Hope se posadila u lůžka Ally a sledovala ji. Před Beckou nechtěla dát
najevo svůj obrovský strach, ale teď už se ovládnout nedokázala. Slzy se
jí hrnuly proudem z očí. Co když… zvolily špatně a Ally zemře? Co když jí
tímto právě odsoudily k smrti? Ne, tyto myšlenky si připouštět nesmí.
Ally to zvládne, zachrání ji.

Asi po deseti minutách se zvedla a šla se projít. Věděla, že teď práci
neměla. Pokud se něco stane, zjistí to Becka. Pokud ne, kouzlo bude třeba
obnovit až mnohem později. Byla ráda, že mohla něco pro Ally udělat, až
do teď se tu cítila zbytečná, spíše přímo na obtíž. Mudlovsky Ally léčit
nedokázala, magicky to nemělo cenu. Teď ale již viděla, že i její
postřehy z praxe mohly být užitečné, a dokonce i její kouzla. Toto vědomí
ji posílilo. Vyšla z pokoje na chodbu, kterou se rozešla. O pár pokojů
dál si všimla pootevřených dveří. Když procházela okolo, dolehl k ní hlas
té mudly a Becky. Nechtěla poslouchat jejich rozhovor, co však zaslechla,
ji znepokojilo. Zastavila se.

„Chvíli mě poslouchej, Becky,“ zvýšila hlas Pavla a dívala se na svoji
přítelkyni. „Vím, že to nechceš slyšet, ale v tomhle stavu Ally
nepomůžeš.“
„Ale…“ chtěla Becka pokračovat v řeči, Pavla jí však vzala slovo. „Jsi
nesnesitelný paličák,“ trochu zmírnila hlas. Chvilinku bylo v místnosti
ticho.
„Alespoň na chvíli si lehni a odpočiň si. O nic jiného tě nežádám.“
Becky se rozplakala. Moc dobře věděla, že situaci nezvládá.
„Becky, Samuel mi zběžně řekl, že se tě ten týpek pokusil dnes zabít.“
„Bylo to strašný,“ vydechla Becka.
Pavla si k ní sedla. „Ano, vím, když se to stalo mně, tak jsem taky
neskákala štěstím do vzduchu,“ lehce zažertovala.
Rebecca zavrtěla hlavou.
„To je v pohodě,“ řekla Pavla, „zlaté časy,“ ušklíbla se.
Becky se musela pousmát. „Vidím,“ hlesla.
Pavla pokračovala. „Překvapilo mě, když tě vidím v situaci, kdy se opět
věnuješ ošetřování. Moc dobře si pamatuju na tvé zařeknutí, že nechceš
mít už nic s touto oblastí lékařství společného. Hádám-li správně, jestli
ti z toho není nejlíp.“
„Jo … máš pravdu. Vrací se mi vzpomínky na tu noc, kdy přivezli tu malou
dívku na ARO. Cítím se tu strašně stísněně, Pavlo,“ schovala si obličej
do dlaní.
„Nemohli jsme jí pomoci, Becky. Nebyla to tvá vina. Mohli jsme jen
zmírnit bolesti, které měla před smrtí. Otrava organismu se nedala už
ničím zastavit,“ položila jí ruku na rameno. „S Ally je to jiné,“
ujistila ji ještě, „i když nechápu, jak a proč se do toho stavu dostala.
Něco mi říká, že to vzdát nechce, Becky.“

Hope pokračovala v cestě chodbou. Slyšela toho už dost. Neměla
poslouchat, bylo to mezi Beckou a mudlou. Ale alespoň se dozvěděla
důležité informace – měla by si pak s Beckou promluvit. Minimálně o jejím
střetu s Voldemortem. O tom si s mudlou těžko může promluvit. Velmi ji
také zasáhlo zjištění, že i pro ni je pobyt zde tak skličující. Myslela
si, že s tím měla problém jen ona a Severus, ale Becka se tu cítí
přirozeně. Ano, všimla si, že není ve své kůži, jenže to přikládala stavu
Ally. Obdivovala nyní Becku za její statečnost sem jít. Byla nyní ráda,
že se tu mudla objevila. Alespoň může být Becce oporou. Ona sama už to
nezvládá. Potřebovala by klid, odpočinek… a Alexe. Potřebovala by mluvit
o dnešním ránu, dostat to ze sebe. Ale nemůže, nyní musí být silná. Kvůli
Becky, kvůli Ally. Půjde se na ni zase podívat.

Když šla zpět kolem dveří, kterými předtím slyšela rozhovor, byly už
zavřené. Došla zpět k dívce a sedla si k ní. Ally stále nehnutě ležela a
její stav byl neměnný.
Náhle uslyšela z chodby kroky a následně potěšený hlas. „Konečně,
konečně!“ V další chvíli se ve dveřích objevila Pavla. „Výborně,“
rozzářila se. „Hledala jsem tě,“ řekla žena a vešla. V rukou držela dva
kelímky s tmavě hnědou tekutinou. „Přinesla jsem kávu, trocha kofeinu
neuškodí,“ podávala jí jeden z kalíšků.

Hope se zarazila a nedůvěřivě na ni hleděla. Na ni a na to, co měla v
ruce. Nechtěla jí však urazit, proto si od ní s obrovským přemáháním
kelímek převzala. Brr, to bylo přímo nechutný. Jak můžou lít jejich…
lektvar… nejspíše, co jiného by dělali s kofeinem, to je povzbuzovací
složka do lektvaru… do plastu? To má jako vypít? Nechápavě hleděla na
ženu před sebou. „Děkuji,“ řekla. „Asi mi nepovíte, co to má být, že?“
zeptala se a dala si záležet, aby její hlas zněl mile, a ani trochu
neodrážel, o čem přemýšlí.
„Samozřejmě,“ usmála se Pavla. Začala jí vysvětlovat, že je to nápoj na
povzbuzení a co zběžně obsahuje. „Becka jej má ráda a já… bych ho pít
neměla, ale taky mi chutná,“ usmála se.

Hope zvažovala přísady, které mudla jmenovala a nezdály se jí nebezpečné.
Sice neznala nic o postupu míchání, ale ten u mudlů hrát roli nebude. To,
že to je mudlovský výtvor, bude muset skousnout, stejně jako jídlo v
restauraci. Nejhorší představa však byl ten plast, kdoví kolik mudlů se
ho dotýkalo. Naštěstí si všimla sklenice na umyvadle. Přešla k němu,
sklenici pečlivě umyla a nápoj do ní přelila. Pak řekla mudle omluvně:
„Promiňte, ale raději piju ze skla,“ a napila se. Nechtěla mudlu ranit
tím, že by od ní nápoj nepřevzala. Už se jí dotkla dost. Překvapila ji
chuť nápoje. Vůbec to nebylo špatné. „Myslím, že chápu, proč to má Becka
ráda.“

„Ano, ale Becky to pije strašně sladký, to já nemusím,“ pousmála se Pavla.
„Pravdou je, že trochu cukru by to sneslo, ale i tak musím uznat, že mi
to chutná. Zajímavý, tohle mi matka nikdy pít nedala. A to jsem s ní žila
šestnáct let.“ Hope se otřásla.
„Mě kávu naučila pít Rebecca při studiích,“ přiznala žena a všimla si,
jak se Hope otřásla. „Každá máma má své chyby a přednosti,“ dodala a
sedla si do křesla k Ally.
„Některá má jen ty chyby,“ řekla Hope tvrdě. Pak se už mírně zeptala:
„Takže vy jste spolu s Beckou studovaly? V té zemi, kam odsud Becka
odjela a žila tam?“
„Žádný člověk nemá jen chyby,“ trvala na svém Pavla. „Ano, studovaly jsme
spolu v Česku, pocházím přímo od tam,“ pousmála se.
„To říkáte jen proto, že jste moji matku neznala… měla jsem pocit, že
Becka studovala psychologii, je přece psycholožka,“ řekla Hope zmateně.
„Ehm, neposadíme se?“ ukázala na židle u stolu.
„Můžeme,“ pokynula a přesunula se ke stolu. „Znám svou vlastní mámu,“
pousmála se Pavla. „Becky přestupovala v době studia na jiný obor.“
„Tak to buďte ráda, že jste na ní měla štěstí a nevyfasovala jste tu
moji,“ ušklíbla se Hope a dodala: „Aha, tak proto se Becka tak vyzná tady
v tom,“ ukázala na přístroje.

Pavla se naklonila k dívce. „Nebudeme se radši bavit o jednom a pak
teprve o druhém tématu?“ pousmála se a dodala: „Tvoje matka nebyla asi
mateřský typ, že jo?“
„Hm… možná, by to druhý téma bylo lepší, nechci, aby vám bylo za chvíli
na zvracení,“ chabě se usmála. „Matka… až do mých patnácti a půl byla
skvělá,“ řekla smutně.
„Poté už ne, jak tak poslouchám,“ okomentovala Pavla.
„Ne, to rozhodně ne, začalo to snažením dostat mě z našeho světa do
mudlovského a skončilo to něčím mnohem horším.“
„Jiné náhledy na svět, ale jedna rodina – to znám,“ pokývala chápavě
hlavou. „Matka se o tebe přestala starat?“

„Právě naopak, začala se o mě starat až příliš, o to, co neměla,“ řekla
nenávistně Hope. „Byla mudla a otec byl kouzelník. Dokud žil, bylo to v
pořádku, ale pak zemřel spolu s mým bráškou,“ rozmluvila se Hope.
„Zkoušeli nové kouzlo a to se jim nepovedlo. Matka pak nechtěla mít s
magií nic společnýho a mě chtěla z toho světa i přes moje protesty
vyrvat. Nepovedlo se jí to, já se s ní přestala stýkat, stejně mi ale
musela škodit dál. Po pár letech… nechala mi zabít syna.“ Slzy se jí
proudem řinuly po tvářích. „Umluvila svého bratra, aby ho vydal lidem,
kteří ho chtěli zabít… ještě si myslíte, že měla klady? Ta zvrácená
bestie, co vlastního vnuka s klidem nechá zavraždit? Ještě usilovně
přemlouvá toho, kdo ho chránil, aby s tím přestal a vydal ho, tak dlouho,
dokud ho nepřesvědčila? Ne, to není matka,“ naplno brečela.

„Určitě měla klady, když do tvých patnácti byla správná mamka,“ mluvila
klidně, stále vyrovnaně. „Moje matka je měla také. Byla pečlivá, skvěle
vařila, pěkně se oblékala. Bohužel byla hodně zaměstnaná žena bez
citových vazeb a s tendencí chránit ty, kteří byli jen ku prospěchu i za
cenu zřeknutí se svého dítěte,“ chápavě se zadívala na Hope. „Důležité je
odpustit,“ dodala.

„Vaše matka se vás zřekla?“ zareagovala Hope zvědavě.
„Oficiálně před lidmi ne. Vždy jí záleželo na tom, co si okolí myslí. V
soukromí ano, dá se to tak říci, nepomohla, i když věděla, že se musím
trápit… i důvod, proč to tak je.“ Pavla vzpomínala, ale nikoliv se záští,
to už měla dávno za sebou. Vlastně jí nedělalo potíže hovořit o svém
životě.

„To je mi líto,“ řekla Hope a váhavě ženě položila ruku na rameno.
„Předpokládám, že asi nikdo nemůže mít šťastný život,“ řekla zamyšleně a
zadívala se směrem k Ally.
„Nemusí,“ přisvědčila na její vyjádřenou lítost, „zkušenost je krutá
učitelka, ale naučí tě hodně.“ zadívala se též směrem k Ally. „Šťastný
život je potřeba si vytvořit.“
„Možná vás naučí hodně, ale musíte její výuku přežít a se zdravým
rozumem.“
Pavla se neubránila úsměvu. „Trefně řečeno,“ smála se. „Dvakrát jsem byla
smrti velmi blízko, ale měla smůlu, nějak jí to nevyšlo,“ vzpomínala až s
hravým tónem hlasu, který neodpovídal tomu, co právě řekla.
„Říkala jsem to už Becce… vážně rozumím tomu, že jste se skamarádily,“
řekla Hope s úsměvem. „Stejnej smysl pro humor.“
„To pochytila ode mě,“ mírně zčervenala. „Ale opravdu vážně mě vyděsilo,
když mi sama řekla, že Becky byla v ohrožení života. To šel humor
stranou.“
„Stejnej smysl pro humor má i Ally, a často i já. Možná proto se s Beckou
cítím tak dobře, i přesto, že to mezi náma často skřípe a zhádáme se.
Velmi mi přirostla k srdci, za těch pár dní, co se známe. Když jsem ji
objevila ve stavu, v jakém byla, zoufala jsem si. Málem jsem jí i podruhé
zabila. Jako by nestačil Voldemort.“

„Voldemort? To je nějaký Raddleův přívrženec?“ Byla lehce zmatená.
Hope se neudržela a začala se smát. „Promiňte, rozesmálo mě to. Voldemort
je Raddle. Víte, on je nejmocnější kouzelník, ale jeho otec byl mudla.
Neměl ho rád, protože se ho i jeho matky zřekl. Změnil si jméno, aby ho s
tím mudlou nespojovali. A protože je výjimečný, zvolil výjimečné jméno –
Lord Voldemort. Každý toto jméno zná, ale téměř nikdo ho nevyslovuje.
Většina kouzelníků mu říká Vy-víte-kdo. Vyslovení jeho jména je troufalé
a přináší to nepříjemnosti. Smrtijedi mu říkají Pán zla, no a Becky mu
říká jménem, které měl, než si ho změnil.“
Pavla se rozesmála. „Jsem netušila, že má něco společného s Raddlem. A
Becky taky. Pověz, jak jsi to myslela s tím dvojitým zabitím,“ vzhlédla k
ní.

„Poprvé… to jsem ji ještě neznala a stála jsem u Voldemorta. Ona na
opačné straně. Potkaly jsme se spolu a já ji málem zabila, až pak jsem
zjistila, že se jedná o tetu Ally. Podruhé dnes. Voldemort ji otrávil
jedním příšerným lektvarem. Když ji přátelé dovedli, byla už v hrozném
stavu. Nevěděli, co jí podal a já to zjistila. Problém byl v tom, že…“
Hope se rozplakala. Tohle ji trápilo od chvíle, kdy zjistila, co
potřebuje. Potřebovala o tom mluvit. „Jednalo se o lektvar, který zabil
mého syna. Vím, že ho vymyslel otec Ally, ale ráno jsem byla s Ally v
jeho laboratoři a dívala jsem se, co tam má. Našla jsem právě protijed,
který můj syn nedostal a zemřel. Nezvládla jsem to a lahvičku s ním jsem
rozbila. Vypadla mi z ruky. Poté jsem odpoledne zjistila, že Becka
potřebuje tento protijed. Zhroutila jsem se. Myslela jsem si, že Becka
kvůli mně zemře. Nový protijed by se vyrobit nestačil. Dopadlo to dobře,
ale stále mě to trápí. Nesnesu to pomyšlení, byla by po smrti jen kvůli
mně. Už jsem zoufalá. Pokaždé, když teď na Becku pohlédnu, vidím před
očima, jak pouštím lahvičku s protijedem. Nedokážu se s tím vyrovnat.“
Zabořila si hlavu do dlaní a rozplakala se. Přestala vnímat svět kolem
sebe.

Pavla si uvědomila, že ji asi Hope v takovém stavu nebude vnímat a
neodvážila se jí ani fyzicky dotýkat. Zamyslela se a po chvilce začala
pobrukovat pomalou uklidňující melodii. Natáhla se přes stůl, aby byla
blíže k Hope a vyčkávala.
Její metoda zabrala a Hope se po chvilce začala vzpamatovávat. Za pár
minut si uvědomila, co se stalo, i to, že na ženu vše tak vychrlila.
„Promiňte, paní Janoušková, omlouvám se vám, neměla jsem vás tak zahltit
svými problémy. Už vás nebudu obtěžovat, omlouvám se.“ Cítila se trapně a
provinile, co si o ní jen žena pomyslí.

„Neříkej mi paní, říkej mi Pavlo a klidně mi tykej,“ nabídla jí a stiskla
následně ruku Hope a pak ji pustila. „Omluvy nejsou třeba,“ ujistila ji.
„Rozumím tomu, byla jsem kdysi ve složité situaci, trvající mnoho let,
dělala jsem špatné věci, ubližovala si a nebyla se mnou řeč. Je skvělé,
že o těchto věcech mluvíš, já si je nechávala mnoho let pro sebe a dodnes
toho lituju. Ale nakonec se mi to povedlo, je to dar, nebýt na vše sám,“
pokývala hlavou a usmála se. Hlas měla stále příjemný, vyrovnaný a
upřímný, v očích klid.

„Děkuji ti, za to, že jsi mě vyslechla, za tvá slova útěchy,“ řekla a
ženu objala. Uvědomovala si stále, že je to mudla, ale to teď nebylo
důležitý. To, že před ní mohla otevřeně hovořit o tom, co ji trápilo, a
že jí naslouchala a reagovala na to povzbudivě, jí velmi pomohlo, byla
vděčná. Poprvé od okamžiku, kdy se lekla, že Becky zabila, cítila
opravdovou úlevu.

Pavla opětovala její obejmutí a pak se na ni zahleděla. „Rebecce na tobě
moc záleží,“ pověděla jí. „Je hodně citlivá a hodně mi pomohla, v tom na
ni dej pozor,“ usmála se pobaveně. „Je vynikající odborník – to, co
dovede s dětmi a jejich problémy, je až neuvěřitelné – chtěla jsem ale
říct něco jiného. Becky je báječný člověk a přítel, až na tu její děsnou
tvrdohlavost,“ usmála se.

„Já vím, že je báječná, ze začátku jsem Becku nemohla vystát, příšerným
způsobem mě vytáčela. Ale postupně mi přirostla k srdci. Sice na ni občas
vyjedu, moc mi ale pomohla a já k ní velmi přilnula. Ona… umí to se mnou.
Nejedná se mnou občas zrovna v rukavičkách a to já potřebuju. Jsem jí
velmi vděčná za dvě tvrdé lekce, které mi uštědřila,“ přiznala Hope.
„Pavlo, mohla bys, prosím, omluvit moje naprosto nesnesitelné a
neomluvitelné chování, když jsem tě tu našla? Mrzí mě, jak jsem s tebou
zacházela,“ zeptala se a klopila oči k zemi.
Pavla se pousmála. „Víš, mně to ani nepřišlo … nesnesitelné. Viděla jsem
v tobě mě samotnou před mnoha lety. Jen s tím rozdílem, že jsem nebyla
útočná, ale bojácná. Dost často jsem odstrkovala lidi kolem sebe, když mi
bylo zle a křičela na ně,“ usmála se. „A – Becky je potvora. Pár tvrdých,
nebo spíše netradičních lekcí, mi též připravila,“ potutelně se usmívala.
„Doufám, že teď ze spaní neškytá, chudák.“

„Jak dlouho… tu budeš?“ zeptala se náhle Hope.
„Chtěla jsem mluvit s Becky a trochu jí domluvit, Samuel zněl velmi
naléhavě. Potom… těžko říci, přemýšlela jsem, že odjedu další den.“
„A nemohla by ses zdržet trochu dýl? Několik dnů? Pokud by ti to moc
nenarušilo plány. Nechtěla jsem vás poslouchat, ale šla jsem kolem a
dveře byly pootevřený… slyšela jsem kousek vašeho hovoru. Myslím si, že
by Becce tvoje společnost moc prospěla. Víš, jak na ni, dokážeš ji přimět
odpočinout si. Becka by odpočinek potřebovala, stejně jako někoho, komu
se bude moci svěřit. Je už dlouho ve stresu a vidím, jak ji to ničí. A
také by jí asi pomohlo, kdybys tu byla i jako lékařka. Necítí se tu
dobře, jak jsem slyšela a obávám se, že když bude vše jen na ní,
nesvědčilo by jí to. Zvaž, prosím, moji žádost, pokud nemusíš odjet kvůli
nějakým povinnostem.“ Prosebně se na ni zadívala.

„Zůstat bych tu mohla,“ zamyslela se. „V práci budu mít delší volno.“
Zadívala se na Hope. „Nerada bych stresovala tebe, na to stačí už Becky,“
pousmála se.
„Já zde tvoji přítomnost také uvítám,“ vyznala upřímně, již Pavlu
nevnímala jako nepřítele.
Pavla se usmála a chtěla něco říct, ale přerušil ji nepříjemný táhlý
zvuk. Prudce se otočila k Ally a na přístroji uviděla rovnou čáru
signalizující zástavu dívčina srdce.

1/2