Když Severus vstával, pršelo. Otevřel oči. Chvíli jenom tak ležel, než si
vzpomněl na včerejšek. Zvedl se na rukou.
Kde je Susie?
Vstal. Krabice byla prázdná.
Ohlédl se. Postel byla prázdná.
Rychle se oblékl a spěšně seběhl po schodech do kuchyně. Tam seděl u
stolu Lucius i Kevin a na zemi bylo bílé klubíčko. Severus si kotě
prohlížel. Něco na ní bylo v nepořádku.
Plazila se po zemi. A to skutečně plazila. Severus by očekával, že už je
dost velká, aby dokázala chodit sama. Ale ona neuměla chodit. Zvláštně za
sebou tahala zadní nohy. Předníma ještě pohybovala normálně, ale zadní
tahala bezvládně za sebou. Jako kdyby byla ochrnutá.
„Co je s ní?“ pohlédl Severus vyplašeně na Kevina.
„Nevím,“ pokrčil rameny Kevin. „Už včera se mi nezdála, ale myslel jsem,
že je hladová a vyčerpaná. Asi má něco se zadníma nohama, jinak to neumím
vysvětlit. Řekl bych, že to taky mohl být jeden z těch důvodů, proč se jí
původní majitel zbavil.“
„Chudáček,“ řekl Severus procítěně a vrhl se ke kotěti, aby ji potěžkal
ve svém náručí. „Já bych jí nikdy něco takového neudělal.“ Položil ji na
rameno a hladil ji.
„Je to mrzák,“ prohodil Lucius. „Co s ní budete dělat?“
„Já bych nedělal ukvapené názory,“ tvrdil Kevin. „Možná to není tak vážné
a spraví se to samo. Třeba se dá dohromady. Možná to jenom souvisí s tím,
že ji někdo pohodil u cesty a hladověla. Uvidíme, jak bude vypadat zítra.“
„Jsi zlý, Larry,“ zamračil se na něj Severus a vydal se s kotětem ke
kuchyňské lince, aby si připravil snídani.
„Susie už snídala?“ zeptal se, když si naléval čaj.
„Ano, už jsem se o ni postaral,“ uklidnil ho Kevin.
Celý den pak pracovali v domě. Dělali drobné úpravy v obývacím pokoji a
ložnici. Složili si s Kevinem novou postel. A pak Kevin navrhl, že by
mohli ještě koupit nějaké to vybavení – prostěradla, potahy na peřiny
nebo rovnou nové peřiny a přikrývky, protože to, co měl Severus, už bylo
hodně staré, nějaké kuchyňské nádobí, protože se vždycky našlo něco, co
Severusovi chybělo. Ručníky, pak věšáky na ručníky do koupelny a různé
takové drobnosti. A hlavně deštníky, protože do takového počasí, to byla
ideální věc, ale zjistilo se, že je to další z předmětů, které Severus
nevlastní.
Když mu pak řekli o nákupu, Severus chvíli váhal. Pak se rozhodl,
kupodivu jinak než se dalo čekat. Dal Luciusovi peněžní obnos a poslal
jeho i Kevina do města. On se rozhodl zůstat. Susie nemohla zůstat doma
sama. A s sebou ji taky vzít nemohli.
Kevina to jistým způsobem dojalo a slíbil, že oběma něco koupí. Pak se
mile usmál a rozloučil se se Susie. A protože ji Severus držel v náručí,
nahnul se nebezpečně blízko i k němu.
Pak odjeli. Ale Severusovi nebylo poprvé v životě smutno. Protože nebyl
sám. Měl tu Susie. A to byl podstatný rozdíl. Teprve dnes si to mohl plně
uvědomit, když máte někoho, o koho se můžete starat. Někoho, kdo vám vaši
něhu a lásku může zase vrátit.
Severus se celý den staral o Susie. Pěstoval ji ve svém náručí, jako by
ji chtěl ochránit před všemi nástrahami zlého světa. Cítil, jak je Susie
nevinná a bezbranná a v něm to vyvolávalo hluboké emoce a ochranářské
sklony. Krmil ji, hrál si s ní, nechal, aby ho kousala do prstu. Nebolelo
to. Susie byla velmi něžná a věděla, že nesmí skousnout víc, protože by
to mohlo Severuse bolet.
Severus měl zvláštní pocit, pro který nenašel pojmenování. Bylo to něco
povznášejícího a něco, co ho činilo zároveň zranitelným. Susie v něm
probouzela nečekané emoce.
Byl šťastný, když ji mohl hladit nebo chovat ve svém náručí, tak
nebezpečně blízko srdce. Není nemocný? Tohle byl divný stav.
Když přijel Kevin, dovezl spoustu věcí pro Susie, ze kterých byl ale
překvapivě nejvíce nadšený Severus. Susie dostala nový pelíšek, nějaké
hračky, vydatné krmivo pro kočky s vitamíny a mléko.
Lucius jenom kroutil hlavou. „To jste se už rozhodli pořídit dítě?“
Severus ale jeho ironickou poznámku přeslechl. Byl schopný pouze vnímat
to překrásné kotě a Kevina. Vše ostatní najednou ztratilo význam a smysl.
Stav malé kočičky se zlepšoval. Bylo vidět, jak jí tolik lásky a péče
prospívá. Její bříško teď bylo veliké a kulaté. Bohužel k Severusově
starostem pořád nechodila. Tahala nohy za sebou, což byl pro Severuse
naprosto otřesný pohled. Měl strach, že je Susie nemocná. Že snad trpí
nebo ji něco bolí. A tak ho Kevin uklidnil, že zítra navštíví veterináře.
Druhý den tedy nasedli do auta a jeli do města, kde Kevin vyhledal
veterinární stanici. Sedli si se Severusem a vystrašenou Susie do čekárny
plné různých zvířat. Severus ze své náruče Susie nepustil ani na chvíli.
Dokonce i Kevinovi dělalo potíže se k ní dostat. Severus si ji dokonale
přivlastnil. Taky měl už výmluvu. Kevin ji totiž ten den svěřil do jeho
péče. To on ji opatroval celou cestu k nim domů. A Kevin mu nebránil.
Pohled na starostlivého a pečujícího Severuse byl dokonale roztomilý.
Veterinář je přijal asi po půlhodince, co naočkoval pár psů a vyšetřil
jednoho pudla. Iniciativy se tentokrát ujal Kevin. Předal kotě veterináři
a objasnil jejich problém. Muž v bílém plášti si kotě důkladně prohlédl a
vykonal běžné vyšetření, aby zjistil, je-li kotě v pořádku. Primární
kontrola byla důležitá, protože kotě bylo nalezeno a bylo možné, že může
mít nějakou nemoc nebo infekci, kterou se mohlo venku nakazit. Zvěrolékař
ovšem shledal, že jejich Susie je v naprostém zdravotním pořádku. Žádná
infekce a žádné poranění ani zdeformování páteře. Pak ji ještě naočkoval
a zeptal se, zdali si budou přát kastraci. To ovšem Severus důrazně
zarazil. Něco tak ohavného a barbarského nepřicházelo v úvahu.
Od veterináře se vraceli dosti zmatení. Onen muž jim totiž nebyl schopen
vyjasnit důvod, proč jejich Susie nechodí. Očividně byla podle všech
vyšetření naprosto zdravá. Jediný důvod byl, že se dosud chodit
nenaučila. Doporučil jim, aby ji nebrali na ruce a nechali ji chodit
samotnou, aby se to naučila.
Kevin přemýšlel, zdali Susie neumí chodit proto, že jí předchozí majitel
nedal šanci. Možná ji někdo pořád pěstoval, až z toho byla tak zmatená,
že nevěděla, k čemu ty nohy vůbec má. Znal to od malých dětí. Ty zvířatům
ten pokoj nedají. Tahají je za přední za zadní a někdy s nimi i docela
drsně zacházejí. Dokonale tak zmatou zvíře, které pak už neví, kde je.
Lidé pak zasáhnou do přirozeného procesu. Pro zvíře totiž takové mazlení
a nošení na rukou není přirozený stav. A když to děláte s malým
nevyvinutým kotětem, které se potřebuje učit, batolit po zemi a získávat
vjemy a zkušenosti, jak se může naučit chodit, když ho někdo pořád zvedá
ze země a nedá mu tu možnost?
Rozhodli se, že několik dalších dní počkají, jak se bude její situace
vyvíjet. Když se to nezlepší, navštíví toho lékaře opět.
Procházeli ulicí zpátky k autu.
„Co kdybychom si zašli ke kadeřníkovi?“ ukazoval Kevin na druhou stranu
ulice, kde se skvěl kadeřnický salón.
„Bezva nápad!“ vyhrkl ze sebe Lucius, který se toho nápadu ihned chytl.
„Ani si nemyslím,“ zavrčel Snape.
„Ale no tak,“ rýpal do něj blonďák. „Něco takového by se nám zrovna
hodilo. Kdy jsi byl například ty naposledy u kadeřníka?“
Severus mu věnoval vyčítavý pohled.
„No vidíš!“ vykřikl Lucius, až se Severus lekl a Susie se ještě více
schoulila v jeho náručí. „Nebyl jsi u něj celou věčnost! Podívej se, jak
vypadáš! Tomuhle říkáš účes? Měl bys s tím něco udělat. S těmi odpornými
mastnými vlasy. Fuj, to je tak nechutné.“
Severus se zamračil ještě o něco víc a pohlédl na Kevina, který pokrčil
rameny. „Nemyslel jsem to tak vážně, ale jestli by Larry chtěl…“
„Jasně, že chtěl! Copak nevidíte, jak moje vlasy vypadají? Nebyl jsem u
kadeřníka už čtyři měsíce. A co po těch dvou měsících na ulici? Myslíte,
že jsem tam mohl o své vlasy pečovat?“
„Proboha, Larry, máš nádherné vlasy. Pěknou barvu a délku,“ uklidňoval ho
Severus, aby se toho blonďáka zbavil.
„Nechal bych si je zkrátit,“ skočil mu do řeči Malfoy. „Copak nevidíš ty
roztřepené konečky?“
„Ne,“ odsekl Snape. „Ty ano?“
„Ty jsi snad úplně slepý!“ vyjel na něj Lucius. „Podívej, jak jsou
zničené!“
Snape protočil oči.
Kevin položil Larrymu ruku na rameno. „Však tam můžeme zajít. Pokud Toby
nechce, nemusí samozřejmě se svým účesem nic dělat.“
Lucius prosebně pohlédl na Severuse.
„Máš peníze?“ zeptal se ho černovlasý muž.
Lucius znejistěl. „No, myslel jsem, že…“
„Že bych ti půjčil,“ ušklíbl se Snape. „Ale no tak, náš aristokratický
vznešený pán si bude půjčovat peníze od nějakého obyčejného chlápka z
nuzných poměrů bez úrovně a původu na nějakého kadeřníka?“
„Tobiasi, prosím,“ udělal Lucius psí oči.
„No, jestli tolik u sebe nemáš,“ začal Kevin.
„Tak to ani náhodou!“ vykřikl Severus. „Nebudeš mu půjčovat žádné peníze!“
Pak se otočil k blonďákovi. „Dobrá. Jdeme. Ale nezapomeň, že mi to budeš
dlužit.“
Lucius se rozzářil jako sluníčko. „Ty jsi ten nejšlechetnější muž, jakého
jsem kdy poznal.“
„Hlavně to vykřič to světa, aby to všichni věděli,“ zamračil se Severus,
ale to už si to blonďák mířil přes ulici.
Kevin se otočil na Severuse.
„Jednou mě ten blonďák přivede do hrobu,“ upřesnil mu.
Kevin se usmál. „Jsi na něj moc hodný.“
„Jo, já vím. Neměl bych,“ přisvědčil Snape.
Kevin se zasmál. „Ale ne, on to potřebuje. Po tom všem. O všechno přišel.
Víš, jaké to pro něj musí být, když zase může ke kadeřníkovi? Kdyby neměl
tebe, někde by teď živořil na ulici.“
„A vážil by si peněz,“ opravil ho Snape. „Mých peněz si očividně neváží.“
„Myslím, že ano,“ usmál se Kevin vlídně a společně vyrazili za Luciusem.
Hodinu strávili jenom tím, že čekali, až přijdou na řadu. To čekání
přišlo Severusovi neskutečně nudné. Zatímco Lucius si nadšeně procházel
mudlovské plakáty a katalogy.
Konečně přišli na řadu. Ujala se jich kadeřnice. Lucius usedl do křesla.
„Máte nádherné vlasy, pane,“ řekla, když mu prohrábla jeho dlouhou
blonďatou hřívu.
„Děkuji, slečno. Paní?“
„Paní,“ upřesnila kadeřnice.
„Co přesně si budete, pane, přát?“
„Zkrátit,“ odpověděl Lucius stručně.
Kadeřnice se začala probírat jeho vlasy. „A o kolik centimetrů asi?“
zeptala se a zkoušela různé délky.
„Úplně,“ odpověděl sebejistě.
„Úplně?“ podivila se žena. „Myslíte na ježka?“
Lucius zaváhal. Nevěděl přesně, co tím kadeřnice myslí. „Chci to prostě
nakrátko. Všechno dolů.“
Severus a Kevin si vyměnili překvapené pohledy.
„Ale takových krásných vlasů je škoda,“ odpověděla kadeřnice. „Jistě to
trvalo několik let, než Vám dorostly do takové délky. Když se teď
ostříháte, už nikdy Vám znovu takhle nenarostou.“
„Já to vím,“ ujistil ji Lucius. „Ovšem takové vlasy vyžadují hodně péče,
kterou si teď dovolit nemůžu. Už tak mám dost starostí a své vlasy bych k
tomu nerad přidával. Vím, co dělám. Chci to dolů. Chci nakrátko jako
většina mužů.“
„Larry, nemyslím si, že by to byl dobrý nápad,“ vložil se do toho Severus.
„Jsou to moje vlasy,“ přerušil ho blonďák. „Můžu si s nimi udělat, co
chci.“
„Ale ta paní má pravdu. Už ti nikdy tak dlouhé nenarostou. Co když toho
začneš litovat?“
„Nezačnu,“ ujistil ho Malfoy. „Tobiasi, ani nevíš, jakou dobu mě ty vlasy
obtěžovaly. Možná se mi hodily, když jsem se dennodenně pohyboval ve
vznešené společnosti a měl čas věnovat se svému zevnějšku, ale teď jsou
mi jenom na obtíž. Myslíš, že mi nepřekážely, když jsme stěhovali
nábytek? Když jsem vykonával fyzickou práci? Tyhle vlasy mi prostě
zavazí. Chci se jich konečně zbavit. Není to chvilkové rozhodnutí.“
„Jak myslíš,“ usoudil Severus, který viděl, že v téhle chvíli už víc
nezmůže. Je to skutečně jenom Luciusovo rozhodnutí a pokud už nad
zkrácením vlasů přemýšlel delší čas, pak je to jistě velmi promyšlený
krok a ne nějaké unáhlené rozhodnutí. Nakonec to nejsou jeho, Severusovy,
vlasy.
Bylo zvláštní vidět toho dlouhovlasého blonďáka s vlasy ostřihanými úplně
nakrátko. A nakonec musel Severus usoudit, že to rozhodně nevypadá tak
špatně. Spíše naopak. Teď mnohem více zapadal mezi mudly. S tak dlouhými
vlasy kolikrát upoutával pozornost všech okolo. Teď vypadá jako každý
druhý muž kolem nich. A když si ho tak Severus prohlížel, zdálo se mu, že
teď vypadá Lucius tak nějak více sexy nebo něco v tom smyslu. Slušelo mu
to. Byl to sice neobvyklý pohled, ale časem si na to zvykne. Lucius teď
byl mnohem přijatelnější a přitažlivější.
Jako druhý usedl na křeslo Kevin, který si svůj účes nechal na léto
zkrátit. Změna u něj nebyla tak viditelná, ale přesto vypadal jinak s
vlasy úplně nakrátko. Ačkoli když nad tím Severus uvažoval, začínalo se
mu zdát, že krátké vlasy jsou neskutečně sexy.
Kevin se zvedl z křesla a děkoval kadeřnici. Pak ji zaplatil a otočil se
ke svým společníkům.
„Půjdeme?“ zeptal se.
„Jistě,“ přikývl Lucius. „Moc Vám děkujeme,“ ještě jednou poděkovat
kadeřnici.
Severus se netvářil tak jistě.
„Počkejte,“ zarazil je, když už vypadalo, že opustí salón. Podal kotě
Kevinovi. „Chtěl bych… Chtěl bych si to taky vyzkoušet.“
Pak se otočil ke kadeřnici, jestli by se nepostarala i o jeho účes. Žena
samozřejmě neodmítla. Byla to její práce. Kdo by si nechal ujít zisk?
Severus se usadil na křeslo a kadeřnice se ho ujala.
Lucius a Kevin se shlukli kolem něho.
„Co jako hodláš dělat?“ zeptal se ho Lucius.
„To bys rád věděl,“ usmál se Snape.
„Jasně, že jo. U kadeřníka jsem tě v životě neviděl. Podle toho taky
vypadají tvoje vlasy. Konečně jsi taky udělal něco rozumného.“
„Co kdybyste počkali venku?“ navrhl Snape. Luciuse tu opravdu nechtěl mít.
Blonďák chtěl už něco namítat, když ho Kevin uchopil za rameno a oba pak
odešli.