„Neboj se, jsou velmi roztomilí. Morty mi ukazoval fotku jednoho z nich, ale bohužel jsem zapomněla, jak se jmenoval...“ povzdechla si, když jsme seděly v kuchyni. „A měl moc roztomilé tmavé vlásky a takové veliké brýle.“ Vykulila jsem na mámu oči. Jistě, chápala jsem, že si nepamatuje jména jeho synů – věděla jsem totiž, že když je s ním, naprosto jistě neposlouchá a jen zbožně civí – ale, že ke všemu potřebuje brýle, to je pro mě novinka. „Mami, Denis a Peter jsou blonďáci,“ upozornila jsem ji. „Tak, že by to byl synovec?“ snažila se rozpomenout. „Aha,“ vydechla jsem a zvědavě jsem nakoukla do trouby. Peklo se v ní poslední kuře. Dnes to bylo vůbec poprvé, co jsme upekly hned tři kuřata. Maminka přísahala, že to kluci určitě všechno sní, ale já si při jejich váze nebyla jistá. Ani jeden z nich se nikdy jídlem moc nezdržoval, neměli čas. Na jejich denním programu bylo předhonit toho druhého. „Ne, vlastně jsem si jistá, že je to syn... Ale možná mu zesvětlaly vlasy. Na té fotce mu mohlo být tak pět,“ přemýšlela. „No to je možné,“ přiznala jsem. Doufala jsem, že Morty nevystaví takové fotky na poličku, kde měla mamka sbírku obrázků koní. Úplně mi stačila představa, že ty dva uvidím naživo, nemusela jsem se ještě dívat na jejich fotky z dětství. Právě, když jsem velice pracně tahala ven kuře v těžkém pekáči, ozval se zvonek. Mamka vyběhla z kuchyně - vůbec ji nenapadlo, že kdyby použila hůlku, neměla bych to tak těžké – a cestou něco srazila. Slyšela jsem sprosté klení a pak už jen vrznutí dveří a zvučný mužský hlas. „Cecilio!“ zvolal nadšeně. Představovala jsem si, jak si asi padli do náruče, a měla jsem chuť strčit hlavu do rozpálené trouby. Kéž by je to bláznění brzy přešlo! Položila jsem pekáč na speciální odkladač pro horké věci, který mamka velice výhodně koupila opět na Příčné. Byl to její koníček. Hlídala každé ráno přílohu v Denním věštci, a pokud našla výhodnou slevu, byla ochotná kvůli ní stát ve frontě třeba půl dne. Doufala jsem, že teď už na to nebude mít čas. „Jsem tak hrozně ráda, že už jste tu... Páni, vy jste takoví velcí hoši, to bude Beth koukat!“ Protočila jsem oči v sloup. No, to budu! „Určitě se vám tu bude líbit, Annabeth má velkou radost, že bude mít hned dva brášky,“ sdělovala jim mamka jednu nepravdu za druhou. Já se chopila příborů a několikrát jsem s nimi slabě cinkla o linku. Chtěla jsem, aby to vypadalo, že mám nějakou práci a nemůžu je jít vítat v našem krásném malém domku. „Morty, pošli jim ty kufry nahoru, ať to tu nezaclání. Půjdeme se najíst, Annabeth nám venku připravila stoly.“ Já a stoly? Venku? Nevzpomínala jsem si, že by mě mamka o něco takového žádala! Už jsem chtěla vykouknout ven a sdělit jí, že o ničem takovém nevím, když se znovu ozval Morty. „To je v pořádku. Siriusovi bylo právě předevčírem sedmnáct, takže se o to postará.“ V tu chvíli mi pekáč, který jsem znovu zvedla, abych ho odnesla do jídelny, vyklouzl z rukou – na obě jsem si šikovně navlékla chňapky, v kterých jsem nebyla příliš obratná – a s hlasitou ránou dopadl na zem. Na kůži mi dopadly kapky horké šťávy. Zakřičela jsem. Nebylo to možná ani tak kvůli pálivému štípání, ale hlavně protože se kuře vymrštilo, přistálo na podlaze a jediným plavným pohybem dojelo až k ledničce. To už byla v kuchyni nejen moje mamka, ale také Morty a dva vysocí mladíci – rozhodně moc vysocí na třeťáky. „Annabeth! Co to děláš?“ zeptala se zmateně, když jí pohled utkvěl na té spoušti. Velkému pekáči se nic nestalo, zato podlaha byla od šťávy a tuku a kuře leželo u lednice, téměř dva metry ode mě. „Lekla jsem se?“ zkusila jsem to. Už jsem jen čekala, kdy se do mě máma pustí, ale ona se jen omluvně otočila ke třem trochu šokovaným tvářím. „Omlouvám se, ale Beth je trochu nervózní. Půjdeme raději ven.“ „Totiž... tys neřekla, že se bude jíst venku,“ pípla jsem zahanbeně. K čemu mi teď bylo celé mé líčení, které mělo dokazovat, že jsem normální člověk se zájmem o dobrý vzhled, když jsem byla rudá jako rajče? A před nimi! V září tohle bude vědět celá škola! „Říkala jsem ti to v deset!“ povzdechla si. „A já jsem souhlasila?“ nechápala jsem. Nic takového jsem v paměti neměla. Jistě jsem nevnímala. „Myslím, že jsi říkala něco jako, tohle opravdu není kanec...“ zamyslela se. Odevzdaně jsem došla k lednici a zvedla jsem kuře ze země. Koutkem oka jsem zahlédla ty dva – Jamese Pottera a Siruse Blacka, ne mamku s Mortym – jak se zlomyslně šklebí. „Mami, snažila jsem se věštit z dračích kůstek,“ vysvětlovala jsem, proč jsem jí nevěnovala nejmenší pozornost. „Aha, mě to opravdu bylo divné. Už jsem si říkala, co tě v těch Bradavicích učí.“ Mávla hůlkou a pekáč i s omáčkou se vrátily na linku. „A to jsem zrovna včera Mortymu říkala, jaká z tebe bude výborná manželka.“ „Tak to dřív manžel pojde hlady,“ okomentovala jsem kuře ve svých rukách. „Vidím... Odnesu to kuře sousedům pro psa a ty se jdi převléct, jsi celá mastná.“ Podívala jsem se na své nohy. Moje nové kalhoty! Tohle byl další šok. Na mé levé – a především bílé – nohavici se skvěl velký kus mastnoty. Ohnala jsem se po něm a úplně jsem zapomněla na to, že držím kuře. To mi vyklouzlo a s odpudivým mlaskotem dopadlo na podlahu. Opět se kousek vezlo, než ho máma raději nechala kouzlem zmizet. „Většinou je docela šikovná, nechápu, co s ní dneska je...“ stěžovala si mamka cestou na zahradu. Já jako jediná ještě zůstala v kuchyni. Musela jsem se opřít o kuchyňskou linku, abych se nesvezla na zem. Jak je tohle možné? A proč to je vůbec možné? Nic takového se nikdy nemělo stát! Měli přijet Denis s Peterem a já měla mít klidný a harmonický život. Navíc Sirius ani nebyl Jamesův bratr! Jak mě mohlo napadnout, že by se tu mohli ukázat tihle dva? Vždyť tu Black neměl co dělat! Odolávala jsem nutkání strčit hlavu pod ledovou vodu. Opravdu jsem potřebovala nějaký tvrdý způsob probuzení, ale nemohla jsem si ke všemu ještě zničit líčení a vlasy. Byla jsem si téměř jistá, že ti dva z kufrů vytáhli fotoaparáty a teď jen čekají, až zase něco provedu. Napřed jsem nakoukla do obýváku, ale nikdo tam nebyl, tak jsem usoudila, že je bezpečné utíkat do pokoje. Vyběhla jsem schody, prudce jsem zahnula a jen taktak jsem se zastavila, abych nepřeletěla přes tři kufry jen tak stojící v chodbě. Protáhla jsem se mezi nimi a rychle jsem proběhla kolem jejich pokoje. Dveře byly pootevřené, takže tam někdo byl. A podle všeho to musel být Sirius, který dostal za úkol uklidit kufry. Jistě byl v sedmém nebi, že konečně může kouzlit a nesvazuje ho žádný zákon. Mě ještě sedmnáct nebylo, takže mimo školu byla má hůlka prakticky nepoužitelná. Naštěstí ta Jamesova také, takže jsem se necítila tak maličká a dětská. Proč si má matka musela za manžela vybrat právě Mortimera? Mortimera Pottera! Svalila jsem se na postel, kalhoty napůl svlečené. Tohle nebylo normální! Dva Potterové a jeden Black v domě! Potter a Black jako mí bráškové? Spíš jako mé noční můry... A/N: Tak jsem se rozhodla, že přidám ještě jednu kapitolu, i když ohlas na tu první nebyl žádný. Nevím, jestli je to tím rychlým přidáváním, co tu teď panuje, nebo tím, že se vám zkrátka začátek nelíbil, ale to je jedno :) Pokud se nebude líbit ani tahle kapitolka, odsunu to na nějakou dobu stranou a přidám něco k jiným povídkám. Jinak se vám teď asi zdá, že se z Annabeth klube pěkná Mary Sue, však víte, Potter a Black v jednom domě s ní a tak... Člověk čeká, kdy skočí po Siriusovi a kdy objeví nějakou zvláštní schopnost, protože otec, co ji opustil, byl ve skutečnosti Sauron z Pána prstenů nebo tak něco XD Omlouvám se, ale nic takového nebude, Annabeth není nijak výjimečná, je to prostě jen Annabeth, která nijak nenaruší průběh toho, co se děje v canonu :)