„Hawkey, ty pako, kam se to řítíš?“ „Za potravou!“ vykřikl a dál se s nečekanou vervou prodíral do hloubi pralesa. B.J. s Lisou jen protočili oči a rozvážným krokem postupovali za ním. „Ztratíme se, zabloudíme a bídně zahynem,“ upozornil ho klidným konverzačním tónem B.J. „Nesmysl! Mám orientační to… smysl,“ ohradil se dotčeně Hawkey. „Nějak ses v těch smyslech a nesmyslech zamotal, co?“ pošťouchla ho Lisa. Právě se vnitřně rozhodla, že vykání je přežitek… Navíc, zkuste vykat něčemu tak roztomile ztřeštěnému, jako je tohle Sokolí oko. „A co teprve, až se zamotá do nějaký liány,“ ušklíbl se B.J. „Tsss… Přežil jsem teror černého muže. Vaše kecy ani nástrahy džungle mě nemůžou rozhodit,“ kontroval Hawkey. „Povídej, přehánej,“ zaujalo B.J.e, „jaký to bylo?“ „Proč mu vlastně říkáte černý muž? Bílá kůže by bylo myslím trefnější,“ podotkla Cuddyová. „Je to typický zloduch…“ začal Hawkey. „Tři dny tu chodil v černé košili upnuté až ke krku a usilovně se tvářil, že mu není vedro,“ dodal B.J. „Prostě černokněžník,“ shrnula si spíš sama pro sebe Lisa. „Jak vás vlastně přesvedčili o těch kouzlech?“ Ti dva na sebe mrkli a spustili jako dobře trénované duo. „Nechtěj vědět…“ „Děsivý zážitek…“ „Abrakadabra…“ „Třesky plesky!“ přerušila je energicky. „Prohlédla nás,“ zatvářil se zhrozeně B.J. „Je bystrá a inteligentní,“ zahájil Hawkey pochlebování. „Taky je ještě pořád tady,“ upozornila je. Zahleděli se na sebe. Všem cukaly koutky, jak přemáhali smích. Ženská se smyslem pro humor. Úžasný… pomyslel si Hawkey a mlsně sjel tu postavu v upnutém běhacím úboru od hlavy k patě. Tihle dva jsou snad ještě šílenější než House. A Hawkey je i docela sexy… odvázala se v myšlenkách Lisa. Že by se nám tu rodila nová dvojice? Asi budu muset uzavřít koalici s Cowleym… zauvažoval B.J., když sledoval, jak po sobě ti dva „nenápadně“ pokukují. „A kde máš tu potravu, velký lovče Pampalini?“ zeptala se Lisa. „Všude kolem…“ rozpřáhl se Hawkey a obsáhl tak mimo jiné pár datlových a kokosových palem, banánovníků a dalšího potenciálního ovoce, které všechno mělo jedno společné – vznášelo se několik metrů nad jejich hlavami. "No tak se teda předveď," vybídnul ho B.J. a vyčkávavě si založil ruce na hrudi. "Jsi vyšší..." nadhodil Hawkey poměrně nejistě. "Jsem rád, že to uznáváš," zašklebil se B.J., "nicméně ani moje ztepilá postava není dostatečně dlouhá na to, abych dosáhl na jakýkoli z těch plodů. Ty ale přece rád šplháš, ne? Tak se nestyď a ukaž, co umíš..." Hawkey na svého nejlepšího kamaráda zíral zakaboněným pohledem. Dělal si z něj pochopitelně legraci. A jeho momentálně nenapadalo, jak tu situaci přetočit ve svůj prospěch. Ne že by se před Lisou nechtěl předvést... Jenže byl natolik soudný, aby si přiznal, že sportovními výkony ji rozhodně neoslní a při snaze o šplh po palmě by si tak maximálně způsobil otřes mozku. Ani B.J. zrovna nehořel touhou pokoušet se o nějaké akrobatické kousky... "Myslíte, že když na ty banány budete dost dlouho zírat, unaví se a spadnou samy?" ozvala se ironicky Lisa, když se ani jeden z těch dvou neměl k akci. "Správně, krásko," vyloudil Hawkey na tváři svůj neodolatelný úsměv. "Zajímavá strategie..." podotkla Lisa. Pak pokrčila rameny, sedla si pod strom a taky se zahleděla do jeho větví. Uplynulo dobrých pět minut. Všichni se usilovně tvářili, že přesně takhle má vypadat výprava za potravou... Jako první to nevydržel Hawkey a začal se tiše pochechtávat. Záhy se přidal B.J. a hned po něm i Lisa, takže vzápětí všichni tři leželi na jedné hromadě a smáli se jak šílenci. "Kdyby nás viděl někdo z ostatních, tak už se té nálepky potrhlých, samostané existence neschopných doktorů asi nezbavíme, co?" vznesl řečnickou otázku B.J. "Je otázka, jestli je lepší vrátit se do tábora s prázdnýma rukama, nebo sice s pár datlemi ale s tříštivou zlomeninou některé končetiny k tomu..." zauvažoval Hawkey. Lisa se postupně uklidňovala ze záchvatu smíchu, jaký neměla už hodně dlouho. Zároveň jí došlo, že ti dva přehánějí jen zcela nepatrně a že zřejmě opravdu nemají v plánu odlepit svá velectěná těla od země a vystavit se tak riziku pádu. "Když mě vyzdvihnete, myslím, že se mi něco podaří otrhat," prohlásila tedy rozhodně. "Cože?" "To myslíš vážně?" "Neblázni..." "Zraněných už máme dost..." "Já to risknu!" přerušila to jejich blábolení. "Fakt nemám chuť poslouchat kecy House a spol. na téma ´bez práce nejsou koláče´. Pořád nevypadali úplně přesvědčeně, ale stejně je dokopala k tomu, aby se zvedli a pomohli jí se vysápat na dosah obrovských dvou trsů nádherných banánů. Jako děcko dokázala šplhat po stromech přímo profesionálně a s radostí zjistila, že to ještě nezapomněla. Brzy visela na kmeni a cloumala jedním banánovým trsem ve snaze ho urvat. Zjistila ale, že to není zrovna snadné. "Radši uhněte trochu stranou!" zakřičela na ty dva dole. "Jestli ten připitomělý trs přece jenom urvu, nejspíš ho neudržím a on slítne rovnou dolů, tak ať vám nepřistane na hlavě." "Hlavně dávej pozor, ať neslítneš Ty," dělal si starosti Hawkey. "Kdyžtak mi dáš první pomoc, ne?" mrkla na něj. "To on rád..." ujistil ji B.J. Světe div se, operace byla nakonec úspěšná. Na zemi se válela hromada skládající se z dvou trsů banánů, třech kokosů a asi desítky plodů lehce připomínajících mango. Lisa byla zdravá a nezraněná a těšila se zaslouženému obdivu obou asistentů. "Tak už můžem zpátky do tábora, což?" zeptala se spokojeně. "Jasně..." zazubil se Hawkey a chtěl ještě něco dodat. Jenže... Všichni se zaposlouchali a snažili se identifikovat zdroj nenadálého zvuku. "A asi bychom měli pohnout kostrou," podotkl pochmurně B.J. "Ten řev šel ze směru tábora a nezněl jako oslavný chorál. Vypadá to zase na nějaký průser..."