9. kapitola - Rozdělení Uvědomil jsem si, že jsem vzhůru ještě předtím, než jsem otevřel oči. Nebyl jsem si jistý, co mne probudilo, ale okamžitě jsem o tom přestal přemýšlet, když mi hlavou projela tupá bolest. Zatraceně. Otevřel jsem oči a musel jsem zamrkat, jak mne oslepilo to jasné světlo, které také mé migréně zrovna nepomohlo. V duchu jsem zaúpěl a shodil jsem nohy z postele. Překvapeně jsem zjistil, že je u strany kovové postele přistavena židle a na ní sedí Grangerová a šklebí se na mě. No super. Zrovna ji vidět hned po ránu. "Řekni mi, Grangerová," zamumlal jsem, když jsem si nazouval boty, "to jsme něco slavili, že mám tak příšernou opici, nebo jsi to nevydržela a praštila jsi mě pořádně do hlavy?" Postavil jsem se na nohy a trochu jsem zavrávoral, ale naštěstí jsem se nesklátil a neztrapnil. "Nevím, jestli jsi pil ty, Malfoyi, ale oslava se rozhodně nekonala," odpověděla bodře a já se okamžitě chytil za hlavu. "U Brumbálova křivého nosu, neřvi, jestli to nechceš schytat kletbou do hlavy," zavrčel jsem podrážděně a ona se jenom uchichtla, čímž mě naštvala ještě víc. Fajn, už ani Nebelvírka nebere mě a mé výhružky vážně. Kde je sakra ten Potter, když se chci hanbou propadnout? Hnusák jeden nevděčnej. "Přiznej, Malfoyi," promluvila znovu, ale naštěstí už trochu tišeji, ačkoli se její slova zařezávala do mé hlavy s téměř stejnou ostrostí, "kolik si toho naspal za posledních pár dnů… týdnů? Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by zvládl spát třicet devět hodin v kuse. Angel tě chodila kontrolovat, jestli ještě vůbec žiješ," znovu se zachichotala a mě nemístně napadlo, jestli náhodou něco neslavila ona. Pak jsem se ovšem pozastavil u jiného faktu - třicet devět hodin? Sakra, to se jim musely rozbít hodinky, ne? Nebo do mě možná nalili nějaký lektvar, zákeřní na to byli dost. "Už jsem tě chtěla probudit sama, čekají na tebe neodkladné záležitosti," pokračovala a já se jen stěží přiměl nahlas nezaúpět. Taky nemůžou člověka nechat aspoň chvíli na pokoji. "Jestli to není Potter, tak vám na ty neodkladný záležitosti kašlu," zavrčel jsem mrzutě, ale nezdálo se, že by moji poznámku zaregistrovala. "Roztřídila jsem zajatce na tři skupiny," pokračovala jakoby nic a já ji neochotně následoval ven ze stanu, "první skupina jsou ti, kterým jednoznačně nemůžeme věřit - Smrtijedi, Zmijozelové, sympatizanti s Harrym nebo Voldemortem, to vlastně vyjde na stejno," pokrčila rameny, "druhá skupina pak jsou ti, kteří by se k nám mohli přidat - Bystrozorové, bývalí členové Fénixova řádu, Nebelvíři, bradavičtí učitelé -." "Bradavičtí učitelé?" přerušil jsem ji překvapeně. "To tvé kouzlo zasáhlo mimo jiné i profesorku Hoochovou," objasnila mi to a pak pokračovala ve svém monologu, jako bych ji nikdy nepřerušil, "třetí skupina pak jsou ti, u kterých jsem si nebyla jistá. Zatím jsou všichni pořád spoutaní, chtěla jsem počkat s pravdomluvným kouzlem na tebe, protože jak tě znám, nevěřil bys mi a chtěl by sis to ověřit, což by byla jenom ztráta času." Neuniklo mi její protočení očí, ale stejně tak mne překvapilo, že mne má tak prokouknutého. "Kde jsou?" zeptal jsem se věcně a propátral jsem očima prostor kolem sebe. Zrovna jsme procházeli kolem hlavního stanu, odkud na nás kývl generálmajor a Grangerová mu kývnutí vrátila, zatímco já jej zarytě ignoroval. "V jídelně," opáčila. "Žádný jiný stan na to nebyl dost velký." "A to tě nenapadlo použít nezjistitelné zvětšovací kouzlo?" zeptal jsem se jízlivě. "Nechtěla jsem vojáky děsit ještě víc, než už jsou," usmála se shovívavě a já protočil oči. Teď si Grangerová bude hrát i na matku družstva. No super. To nám tu ještě scházelo. Rezignovaně jsem odhrnul plachtu a vstoupil do jídelního stanu. "Veritasérum by bylo účinnější," zamračil jsem se a ona se jen ušklíbla - v duchu jsem se podivil nad tak zmijozelským gestem. "A ty nějaké máš?" opáčila jízlivě a já se podivil ještě víc, ačkoli jsem na svém výrazu tváře nedal nic znát. "Jestli jo, tak ho přines, protože já rozhodně neumím vyčarovat Veritasérum jen tak ze vzduchu," protočila pohled a pak změnila výraz i tón, když mi začala vysvětlovat sestavení místnosti. "Vlevo je první skupina, vpravo druhá, naproti nám třetí." Vojáci postávali někde uprostřed, pečlivě se vyhýbajíc pohledům kouzelníků a přitom je všechny ostražitě pozorovali. "Tak to vezmem zleva," povzdechl jsem si odevzdaně a spolu s Grangerovou jsme přešli k prvnímu zajatci. Rabastan Lestrange. "Dobrý úlovek," poznamenala Grangerová a já jenom pokýval hlavou, na znamení, že jsem její pochvalu slyšel. "Tak dál," přešel jsem Lestrangea bez použití kouzla - v jeho případě bylo naprosto zbytečné. "Až skončí tahle válka, budeš prosit, abys v ní bejval chcípnul, ty krvezrádná sketo," zavrčel Lestrange a já se nechápavě otočil na Grangerovou. "To nikoho nenapadlo nasadit jim roubík?" nadnesl jsem překvapenou otázku, ale ona jenom s úšklebkem pokrčila rameny a ani se nepokusila na té situaci něco změnit. Všichni z první skupiny získali stejný status: váleční zajatci. Ne že by mne to překvapilo. Grangerová byla docela přesná v určování toho, kdo má vůbec šanci uspět v našem pravdomluvném testu. Otráveně jsem se přesunul ke skupině číslo tři. Proč jsem jich jenom zatýkal tolik? První v řadě byl jeden z těch příšerně rozmnožených zrzků - věděl jsem, že jeho jméno začínalo na P, ale za Merlina jsem si nemohl vzpomenout, jak to bylo dál. "Percy Weasley," promluvila Grangerová a já přikývl. "Veritas! Pověz, Percy, byl bys ochotný se přidat k naší armádě?" pátravě se na něj zadívala. "Raději bych nebojoval vůbec," odpověděl on a já v duchu zaklel. Tohle byl ten důvod, proč jsem upřednostňoval Veritasérum - vždycky donutilo vyslýchaného odpovědět přímo. "Odpověz na otázku," zavrčel jsem podrážděně a on se na mne zamračil - jako bych tady já nebyl ten, kdo má v ruce hůlku. "Ne," odpověděl stejným tónem a Grangerová se na okamžik překvapeně zarazila, ale pak se naštěstí vzpamatovala a vyčarovala nad jeho hlavou červený kříž, který se otáčel ve vzduchu a slabě svítil. Nepříjemně mi to připomínalo Znamení Zla na obloze, ale přiměl jsem se netrhnout sebou pokaždé, když to uvidím. Po překvapení s Weasleym už šlo přesně tak, jak jsem to předpokládal, ale ten zrzek mi stále vrtal hlavou. Proč Weasley zůstal raději věrný Potterovi, místo aby se přidal k nám? Byl to přece Nebelvír a to pro mne znamenalo zhruba tuto definici: zachránce světa, mudlů, roztomilých zvířátek, dětí a vůbec všeho. Byl tohle snad nějaký chybný gen? Výjimka v dlouhodobě zavedené šabloně? Nebo vymyslel Potter nějaké nové kouzlo na změnu ideálů, případně vymývání mozků? Nevnímal jsem, kolem koho jsme to vlastně všechno prošli, můj mozek se stále zaobíral tím otrhancem na začátku řady. Co by dokázalo přimět čistokrevného Nebelvíra, aby bojoval na straně Temna? Bylo to snad z té utkvělé představy, že Potter byl ten dobrý a celý vesmír se otáčel jenom kolem něj? Ale tomu snad už nemohl nikdo věřit, ne? Ne nyní, když hromadné vyvražďování mudlů a vypalování měst dokázaly, co si vlastně myslí o rozdělení světa. Ale tohle byl Weasley - možná po celou domu svého působení v armádě jenom hrál Řachavého Petra a nějak si zapomněl všimnout, že se kolem něj bojuje. Ani bych se nedivil, kdyby mu vůbec nedošlo, že Potter je vlastně teď ten "masový vrah". Ušklíbl jsem se směrem, kde jsem předpokládal toho otrapu - tenhle stan byl opravdu dost velký, když jste odmysleli všechny ty židle a stoly, které tu obvykle zabíraly místo - a přestal jsem se jím zabývat. Co mi mělo co záležet na tom, jestli se k nám přidá nebo ne? O jednoho kouzelníka víc nebo míň, bylo to koneckonců jedno. A navíc - silně jsem pochyboval, že by zrovna tenhle zvládl aspoň ohřívací kouzlo. Úvahy o něm byly naprosto zbytečné. Znovu jsem zaměřil svou pozornost na Grangerovou a překvapeně jsem zjistil, že už se blížíme k polovině druhé skupiny. Podíval jsem se na zajatce před sebou a obočí mi vylétlo až ke stropu. "Hele, Lupin," vylétlo ze mne bezprostředně a já si okamžitě v duchu zanadával, jak jsem mohl být tak pitomý a neovládnout se dost na to, abych dokázal kontrolovat, co říkám. Grangerová se po mně zmateně otočila. "Malfoyi, už ho vyslýchám asi dvě minuty. To pořád ještě spíš, nebo co?" Měl jsem nehoráznou chuť ji něčím praštit, ale udržel jsem se, nejspíš taky proto, že jsem zrovna neměl nic po ruce. "Jen jsem byl trochu mimo," zavrčel jsem na ni a odvrátil pohled. Původně jsem měl v plánu říct jí něco ve stylu starej se o sebe, ale nakonec jsem to neudělal. Proč - to mně samotnému bylo záhadou. Znovu jsem jim přestal věnovat pozornost a přemýšlel jsem o tom, co je dnes vlastně za den, když jsem tak dlouho spal. Vím, že bitva byla v pondělí, takže matku jsem vyhodil v úterý a složil jsem se ve středu. Čtvrtek jsem kompletně prospal, takže dnes byl asi pátek. Všechno to utíkalo tak strašně rychle. Navíc - na dnešek byla naplánovaná další porada, takže nejspíš opět jen další zmařený čas. Ve většině ohledů bylo tohle vojsko vážně nanic. "Kolik jich máme?" zeptal jsem se Grangerové, když jsme společně vycházeli ze stanu a mířili na oběd, který se podával venku před kuchyní, která přímo na jídelní stan navazovala. Stoly a židle byly rozestaveny na ne příliš rovné zemi, takže udržet se na nich byl docela akrobatický výkon, ale vojáci, kteří se smáli a házeli po sobě fazolemi a chlebem, s tím zjevně neměli žádný větší problém. Rezignovaně jsem zavrtěl hlavou a vyčaroval jsem okolo sebe štít - nechtěl jsem schytat tou břečkou do vlasů. Nebo do kterékoli jiné části mého těla, když na to přišlo. "Dvacet sedm. Něco okolo třetiny," odpověděla a já jenom pokýval hlavou. Chtěl jsem ještě něco dodat, když se před námi náhle zjevila velká zrzavá hlava - a Weasley to kupodivu nebyl. "Nazdárek!" vycenila na nás zub Angel a já se přinutil neprotočit oči. Byla mi sympatičtější, když měla svou špatnou náladu, i když se se mnou po většinu té doby jenom hádala nebo mne ignorovala. Možná taky právě proto. V hlavním stanu byly židle tradičně rozestaveny kolem oválného stolu, na kterém se povalovaly různé plány a mapy, kterým stejně nikdo nevěnoval pozornost. Ti šťastnější (nebo spíš ti s vyšší hodností) si zabrali židle, ti ostatní byli ponecháni nešťastnému osudu spaní ve stoje. Svět se pořád točil ve stejných kolejích. Aspoň na některé věci jste se mohli spolehnout. Zaklonil jsem hlavu a zatoužil po dešti. Koneckonců - jsem přece kouzelník, nebo ne? Dokážu cokoli. "Nech toho, Malfoyi!" prskla na mne Grangerová po pár vteřinách a já se na ni jen ušklíbl. "Finite incantatem," zamumlal jsem a mávl hůlkou, účel to sice nesplnilo, ale aspoň se mi ji podařilo naštvat, což také nebylo k zahození. "Válečná porada číslo sedmdesát dva," promluvil generálmajor monotónním hlasem a všem se okamžitě začala klížit víčka. Tohle bylo pořád stejné. "Témata: váleční zajatci, bojové postupy, stav vojska. Tak, majore Malfoyi, slečno Grangerová - jak jsme na tom s válečnými zajatci?" obrátil svůj vodnatý pohled na nás a já se s přemáháním donutil nezívnout. "Z celkového počtu osmdesáti šesti se k nám chce přidat dvacet šest," odpověděla věcně. "Ostatní jsou věrní Ha- armádě Temnot," na okamžik zaváhala a pak pokračovala, viděl jsem jí v očích, že jen stěží překonává nejistotu. "Ale ani u těch, co by se k nám byli ochotni přidat, si nejsem jistá," upřeně se na něj zadívala. "Nezrušitelný slib," zahučel jsem, aniž bych spustil pohled z desky stolu. "Co tím myslíš?" obrátila se ke mně nechápavě a já jenom zakoulel očima. "Naše pojistka. Říkala jsi, že si nejsi jistá jejich věrností. Pud sebezáchovy může být občas taky dobrá motivace," zašklebil jsem se a ona se zamračila. "To je příliš drastické," namítla okamžitě. V duchu jsem si odfrkl. Nebelvíři. "Samozřejmě na to nemusí přistoupit," pokračoval jsem ve svém vysvětlování. "Ale pak se jejich status okamžitě změní na 'válečný zajatec'. A ti, kteří na to přistoupí, nebudou ve větším ohrožení, než dřív - jenom dobrovolná zrada by je stála život. A upřímně Grangerová - stejně v téhle válce pochcípáme všichni, takže nevím, co řešíš," vyzývavě jsem ji pozoroval. Zamyšleně naklonila hlavu na stranu. "Občas zapomínám, jak moc jsi… Zmijozel," vyslovila to označení s jakousi nedefinovatelností v hlase. Zmateně jsem nakrčil čelo, ale ona se ode mne odvrátila. "Přijímá se," kývla pak a já se vítězně ušklíbl. "Hej," ozval se jeden z těch nepodstatných vojáků. "Nemůžete si to přece rozhodnout mezi sebou," kulil na nás oči nevěřícně. "Říká kdo?" opáčil jsem znuděně a protočil jsem si hůlku mezi prsty - nemohl mi uniknout vyplašený pohled, který na ni upřel. "Plukovníku Coopere," promluvil tiše generálmajor a upřel na toho opovážlivce svůj kalný pohled. "Ti dva mají mou plnou důvěru. My všichni bychom jim měli být velmi vděční." Nepohodlně jsem se zavrtěl na židli, když se na nás upřely pohledy všech ve stanu. Nějaká část mé mysli nabyla toho názoru, že je náš velitel ještě větší hlupák, než jsem si myslel. Jestli věří dvěma zrádcům. A ani nemyslel na zadní kolečka. Na možnost, že bychom (nebo aspoň já) nemohli vzít rozum do hrsti a podkopnout jim nohy. Jak… nerozumné. "Generálmajore," ozvala se Grangerová znovu a vážně si přeměřila našeho velitele. "Měla bych menší… návrh," pokračovala, když kývl. Zbystřil jsem a obrátil k ní svůj pohled. "Přemýšlela jsem o výhodě, kterou armáda Temnot," (všiml jsem si, jak pečlivě se vyhýbá slovu kouzelníci) , "má a napadlo mne, jak bychom i my mohli získat nějakou výhodu," na okamžik se odmlčela. "Vždycky přicházejí od lesa a přecházejí přes louku, přičemž my musíme čekat, než se vůbec dostanou dost blízko na to, aby je naše kouzla blokující štíty mohla zasáhnout. Navíc, jak jste si jistě mohli všimnout v minulé bitvě, to blokování je zdlouhavé a nemá žádný větší účinek," přelétla pohledem všechny vojáky a většina souhlasně pokývala hlavou. "Dracův nápad s granáty a bombami," mírně kývla hlavou, jako by se mi snažila neohrabaně poklonit, "mi vnukl jistou myšlenku. Co takhle umístit na tu louku… nášlapné miny?" dodala trochu nejistě, přičemž celé vojsko prudce vydechlo a já se zmateně zamračil. Nášlapné cože? "Vím, že byly hojně využívané v minulosti a také jsem přesvědčená o tom, že je mnozí z nepřátelského vojska nebudou znát," obhajovala svůj nápad a já jí musel dát za pravdu. Ano, Grangerová, nejspíš o tom nebudou vědět, protože o tom nevím ani já. Mohla bys laskavě objasnit, o co jde? Napjatě jsem vyčkával, zatímco ona pokračovala v proslovu. A pak se odmlčela. No nejspíš ne. V duchu jsem zavrčel a sesul se na židli níž. Když se mluví o mudlovských věcech, tak to rozhodně poslouchat nemusím. Nevím, jak se mi mohlo podařit usnout, ale probudilo mne, když mne Grangerová kopla do nohy. Vztekle jsem na ni zasyčel a odtáhl se od té sadistky, ona se jenom ušklíbla a kývla hlavou směrem k veliteli. "…pokud tedy je to všechno, můžeme se rozejít," dokončoval právě zmíněný muž svůj projev a já se zamračil, když jsem si vzpomněl, že s ním mám jednu nedořešenou záležitost. "Vlastně by tu něco bylo," ozval jsem se a všichni si otráveně sedli zpátky na své místo, probodl jsem je výhružným pohledem. "Ano, majore?" obrátil se na mne s otázkou generálmajor. Chvíli jsem ještě upřeně sledoval vojáky, než jsem vrátil svou pozornost zpátky k němu. "Zajímalo by mne, pane, jestli jste už nějak řešil tu záležitost s posilami, o které jsme spolu kdysi mluvili," zadíval jsem se na něj a on vypadal upřímně překvapeně, což mne naprosto odrovnalo. "Nemyslel jsem, že by to bylo zapotřebí, majore," opáčil překvapeně a já na něj vytřeštil oči. Ten chlap. Vážně. Nemyslel. A bylo to dost znát. "A co jste si myslel?" vrátil jsem mu to jízlivě, naštval mne. A znechutil. Mudlové. "Že když jsme vyhráli jednu bitvu, tak se nám Pán Temnot dobrovolně vzdá? Že právě neosnuje plány, jak nás úplně vyhladit? Že nepřibral na svoji stranu další temné nestvůry z podsvětí? Že ho vůbec nenapadlo sestavit armádu neživých?" Grangerová po mém boku vyjekla, nevšímal jsem si jí. "Myslel jste si, že už v téhle chvíli nad námi nemá alespoň trojnásobnou početní převahu? A to mluvím pouze o lidech? Na co konkrétně jste vlastně myslel?" ušklíbl jsem se a on pobouřeně zalapal po dechu. "A na co myslíte vy, majore?" odpověděl mi bojovným tónem. "Myslíte si, že máme ještě odkud brát posily? Ve válce jsme ztratili už příliš mnoho vojáku a desítky dalších denně umírají ve Skotsku. Nemáme kde vzít další vojáky." "A co mezinárodní pomoc?" rozohnil jsem se. "Proč nepožádáte o pomoc Francii, Německo - Ameriku? Copak nemáte uzavřené smlouvy o spojenectví?" "Ostatní státy nechtějí mít s naším problémem nic společného!" vyštěkl generálmajor a z jeho hlasu bylo poznat, jak moc ho ten fakt štve. "Bojí se kouzelníků a nechtějí se míchat do našich sporů s nimi. V jejich státech jsou ve větším bezpečí." Vytřeštil jsem oči. "Copak si myslí, že jsou kouzelníci jenom tady v Anglii?" vykřikl jsem a náhle nastalo ticho. Všichni vykulili oči a já je jenom nevěřícně pozoroval. "A ne snad?" vybreptl velitel a já na něj nevěřícně zíral, s očima rozšířenýma a otevřenými ústy. Nestaral jsem se o to, jak musím teď vypadat, protože TOHLE bylo šílené. To bylo… absolutně šílené. "Grangerová," zachrčel jsem, když jsem byl konečně schopen promluvit. "Budeš mě muset spoutat, jestli nechceš, abych zběhnul," pokračoval jsem pak stále v šoku. Popadla mne za ruku a táhla mne odtamtud pryč, byl jsem příliš… mimo sebe, abych protestoval. "Angel," sykla na někoho, okolo něhož jsme procházeli. "Postarej se o to," trhla hlavou směrem ke generálmajorovi a pak mne vytáhla ven. Celé vojsko zíralo na východ ze stanu, jako by každou chvíli měla dovnitř nakráčet sama královna a pak sebou sborově trhli, když se zvenku ozval řev. "Ten kretén! Tupec! To naprosto stupidní hovado! Ten má snad místo mozku trus testrála, idiot! Imbecil! Magor! Blbec jeden mudlokrevnej! Debil jeden jalovej…" nadávky se stávaly tiššími, když byl jejich autor zjevně násilně odtáhnut někam stranou. "Sorry, veliteli, ale souhlasím," ušklíbl se kapitán Scott a pohodlněji se opřel o židli. Generálmajor jenom zíral. A nechápal.