Becky s Hope vešly do pokoje Ally a našly Severuse, jak se u ní sklání.
„Něco nového?“ optala se ihned Hope.
Muž zvedl hlavu a zadíval se na příchozí. „Nic,“ hlesl zastřeným hlasem.
„Mám pouze pocit, že se jí o něco zvýšila teplota.“
„Než jste došli, srážela jsem ji studenými zábaly a obličej jsem jí
osvěžovala mokrým hadříkem. Měla teplotu kolem čtyřicítky,“ hlesla Hope.
„Víc jsem se narychlo v knihách nedočetla. Tohle jsem četla, že bývá méně
účinné než mudlovské léky, ale ty jsem po ruce neměla,“ řekla omluvně.
„Teď to raději nechám na tobě,“ obrátila se na Becku. „Ty se v tom na
rozdíl ode mě vyznáš,“ usmála se rozpačitě.
Rebecca složila ruce na prsou, v obličeji velmi vážná. „Ano, vyznám, ale
obávám se, že mi to bude k ničemu,“ zadívala se na oba dva.
„Asi ti opět nerozumím,“ odvětila Hope.
„Nemám tu žádné léky ani vybavení,“ přešlápla a sledovala, jak Severus
vzal dívku za ruku a zadíval se na ni.
„Když mi řekneš… ne, raději napíšeš přesně, co a kde mám koupit, tak pro
to k mudlům… zajdu,“ řekla vážně Hope.

Rebecca se zadívala stranou. „Obávám se, že pokud nezabírá magická léčba,
měla by být Ally… v nemocnici.“
„To nemyslíš vážně,“ vyhrkla Hope, ale pak se zarazila a dala si ruku
před pusu. Musí překonat své předsudky a myslet logicky. „Promiň,“ špitla
a obrátila se k Severusovi. „Co si o tom myslíš ty?“ chtěla vědět, jestli
bude mít podobný názor a argumenty jako ona, nebo zda je její pohled na
věc špatný.
Severus se na Hope neobrátil, díval se stále na dívku. „Nechci
přistupovat na tuhle variantu,“ zavrčel.
„Severusi, já vím,“ hlesla Becky. „Už jednou byla Ally odkázána na
mudlovskou léčbu a nechtěla jsem ti to připomínat, ale…“ nechala větu
nedokončenou.
„Odkázána na mudlovskou léčbu? Kdy? To bylo, když se pořezala a málem
zemřela?“ zeptala se Hope vyděšeně.
Severus neodpověděl. Byl plně zaměstnán svými pocity.
„Když se Ally dověděla, kdo je jejím biologickým otcem,“ začala Becky
osvětlovat, „utekla z domu. Našli jsme ji už v nemocnici. Nalezl ji
nějaký mudla a zavolal záchranku. Měla jsem přístup k její dokumentaci –
ztratila mnoho krve a nebýt lékařů a jejich včasnému zásahu, zemřela by.“
„Takže je to ono. Jen jsem netušila, že skončila u mudlů. Obávám se, že
toto je jiná situace. Pořezat se, ublížit si, zranit, mohou i mudlové,
takže je pochopitelné, že s léčbou mají zkušenosti a mohli jí pomoci.
Ale… nyní je v ohrožení díky magii nejvyšší úrovně. Vážně myslíš, že
zvládnou dát Ally do pořádku?“
„Já jsem ale neřekla, že se o Ally nepostarám,“ trochu podrážděně
zareagovala. „Pouze říkám, že v nemocnici bych jí mohla pomoci lépe.“
„Omlouvám se,“ špitla Hope a sklopila zrak. „Dobře, pokud věříš, že se
budeš moci lépe o Ally postarat tam, souhlasím. Já jí stejně v současné
době pomoci nemohu. Jen mi, prosím, občas posílej zprávy, jak se léčba
daří,“ povzdechla si a odvrátila se, aby Becky neviděla slzy v jejích
očích. Nechtěla se od dívky odloučit, chtěla být u ní, ale věděla, že ona
sama s mudlovskou léčbou pomoci nemůže a chtěla to nejlepší pro Ally. I
kdyby to znamenalo, že si ji Becky odvede pryč.
„To jsem nečekala,“ ozvala se Becky a v jejím hlase bylo stále
podráždění. „Udělejte Ally zábal a kontrolujte její stav. Na tohle já…
nemám,“ udělala prudké gesto rukou, otočila se a vyběhla ven. Hope hned
za ní.

„Becky! Becky, prosím, stůj!“ snažila se ji zastavit.
Rebecca se beze slova zastavila a otočila se na ni s tázavým výrazem.
Dokonce i plakala.
„Co se stalo? Co jsem řekla špatně? Na co nemáš?“ ptala se, protože vůbec
nechápala, na co Becky reagovala tak popuzeně.
„Já se o Ally sama postarat nedovedu, Hope. Už proto, že příčina je
magická, nikoli taková, kterou by současná medicína znala,“ dala si ruku
před pusu. Byla naprosto psychicky vyčerpaná. Doléhalo na ni vše, čím si
během několika hodin prošla. Na kolena ji dostával nejvíce fakt, že málem
před chvílí zemřela. Roztřásla se, došlo jí to až zpětně.

„Myslela jsem, že se o ni právě chceš postarat sama. Ty a… mudlové. Když
ji chceš vzít do nemocnice. Pochopila jsem tvá slova tak, že magicky ji
léčit nemohu, tak ti mám jít z cesty a nechat to na tobě a raději ji
vezmeš na místo, kam s vámi jít nebudu moci, protože mě tam mudlové
nepustí. Já lékařka nejsem,“ odvětila tiše Hope. „Nedovedu si představit,
že bych měla Ally opustit ve stavu, v jakém je, ale pokud by sis to
vysloveně přála, abys měla ode mě klid na práci, byla jsem ochotna to
udělat. Pokud ale jsi chtěla, abych tam šla také a zkusila ti tam pomoci
tak, jako bych to zkoušela zde, půjdu velmi ráda. Pro Ally udělám vše, i
když to bude znamenat jít na ryze mudlovské místo plné jejich vynálezů,
kterým nerozumím. Na místo, kde jsou samí mudlové.“

„Ano, mudlové,“ zvýšila hlas Becky. „Žádní smrtijedi a žádný Raddle!“
Podlomila se jí kolena a sesula se na zem s rukama před obličejem. „Už se
těším, až budu moci odjet domů,“ řekla už tišeji.

„Omyl, jedna smrtijedka tam bude, pokud platí, že chceš, abych tam šla
také,“ vpálila jí. Slova Becky se jí čím dál víc dotýkala a nervové
vyčerpání Hope způsobilo, že nedokázala zůstat klidná. „Kvůli Ally půjdu
i do prostředí, ve kterém se necítím dobře. A kvůli… tobě,“ dodala. Pak,
velmi tiše, reagovala na její poslední větu. „Běž si, už jsem si zvykla,
že o lidi, na kterých mi nejvíce záleží, přicházím.“ Oči se jí zalily
slzami. Otočila se od Becky a odběhla se slovy: „Jdu se podívat, jestli
Severus udělal ten zábal.“ Na tohle neměla zase Hope.

Rebecca zůstala na chodbě sama. Ani moc nevnímala slova Hope – plakala.
Byla opravdu na dně. To, co s ní udělal zážitek s Raddlem, přišlo v tu
nejnevhodnější chvíli. Navíc cítila, že jí není dobře ani fyzicky a
nebyla si jistá, čím to je. Zda stresem či doznívajícími účinky jedu nebo
protijedu.

Severus se prudce zadíval na příchozí Hope a pak opět k Ally. „Co se
stalo?“ zeptal se tiše. Jejich hovor nešel přeslechnout.
„Jen další skvělá přátelská rozmluva s přítelkyní,“ řekla a už neudržela
pláč. „Promiň, nechtěla jsem tě rušit, už se neovládám.“ Přešla k Ally a
viděla, že jí Severus zábal udělal. „Můžu použít tvoji laboratoř? Napadlo
mě něco zkusit,“ optala se tiše.
Severus přikývl. Nevěděl, co má říct, vše se mu jevilo jako bezvýchodné.
Hope, Becky… jeho Ally, jeho vlastní bezradnost.

„Díky,“ řekla a odešla do laboratoře. Okamžitě po příchodu do místnosti
před sebou viděla scény z rána. To, jak rozbila lektvar, i její rozmluvu
s Ally. Musela se opřít o stěnu, aby nespadla. Nohy jí vypovídaly
poslušnost. Stejně se to dělo, když zde byla předtím pro lektvary těsně
poté, co se aktivovaly Rediety a ona hledala, co může pomoci. Nyní na ni
však doléhalo vše ještě více. Becky, a to že jí zničila protijed, hádka s
ní… Musela se však sebrat. Došla sem s jasným cílem, tak tu teď nemůže
stát opřená o stěnu a poddávat se pocitům. Zhluboka se nadechla a začala
se soustředit na úkol před sebou. Za chvíli byla schopná začít. Vytáhla
pergamen z hábitu, kde ho měla velmi pečlivě uschovaný a začala podle něj
hledat bylinky a následně přesně dle postupu připravovat odvar.

Když byla hotová, vrátila se s ním k Ally a Severusovi a postavila ho na
zem pod postelí Ally, aby odvar mohla cítit. Pak se otočila k Severusovi.
„Napadlo mě, že by jí podnět zvenčí mohl opět trošku pomoci. A jelikož se
jedná jen o odvar z bylin, žádnou magii, zkusila jsem to. Na to by její
tělo reagovat mohlo a probudit se k životu. Děsí mě, že se Ally ani
jednou nepohnula. Když byla předtím v kómatu, hýbala se,“ řekla na
vysvětlenou a doufala, že to zabere. Byla již zoufalá.

Severus se zatvářil překvapeně, ale nic neřekl. Pouze přikývl. Tentokrát
to byl on, kdo tomu nevěřil. Navíc, odvar uklidňoval pouze magii a s ním
i tělo. Tohle byla ale tak nevypočitatelná situace, že něco bylo lepší
než nic.

Hope si sedla na zem u dívčina lůžka, jednou rukou ji chytila za ruku a
druhou ji hladila po vlasech. Plakala. Ta bezradnost byla skličující. Po
nějaké době si k sobě přivolala jednu z mudlovských knih a začetla se do
ní. Ze čtení ji probralo až to, že si uvědomila, jak je dívčina ruka
ledová. Odhodila knihu a sáhla dívce na čelo. Byla opravdu studená.
„Severusi,“ oslovila ho vyděšeně, „Allyina teplota se mi nelíbí.“

Severus sebou trhl. Na chvíli očividně usnul. Okamžitě však poznal, co se
Hope nezamlouvá a ztuhnul. Z myšlenek ho vytrhl až příchod Alexandera.
„Hope,“ oslovil ji jemně a položil jí ruku na rameno. Následně se
zahleděl na Severuse a hned poté na Ally. Byla velmi bledá.
„Alexi,“ zvolala Hope a byla velmi ráda, že ho vidí. Vběhla mu do náruče.
Potřebovala cítit jeho oporu, byla již na dně. Pak se zadívala na
Severuse, co na dívčin stav řekne.
Vrtěl hlavou, nelíbilo se mu to. „Musíme nějak zvýšit její teplotu,“
zvedl se, ale pak si uvědomil slova Hope o tom, že lektvary u dívky
nezabírají.

„Potkal jsem Becky,“ promluvil Alexander a v obličeji měl ustaraný výraz.
„Měla by za chvíli přijít, jen co prý vyřeší nějaký problém. Vypadala, že
jí není moc dobře.“
„To je dobře, že přijde. I když by sama měla spíše odpočívat, není na tom
dobře. Asi raději zmizím, až tu bude. Nechci ji znovu rozrušit. Do té
doby ale musíme něco dělat,“ řekla a vyprostila Ally ze zábalu, aby se jí
teplota ještě nesnižovala. Pak ji zakryli se Severusem dekami. Hope poté
opět šla k Alexovi a rozplakala se. „Připadám si jako idiot. Pořád dokola
zábaly, deky, zábaly, deky…“ roztřásla se zoufalstvím.
Mladý muž ji stiskl v náručí. „Alespoň něco pro ni můžeš udělat,“
pohladil ji po vlasech.
„Ani nevím, jestli jí tím pomáhám nebo naopak, když se jí teplota tak
střídá,“ povzdechla si. „Já… těmhle knihám vůbec nerozumím,“ opět se
rozplakala.

Alex se nadechl k odpovědi, ale Severus si vzal slovo dříve. „Přestaň si
konečně dávat vinu!“ ozval se podrážděně. Nemohl to poslouchat. Stačilo,
že to slýchával od Ally v posledních dnech pořád.
„Jak si přeješ,“ odsekla velmi podrážděně. „Vezmu si příklad z profesora
„chladná tvář“ a nasadím masku netečnosti,“ zatvářila se svým klasickým
smrtijedským výrazem a vyběhla z místnosti do obýváku. Tam se vrhla na
gauč a rozplakala se. Nechápala, jak jí Severus může vyčítat, že se trápí
kvůli Ally.

„Nemyslela to zle,“ hlesl Alexander směrem k Severusovi a vyšel za Hope.
V obývacím pokoji mladou ženu oslovil a sedl si vedle ní. „Nechceš se jít
třeba projít? Tohle není to nejlepší řešení,“ pohladil ji po vlasech.
„Já to vím, Alexi,“ řekla se zoufalstvím v hlase. „Jsem… jen podrážděná
kvůli nemožnosti pomoci Ally. Kvůli hádce s Becky a hlavně kvůli tomuto
místu. Nevydržím tu, ale u Ally být potřebuju. Dneska ráno se tu stala
spousta věcí,“ řekla neurčitě. „Ano, mnoho věcí si za vinu dávám… Aby mně
to ale Severus vpálil v době, kdy si jen povzdychnu, že nevím, zda to, co
dělám, je správné a s vinou to nemá nic společného, to je na mě prostě
moc.“

„Rozumím asi, proč to udělal. Myslím, že ze stejného důvodu, proč jsem se
pocity viny snažil rozmluvit i Ally. Moc tě svazují, Hope. Takové postoje
ti berou víc sil, než je nutné a zbytečně se můžeš trápit i kvůli věcem,
co třeba ani tvá vina nejsou,“ dopověděl tiše.

Hope se rozbrečela naplno. Až po chvíli se trochu zklidnila a řekla:
„Alexi, nedodržela jsem slib, který jsem dala Severusovi, když jste
odcházeli. Já… nechybělo mnoho a vůbec bych nezjistila, že Rediety začaly
působit. Nebyla jsem s ní, k něčemu mezi námi došlo. Naštěstí Ally sama
za mnou přišla několik minut předtím, než se to stalo a já to tedy mohla
vidět. Ale kdyby za mnou nedošla,“ nedořekla. Neměla na to síly.

„To slovo mi trhá uši,“ pousmál se na ni Alex. „Jako falešný vysoký tón.
Pokud si Ally postavila hlavu, jen těžko bys s tím něco dělala,“ mírně
posmutněl. „Její neústupnost byl vždy problém, ale sama o tom věděla,“ na
chvíli se odmlčel. „Slovo kdyby se jí taky poslední dobou líbilo.“ Vzal
Hope za ruku a povzbudivě se usmál. „Nejde o kdyby, ale o minulost a ta
se odehrála tak, jak ji známe. To přece dopadlo relativně dobře, ne?“
zadíval se jí do očí.

Hope se musela smát. Kdyby… minulost. Vzpomněla si na svá slova, která
řekla Ally. „Přesně o kdyby a minulosti jsme s Ally mluvily. Ráno,“
vysvětlila Alexovi.
„Jo, tak to mě nepřekvapuje,“ usmál se a složil ruce za hlavou.
Myšlenky na ráno v ní opět probudily vzpomínky na rozmluvu o Painfire.
Roztřásla se. „Sakra, kde je ta Becky?“ optala se. Měla v úmyslu aspoň na
chvíli vypadnout ze Snapeova bytu a vzpamatovat se, až k Ally Becky
dorazí. „Jdu se podívat na Ally. Půjdeš taky?“ optala se Alexandera.
„Myslím, že bychom měli jít raději ven, někam se projít,“ domlouval jí.
„Severus se o ni také dovede postarat,“ pousmál se. „A Rebecca snad
přijde brzy. Když jsem se ptal, co se děje, sdělila mi, ať se
nestrachuju. Má prý asi jen nějakou alergickou reakci.“
„Alergickou reakci?“ vyskočila Hope na nohy. „To nemyslíš vážně? Tos mi
nepovažoval za důležité říct? Alexi, to může být reakce na protijed.
Musím ji najít a přesvědčit se, že to není vážné!“ vyběhla ke dveřím.
„Hope,“ oslovil ji a chytil za ruku. „Kdyby Becky potřebovala pomoc,
řekla by si o ni. Není hazardér se životem.“
„Bojím se o ni,“ špitla. „Potřebuju vidět, že je v pořádku.“
Pro odpověď ale evidentně nemusela chodit daleko.
„Určitě bude v po…“ chtěl ji uklidnit Alex, ale zarazil se v půli věty,
když uslyšel vzteklý Severusův hlas.

„Jinak nevím, jak pomoci,“ zvýšila o něco hlas Rebecca, která se bavila s
mužem v pokoji Ally.
„Nemocnice nepřipadá v úvahu,“ procedil skrz zuby Severus.
Becky rozhodila rukama. „Dobře, mám si sednout tady nebo vedle a čekat,
až umře?“ křikla na něj. „Tady jí totiž nemůžu skoro vůbec pomoci,
Severusi.“ Každý u dívky stál na opačné straně postele a Becky se k muži
naklonila blíže a snažila se ztišit svůj hlas. „Ally tu nemůže zůstat. Ne
v takovém stavu. Ke svatému Mungovi ji nemůžeme poslat, to si doufám
uvědomuješ.“
Severus mlčel. Nelíbilo se mu, co se Becky stále snažila naznačit, ale
přestával věřit tomu, že bude mít po ruce lepší řešení.
„Raddle má špehy všude,“ pokračovala žena. „U Munga určitě. Tam by v
bezpečí nebyla.“
„V mudlovské nemocnici ano?“ vyštěkl Snape nepříjemnou otázku.
„Ano!“ zahřměla Rebecca. „V mudlovské nemocnici Raddle mít vyzvědače
nebude, protože mu na mudlovském dění nezáleží. Navíc,“ nadechla se,
„podle toho, jak o mudlech hovořil, by jistě nevystavil žádného svého
poskoka takovému… ponížení.“ Poslední slova pronesla opravdu hodně
nazlobeně.
Severus musel uznat, že takhle vytočenou ještě Rebeccu neviděl. Ke všemu
musel připustit, že na slovech ženy něco bylo.
„Vím, že je to pro tebe těžké,“ ozvala se Becky po chvíli a sklonila
hlavu. Stále se necítila dobře a navíc si všimla, že jí na rukou začínají
naskakovat červené flíčky. Věděla už jistě, že je to reakce na protijed,
ale nevěděla, z čeho byl připraven. Dovedla pouze pozastavit účinky
alergie.

Hope se otočila k Alexovi. Vypadal stejně nejistě, jak se cítila ona
sama. Nechtěla poslouchat jejich hádku, ale křičeli tak, že to nešlo
přeslechnout. Takže Severus nemocnici odmítá? Proč? Věděla, co proti té
myšlence má ona, ale proč se tak brání Severus? Jak je možné, že ona své
negativní pocity potlačit dokáže, když jde o Ally a Severus ne? Její
úvahy opět přerušil hlas Becky.
„Chceme-li, aby byla Ally v bezpečí, u mudlů bude. A já se alespoň budu
moci pokusit zjistit, jak jí pomoci. Raddle je natolik zabedněný, že ji v
mudlovském prostředí hledat nebude. Navíc se bojí samotných mudlů. Divil
by ses, kolik mezi nimi najdeš motáků,“ zahleděla se na něj.

Hope se rozhodla jít za nimi. Když vešla do dveří, řekla: „Becky má
pravdu, Severusi. K Mungovi vzít Ally nemůžeme. Víš moc dobře, že dva
tamní lékouzelníci jsou smrtijedi. Pokud by měla Becky snazší práci v
mudlovské nemocnici, neměli bysme jí v tom bránit. Je fakt, že tam ji
Voldemort vážně nebude hledat. Tato možnost její skrýše ho nenapadne. Je
tak… šílená, že ho nemá šanci napadnout. Šílená, ale uznávám, že asi
nejlepší, i když je pro mne těžké to přiznat.“
Rebecca se musela nadechnout. Docela ji příchod Hope vylekal. „Tys mě
slyšela?“ hlesla a jednou rukou se opřela o kraj postele.
„Promiň, Becky, když vy jste tak křičeli, že to nešlo neslyšet,“ přiznala
Hope provinile.
„Ne, to nebyla výtka,“ ujistila ji Becky a zadívala se na Ally.
Hope si náhle všimla ruk Becky. Flíčky na nich se jí ani trochu nelíbily.
Přišla k ní a uchopila ji za ně, aby si je mohla dobře prohlédnout.
Rebecca trochu nadskočila a zadívala se na Hope. „Promiň, trochu si mě
polekala,“ hlesla a odtáhla ruku. „Jsem nějaká podrážděná.“
„Nechtěla jsem tě polekat,“ řekla Hope omluvně a pokračovala pevným
hlasem. „Teď o mně však víš, tak tě to nepoleká. Vrať mi tu ruku,“ usmála
se.
Rebecca se též usmála. „Nebudu se ptát, na co ji chceš. Stačí, když
tuším.“ V ten moment se na ně zadíval i Severus. Jejich hovor ho vytrhl z
myšlenek.
„Severusi, co myslíš?“ otočila se na něj Hope. „Asfodel nebo roh
třaskavce?“ Alergická reakce na obojí z těchto přísad protijedu vypadala
podobně.
Muž se zahleděl Rebecce na ruku a vzhlédl poté k Hope. „Asfodel,“
zamumlal.
„Musím mít něco extra,“ zamumlala Becky. Alergii na bylinu vážně nečekala.
„Hm, takže 50 na 50. Já tipovala spíše ten roh. No nic, bude se zkoušet,“
řekla uličnicky. „Pojď se mnou, trošku si s tebou pohraju,“ mrkla na
Becky a vyšla z pokoje.
„Proč mi ta věta něco říká,“ ušklíbla se Becky. „Jen mi hlavně neříkej,
že jsi říkala vypít, nikoli rozbít.“
„Vypít nikoli rozbít? To jako zase hrajeme naši starou známou hru: Opět
tě nechápu?“ zadívala se na ni překvapeně Hope, ale usmívala se.

„Za chvíli jsem zpět,“ řekla Becky směrem k Severusovi. „Přemýšlej,
prosím, o mých slovech,“ dodala a zmizela za Hope, ke které se otočila.
„Řekl jsem vypít, ne rozbít. Promiň, nějak mě tato Raddleova věta
pobavila.“
Hope se začala smát. „Chceš říct, že jsi Painfire nejdřív vylila?“
vypravila ze sebe se smíchem.
„Ne tak docela,“ zvážněla Becky a vylíčila jí tuto situaci.
Po slovech ženy zvážněla i Hope a ve tváři se jí zračil děs. „Chceš říct,
že ten šmejd ti udělal něco podobnýho, jak Ally? Musel být pěkně
vytočenej, že zatímco on dělá tobě, co jí, tak ty mu oplácíš stejnou
mincí. Ally… jednou prý jeden lektvar, co jí chtěl dát, upustila se slovy
ups,“ vysvětlila. „Škoda, že jsem ji neviděla.“
„On mi udělal hned několik věcí, které provedl i Ally,“ zamumlala Becky.
„Proto jsem z toho tak vystresovaná.“
„Zabiju ho, vážně ho zabiju. A doufám, že brzo,“ řekla Hope chladně.
Mezitím došly až k laboratoři. Hope do ní vešla s povzdechem. „A je to tu
zas.“ Začala se rozhlížet kolem sebe. „Taky mi mohl říct, jestli tu něco
na ty alergie má,“ neudržela se, aby si nepostěžovala. Zkusila
přivolávací kouzla a pak řekla: „Fajn, začne se zkoušet s rohem. Půjč mi
zase ruku, prosím.“
„Jen aby to neudělal sám, samozřejmě nechtěně,“ povzdechla si Rebecca a
natáhla k ní ruku.
„Becky… víš, já ti zase asi nerozumím. Kdo by co neměl udělat?“ ptala se
nechápavě a přitom jí na ruku nasypala kousek drceného rohu a vedle
natřela roh rozpuštěný ve vodě. Sledovala, co to s ní udělá.

„Raddle, aby se omylem nezabil,“ osvětlila Becky. „Víš, myslím, že je tu
něco…“ začala a vyprávěla jí o tom, jak se Voldemort dověděl o Redietech
a co mu na to odvětila. Také jí popsala působení Redietů. „Mám pocit, že
ani Ally nepředpokládala, co vše se může stát, když to bude příbuzný, kdo
ohrozí Harryho. Obávám se, že je možné, že pokud by Raddle zemřel, když
je Ally v tomto stavu, zemřela by okamžitě taky,“ řekla svoji domněnku
Becky.

„A sakra. To je dost podstatnej detail. Takže zatím si na zabíjení musím
nechat zajít chuť,“ zatvářila se rozmrzele. „Ještě, že ho nezabil Severus
při souboji.“ Podívala se na ruku Becky. „Takže Severus vyhrál, prevít
jeden. Pokud by to byl roh, při této koncentraci by se už reakce
projevila. Nicméně, vážně si umíš vybrat. Zrovna to, na co tu pomoc nemá.
Nevadí. Příprava mi nebude trvat dlouho dík polotovarům, co si tu Severus
uskladňuje. A tvoje alergie je celkem slabá, postupuje pomalu, takže čas
mám. Hezky se posaď a čekej si na lektvárek,“ smála se Hope a pustila se
do přípravy.
„Takovou… ehm, lákavou nabídku nemohu odmítnout,“ ušklíbla se Becky.

Po pěti minutách Hope skončila a výsledný lektvar kouzlem zchladila.
Viděla, že se povedl správně, barva se změnila na očekávanou modř. Podala
Becky lahvičku s přáním dobré chuti a ušklíbla se. Tušila, že se za
chviličku bude Rebecca šklebit mnohem více, protože lektvar bude pořádně
nechutnej. Hlavní ale je, že by měl zabrat.

Becky se zadívala na obsah lahvičky. „Opravdu bych raději tu whiskey,“
zamumlala a vypila to. Tvářila se při tom dost nešťastně. Poté začala
prázdnou lahvičku převracet v dlaních.
„Šikulka,“ pochválila ji Hope. „Přesně za šest minut a 18 a čtvrt sekundy
od teď ti bude líp,“ řekla s úsměvem. Věděla, že lektvar začne působit
maximálně do pěti minut.
„Hlavně, že zabere,“ povzdychla si Rebecca.
Hope po sobě uklidila a zamířila ke dveřím. Cestou jí ale zrak ulpěl na
polici, kde ráno stál protijed, a otřásla se. Pocítila opět nutkání odtud
vypadnout. Tohle nezvládala. Ze dveří přímo vyběhla.
Becky si položila hlavu do dlaní a v očích měla opět slzy. Už ani humor
jí nepomáhal. To, čemu čelila s Raddlem, bylo větší, než ona.
„Becky?“ zavolala na ni Hope, když místnost neopustila. „Ty nejdeš zpět k
Ally?“ optala se.
„Já přijdu,“ zavolala na ni a dávala si pozor, aby její hlas zněl
vyrovnaně.
„Děje se něco?“ ptala se s obavou v hlase. Bojovala sama se sebou. Chtěla
zjistit, proč Becka váhá s odchodem, ale nedokázala se donutit opět jít
dovnitř. „Becky, ráda bych viděla, jestli lektvar zabírá,“ řekla zoufale.
„Myslím, že ano. Skvrnky ustupují, budu v pořádku.“
„Dobře. Přijď brzy, prosím,“ řekla a šla za Ally. Došla do místnosti a
přešla k Alexovi. Něco mu zašeptala do ucha a on zamířil z místnosti
pryč. Šel do laboratoře. Hope se posadila na zem zpět k Ally.

Severus dále mlčky seděl vedle ní. Nevěděl, co má dělat, jak reagovat na
prosby Becky.
„Severusi,“ oslovila ho Hope. „Co ti tak moc vadí na nápadu Becky? V čem
vidíš problém s tou představou ty?“ Chtěla mu porozumět.
Neodpověděl jí hned. Sám se v tom moc neorientoval. „Nechce se mi o tom
mluvit,“ řekl tiše.
Přikývla. Ani ji to nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, jak odmítavý postoj
k ní zaujímal. Opět se začala věnovat zkoumání dívky. Odvar z bylin jí
očividně nepomohl. Teplota nyní byla v normálu. Alespoň něco. Proč jen se
ráno neovládla? Místo Painfiru mohly mluvit o vytvoření Redietů. Mohla
trošku porozumět tomu, co se nyní s Ally děje. I kdyby pouhým náznakem.
Opět jí po tvářích stekly slzy.

Seděli mlčky. Dívka byla stále ve stejném stavu, nepohnula se ani
nezavrtěla. Byla skoro jako socha, a i když bylo vidět, že dýchá,
vypadala bez života.
Hope sáhla po jedné z knih pojednávajících o lidech nacházejících se v
komatu a začetla se do nich. Byla zvědavá, jak na tento problém nahlížejí
mudlové. Stejně neměla co jiného na práci. Netušila, co vyzkoušet, aby
Ally pomohla a Severus se s ní očividně bavit nehodlá. Také měla obavy o
Becku, aby byla v pořádku, ale neodvážila se jít znovu do té prokleté
místnosti a věděla, že pokud by se dělo něco špatného, Alex by ji jistě
zavolal.

Po chvíli se ozval Severus. „Kde je Rebecca?“ zeptal se s nečitelným
výrazem v obličeji.
„Zůstala ve tvé laboratoři,“ odpověděla zastřeně. „Říkala, že za chvíli
přijde. Je u ní Alex.“
Severus přikývl, zvedl se a beze slova odešel.

Hope se za ním dívala ke dveřím a po chvilce se vrátila k četbě knihy.
Měla stále větší nutkání knihu odhodit. Ti mudlové jsou tak… hloupí.
Přestávala věřit tomu, že by Becky pomocí mudlovské léčby dokázala Ally
pomoci. Vždyť ti zaostalí primitivové o léčbě a nemocech nic nevědí. Opět
se jí do mysli začaly tlačit myšlenky, jestli jsou to vůbec lidi, nebo
jenom trošičku vyvinutější zvířata. Některý věci popsaný v jiných
knihách, než v této, byly přímo nechutný. A pohledy mudlů na koma jí
přišly šíleně ujetý. Nakonec opravdu knihou mrštila o zem. Letěla ke
dveřím, kde do něčeho narazila. Poznala to podle zvuku, neotáčela se.
Zvuk knihy dopadající na zem to nebyl.

Kniha strefila Rebeccu do nohy, když vcházela společně se Severusem.
Sehnula se a sebrala ji ze země. „Tohle je hodně odborná publikace,“
pochvalovala si Becky a tím upoutala pozornost Hope.
„Hm… a já doufala, že je to brak. Takže… tohle je vážně postoj
mudlovských lékařských kapacit?“ Nedovedla skrýt své rozčarování.
„Každopádně promiň. Nevěděla jsem, že jí vstoupíš do cesty. Házela jsem
naslepo,“ ušklíbla se.
„Ne, Hope. Tohle je kniha ryze teoretická. Pro studenty. Praxe bývá
složitější,“ přisvědčila a položila knihu na stolek. „Rozuměla jsi tomu,
co jsi četla?“ zeptala se zamyšleně.
„Téměř ničemu,“ přiznala tiše. „Vážně se v mudlovských věcech nevyznám.
Skřítek bral knihy naslepo. Ani nevím, jak to zařídil. Rozumím jen sem
tam něčemu… odstavci, pár větám. A co se dočítám, mě děsí. Vím, že mi ty
knihy moc neřeknou, ale musela jsem dělat aspoň něco. Obzvlášť, když jsem
zde byla s Ally sama a zjistila jsem, že nic magického nezabírá. To proto
jsem si ty knihy nechala obstarat. Nejdříve jsem hledala instrukce o
teplotě, zvýšení i snížení, nyní se pokouším číst dál,“ rozplakala se.
Byla velmi zoufalá. „Víš, jak jste s Alexem dělali tu buchtu pro Ally?
Já… už tomu rozumím,“ přiznala a sklopila zrak.

Rebecca k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno. „Ráda ti doporučím
jiné knihy, které jsou psány jednodušeji a normálně, bez odborných
termínů,“ usmála se na ni a pak ji opatrně objala.
„Díky, Becky. To budu ráda,“ odvětila jí.
„Dobře… tak se dáme do práce,“ kývla směrem k Severusovi a zadívala se na
Hope. „Přesuneme Ally do nemocnice.“