Ráno byl Severus už od tři čtvrtě na devět v laboratoři a čekal na ni. Přišla o deset minut později bez omluvy. Severus nevzrušeně pozdvihl hůlku a seslal na ni Cruciatus, i když ne moc silný. „Jdete pozdě.“ Dívka se jen tak tak udržela na nohou. „Já za to nemůžu,“ hájila se dotčeně. Severus během pár vteřin kletbu ukončil, chtěl jí pouze dát najevo, že má chodit včas, nechtěl ji zbytečně trápit. Obzvláště po jejím včerejším střetu s Luciusem. Dohadovat se s ní o důvodu zpoždění však nehodlal. „Máte-li po včerejšku stále potíže s bolestí, doporučuji vám vzít si lektvar,“ máchl ledabyle k polici u okna. „Radím vám to udělat, ať vás nic neruší od práce zde,“ pokynul ke stolu uprostřed místnosti, kde bylo patnáct lektvarů. „Váš úkol je jakýmkoli způsobem zjistit, o co se jedná. Pokud se vám nepodaří lektvar rozpoznat, chci alespoň vaše postřehy. Co si myslíte, že by mohl dělat, co obsahuje a podobně. Samozřejmě to zdůvodníte. Nějaké otázky?“ „Proč? Proč to mám dělat? Vždyť to je ztráta času,“ odfrkla si. „Ztráta času? Posaďte se,“ přikázal jí ostře. „Laskavě si rozmyslete, co chcete,“ odsekla mu. „Dvě rozdílné věci dělat najednou nemůžu,“ netrpělivě přešlápla. „Sednout!“ zopakoval důrazně. „Nezblázněte se,“ zamumlala a poslechla příkaz. „Co si myslíte, že zde budete pro Pána Zla dělat, slečno Wieldová?“ zeptal se jí přímo. „Připravovat požadované lektvary,“ odpověděla mu stručně. „To je pouze část práce, velmi podstatná. Pokud máte vykonávat tutéž práci, jako já, bude po vás Pán Zla chtít, abyste připravovala i protijedy. Často se stane, že někdo z našich lidí skončí pod vlivem jedu. Není-li moc známý a naši lékouzelníci nezjistí, jaký protijed podat, bude to práce pro vás. Proto jsem vám zadal tento úkol. Tentokrát máte úkol velmi zjednodušený, lektvary máte před sebou a můžete analyzovat. Skutečná vaše práce zde bude těžší. Budete se moci řídit pouze tím, jaké uvidíte známky při otravě, což je podstatně těžší. K podobnému úkolu však přistoupíme později. Ještě nějaké námitky či dotazy, nebo se konečně pustíte do práce?“ „Klid,“ zasyčela dívka, vstala a přešla ke stolu, kde se se zájmem porozhlédla. Severus se pohodlně usadil na židli, aby měl dobrý přehled, co dělá. „Samozřejmě chci, abyste svoji práci a úvahy komentovala průběžně nahlas. Mám-li vás učit, musím vědět, v čem postupujete správně a v čem ne. Je to třeba uvést na pravou míru.“ Ušklíbla se, ale nic neřekla. Během následujících pár hodin dívka postupně analyzovala vzorky, odlévala a experimentovala, aby zjistila složení lektvarů, když si nebyla jistá použitím. Chvílemi sem tam něco prohodila, aby byl její 'milý učitel' spokojený a nerušil ji v práci vzteklými poznámkami. Postupně bezpečně poznala osm lektvarů, u pěti si nebyla jistá a dva pro ni byly oříškem. V jednu chvíli se otočila na muže a nádobku s jedním z nich mu podávala. „Přejete si něco?“ nadzdvihl obočí. „Nechcete se napít?“ zeptala se s úšklebkem. „Nikoli, mladá dámo, dávám přednost vybranějším nápojům,“ podotkl s ledovým klidem. „Vaše smůla,“ odvětila a přesunula se k polici, kde vzala tmavý hrnek a část do něj z obsahu nádoby nalila. „Vrátím se brzy,“ prohodila nevzrušeně a zamířila ke dveřím. „Kam s tím máte namířeno?“ vyštěkl. „Sám jste mi řekl, ať zjistím, co to je za lektvar,“ ušklíbla se. „Nechápu, proč jste tak udivený,“ dodala a vyšla na chodbu. Severus zůstal sedět. Ta holka má ale kuráž. Je tu maximálně pár dní a už jde bez mrknutí oka úmyslně podat jed některému z vězňů, které tu vyslýchá Pán Zla či Lucius, aby viděla účinky jedu. Začínal být znepokojený. Tak mladá a tak chladná a bezcitná? Bude ve spojení s Pánem Zla asi hodně nebezpečná. Teisha procházela domem a hledala někoho, komu by to podala. Prošla nevědomky kolem kuchyně a směřovala dál. „Kohopak to tu máme?“ ozval se za ní samolibý hlas. „To nemuselo být,“ ušklíbl se a vytrhl jí hrnek z ruky. „Nevěděl jsem, že tu zastáváš i funkci domácí skřítky a roznášíš nápoje,“ jízlivě to komentoval. Prudce se k muži otočila a vztekle po něm loupla očima. Luciuse zde nečekala, ale mohla by mu vrátit ten včerejšek. „Vraťte mi to,“ řekla chladně. V duchu si ale samolibě přála opak. „To je mé pití,“ dodala. „Vypadá to, že už ne, holčičko,“ smál se Lucius. „Nebude vám to chutnat,“ zkusila říct hlasem, ve kterém zaznívala zřetelná přetvářka. „Je to speciálně pro mě.“ „Co ty můžeš vědět, co mi chutná?“ namítl popuzeně a hrnek jí podával zpátky. Teisha se v duchu ušklíbla. Samolibost toho chlapíka jí nahrávala do karet. Schválně prudce hmátla po hrnku. Lucius se ušklíbl a než se ho dotkla, cukl rukou zpět. Hrnek přiložil k ústům a vyprázdnil. Pak jí ho samolibě podal. „Obávám se, že si budeš muset zajít pro další, musím uznat, že chuť má výtečnou,“ rýpl si škodolibě. „Jistě,“ přisvědčila klidně. „Požádám vašeho přítele o další.“ „Prosím?“ vyštěkl. Dívka zvýšila hlas. „Po-žá-dám va-še-ho pří-te-le o dal-ší.“ „Co tím chceš říct?“ „To byl můj učební vzorek, pane,“ vyprskla smíchy. „Jakej vzor...“ zařval vztekle, ale nedořekl. Chytil se za ruku, ze které mu na zápěstí vyrazil z kůže osten. Vzápětí cítil pálení na tváři a na ní mu vyskočily dva puchýře. Dívka polekaně uskočila, lektvar začal očividně působit, ale toto nečekala. „Zabiju tě, ty malá mrcho,“ křikl na ni Lucius a vytahoval hůlku. Když se mu však i na prstu usídlil puchýř, ruku od kapsy rychle odtáhl. Nyní začaly po celém jeho těle naskakovat další a další. Kde nebyly puchýře, si pro změnu razily skrz kůži cestu ostny. Lucius měl po necelých dvou minutách kůži celou propíchanou a popálenou, byl špinavý od krve i hnisu a řval bolestí. Severus vstal a šel se podívat po dívce. Moc nevěřil tomu, že některému vězni dokáže lektvar chladnokrevně podat. Věděl, že lektvar účinkuje téměř okamžitě a bez podání protijedu oběť trpí obrovskými bolestmi velmi dlouho. Byl to ošklivý lektvar. I po neutralizaci trvá dlouho, než účinek opadne, ale aspoň se přestane šířit. V první fázi ostny a boláky vyráží na povrch, v další fázi uvnitř těla, a to bolí dvojnásob. Severus s protijedem vyrazil ze dveří. Nechtěl, aby někdo trpěl zbytečně. Nedošel však až do suterénu, v prvním patře poznal, komu dívka lektvar podala, a zalapal po dechu. Ta holka se mu snad jen zdá. Teisha se vzápětí vynořila na chodbě, kde stál Severus. Věděla, že mu musí říct, co se stalo. Bohužel z jejího hlasu bylo patrné, že jí zážitek neudělal dobře. „On-ten idiot mi to vzal z ruky a napil se toho,“ vychrlila na muže a snažila se, aby se jí hlas netřásl. „Proč mi to říkáte?“ zdánlivě se podivil. „Máte snad být výjimečně dobrá v lektvarech, ne? Tak ukažte, jak suverénně si poradíte. Moji pomoc ani mé školení přece nepotřebujete. Vše znáte sama,“ dobíral si ji. Luciusovi malá lekce od ní neuškodí, a ta holka třeba konečně uzná, že ji Severus má co naučit. „Tak si ho v tom nechte, mně je to jedno,“ prošla kolem něj a zamířila po schodech nahoru. „Takhle hodláte pracovat pro Pána Zla?“ sykl na ni. Zavrtěla hlavou a rozběhla se pryč. „Okamžitě se vraťte,“ křikl na ni. „Tady máte protijed, podáte mu ho však vy osobně. Chcete-li však utíkat, dobrá, vy pak budete Pánovi Zla vysvětlovat, proč jste nedala jeho věrnému služebníkovi protijed a nechala ho dále trpět.“ Dívka se zastavila v chůzi a neochotně se vrátila k němu. „Nenávidím vás,“ sykla a vytrhla mu lektvar z ruky, se kterým zamířila za Malfoyem. Severus šel tiše za ní. Byl vzteky bez sebe, že se odvážila dát jeho lektvar Luciusovi místo vězni. Pravda byla, že sám cítil zvláštní uspokojení, že to schytal on. Přemýšlel ale, jak se mu podaří slečnu Wieldovou ochránit před Luciusovou zlobou, až bude v pořádku. Teisha hleděla na muže, který se válel na zemi v bolestech, a ucítila, jak jí žaludek zaprotestoval. Odzátkovala lahvičku a lektvar muži kouzlem podala. Pak se beze slova otočila a šla pryč. Na Severuse se ani nepodívala. Severus se do laboratoře vrátil až o půl hodiny později. Netvářil se ani trochu nadšeně. Dal pokyn lékouzelníkům ohledně Luciuse a měl nepříjemný rozhovor s Pánem Zla, který neměl ani trochu radost z vyřazení Luciuse ze hry. Na večer měl plány a ty mu Teisha zmařila. Severus pocítil jeho hněv, neboť na ni měl dávat pozor. „Komu jste měla v úmyslu lektvar podat?“ zeptal se jí tiše, když se posadil. „Možná někomu, nebo nikomu,“ hlesla dívka. „Řekl jste, že mám jakkoliv zjistit, co to je,“ hájila se. „Chtěla jste ho použít na někoho z našich lidí?“ ptal se vážně. „Kdokoli, kdo by to vypil. Nemůžu za to, že mi to zrovna vzal on, varovala jsem ho, ale neposlouchal.“ „Upozornila jste Luciuse, co to je?“ divil se. „Vzal mi to a tím mě naštval, řekla jsem, že je to speciálně pro mě. Nemůžu za to, že to vypil, a navíc si pochvaloval, jak je to skvělý!“ „Tohle bylo naposledy, co jste ohrozila někoho ze Smrtijedů, je vám to jasné? Myslel jsem, že jdete lektvar otestovat na vězních.“ Dívka k němu vzhlédla. „Vězních?“ zeptala se překvapeně. Pak dodala: „Vy mě neposloucháte, říkala jsem, že to vypil sám a považoval to za zadostiučinění,“ zdůraznila. „Poslouchám vás až moc dobře,“ zvýšil hlas. „Chtěla jste to podat komukoli, a pokud o vězních nevíte, měl to schytat někdo ze Smrtijedů. Je jedno, zda Lucius, nebo někdo jiný, nesmíte ohrožovat Smrtijedy, žádné. Ani ty, kdo se chovají jako hulváti. Napadlo vás, že by třeba Pán Zla mohl tu osobu, které podáte lektvar, potřebovat? Nevěděla jste, co mu to udělá. Kdyby ho potřeboval, byla byste v pořádném maléru. Příště zkuste trochu myslet,“ mluvil důrazně, ale klidně. Dívka zavrtěla vzdorovitě hlavou a složila ruce na hrudi. Zahleděla se stranou. Severus vytáhl z hábitu úzký sešit. „Tohle si do zítřka přečtěte. Teď můžete jít, zítra bych uvítal, kdybyste přišla včas, v devět, a doporučuji vám dnes nechodit raději na večeři, skřítek vám ji donese do pokoje.“ „Jo, velkorysé,“ štěkla, čapla sešit a odešla bez rozloučení z pokoje. Severus uvítal, že odešla tak brzy. Potřeboval si odpočinout. Pán Zla byl pěkně rozčilený a na Severusovi se vyřádil. Tolik mučících kleteb za sebou už dlouho nepocítil. Další den večer opustil Malfoy Manor a spěchal na schůzku s Brumbálem. Doufal, že již něco zjistili. „Posaďte se, Severusi, mám pro vás pár informací.“ „V to doufám,“ ucedil a přijal nabízené místo. „Dívka, o které jste hovořil, se jmenuje Teisha Wieldová, bývalá studentka v Kruvalu, které je nyní šestnáct let. Byla vyloučena za to, že přiotrávila své dva profesory, se kterými měla spory. Od čtrnácti let žila se svým mudlovským strýcem, se kterým neměla dobrý vztah.“ „Zajímavé řešení sporů,“ poznamenal Severus zamyšleně. „Každopádně je na ní vidět, že se nerada někomu podřizuje.“ Brumbál přikývl. „Její rodiče jsou v Azkabanu za úmyslnou několikanásobnou vraždu, strýc tomutu pravděpodobně nerozuměl, protože se k dívce stavěl bez podpory. Dozvěděl jsem se z jednoho zdroje, že je to přísný muž, který dívku neúměrně trestal.“ „Ano, tomu by její chování odpovídalo,“ přisvědčil Severus. „Jak situace vypadá?“ optal se Brumbál. „Na svůj věk má výborné znalosti lektvarů, co se týká teorie, nadprůměrné co do praxe. Přijde mi však vnitřně zmatená, řekl bych, že je nasměrována stát se temnou čarodějkou, na straně Pána Zla vidí lákavou příležitost, ale moc si neuvědomuje, co to obnáší. Neváhala podat Luciusovi lektvar, který neznala, ale musela za tím tušit jed či něco podobného. Poté se sama účinků hrozila.“ „Sledujte i nadále situaci,“ řekl klidně ředitel. „Uvidíme, jak postupovat dále.“ „Jistě, nic jiného se zatím dělat nedá. Doufám, že nic nevyvede, zatímco jsem pryč, nemám náladu řešit další její maléry. Vztek Pána Zla a další potyčky s Malfoyem mi bohatě stačily,“ zavrčel. „Věříte, že se situací dívky se dá něco dělat?“ zeptal se Brumbál nakonec. „Pevně v to doufám, mám jistý plán,“ nadhodil. „Ano? Co se stalo s panem Malfoyem?“ „Dnes jsme měli slovní potyčku, když jsem mu velmi důrazně vysvětlil, že tu holku nechá na pokoji. Debata se nám trošku zvrhla v menší souboj, snažil jsem se klást co největší důraz na to, že na té holce má zájem Pán Zla a ona musí být použitelná pro moji výuku. Snad to zabere.“ Brumbál zamyšleně přikývl. „Raději půjdu zpět, pokud již nic nemáte.“ „Dobrá, hodně štěstí a trpělivosti, Severusi.“ „To jistě potřebovat budu,“ hlesl a rozloučil se.