"Má to Vaše poskakování ještě nějaký smysl kromě toho, že vyplaší všechnu
potenciální potravu v okolí?" zeptal se House a skeptickým pohledem sjel
po Margaret.
"Ořechy taky?"
"Cože?"
"Jestli moje poskakování vyděsí i ořechy, takže se dají na zběsilý útěk,"
vysvětlila mu polopaticky Margaret.
Cowley se tlumeně zasmál, ale nijak jinak zatím nezasahoval.
"Chcete slovíčkařit?" ocitl se House nečekaně v defenzivě.
"Ne, chci se odpíchnout z místa. A nemyslím si, že zrovna Vy byste mě měl
poučovat o tom, jak se pohybovat v divočině," zaprskala.
"No prosím. Tak vpřed," zatvářil se kysele.

Margaret skutečně ze samé nedočkavosti poskakovala. Oba pánové kulhali,
House s holí, Cowley bez hole. Pomalu se propracovávali hustým lesem a
pátrali po potravě i čemkoli užitečném.

Margaret si v duchu pogratulovala. To víš, že se nechám komandovat,
pomyslela si. Musela ale uznat, že tenhle chlapík kromě ironie sršel taky
dost značnou dávkou sex-appealu. Což ovšem rozhodně neznamenalo, že si z
něj sedne na zadek. Koneckonců co si stačila ráno všimnout na pláži, bylo
tu víc objektů hodných podrobnějšího průzkumu... I když nepochybovala o
tom, že ten hezoun Bodie bude ještě větši namachrovaný pako než Hawkey.
Na druhou stranu i s Hawkeym se dalo rozumně bavit, když se člověk snažil
a obrnil se trpělivostí. No, však se uvidí, jak se to vyvine...

House pokradmu sledoval tu zajímavou novou členku jejich pestrého
společenstva. Proporce lákavější a jazyk proříznutější než Cuddyová,
aspoň jak to zatím vypadalo. Stála by za trochu úsilí... Sám sobě to
racionálně a bez emocí zdůvodnil pochopitelně nikoli tím, že by se mu
líbila, ale že by mohla představovat vhodný nárazník právě před Cuddyovou
nebo ještě hůř před Cameronovou, u které pokud ji Snape z jejího
zamilovaného poblouzění vyvede, mohl by se on stát další obětí v řadě...

Cowley nostalgicky pokukoval po Margaret a vzpomínal na své mládí...
Zařekl se, že se nenechá zlákat k žádnému šílenému soupeření o srdce
přítomných dam. Zejména když takový souboj by pro něho nemohl dopadnout
dobře, vzhledem k jeho věku. Na druhou stranu... třeba některá z nich
bude mít po nějaké době plné zuby dobyvatelského stylu, který praktikují
jeho dvě esa a zřejmě i někdo další.

"Sakra! Musí být ten zatracený les tak neschůdný?!?" zanadával House,
když se potřetí během pár minut zamotal do nějakých lián a málem sebou
švihnul.
"Představoval byste si dlážděný chodníček a odpočívadla s lavičkami?"
sladce se na něj usmála Margaret.
"Tiše!" přerušil jejich škorpení Cowley. "Pokud jste nezapomněli, jsme na
lovu. A většina zvěře není hluchá..."
"Vždyť jsme stejně zatím neviděli ani náznak něčeho živého," ozvala se
šeptem Margaret.
"Protože poskakujete."
"Protože každou chvíli o něco zakopnete."
"Protože se chováte jak děti v mateřské školce," podotknul Cowley a
vysloužil si tak dotčené pohledy od nich obou.

"A Vy jste vzal patent na rozum kde?" rýpnul si House.
"Především jsem z vás všech nejdříve narozený..." nadechnul se Cowley,
ale nebylo mu dopřáno větu dokončit.
"O tom by se dalo úspěšně polemizovat. Souhlasil bych, že jste momentálně
nejstarší. Ale nejdříve narozený? Asi jste zapomněl, že jsme se tu sešli
z různých dob."
"Mění to něco?" zeptal se se zájmem Cowley.
"Ne, on se jen rád poslouchá," odpověděla mu Margaret.
"Zato Vy jste přímo ztělesnění tichosti a nenápadnosti, že?"

Cowley pobaveně sledoval další slovní přestřelku. Smiřoval se s tím, že
se vrátí do tábora bez úlovku, tyhle dva by udržel potichu zřejmě jenom
kdyby je omráčil... Zvolna se vydal hlouběji do lesa. Teprve když ušel
asi deset metrů, všimli si toho i ti vášniví diskutéři.

"Kam zdrháte?" přeměřil si ho podezíravě House.
"Tempo mé chůze by za zdrhání označil jen veliký fantasta," podotkl
Cowley. "To jen když jsme u toho chytání za slovíčka... Kdo už ale z této
části ostrova určitě zdrhl, to jsou pravděpodobně všechna slyšící
zvířata. Takže bych se aspoň rád podíval, jestli tu nenajdeme něco, co by
nám pomohlo k návratu do našich realit."
"Jdeme s Vámi!" hrnula se nadšeně vpřed Margaret.
"Toho jsem se obával..." povzdechl si potichu Cowley.

Pár minut dokázali jít, aniž by si vyměňovali komplimenty, urážky,
ironické poznámky nebo cokoli jiného. Pak se Cowley zastavil a snažil se
proniknout pohledem skrz houští před nimi, na kterém se mu něco nelíbilo.

"Haló! Neusnul jste?" zamával mu House rukou před obličejem, když se mu
zdálo, že se dlouho nic neděje.
"Můžete se přestat chovat jako idiot?" odfrkla si Margaret a taky
pohledem hypnotizovala křoví, kde se něco hýbalo.
"Asi se přizpůsobuji společnosti," odpověděl House a nejspíš chtěl tu
myšlenku ještě dál rozvést.

V tom se ale z křoví vybatolila dvě koťata, která na dvounožce zvědavě
mžourala. Koťata? No, vypadalo to jako kočka, chovalo se to jako kočka,
mělo to černou srst, drápy a oči jako kočka. Jen ta velikost... Hodně
přerostlá koťata.

"Zpátky! A hezky rychle!" zavelel Cowley a vytáhnul svůj revolver.
"Bojíte se těchhle miminek?" nezdálo se Houseovi.
"Ne. Jejich maminky..."

To už se ozvalo nad jejich hlavami vzteklé zaprskání následované
svištivým zvukem, jak se maminka vrhala z větví stromu, aby ochránila svá
mláďata. Panter obvykle na člověka neútočí. Jenže tohle nebyla obvyklá
situace...