K večeru maminka požádala kluky, aby s ní šli do obchodu a pomohli jí s nákupem. Trochu protestovali, nakonec však svolili. A ještě byli rádi! Když se vrátili, nadšeně si plánovali návštěvu jakési oslavy. Zaslechla jsem jméno Emily a Annie. Okamžitě jsem se dovtípila, že Emilyni rodiče odjeli. Každé léto spolu odcestovali na dovolenou, ale Emily už tři roky zůstávala sama doma – zkrátka tu měla lepší zábavu. Já mezi pozvanými na její večírky nikdy nebyla a nikdy mě to netrápilo. Jak už jsem říkala, prázdniny pro mě byly časem klidu, nikoliv zvracení po nesčetných panácích Ohnivé whisky nebo Ogdenské starorežné. Nebo hůř – obojího! „No dobře, tak můžete jít, ale dávejte na Beth pozor. Víte, jak to myslím, na chlapce má ještě čas,“ slyšela jsem maminku odpovídat na jejich naléhavé žádání. Napřed nebyla moc nadšená, že by je měla pustit na takovou akci poté, co se stalo včera večer – nebo bych měla spíš říct dnes ráno. „Mami, promiň, ale já nepostřehla, že bych byla zvaná.“ Ozvala jsem se, když už se o mně mluvilo. „Kromě toho, nikam se mi nechce.“ Co bych tam také asi dělala? Emily tyhle dva pozvala z naprosto jistého důvodu – tělesné povyraženíčko. Do tohohle plánu jsem nezapadala a byla jsem za to vděčná. „Mamčo, tak ji nech, my si poradíme. Vážně! Přísahám, že už ti nebudu zvracet do lilií,“ přispěchal mi James na pomoc. Myslím, že mi pomoct vůbec nechtěl, prostě se jen snažil, abych nešla s nimi – i tak jsem mu ovšem byla vděčná. Ten důvod nebyl zase tak podstatný. „Dobrá, ale nezvykejte si. Já možná nejsem tak přísná jako Morty, ale to neznamená, že budete běhat po nocích, Merlin ví, kde!“ Nevím, jestli jí to kluci uvěřili, já tedy rozhodně ne. Znala jsem ji moc dlouho na to, abych tohle brala vážně. Ona nikdy nebyla přísná – hlavně tedy, protože nikdy neměla důvod – a rozhodně s tím teď nezačne. Kluci s ní budou mít takovou volnost, o jaké se jim nikdy ani nezdálo. Avšak, nebyl důvod jim to říkat. Vědět to, budou každý den zvracet do máminých kytek, a i když mi to mohlo být jedno, nechtěla jsem se pořád dívat na dva opilé „bratry“. Střízliví mi připadali docela normální, doufala jsem tedy, že si tuhle představu ještě nějakou dobu udržím. Morty se domů vrátil až po deváté večer. Maminka mu znovu ohřála večeři a pak si šla lehnout. Prý byla z toho nakupování unavená. Já však věděla, že je to jen výmluva. Chtěla, abych se s Mortym sblížila. Zatímco kluci se s maminkou spřátelili téměř hned, já jsem s Mortym ještě nikdy sama nemluvila. Vlastně, nemluvila jsem s ním ani ve společnosti někoho jiného. Asi protože jsem nikdy neměla potřebu mít otce, tak jsem neviděla důvod to teď měnit. Byla jsem ráda, že je maminka šťastná, a že já nejsem nešťastná. O to mi šlo především. Nepovídali jsme si s Mortym dlouho. Ptal se většinou na školu a já na jeho práci. Měl na starosti pracovníky, kteří zajišťovali bezpečnost trezorů, takže rozhodně neměl nízkou funkci. Bylo celkem zajímavé poslouchat některé jeho historky, i když mi samozřejmě nemohl vyprávět o všem – třeba, co chrání trezory, se nesmělo dostat za zdi banky. Rozhodně jsme si ale popovídali dobře a já se utvrdila v tom, že si maminka vybrala správného muže. Přála jsem si, aby spolu vydrželi až do konce života. Však mí noví bráškové také nebyli tak špatní, abych si přála je za každou cenu vyměnit. Ačkoliv, na chvíli jsem nad tím přemýšlela. Bylo to v momentě, kdy v půl jedné ráno lehce bouchly dveře. Polekaně jsem se posadila na pohovce a sklepala jsem si z klína několik popsaných pergamenů. Divila jsem se, že jsem usnula tak rychle. Asi jsem byla unavenější, než jsem si myslela. „Kluci?“ zeptala jsem se dřív, než jsem vešla do chodby. Všude byla tma. A do té tmy najednou vstoupilo světlo Siriusovy hůlky. „Co je Jamesovi?“ vyhrkla jsem, jakmile jsem spatřila, že ho Sirius zase podpírá. Tentokrát ale nevypadal opile, spíš jako by ho něco bolelo. Něco rozhodně nebylo v pořádku. „Povím ti to potom. Nenašla bys v lednici něco sladkého?“ odbyl mě. „Samozřejmě,“ přikývla jsem rychle. Takže to bylo psychického rázu, když bylo třeba sladkého. Otočila jsem se, abych v matném světle našla vchod do kuchyně – dnes byla opravdu temná noc, ani nebyly vidět hvězdy – když se mě v tu chvíli někdo chytil. Nedošlo mi, co to má znamenat, dokud jsem se pracně neotočila v tom pevném sevření a neviděla před sebou ucho Jamese Pottera. Zničeně vzlykl. On mě objímal! Nechápavě jsem se před jeho rameno zadívala na Siriuse. „Já něco seženu,“ řekl jen a zmizel ve dveřích. „Jamesi,“ vydechla jsem. Vlastě jsem vůbec netušila, co bych mu měla říct. Nelíbilo se mi, jak se chová, protože to znamenalo, že se mu něco stalo. Místo odpovědi jen znovu vzlykl a hlasitě popotáhl. „Pojď, posadíme se, jo?“ vybídla jsem ho. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejjemněji a nejvlídněji. Neodpověděl mi, ale uvolnil sevření natolik, abychom se dostali do obýváku, kde jsem se posadila a on se prakticky svalil na mě. Čekala jsem na Siriuse, netušila jsem totiž, jak ho uklidnit bez povědomí o tom, co se přihodilo. Měla v tom prsty nějaká holka? Někdo mu řekl něco, co se ho tak moc dotklo? Anebo měl jen opravdu špatnou náladu a alkohol mu dopomohl k takovému stavu? Těžko říct, mohlo v tom být cokoliv. „Tak povídej,“ uhodila jsem na Siriuse jen, co se objevil ve dveřích. Pomalu přešel k pohovce – dával si při tom velký pozor, aby o nic nezavadil a nezpůsobil tak hluk, který by přilákal mamku nebo Mortyho – a na stolek položil zákusek od večeře. Původně byl můj, ale já už večer neměla chuť na žádné jídlo. „James se napil a užil si s nějakou dívkou,“ na chvíli se odmlčel. „Jenže potom si vzpomněl na...“ Začal tišeji a dokončil sotva slyšitelně: „Na Evansovou.“ Napřed mi nedošlo, kde je chyba. Tupě jsem zírala, jak se James roztáhl na pohovce a zabořil mi hlavu do klína. I přes noční košili jsem na stehně cítila mokro. Pořád plakal. A když jsem ho tak chvíli sledovala, napadlo mě, jestli opravdu miluje Lily Evansovou až tak moc. Měl pocit, že ji podvedl? „Ale Lily tu přece není,“ špitla jsem tiše k Siriusovi. „To on ví, ale... prostě má pocit, že to zjistí a nebude ho chtít,“ povzdechl si. „Prý ji zradil.“ „Tak to ale vůbec není! Jamesi, mohl bys mě chvíli poslouchat?“ Nedal nijak znát, jestli mě vnímá, já jsem však měla potřebu mluvit. Brečící kluci mi připadali příliš zoufalí, neměla jsem to ráda. Dokázala bych uklidnit dívku, ale chlapce? Když brečeli, bylo to vážné. „Nic špatného jsi neudělal, vážně! Nepodvedl jsi ji, ani jsi ji nezradil, protože ona s tebou nechodí,“ řekla jsem, ačkoliv jsem věděla, že tohle nepotřebuje slyšet. „Třeba se to někdy změní, ale dneska nemáš důvod se cítit provinile. Hele, i kluci potřebují, aby je někdo pohladil a tak, to je úplně přirozené. Když tě nepohladí Lily, nějaká jiná určitě. Tak to je a je to tak naprosto správně...“ Viděla jsem, jak se Sirius tiše pošklebuje, vrhla jsem po něm ošklivý pohled a Jamese jsem obranně pohladila po vlasech. Připadala jsem si spíš jako jeho matka, než nevlastní sestra. „Tak už nebreč a dej si dort... Příště už nemusíš chodit na žádné akce...“ Přemýšlela jsem, co bych řekla dál, aby se konečně zvedl a přestal mi brečet do klína. Nebylo mi to úplně příjemné. „Vždyť můžeš Lily napsat, jak ji máš rád, ne?“ chytila jsem se posledního kloudného nápadu, který mě v tu brzkou ranní hodinu napadl. Slyšela jsem Siriuse znechuceně prsknout, ale to nebylo důležité. Podstatné bylo, že se James pomalu posadil a hlasitě popotáhl. „A ty myslíš, že by mi zpátky neposlala huláka?“ „Na milostný dopis se hulákem neodpovídá,“ usmála jsem se. „Milostný dopis!“ povzdechl si Sirius těžce a zvrátil hlavu dozadu. „Dívky mají rády milostné dopisy, abys věděl,“ bránila jsem svůj nápad a šanci na to, že James znovu nespustí. „Já jsem nikdy žádný nenapsal... Vůbec to nebylo třeba,“ vzdoroval mému názoru. „Jistě, jenže ty jsi taky s žádnou dívkou nechtěl mít vztah, ne? James chce!“ Vstal a vrazil si ruce hluboko do kapes. Až teď mi došlo, že to bylo hluboce netaktní. Doufala jsem, že se ho to nedotklo. „Dobrou noc,“ odsekl a nechal nás v obýváku samotné. Počkala jsem, než James v tichosti sní svůj příděl sladkého a pak jsem mu řekla, ať se dojde vykoupat. Odpojila jsem se od něj v patře, šla jsem do svého pokoje. Jakmile jsem však uslyšela lehké bouchnutí dveří do koupelny, zvedla jsem se. Netušila jsem, jestli už Sirius spí, ale připadalo mi to hodně nepravděpodobné. Pokud se šel vykoupat a nepadl do postele tak, jak byl, musel teprve před chvílí přijít do pokoje. Vyšla jsem na chodbu. Dveře ke klukům byly pootevřené a to mi dodalo odvahy zaťukat. Bylo to sice velmi tiché zaťukání, ale Sirius ho slyšel, protože mi odpovědí bylo podrážděné zamručení. „Jdu dál,“ zašeptala jsem, než jsem dveře otevřela dokořán. Seděl na posteli blíž ke dveřím, nohy schované pod peřinou – takže už se asi chystal spát. „Přišla jsem se omluvit... Ehm, já o tobě a o tom, jak to máš se vztahy, nemůžu nic vědět. Neměla jsem to soudit, promiň,“ vysoukala jsem ze sebe. Dalo mi to docela práci, přestože jsem se mu nemusela dívat do tváře. Byla moc velká tma na to, abych viděla, jestli se tváří naštvaně nebo zklamaně. „To je jedno. Měl jsem v tom Jamese podpořit, i když je to hloupost,“ vydechl a vyloženě sebou plácnul do měkkého. „Proč ti to připadá jako hloupost? To je pro tebe tak nepochopitelné, že ji má James rád?“ Upřímně, opravdu jsem nedokázala pochopit, proč je Sirius tak moc proti vyznáním lásky. Měl s tím snad špatné zkušenosti? Nebo mu připadala jako hloupý projev slabosti? „Není, ale copak tobě to nepřipadá trochu ujeté? Vždyť o ní vlastně nic neví, nikdy spolu pořádně nemluvili...“ O tohle šlo? V tom ale přece vůbec nebyl problém! Stačilo, aby Lily napsal a ona by pak třeba byla ochotná mu dát šanci. „Možná ví. Většinou jen stačí pozorovat,“ pousmála jsem se. Sirius pokrčil rameny. „Ehm, tak třeba já... Kterou barvu myslíš, že vůbec nemám ráda?“ Znovu pokrčit rameny: „Jak to mám vědět? Hnědou?“ „Ne, je to oranžová. Stačilo by, kdyby sis dneska všimnul, co jsem říkala mamce, když koukala na ty příšerně drahé ohnivzdorné utěrky. Říkala jsem, že horší, než ta cena je už snad jen jejich barva.“ „Byly oranžové,“ došlo mu to. Posadila jsem se na kraj jeho postele a zadívala jsem se na nejbližší vyvýšeninu pod peřinou – jeho pravou nohu. „A nemáš ráda společnost populárnějších holek,“ vyslovil svou teorii. Chtěl asi sám něco odhalit, něco, co by na mě udělalo dojem. Bylo zajímavé, že mu na mysl přišlo zrovna tohle, ale neměl úplnou nepravdu. „Protože jsem na ně příliš klidná. Nerozumím si s nimi,“ zdráhavě jsem souhlasila. „A zkusila jsi vůbec někdy jít na nějaký večírek a bavit se?“ „Samozřejmě, kolikrát! Ale nějak... nějak v tom nevidím zábavu. Radši si s Josephine zajdu do kavárny, než bych někde na diskotéce dobrovolně přicházela o sluch.“ Nepůsobilo to asi zrovna věrohodně, ale já v tuhle hodinu už ani nedokázala lhát. Prostě mi příliš velká společnost lidí moc neseděla a to v žádném směru. „S Josephine to ani zábava být nemůže,“ odfrkl si. „Co ty o ní víš?“ zaútočila jsem okamžitě. „Nic, promiň... Já jen, že nevypadá jako bavič,“ pokrčil rameny. Tak trochu jsem mu musela dát za pravdu, ale ne úplně. S Josephine jsem se vždy bavila moc dobře, ačkoliv na takových akcích by opravdu působila hodně nudně – ale to já také. „Tak to já taky ne,“ řekla jsem. Sirius sklepal peřinu do nohou postele a pomalu vylezl ven. Došel zavřít dveře a pak se zase vrátil. „Nerad bych vzbudil Mortyho. Když mu přerušíš spánek a on pak zase usne, je celý den úplně nepoužitelný,“ vysvětlil. „Aha, jasně... Můžu mít dotaz?“ Kdo jiný by mi mohl odpovědět na takovou otázku, než kluk? „Hm, když chceš.“ „Opravdu jsou holky jako já tak hrozně nudné?“ Tohle asi nečekal, protože najednou nastalo ticho. Zřejmě promýšlel odpověď. Zdálo se mi, že by nejraději řekl ano, ale zase mě nechtěl zklamat. „No... Jde spíš o tu snahu. Je mnohem jednodušší sbalit populární holku, protože nemusíš vymýšlet žádné chytré věci a tak. Stačí, když jim sem tam přikývneš, nebo potvrdíš, že mají pravdu a je to... Vy, co máte mozek, si pořád chcete povídat a ono je to docela nuda, víš? Člověk si přijde jako ve škole, když začnete vytahovat moudra a nedej bože, řeči o citech.“ Upřímně jsem se zasmála. Tohle Siriuse na vážném vztahu děsilo? Že by si měl povídat o citech a snažit se? „Není to tak špatné, promluvit si o tom, co cítíš, víš? Někdy je fajn, když to někdo ví,“ usmála jsem se na něj. Ne, že bych si já ráda povídala o citech, ale občas jsem byla šťastná, že se můžu Josephine svěřit. Třeba, když mi někdo křivdil, nebo mě nějaký kluk nechtěl, cítila jsem se líp, že to někdo ví. „Což o to, Jamesovi klidně můžu říct, že je mi mizerně...“ povzdechl si. „No věř mi, že před žádnou holkou nemusíš být pořád v pohodě. Ony to beztak poznají, víš?“ Říkala jsem asi něco, co se mu nelíbilo, protože prudce vydechnul jako by se zlobil. „Navíc, některé holky by mohlo i mrzet, že se jim s ničím nesvěříš,“ dodala jsem. Prohrábla jsem si rozcuchané vlasy a pomalu jsem vstala. Myslím, že tenhle rozhovor byl na Siriuse už dost dlouhý a nechtěla jsem se mu zprotivit hned na začátku. „Je divný mít ségru,“ řekl, když už jsem brala za kliku. „Myslíš? A to si představ, že já dostala rovnou dva bratry,“ pobaveně jsem se zasmála. „Nemáme to lehké,“ přikývl. „No já si myslím, že se spolu naučíme vycházet... Až se James naučí pít,“ dodala jsem potom. Dvakrát jsem Jamese viděla opilého a dvakrát to absolutně nezvládl. Musela jsem uznat, že Sirius na rozdíl od něj věděl, kdy má dost – nebo to tak aspoň vypadalo.