První povánoční dny byly v Bradavicích uspěchané, jako by se každý
rozhodl dohnat to, co před Novým rokem zameškal. Neplatilo to jenom pro
profesory, ale… pro ty především. Samuel Carlyle už si Christinu dávno
nepřezkušoval, snažila se být lepší a lepší sama od sebe, protože být
NEJLEPŠÍ… to byla přece podle Snapea její posedlost. Na to, jak málo se
spolu stýkali před tím výstupem s mlátičkou, bylo až s podivem, jak
snadno si ji dokázal odhadnout. Na jednu stranu ji to znepokojovalo… na
druhou stranu z ní ale poslední dobou nečekaně snadno padaly všechny ty
neustálé strachy – Voldemort, touha po dokonalosti, Rutherfordovi… už
dlouho jí nikdo nepřipomenul, co se od ní v tomhle ohledu čeká.

Pokud protimudlovské nálady za zdmi Bradavic sílily, na Rutherfordových
to Christina kupodivu nepoznala. Prateta Morgana si ji samozřejmě
nezapomněla vzít stranou, ledva u Rutherfordových vystoupila z krbu, a
poznamenat, že nechápe, jak se mohlo jednomu z nich narodit něco
takového. To už Christina znala – obvykle potom následovalo rozhořčené
stěžování si na sprostý dopis, kterým jí Brumbál odpověděl na žádost o
nové zařazení praneteře. Sibyla jí ale tentokrát položila ruce na ramena,
usmála se na Morganu a požádala ji, aby popohnala skřítky. Což byla voda
na Morganin mlýn, protože každý skřítek byl v jejích očích líný až hanba,
poslední dobou navíc pojala podezření, že jí dva z nich někam zakládají
věci. Christina by se tomu ani nedivila, kdyby mohla, založila by pratetu
Morganu celou… nejlépe do hrobu.

„Něco se asi nikdy nezmění,“ sledovala Sibyla stařenu odcházející s
kletbami na rtech a holí v ruce. Potom se podívala na Christinu. „My
ostatní jsme na tebe ale hrdí. Léta Carlylovy pochybné výchovy z tebe
rutherfordovského ducha vytlouct nedokázala.“

„Nikdy mě přece netloukl,“ ohradila se Christina a Sibyla se shovívavě
usmála, jako že jak-myslíš-ale-my-samozřejmě-víme-své.

„Občas natlouct by ti neuškodilo,“ prošourala se kolem nich prateta
Morgana. „Nikomu z vás.“ Potom někdo odvedl její pozornost zpátky k
nenechavým skřítkům a ona s holí v ruce zmizela v kuchyni.

Musela se samozřejmě podvolit společenskému setkání u Macnairových, ale
proti Waldenovi ve své podstatě nic neměla – byl jednoduchý a přímočarý a
člověk hned poznal, co si myslí. To bylo dobré, především u lidí, kteří
nesnesli, aby si ostatní mysleli něco jiného než oni sami. Doba strávená
v jeho společnosti se ale neskutečně táhla… kupodivu jednou nebo dvakrát
během rozhovoru narazil na Temného pána a v jeho podání byly i narážky na
smrtijedství zajímavé asi jako hodiny profesora Binnse. Aspoň si k nim
ale nemusela obléct ten úžasný společenský hábit, který dostala od
Sibyly. Připadala si v něm jako obrovský moučník, kterému někdo na lem
vyšil rodinné heslo – Čistá mysl, čisté srdce, čistá krev. Takhle podané
to znělo tak úžasně, že by za tím sotva kdo hledal omezené pohrdání všemi
a vším, které bylo mezi Rutherfordovými tak oblíbené.

I když se Christina o Vánocích obvykle setkávala s Narcissou, tentokrát
jí z toho pomyšlení nebylo do smíchu. Přece jenom Abraxas Malfoy…
nepochybovala, že se s odmítnutím Luciuse chlubit nebude, ona sama se s
tím chlubit nehodlala, ani kdyby se s ní o to strýček podělil, na druhou
stranu si ale nemohla být jistá, jestli se to nakonec neroznese. To by
bylo hloupé. Jen nerada by proti sobě poštvala Narcissu, navíc když tu
žádost nemohla nijak ovlivnit. Všechno to čistokrevné kupčení jednoduše
bylo a případné páry do toho měly jen málo co mluvit. Ale návštěva se
nakonec nekonala, Narcissa i s Bellatrix odcestovaly někam do ciziny a jí
to žíly nervalo.

Vyhýbání se Siriusovi šlo po návratu do Bradavic kupodivu nečekaně
snadno. Možná usoudil, že už je jeho přehmat promlčený… nebo na ten
výstup jednoduše zapomněl. Christina každopádně ocenila, že ho za deset
povánočních dní ani jednou nepotkala vyzývavě vylepeného ve společenské
místnosti s kýmkoliv na klíně. Hned na konci druhého týdne jí ale cestou
ze sovince zastavil Regulus. Naposledy s ním mluvila v prosinci, jenom
krátce, když se náhodou potkali v Prasinkách, kam chodila místo s Lily s
Valpurgou. Mluvili spolu, ale Christina cítila, že mezi nimi není všechno
v pořádku. Něco se stalo, a protože ona se kupodivu cítila líp a líp,
muselo být to něco v Regulusovi. Když byli mladší, potkali se o
prázdninách občas na Příčné, sem tam si poslali dopis, Regulus k nim mohl
zajít, kdykoliv se mu zachtělo, ale dělal to méně a méně. Christina u
nich byla za celé loňské léto jenom jednou, ale všechno tam na ni padalo
a na každém kroku čekala, odkud na ni vyskočí Sirius, nejlépe s kletbou
na rtech. Tak jako prateta Morgana nechápala, jak se u Rutherfordových
mohlo vylíhnout něco jako Christina, ona nechápala, jak je možné, že má
Regulus tak blbého bratra. Od srpna se už potom neukázal a ona sama… se
neozvala. Když se potkali v bradavickém vlaku a sotva na sebe promluvili,
napadlo ji, že za tím dost možná bude její rostoucí paranoia…

Když vycházela ze sovince a zahlédla Reguluse stát pod schody, srdce se
jí rozbušilo. Zatoužila se dotknout šperku, vytáhnout ho zpod kabátu a
sledovat, jak do sebe nasává strach a vzrušení stejně jako myslánka
nasávala vzpomínky… Nakonec ale ruku stáhla, protože ke všemu se s
chladnou hlavou přistupovat nedalo… občas bylo lepší pořádně si zakřičet.
Sešla po schodech a zastavila se před Regulusem. I když byl skoro o rok
mladší než ona, už ji přerostl. Byl hezký, možná ne tak jako Sirius, ale
jinak… bylo v něm něco zranitelného, něco hebkého. Proto ho Christina
měla ráda, i když se skoro nikdy neusmíval, a když ho před zápasem
potkala v chytačském, šel z něho pomalu strach.

„Ahoj,“ pozdravila ho jako první, protože se nezdálo, že se on sám k
něčemu má. Letos od něho na Vánoce poprvé nic nedostala. Nikdy předtím si
neuvědomila, jak jí na něm záleží… až po té vánoční žádosti o ruku. A
dokud si neuvědomila, co všechno pro ni znamená, neuvědomila si ani, že
jí současně… nahání strach. „Jak se máš?“

„Slušně a ty?“

„Poslední dobou vlastně… víc než slušně,“ připustila. Pomyšlení, že za
její dobrou náladu dost možná mohlo skoro přátelství s jedním z
nejpodivnějších lidí v Bradavicích, už ovšem tak uspokojivé nebylo. „Jdeš
nahoru?“

Pohnul hlavou. „Čekal jsem tu na tebe.“

„Já už se vracím, ale jestli chceš…“ nedokončila a on kývl.

Pomalu se vydali k hradu. Christina se na Reguluse úkosem podívala, ale
zahlédla jen široká ramena, zelenostříbrnou šálu a černé vlasy.
Předvánoční paranoia se znovu probudila k životu. Mohla v něm vzbudit
podezření, že… že co vlastně? Navenek se jí přece nedalo nic vytknout.
Jediná černá skvrna v jinak dokonalém albu Christiny Carlyle
Rutherfordové byla Lily, ale na tu už si přece všichni zvykli jako na
nepatrnou výstřednost jinak dokonale vychované čarodějky. Možná ale
opravdu nesměla zapomínat na všechny ty pohledy, které ji podle strýčka
neustále sledovaly. Povzdechla si.

„Co je ti?“ zeptal se Regulus.

Christina si uvědomila, že se zastavili. „Nic, proč se ptáš?“

„Mám pocit, že se mi poslední dobou vyhýbáš.“

Christina doufala, že se nezačne červenat, a pokud, bude to Regulus
přikládat mrazu. Ona jemu? ONA JEMU? Vlastně ano, vždyť měl pravdu. „Co
je to za nesmysl?“

„Myslel jsem, že jsme přátelé.“

Tak jako nedávno Samuel Carlyle, ani ona nelhala, když odpovídala:
„Samozřejmě že jsme přátelé.“

„Už dlouho ses u nás nezastavila.“

Christina nepochopila, o čem mluví – nezastavila se u nich doma nebo ve
Zmijozelu? „Necítím se tam zrovna dvakrát… vítaná.“

Regulus stáhl obočí. Takhle podmračenému mu to slušelo ještě víc –
Christina se pro jistotu zadívala k jezeru. „Nesmysl je to, cos právě
řekla.“

„Promiň.“

„Za co se omlouváš?“

„Nevím,“ přiznala Christina a cítila, že červená víc a víc. Co to s ní
bylo? Dostala na sebe vztek, že se bez toho hloupého šperku nedokáže
uklidnit, a že ji umí vyvést z míry něco tak známého, něco tak
jednoduchého… jako ten zachmuřený černovlasý kluk.

Chvíli jenom tak stáli, potom Regulus promluvil: „Chtěl jsem ti poděkovat
za dárek.“

To byl zvrat. Christina přestala sledovat jezero, které bylo beztak to
nejméně zajímavé, k čemu se mohla pokoušet upnout pozornost. „Dostal jsi
ho?“

Regulus kývl, ale neusmál se. Tak špatný snad ten dárek nebyl… Je pravda,
že ho vybírala na poslední chvíli, ale myslela si, že příslušenstvím ke
koštěti se v případě chytače nedá nic zkazit. No, očividně se spletla…

„Nechtěl jsem to posílat sovou,“ dodal potom a sáhl do kapsy. Čím víc
mluvil, tím většího nabývala Christina dojmu, že letos sáhla vedle a dala
mu něco hrozného, což se jí chystá oplatit něčím ještě horším. „Myslel
jsem, že bude lepší, když ti to dám osobně.“

Natáhl ruku. Na dlani mu ležel balíček v černém papíru. Jak stylové.

„Co je to?“ zeptala se Christina.

„Proč se nepodíváš?“

Sundala papír a zadívala se na krabičku. Proč s tím nechtěl posílat sovu?
Malé to na to bylo dost... Podívala se na Reguluse a on jen netrpělivě
pohnul hlavou. A tak dárek otevřela. V krabičce byl jednoduchý bílý
kroužek. Prsten. Chvíli ho jenom bez hnutí pozorovala. Regulus Black jí
právě dal prsten. Srdce jí začalo znovu divoce bušit, jako by jí místo
dárku popadl za krk a pokusil se ji uškrtit. Dýchalo se jí podobně… navíc
si nebyla jistá, jestli jí hrdlo svírá radost nebo děs. Bála se zvednout
hlavu, ale nakonec se zhluboka nadechla a podívala se na Reguluse.
Navzdory prstenu to byl pořád on… kluk, který se neustále zakoktával,
když ji kdysi dávno poprvé prováděl po domě Blackových. Ano… bála se,
protože ten dárek najednou prolomil křehké „co kdyby“, které mezi nimi
poslední dobou bylo. Bála se, protože to bylo nečekané a ona na to nebyla
připravená. A bála se, protože Blackovi by asi nebyli příliš chápaví,
kdyby se před ně postavila a řekla: Věřím v čistou krev, ale odmítám
sloužit a nutit sloužit. Jenomže to, co ji dusilo… nebyl děs. Napadlo ji,
že by si to všechno měla promyslet, že by si měla toho člověka před sebou
prohlédnout a říct si, jestli je tím, co ve skutečnosti chce… ale
promýšlení nebylo k ničemu. Poprvé po mnoha letech zatoužila udělat něco
bezhlavého a bláznivého.

„To je nejkrásnější dárek, co jsem kdy dostala.“ Byl nejkrásnější,
protože po něm toužila. Ne po prstenu, ne po zasnoubení nebo něčem
podobném… ale když si vzpomněla, jak rozbalila poslední dárek a zjistila,
že ani on není od Reguluse, jak jí to zabolelo, pochopila, že nic lepšího
dostat nemohla.

„To jsem rád,“ nepatrně se uvolnil. Usmála se na něho a i on se pokusil o
něco lehce podobného úsměvu. „Víš, nechci, aby ses tím cítila nějak
zavázaná, abys měla pocit, že teď musíš… že teď něco musíš. Nemusíš nic.
Tohle je jenom mezi tebou a mnou. Až budeš chtít, aby o tom věděl někdo
další, řekneš mu to, dokud ale chtít nebudeš, bude to mezi námi.“

Christina si nebyla jistá, co vlastně by měla někomu dalšímu říkat. Tím
prstenem řekl Regulus jediné – že mu na ní záleží, a do toho nikomu nic
nebylo, aspoň dokud nebudou oba plnoletí. Když byla ve druhém ročníku a
Regulus nastupoval do Bradavic, občas mu na chodbě nebo ve zmijozelské
společenské místnosti rozcuchala vlasy. On to samozřejmě nesnášel. Když
povyrostla, už se ho tak často nedotýkala… jednoduše proto, že ani ona
nebyla zvyklá na doteky. Najednou na to ale úplně zapomněla a zničehonic
– překvapila tím i sama sebe – ho prudce objala. Chvíli jenom stál s
rukama zvednutýma… a pak ji pomalu, neobratně sevřel v pase. Vzduch voněl
mrazem a pod nohama jim praskal sníh a všechno bylo najednou jednoduché a
snadné. Všechno se totiž zkazilo až v pondělí večer…