklíbl se House. Ray nemusel být genius, aby mu došlo, co House naznačuje. Tak Alison si nejspíš někde hraje s Hawkeym na doktory… Hlavou mu blesklo, že ta šílená sázka asi tentokrát skončí remízou, když ostrouhá on i Bodie. Popravdě mu to zas tak nevadilo. Alison byla fajn holka, ale ne zrovna jeho typ. Spíš ho štvalo, že se znovu zachoval jak naprostý debil. …………………………………….. Hawkey pozoroval Alison, která spokojeně spala opřená o jeho rameno. O moc dál než k polibkům a troše toho muchlování nezašli. Netlačil na pilu, uvědomoval si, že toho za posledních pár hodin prožila dost a potřebuje se spíš uklidnit a načerpat síly. A taky… on sám si potřeboval promyslet co dál. Soutěžit o Hermionu by ho bývalo bavilo. Ona by to snesla. Byl si ale skoro jistý, že Alison není ten typ na jednu noc. Pobavit se a pak se tvářit, že se nic nestalo. Vztahy mezi všemi ostrovany byly už tak napjaté, nechtěl přiléval ještě víc oleje do ohně. Zároveň mu ale bylo proti srsti se smířit s rolí laskavého kamaráda. Ušklíbl se. Třeba by přece jenom mohl zkusit zabojovat o Hermionu. Bodieho akcie zjevně nedávno prudce klesly. Koneckonců, neslíbil jí, že se bude chovat jako mnich. Zkusí to a uvidí, jaká bude reakce. Přinejhorším ho pošle do háje… …………………………………….. B.J. si to rázoval po pobřeží a přemýšlel, kam se mohl Snape zašít. A taky vehementně zaháněl tu myšlenku, že by vlastně byl radši, kdyby ho nenašel. Neměl totiž ani páru, co by mu měl říkat. Jistěže znal ty běžné věty, které se říkají, když si člověk vyčítá něčí zranění nebo smrt. To bylo v Koreji na pořadu dne dost často. Ovšem na Snapea by nejspíš nefungovaly. Respektive by ho mohly spíš naštvat. Rozhodně nehodlal být dalším zraněným, až Snapeovi prasknou nervy… Zahlédl ho na okraji pláže. Vypadalo to, že tam sbírá nějaké další bylinky. Pomalu a opatrně se k němu vydal. „Člověk by řekl, že tenhle ostrov je dost velký. Musíte se za mnou pořád plížit?!?“ vzhlédl Severus a promluvil svým standardním milým tónem. „Asi to je osudová přitažlivost,“ rozhodil B.J. rukama. „Tomu se prostě neubráníte…“ Hm, hm… Tohle asi Alison nemyslela tím, že by si s ním měl zkusit promluvit. Jenže všechny dobré úmysly se vypařily, jakmile ho uviděl a uslyšel. Ten chlap měl prostě neuvěřitelnou schopnost mu lézt na nervy a provokovat jeho horší já. Snape si ho změřil znechuceným pohledem. Vypadalo to ale, že dnes není ve formě na nějaké hádky. Takže se jen mlčky zvedl a odkráčel dál do hlubin lesa. B.J. si chviličku dodával odvahy a hledal vhodná slova. Pak se vydal za ním. „Víte, máte opravdu velké štěstí, že tu nefungují kouzla,“ ozval se klidným konverzačním tónem Snape. „Rád bych Vás ale upozornil, že i v zdejších primitivních podmínkách se mi zřejmě podaří uvařit lektvar, který Vás té osudové přitažlivosti zbaví. Možná Vás vlastně zbaví i lecčeho dalšího…“ B.J. nejprve mimovolně o krok couvl, ale pak naznačil rukama potlesk. „Už mi v životě pár lidí vyhrožovalo, ale nikdo to ještě neprovedl tak delikátně. Bravo!“ „Potom to očividně byli naprostí břídilové. Jinak si neumím vysvětlit, že se tu ještě tak bez obav promenujete.“ „Odhaduju, že kdybyste chtěl začít vraždit osazenstvo ostrova, nejsem na čelních místech kandidátní listiny,“ ušklíbl se nevzrušeně B.J. „Ale jste momentálně nejblíž… Kdo ví, co všechno ten les skrývá. Snadno by Vás mohla přepadnout a sežrat nějaká divoká šelma, aniž by se o tom Vaši přátelé vůbec dozvěděli…“ protáhl zlověstně Severus. „Tak tahle výhrůžka už byla slabší. Že by Vám docházel arzenál?“ „Škoda že Vám ještě nedošly rádoby vtipné poznámky,“ zavrčel Snape. „Jestli dovolíte, mám tu nějakou práci.“ S tím se sehnul opět ke svým bylinkám a tvářil se, že široko daleko není kromě něj ani živáčka. B.J. ho sledoval a zvažoval další postup. Pozitivem všeho toho pošťuchování byl nepochybně fakt, že Snape je schopen se pošťuchovat. Že není v takové depresi, aby ho opustil jeho kousavý smysl pro humor… Možná byl tohle vhodný okamžik se vzdálit a vyhledat nějakou příjemnější společnost. Něco mu ale říkalo, aby to nedělal. B.J. si s povzdechem kleknul a zeptal se: „Můžu Vám nějak pomoct? Třeba natrhat ty bylinky, kterýmu nás následně plánujete otrávit?“ Severus vzhlédl a na okamžik ho téměř hypnotizoval. „Takovou nabídku nelze odmítnout,“ odpověděl poté. ……………………………………………. Bodie si připadal jako na houpačce. Nahoru a dolů, nahoru a dolů... Otázka ale byla, jestli se dostane znovu nahoru. Hermiona vypadala vážně hodně naštvaně. A on... hm... ač nerad, musel si přiznat, že se jí ani nediví. Asi to fakt přehnal. Stálo ho to sakra hodně přemáhání, než si to připustil. Nejhorší ale bylo, že pokud chtěl mít šanci na pokračování toho tak slibně se rozvíjejícího vztahu, bude to muset říct i nahlas. Omluvit se jí. Tohle nebyla disciplína, ve které by obzvlášť vynikal... Zatracený Snape! Bodie vztekle praštil do nejbližšího stromu. To není fér... Snape se může navážet do všech okolo a je to v pořádku. On řekne jednu jedinou větičku a rázem je za vyvrhela. Pořád nechápal, jak může Hermiona Snapeovo chování tolerovat. Vždyť ten chlap je naprosto nemožný. Arogantní, namyšlený, sarkastický parchant. To i ten House dokáže jednat líp... Vzhlédl a spatřil Hermionu, kráčející po pláži směrem k němu. Nejspíš ho neviděla, byla ztracená v myšlenkách. Když se přiblížila, všimnul si, že má oči červené a na tvářích zaschlé stopy slz. Do hajzlu! Tohle nechtěl... Nechtěl jí ublížit. Jí ne! Ona si to nezasloužila. To tomu... Snapeovi by nejradši nakopal prdel... Jakoby mimoděk utrhnul orchidej, která se drala ke světlu kousíček od místa, kde stál. Zhluboka se nadechl a vykročil jí vstříc. Nejdřív musí vyřešit tohle, později uvidí, co se dá dělat se Snapem. Všimla si Bodieho na poslední chvíli. Měla sto chutí se otočit a utéct. Nechtěla, aby ji viděl takhle. Aby mu sebevědomí ještě víc stouplo, když si uvědomí, že kvůli němu brečela. Vůbec netušila, jak se k němu má chovat. Jedna její část mu chtěla odpustit... hned a bez podmínek... určitě to tak nemyslel... měli by to smazat a... no... pokračovat, kde v pralese skončili. Druhá křičela, že by s ním už neměla vůbec promluvit. Že je to sebestředný debil, kterému připadá normální ubližovat všem okolo a nic nebrat vážně. A že je vlastně dobře, že se takhle vybarvil už teď, dřív než mu propadla úplně... Do toho se ozýval s racionalitou sobě vlastní její mozek, nezatížený citovým zmatkem. Ten jí říkal, že pravda, jak už to tak bývá, je někde uprostřed. Zavřela oči a soustředila se. Nebude se přece chovat jako hysterka. Nepadne mu do náruče, ale ani ho nebude ignorovat. Třeba... snad... by si mohli promluvit jako dospělí civilizovaní lidé. Když oči otevřela, stál jen kousíček od ní. Podával jí kytku a tvářil se zkroušeně. "Omlouvám se... Můžeš mi... ehm... dát ještě jednu šanci?" Zírala na něj a zvažovala, do jaké míry mu může věřit. Jestli to myslí doopravdy. Jestli vážně lituje, jak se choval. Jestli chce a dokáže se změnit. "Za co... za co přesně se omlouváš?" promluvila konečně. "Nechtěl jsem Tě naštvat ani Ti ublížit. Občas plácám strašný nesmysly. Je mi líto, žes to vzala tak vážně." "A Tys to snad nemyslel vážně? To cos říkal o profesoru Snapeovi?" pohlédla na něj pátravě. "Je to důležitý? Jde přece o nás dva. Přál bych si..." "Je to sakra hodně důležitý!" přerušila ho. "To se mám omluvit ještě i jemu?" zaúpěl Bodie. Hermiona si ho dlouho prohlížela a uvažovala. Bylo by tak jednoduché říct, že mu odpustila a začít znovu. Stojí Snape za to, aby se kvůli němu s Bodiem hádala? Co když... co když se na ni kvůli její tvrdohlavosti vykašle? Tou omluvou jí naprosto vyrazil dech. Něco podobného by od něj nečekala. K tomu ta nádherná květina... Co na tom, že tu rostly všude kolem. Už jen že ho napadlo ji utrhnout. Pro ni... Nebylo to víc, než v co mohla doufat? Nevěděla, jestli tohle je láska. Byla si ale stoprocentně jistá, že ji Bodie neuvěřitelně fyzicky přitahuje. Nebylo to ale jenom o... sexu. Cítila k němu zvláštní směsici jakési pubertální zamilovanosti, přátelského spojenectví a... těžko definovat. Jenže taky ji štvalo, že se občas choval jak ten nejhorší samolibý macho. Když ji včera napadlo, že se k Houseovi chová tak hnusně, protože na něj žárlí, připadalo jí to především roztomilé. Brala to jako důkaz, že mu na ní záleží. Ale to soustavné navážení do Snapea... to jí prostě vadilo. Bodie stál pořád před ní a neodvážil se jí dotknout. Skoro to vypadalo, že na něj zapomněla. Po několika minutách ale navázala. "Nemusíš se mu omlouvat. Ale bylo by fajn, kdyby ses pokusil ho respektovat." "Můžeš to rozvést?" nadhodil opatrně. "Podívej. Snape je... no, určitě nejde říct, že ho mám ráda. To... heh... i kdyby ze mě něco podobného vypadlo, on by to určitě neocenil. Ale vážím si ho! Uznávám ho za spoustu věcí, které udělal... ve válce. Já a moji kamarádi... šli jsme mu strašně na nervy, ale stejně nám zachránil život. To se nezapomíná. Nelíbí se mi, že se do něj navážíš a přitom o něm nic nevíš." Bodie přešlápl, o krůček se přiblížil a lehounce ji pohladil po tváři. "Tak mi o něm něco řekni." "To myslíš vážně?" zeptala se překvapeně. "Vlastně jo... Speciálně mě zajímá to jeho zločinecký tetování." Hermioně zlostně blýsklo v očích. "Počkej!" bránil se Bodie. "Pochopil jsem, že v té vaší válce bojoval na správné straně. Jen mi není jasný, proč má potom v kůži vyrytý stejný znamení, který se objevovalo na místech záhadných vražd." "Byl to dvojtý agent. Víc Ti k tomu nemám právo říct." Bodie pokýval hlavou. "To spoustu věcí vysvětluje. Třeba proč se chová jako paranoidní maniak. OK... Slibuju, že se budu snažit chovat k němu slušněji než on ke všem ostatním. Stačí?" "Stačí..." "Všechno dobrý?" "Jo," usmála se na něj přátelsky. Bodiemu zajiskřily oči. "Fajn! A teď..." "Teď se vrátíme do tábora," přerušila ho Hermiona, které bylo jasné, kterým směrem se opět ubírají jeho myšlenky. "Mám lepší nápad," snažil se ji přesvědčit a už k ní byl přilepený. "Tak si ho schovej na později," se smíchem mu vyklouzla a rozběhla se pryč.