Bodie neodolal a sotva se za nimi zavřely větve lesa, vrhnul se na Hermionu s jasnými muchlovacími myšlenkami. "Máme úkol, nezapomněl jsi?" bránila se lehce. "Úkol může chvilku počkat," odmávnul to a uvěznil ji ve své náruči. "To tak spěcháš, abys vyhrál sázku?" Jen hádala... Nebyla si jistá. Snape ale na něco narážel a ji napadlo, že... Doufala, že se mýlí. Stačil ale jediný pohled na Bodieho provinilý výraz a bylo jí jasné, že se nespletla. Takže se o ni opravdu vsadil... Vyškubla se mu. Prudce zamrkala, aby nedovolila zrádným slzám vyklouznout ven a odhalit tak její slabost. Nemusí vědět, jak hodně jí ublížil... Bodie by se nejradši neviděl. Pokud si někdy připadal jako odporný machistický prase, bylo to v tento okamžik. Díval se, jak se Hermioniny oči zatahují clonou smutku a zklamání. Udělal to znovu... Včera se jí omluvil a dnes ji znovu zranil. Uvěří mu ještě? Neměl ani žádnou vhodnou výmluvu. Cokoli by řekl, i kdyby mu to čirou náhodou pomohlo, by potopilo Raye. "Tak jdeme hledat to jezero?" přerušila napjaté ticho Hermiona. "Počkej... Já... můžu Ti to vysvětlit?" "Obávám se, že tohle nedokážeš vysvětlit ani Ty," pohlédla na něj smutně ale zároveň tvrdě. "Nechtěl jsem Ti způsobit bolest." "Na to, že jsi nechtěl, se Ti to podařilo velmi dobře," odpověděla hořce. "Dej mi..." "... ještě jednu šanci?" přerušila ho netrpělivě. "To jsi říkal už včera. Mám pocit, že jsi všechny své šance už vyplýtval, Bodie." Stál před ní se sklopenou hlavou. Mezi zuby drtil nadávky. Zoufale se snažil vymyslet způsob, jak ji obměkčit. Už dávno nebojoval jenom o vítězství v sázce. Tahle drobná dívka s neposlušnými vlasy a spoustou tajemství se mu za těch pár dní dostala pod kůži víc než všechny krásky, které kdy prošly jeho postelí. Ne, nebyl ještě tak daleko, aby připustil, že se do ní zamiloval... Ale to bylo asi jeho neochvějným přesvědčením, že on se nezamiluje nikdy, protože je to příliš omezující. Upírala na něj zrak a opět se hádala se svým druhým já, které jí ironicky připomínalo, že tohle se přece dalo čekat. Jak mohla být tak naivní a věřit, že se tenhle lamač ženských srdcí změní? Bylo to deprimující... Byla zklamaná, nešťastná a vzteklá. Měla vztek sama na sebe, že si ho pustila tak blízko. Ale stejně... přes to všechno se nedokázala zlobit na něj. Ne doopravdy. Vždyť přece... tohle byl on. Takovéhle chování bylo součástí jeho osobnosti. Každý chlap tak krásný a přítažlivý by se bavil a využíval situace úplně stejně. Základem prostě bylo se těmhle typům vyhnout širokým obloukem. Protože vztah s nimi jinak než katastrofou skončit nemůže... "Podělal jsem to," utrousil Bodie spíš sám pro sebe. "Co můžu udělat, abych to aspoň trochu napravil?" "Zruš tu sázku," reagovala rozhodně. "Alison by tohle rozdýchávala ještě hůř než já." "Dobře," přikývl. "A co my dva?" "My jdeme hledat jezero," ušklíbla se. Nebyla to odpověď, kterou si přál. Jenže co měl dělat? Pokračovali v cestě. Vládlo mezi nimi ticho. Nepříjemné ticho plné pochyb, nevyřčených možností a nadějí... "To je ten strom, okolo kterého jsme minule bloudili, nemyslíš?" zeptala se. "Vypadá tak..." "Takže jezero už by mělo být celkem blízko." "Hmm." "Trénuješ na bobříka mlčení?" "Možná..." Překvapeně po něm pokukovala. Vypadal opravdu jako hromádka neštěstí. Jednomu by se nad ním srdce ustrnulo. Jenže ona si dala závazek. Nenechá se obměkčit. Už žádné pletky s tímhle chlapíkem. I kdyby se snažil sebevíc. Tentokrát je její rozhodnutí definitivní. Navíc... Nedělala si naděje, že by ho její odmítnutí mrzelo nějak extrémně. Koneckonců, přicestovala mu trojice nových objektů. Při tom pomyšlení ji bodlo u srdce. Dokáže pozorovat, jak Bodie okouzluje některou jinou? Nerada by se chovala jako žárlivá hysterka... ale měla jisté obavy, že by to tak mohlo dopadnout. Tohle bude těžká zkouška. Už dopředu se na sebe i na něj naštvala. "Poslyš frajere," zabodla mu prst do hrudi, "netvař se laskavě jako že jsi to Ty, komu je strašně ubližováno. Já se snažím s Tebou normálně komunikovat, takže bych ocenila i spolupráci z Tvé strany. Tenhle ostrov je moc malý na to, abychom se spolu po zbytek pobytu nebavili nebo na sebe štěkali." Udiveně sledoval její výbuch. A čím dál víc se propadal do deprese a sebelítosti. Zatraceně, taková skvělá baba a on to takhle zpacká... Vypadalo to, že čeká na jeho reakci. Aha... co by... Taky se s ní chtěl bavit dál. Jen ho drásal ten najednou striktně věcný a neosobní tón. Nejvíc mu šlo na nervy, že nemohl vinit nikoho jiného než sebe. "OK, pokusím se o přátelskou komunikaci," hlesl. "Spokojená?" "V rámci možností..." odpověděla taky nepříliš šťastně. "V každém případě bych se Ti chtěl omluvit. Vím, že mi to nejspíš nepomůže a ani se Ti nedivím, žes už nade mnou zlomila hůl. Ale fakt jsem Ti nechtěl ublížit. Je mi to líto." "Beru na vědomí." Nejistě po sobě pokukovali. Nic víc se v dané situaci zřejmě dělat nedalo. Oba měli pocit deja vu... Dvě omluvy ve dvou dnech. "Tímhle směrem?" máchla rukou před sebe. "Jo... asi jo." Za nějakých dvacet minut došli k jezeru. S jakým nadšením ho objevili včera. Včera... zdálo se to jako sto let. Tehdy mezi nimi ještě vládla pohoda. Flirtovali spolu, pošťuchovali se a všechno spělo k tomu, že se z nich stanou milenci. A teď? Nucený, rádoby neutrálně přátelský hovor. Napětí a výčitky. "Hele, je tam malinký ostrůvek, spíš jakoby skála," ukázal Bodie. "Vidím. A tamhle u druhého břehu to zase vypadá na nějakou jeskyni." "Umíš plavat?" "Chceš to jít prozkoumat?" "No jasně, co jiného." S těmi slovy si začal zouvat boty a hned poté svlékat kalhoty. Nerozhodně po něm pokukovala. Neměla nejmenší chuť se zrovna teď před ním producírovat jen ve spodním prádle. No ale v oblečení by se jí plavalo dost blbě. Navíc by si ho měla šetřit, žádné náhradní kusy tu neměla. Bodie zřejmě vycítil její rozpaky a skočil do vody, aby jí nechal aspoň zdání soukromí. Odhodlaně se nadechla a i její svrchní oděv přistál na břehu. Pak už se ponořila do vody. Nádherné osvěžení! "Nejdřív se podíváme na ten ostrůvek a pak k jeskyni, z druhého břehu to vypadá na blbý přístup, že bychom se tam asi nedostali." "Souhlas," zafuněla a snažila se s ním držet tempo. "Paráda, co?" mrknul na ni Bodie. "Chladná sladká voda... cítím se jak znovuzrozený." Neodpověděla. Těžko říct, jestli jí to téma už přišlo příliš osobní nebo prostě jen měla problémy s dechem... V každém případě Bodieho nálada, na okamžik zlepšená koupelí, znovu klesla k bodu mrazu. "Tady nic není," konstatoval, když se vyšplhal na skalnatý výběžek uprostřed jezera. "Vypadá to, že vchod do té jeskyně je těsně nad hladinou. Tam bychom se neměli pouštět sami, může to být nebezpečné." "Ale prosím Tě..." odmávnul její námitku jako nepodstatnou a kraulem se vydal k druhému cíli. "Bodie, vážně si myslím, že bychom se měli vrátit a přijít sem později s ostatními," zkusila ho ještě jednou přesvědčit, když i ona doplavala až k jeskyni. Mohutná temná masa skály se tyčila před nimi. Ta jeskyně, jestli to vůbec byla jeskyně, byla dostupná zřejmě jen tudy. Nahoře na skále byla sice malinká díra, ale tam by se neprotáhli, i kdyby se jim k ní nějakým kaskadérským způsobem podařilo vyšplhat. Budou se muset ponořit, proplout pár metrů pod vodou a doufat, že někde dál narazí na volný prostor. Plavání jí nikdy nedělalo problémy, ale z tohohle neměla vůbec dobrý pocit. Všechny její instinkty na ní řvaly, ať neblázní a hezky rychle zmizí pryč. "Můžeš na mě počkat na břehu, jestli se na to necítíš," navrhnul Bodie, kterému neuniklo její váhání. Bylo jí jasné, že on si průzkumnou výpravu vymluvit nedá. "Jdu s Tebou!" řekla nekompromisně.