Jen co jsme se dostali na Příčnou, kluci ožili. Divila jsem se, že s mamkou ochotně koukali do výloh a občas okomentovali, co z toho by se jim hodilo. Já stála spíš v povzdálí a jen jsem je s úsměvem sledovala. „Annabeth?“ obrátila se na mě maminka, když jsme vylezli z krámku pro hospodyňky. Nekoupila si sice nic, ale vyhlídla si několik věcí, které by chtěla – tedy, až na ně bude sleva. „Ano?“ „Nechceš vzít kluky do obchodu s hábity? Mohli by ti pomoct nějaký vybrat,“ navrhla. „To je asi nebude bavit, mami,“ snažila jsem se vykroutit. „Nesmysl, ty pak s nimi zajdeš vybrat nějaké chrániče a můžete jít na zmrzlinu. Já se zatím stavím u Mortyho v práci... Co kdybychom se sešli ve tři u banky?“ Podívala jsem se na ty dva a čekala jsem na jejich reakci. „Ale jo, proč ne,“ ozval se nakonec James. Lákala ho vidina nových chráničů, takže byl schopný přetrpět i kupování mého hábitu. Maminka se s námi rozloučila a dala mi nějaké peníze. Kluci dostávali peníze od Mortyho, tohle prozatím zůstalo stejné. Morty vydělával o hodně víc, než maminka – pracoval totiž na dobrém místě v bance, kdežto maminka byla švadlenka. Mohla mi hábit ušít, problém byl však v tom, že všechna kvalitní látka, která by něco vydržela a pevné nitě, tu byly dražší, než jeden obyčejný hábit. V tomhle byla madame Malkinová opravdu zlatá, myslela i na ty z nás, kterým se galeony nesypaly z kapes. Šla jsem vedle nich mlčky, nepřipadalo mi nutné zapojovat se do jejich hovoru. Ti dva se měli neustále o čem bavit a sotva si asi všimli toho, že tu také jsem. Rozhlížela jsem se kolem, jestli neuvidím někoho známého. Naštěstí tu nikdo nebyl, takže jsem jim nemusela vysvětlovat, že jsem tyhle dva právě dostala za bratry. K obchodu madame Malkinové jsme se dostali brzy. Vevnitř bylo příjemné chladno – ne jako venku – a málo lidí. Pozdravili jsme prodavačku a já hned zamířila ke stojanům s dámskými hábity. Když jsem se ohlédla, kluky jsem už neviděla. Po chvíli jsem zjistila, že jsou dávno přede mnou a dívají se do stojanu s opravdu drahými – i když musím uznat, že krásnými – hábity. „Beth, dívej! Co tohle?“ zavolal na mě James. Podívala jsem se na něj. Ukazoval mi inkoustově modrý hábit s ozdobným zapínáním. Už na pohled byl příliš drahý. „Kolik stojí?“ zeptala jsem se. James se podíval na lístek, který k němu byl připevněný a pak mi zvesela oznámil: „Třicet galeonů.“ „To je moc drahé,“ postěžovala jsem si. Zase hábit vrátil na stojan a dál se přehraboval. Já jsem stačila najít dva vcelku ucházející. Oba byly černé, z toho jeden měl zapínání na řetízek a druhý na tři velké knoflíky. Víc se mi líbil ten s knoflíky, byl totiž lehce vypasovaný, takže bych v něm nevypadala jako pytel brambor. Navíc by mi ho maminka mohla ještě trochu stáhnout a případně vylepšit, kdybych sehnala nějakou hezkou niť k vyšívání. Hábity s bohatě vyšívanou podšívkou byly teď v módě. „Hele, tenhle je jen za dvacet,“ objevil se u mě James zčista jasna a pod nos mi strkal pro změnu červený hábit. Nebyl špatný, možná jen trochu výrazný a nehodil se mi k vlasům. Pravidelně jsem si je barvila na hnědočervenou. Hnědé vlasy jsem měla od přírody a nikdy jsem neměla potřebu na nich něco měnit. Před dvěma lety jsem však potkala v bance čarodějku, která měla právě tuhle barvu a přemluvila jsem maminku, abych si ji mohla koupit. Moc se mi líbila. „Šel by ti k vlasům,“ zazubil se. „Myslím, že nešel... Chce to něco víc neutrálního,“ odmítla jsem. „Smetanovou?“ ozval se odněkud Sirius. Neviděla jsem ho, on se však téměř hned vyklonil z jednoho ze stojanů. Zřejmě hledal v druhé řadě. „Ty víš, jaký je rozdíl mezi smetanovou a bílou?“ podivila jsem se, protože rukáv hábitu, který ukazoval, byl opravdu smetanový. Obyčejně by kluk řekl, že je to divná bílá. „Nejen mezi smetanovou a bílou, ale také mezi šampaňskou a smetanovou a...“ pak se zarazil a vylezl ven. Díval se trochu skepticky na hábity, které jsem držela v ruce. „Mamka je švadlenka, poupraví mi je,“ vysvětlila jsem. „Na ty vaše nemám peníze.“ „A kolik máš?“ zeptali se unisono. Zhluboka jsem si povzdechla. Rozhodně jsem nechtěla, aby mi nějaké půjčovali, nikdy bych se pravděpodobně nedoplatila. „Sedm galeonů, ale tyhle jsou za šest, takže mi ještě zbude na zmrzlinu,“ odpověděla jsem a rychle jsem se i s hábity nacpala do zkušební kabinky. Tam za mnou brzy přišla madame Malkinová a upravila mi délku na míru. Vzala jsem si ten s knoflíky, vypadal na mě lépe. Kluci se sice tvářili trochu otráveně – podle nich to byl hábit vhodný akorát tak do školy – a neustále mi předhazovali, že jsem si klidně mohla vzít lepší, protože by je nezabilo půjčit mi pár galeonů. Siriuse jsem odmítla hned, nebyl totiž ani můj nevlastní bratr a Jamesovi jsem řekla, že třeba objeví ještě něco zajímavého v famfrpálových potřebách. Netušila jsem, co zajímavějšího, než košťata, míče a chrániče tam mohou mít, ale to nebylo tak podstatné. Hlavní bylo, že cestou k jmenovanému obchůdku už se o hábitech nezmiňovali. „Tyhle jsou rozhodně lepší, Dvanácteráku, líp se přizpůsobí.“ Nakukovala jsem těm dvěma přes rameno u stojanu s holenními chrániči. Mě připadaly všechny stejné – tedy až na barvu a prošívání. „Ale nejsou tak pevné. Potřebuju pevné a lehké chrániče. Musím přeci letět co nejrychleji,“ vysvětloval teď James. Rozhlédla jsem se kolem sebe, bylo to tu docela veliké. Celou jednu stěnu obchodu zakrývala vystavená košťata. Ne všechna však byla vhodná pro famfrpál. Byly tu čtyři modely jasně označené pouze jako košťata určená pro cestování. Zbytek byl sportovní. Chvíli jsem si je prohlížela, ale na dlouho mě to nezaměstnalo. Postupně jsem prošla celý obchod a našla jsem i pár zajímavých věcí. Líbila se mi krásně kovaná stupátka určená pro dívky a maličké přívěsky košťátek. Nejdivnější asi byly chrániče pro chlapce, kteří chtěli mít jistotu, že ještě někdy budou mít děti. Všechny byly bílé nebo černé a mě se prostě nelíbily. „Mohu vám nějak pomoci?“ Otočila jsem se. Za mnou stál asi tak o dva roky starší mladík. Na hábitu měl vyšitý název obchodu. „Ehm, vlastně ano. Můj bratr shání holenní chrániče.“ Říkala jsem si, že bude nejlepší, když tohle trochu uspěchám, protože ti dva by se tu takhle mohli dohadovat do rána. „A na jakém hraje postu?“ zajímal se prodavač. „Chytač,“ vzpomněla jsem si. „To by neměl být problém. Pojďte se mnou,“ vyzval mě. Následovala jsem ho k pokladně. Až teď jsem si všimla, že hned vedle pultu je malý regálek s chrániči a věděla jsem, že sem se kluci ještě nedostali. „Jak je vysoký?“ obrátil se na mě prodavač znovu. „Ehm... Jamesi?“ zaklonila jsem se, abych viděla, jestli mě slyší. Oba dva se na mě podívali, stále se rozhodovali mezi stejnými modely, které měli v rukou, když jsem se vydávala na průzkum. Naznačila jsem jim, ať jdou k nám. „To je on,“ oznámila jsem prodavači, když se přes ostatní dostali k pultu. „Běžná velikost. Můžete mít tyhle,“ vytáhl z regálu tmavé chrániče a podal je Jamesovi, aniž by se na něj podíval. „Nebo tyhle – pokud máte víc peněz.“ James si je vzal oboje a s divným výrazem si je měřil. „Které jsou lepší?“ zeptal se. Mladík si už stoupl za pokladnu, aby mohl prodat malému blonďatému chlapci několik tenkých brožurek. „Ty dražší, jsou z nejlepší dračí kůže – speciálně odlehčené,“ pousmál se. „Můžu je zkusit?“ zeptal se jen, aby se neřeklo, ale ve skutečnosti už seděl na malé stoličce a vybaloval je ven. „Beze všeho.“ A tak James začal. Pozorně jsem to sledovala – nebo to tak aspoň muselo vypadat – a úplně jsem zapomněla na čas. Když jsem se potom podívala na hodinky, zjistila jsem, že za pár minut už bude půl třetí. Chtěla jsem Jamese napomenout, ale on se ve stejnou dobu zvedl a položil na pult chrániče vyrobené z kůže dračice. Teď jsem naprosto přesně věděla, proč. Kůže z dračice byla mnohem lehčí a pružnější, než kůže dračího samce. Další výhodou bylo, že po čase nezačínala krabatět - tudíž tyhle chrániče měly vydržet o něco déle – a v neposlední řadě je používala většina současných famfrpálových hráčů na postu chytače. Já tedy viděla jednu nevýhodu, kterou kluci vůbec nepostřehli – ty chrániče stály třicet dva galeonů a čtyři srpce! V tuhle dobu – tedy mimo čas, kdy studenti nakupují do Bradavic – bylo v cukrárně málo lidí. Sedli jsme si ven ke stolku pro čtyři. Na prázdnou židli jsme odložili nákup a James se nabídl, že nám dojde vybrat zmrzlinu. Zůstala jsem tedy u stolku se Siriusem. „Můžu mít dotaz?“ zeptal se a velmi nepříjemně se do mě zavrtával pohledem. Zaměřila jsem se na jednu z lehce zvlněných kadeří, co mu spadala na rameno a usilovně jsem zírala jen na ni. Ty světlé modrošedé oči mi nebyly příjemné, když byly takhle vážné. „No?“ „Vážně tvoje máma nemá problém s tím, že Morty není můj táta?“ Tak tohle se mu honilo hlavou. Připadal si jako cizinec? Jako někdo, kdo u nás doma nemá co dělat? „Ne, nemá. Mamka vždycky chtěla velkou rodinu, ale nikdy nenašla nikoho, s kým by ji mohla mít.“ Vysvětlovala jsem mu, jak to opravdu bylo. „Myslím, že kdyby mohla, ještě si vás rozmnoží.“ Vzpomněla jsem si na dopis, který mi psala, než jsem přijela z Bradavic domů na prázdniny. Rozepisovala se v něm o tom, jak je skvělé, že má Morty dva chlapce a to znamená, že ona snad jednou bude mít spoustu vnoučat. Nějak jsem si ale nemohla představit Siriuse jako zodpovědného otce několika dětí. Jamese jsem viděla dost podobně. Vlastně ani se mnou to nebylo o moc lepší... „Tak nadšená asi nebude, až jí budou z Bradavic chodit sovy,“ pousmál se a já v jeho výrazu koutkem oka zahlédla jakýsi ďábelský podtón – už jsem se nemohla dívat na ty hloupé vlasy, nebavilo mě to. „Přežije to. Prostě se jen snažte, aby se vám nic nestalo, to ostatní ji přejde. Ona vlastně neumí být moc naštvaná, vždyť jste viděli tu scénku s kuřetem...“ „A ona měla někdy důvod být?“ podivil se. Bylo mi to jasné, nedokázal si představit, že bych já někdy udělala takový průšvih, aby ředitelka koleje musela psát domů. „Jednou jo. Ve čtvrtém ročníku jsme s Josephine nesnášely jednu holku – ona jí totiž přebrala kluka – a tak jsme ji po vyučování zamkly ve skleníku číslo deset, protože byl úplně vzadu a skoro nikdo do něj nechodil. Byla tam celou noc a druhý den až do oběda... Dostaly jsme potom měsíc trestů a McGonagallová psala mamce. Ta to naštěstí pochopila, i když takhle s odstupem času, nechápu, co na tom bylo pochopitelného,“ začínala jsem uvažovat nahlas. „Prosím?“ zamrkl. „Co?“ „Jak nechápeš, co na tom mohlo být pochopitelného?“ navedl mě na část, kterou chtěl, abych mu vysvětlila. „No, totiž,“ povzdechla jsem si a zadívala jsem se na desku stolu. „Už prostě Josephine nechtěl, líbila se mu ta druhá dívka, tak co mě dělat? On měl přece vlastní mozek a navíc nebyl žádný Josephinin majetek.“ Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že za to nemohla ta druhá dívka, bylo to jeho rozhodnutí.“ Chápavě přikývl. Viděla jsem na něm, že chce ještě něco říct, ale James v tu chvíli položil na stůl tři obrovské poháry, takže se mi ihned přestal věnovat. „Vzal jsem ti vanilkový, nevadí?“ obrátil se na mě James. „Ne, já čokoládovou moc nemusím,“ zavrtěla jsem hlavou. Kluci patřili k té většině mužské populace, která měla ráda čokoládovou zmrzlinu. Pro mě byla příliš sytá, já měla raději něco víc osvěžujícího. I když myslím, že dnes bych snědla jakoukoliv, protože bylo opravdu horko.