O hodinu později jsem se probudila. Srdce mi divoce bušilo a v uších mi dozníval křik a nářek. Tentokrát mi bylo ihned jasné, co se stalo. Zase se mi o nich zdálo. Neviděla jsem už tváře své rodiny, zato jsem se znovu octla ve stanu pro raněné. Posadila jsem se na posteli a snažila jsem se uklidnit své třesoucí se ruce. Do nosu mě nešetrně bil cigaretový puch, který se mi linul jak z oblečení, tak i z vlasů. Po chvilce jsem vstala a velice tiše jsem se vytratila z pokoje, abych nevzbudila Lily. Došla jsem se vykoupat a pak jsem až jen seděla na posteli a čekala jsem, až se rozední. Lily se vzbudila krátce po sedmé ranní a překvapeně se na mě dívala. Vůbec jsem ji nezaregistrovala, takže jsem nestačila zamaskovat tupé zírání do zdi. „Beth, je ti něco?“ zeptala se, když si rozespale sedala. Vlasy jí trčely do všech stran a pod okem měla rozmazanou řasenku, kterou si včera nejspíš zapomněla odlíčit. „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Samozřejmě, že mi nic není.“ „Vypadáš ale hrozně smutně!“ Raději jsem vstala a vzala jsem ze židle své domácí oblečení. „Je to kvůli tomu, co o tobě řekl Sirius?“ vyzvídala dál, protože evidentně nepochopila, že na rozhovory nemám náladu. Už se zase někdo zajímal právě ve chvíli, kdy nechci mluvit! To jsem opravdu nesnášela. Jak ze sebe člověk může nedělat ublíženého chudáčka, když mu to ostatní nedovolí? Nechtěla jsem nikomu říkat o svých snech, aby neměli starosti a nelitovali mě. Lítost druhých mi to jen připomínala, a to jsem zrovna nepotřebovala. Věděla jsem, že se s tím časem vyrovnám sama, proto jsem se nechtěla svěřovat. „Ne,“ odsekla jsem ještě, než jsem opustila pokoj. Byl teprve pátek, stejně jsem však pocítila jisté uspokojení, že v neděli nás Lily opustí a já ji až do začátku školního roku neuvidím. Cítila jsem se trochu provinile, protože mi ta dívka vůbec nic neudělala a dokonce na mě byla velmi milá. Nemohla jsem najít žádný důvod, proč bych ji neměla mít stejně ráda jako ostatní. Možná to bylo tím, že jsem měla pocit, jako by do mě částečně viděla. Rozhodla jsem se, že ji ještě nebudu soudit. Koneckonců jsem ji znala jen pár dní a mohla jsem se plést. Po obědě jsem si na chvíli lehla, abych dospala ten čas, který jsem probděla. Neměla jsem ze snu strach, protože byl den a všichni byli vzhůru. Jen co jsem usnula, se bohužel ukázalo, že to nemá na mé podvědomí vůbec žádný vliv. Ve čtyři jsem se probudila a ještě nějakou chvíli jsem před očima měla Smrtijedy. Nebyla to však ta scéna z Godrikova Dolu, což mě děsilo o to víc. Všude byla tma, z níž zářily jen bledé masky Smrtijedů a na zemi ležely mrtvoly neznámých lidí. Slyšela jsem smích osob v kápích, viděla jsem několik zelených záblesků a pak se všechno zase ponořilo do tmy. Jediné, co zbylo, byl vyděšený křik plný bolesti. Zjištění, že se nedokážu udržet v Godrikově Dole a vytvářím si nové vize smrtijedských útoků, mě rozechvělo. Kam až zajde má představivost příště? Ve spánku ji nemůžu ovládat, takže se nejspíš ještě mám na co těšit. Jen, co jsem se učesala, seběhla jsem dolů a zastavila jsem se až v kuchyni. „Blázníš?!“ okřikla mě maminka, když vzhlédla od téměř došitého hábitu, který měla oblečený na staré figuríně. „Nemůžeš běhat, ublížíš si!“ „Já...“ vydechla jsem. „Kde jsou všichni?“ V domě bylo příliš velké ticho na to, aby tu byl ještě někdo jiný, než my dvě. „Šli na koupaliště. Řekla jsem jim, ať tě nebudí,“ odpověděla mi a ukázala na jedinou volnou židli. Všechny ostatní byly pokryté maminčinými sbírkami nití, jehel a vzorníky barev. Po zemi se válely poslední odstřižky látek, hábit byl skoro dokončený. „Aha,“ zahučela jsem. „Co myslíš, bude se ten hábit líbit?“ zeptala se mě. „Určitě, povedl se ti. Je pro nevěstinu matku?“ „Ano,“ přikývla. „Trochu mě mrzí, že už si nevěsta šaty koupila. Vždycky mě nejvíc bavilo šít svatební šaty.“ Dřív se maminka specializovala jen na ně, ale před několika lety se pustila do všeho, z čeho mohla mít peníze. Čarodějky si totiž oblíbily klasické mudlovské svatební šaty, které si nechávaly jen drobně upravovat, a tak maminčiny svatební hábity přestaly vynášet. Proto teď šila téměř cokoliv. Pravidelně si do Denního věštce posílala inzerát a vždy obdržela několik objednávek. Od začátku prázdnin už jí přišla objednávka na ložní prádlo, závěsy a na jeden společenský hábit. „Až tohle dodělám, skočím do obchodu, aby bylo něco k večeři. Chceš jít se mnou?“ „Jo, půjdu ráda.“ Opravdu jsem nechtěla zůstávat doma sama. Ten strach ve mně byl příliš živý, abych se dokázala přemluvit, že mi nic nehrozí. Tak jsem s maminkou napřed došla nakoupit a potom jsem se dívala, jak se v kuchyni ohání hůlkou, aby vše stihla, než se vrátí zbytek rodiny. Přemýšlela jsem o noci, která brzy nastane. Vím, že tím, jak usilovně člověk myslí na hrůzu, kterou nechce vidět, ji přímo přivolává. Nedokázala jsem ale přestat. Dokonce ani, když přišli ostatní a bavili se se mnou, jsem Smrtijedy ze své hlavy nevytlačila. A tak se stalo, že jsem se poté, co všichni usnuli, vykradla z pokoje a s Šeříkovou zahradou jsem se posadila na pohovce. Při svitu malé lampičky jsem si četla, dokud mi kolem půl třetí ráno neklesla víčka. Že jsem usnula, mi došlo, jakmile jsem stanula na náměstíčku v Godrikově Dole. Má mysl byla omámená a já nebyla schopná uvažovat. Nechápala jsem sama sebe, protože jsem se davem tlačila k místu, kde byli Smrtijedi. Necítila jsem k nim žádnou nenávist, jediné, co jsem vnímala, byla tvář toho jediného nezahaleného – Siriuse. Běželo se mi opravdu špatně, a když jsem se podívala na své nohy, zjistila jsem, že jsem oblečena do obrovských šatů. Mé skutečné já spící na pohovce se zoufale snažilo probudit, kdežto to druhé se bezmyšlenkovitě hnalo za Siriusem. A pak si mě všiml, jeho oči se zúžily do maličkých štěrbinek a po tváři se mu rozlil vítězný úsměv. Vykřikl: „Avada kedavra!“ Zelený paprsek vymazal vše kolem a já se konečně probudila. Posadila jsem se a rychle jsem se rozhlížela kolem sebe. Zdálo se, že tu nikdo není, tak jsem se trochu uklidnila. Lhala bych však, kdybych tvrdila, že můj strach polevil. Pak se ozvala tlumená rána a já vyskočila, jako by do mě uhodil blesk. Slzy jsem měla na krajíčku a hrozně jsem se za to styděla. Proč tolik nadělám, když vím, že o nic nejde? Původcem té rány byla Šeříková zahrada, která dopadla na zem poté, co jsem se v sedu ještě víc narovnala. Sehnula jsem se pro ni a roztřesenou rukou jsem ji položila na stůl. Došlo mi, proč jsem v tom snu měla na sobě nepohodlnou róbu, a proč tím, kdo mě zabil, byl zrovna Sirius. Těsně před tím, než jsem usnula, jsem se v knize pročetla až k pasáži, kde se hlavní hrdinka vkradla do sídla aristokratického mladíka a nepozorována sledovala ples, při jehož příležitosti si měl onen mladík vybrat nevěstu. Sirius byl také aristokrat a jeho předešlá rodina neměla ke Smrtijedům daleko, takže jsem si tím vysvětlovala, proč jsem viděla zrovna jeho. Šla jsem do kuchyně, kde jsem zabořila hlavu do lednice a hledala jsem pomerančový džus. Doufala jsem, že mě ledové pití osvěží a probere. Připadala jsem si hrozně zesláblá a to, jak neochotně mě vlastní nohy poslouchaly, mi na vědomí bezpečí také nepřidávalo. „Slyšel jsem ránu,“ ozvalo se mi u ucha. V tu chvíli jsem upustila krabici s džusem na podlahu. Srdce se mi zastavilo a chvíli jsem myslela, že se v bezvědomí skácím k zemi. Když mi mozek opět začal fungovat, zjistila jsem, že se dívám do nechápavé tváře mého nevlastního bratra. „Jsi v pořádku?“ zeptal se s obavami. „Jo.“ A hned jsem si nadávala, proč jsem nebyla zticha. Můj hlas byl tak vysoký a nepřirozený, že jsem ho rozhodně nemohla oklamat. „Nejsi,“ konstatoval a přistoupil ke mně o krok blíž. Uhnula jsem, i když mi bylo jasné, že mi James neublíží. Tohle přece nebyl sen, takže nemohl vytáhnout hůlku a zabít mě. „Od té doby, co tě Sirius ztrapnil, se tváříš tak... nepřítomně,“ zašeptal. „Co se ti stalo?“ Cítila jsem, že se mi do očí hrnou slzy a neměla jsem ani potuchy o tom, jak je zastavit. Nedalo se říct, že bych se rozplakala, prostě mi jen uniklo pár slziček. „U Merlinovy křivé hůlky, Beth, co je s tebou?“ naléhal. Jen jsem pokrčila rameny, protože jsem si byla jistá, že se rozpláču, pokud promluvím. James ke mně přišel a bez dalšího vyptávání mě objal. „Omlouvám se, že jsem tě vyděsil. Chtěl jsem jen zjistit, co to bylo za ránu,“ vysvětloval. Hodnou chvíli tam se mnou stál. Když jsem se potom uklidnila, posadili jsme se v obývacím pokoji a já mu prozradila všechno o svých nočních můrách. Trpělivě poslouchal, a když jsem skončila, znovu mě objal. Neměl nejspíš, co by mi na to řekl, proto mlčel. Ale jeho mlčení mi vůbec nevadilo, uklidňovalo mě to. James se o mých snech nikomu nezmínil – donutila jsem ho, aby mi slíbil, že bude mlčet. V domě tudíž panovala dobrá nálada i poté, co v neděli v podvečer odjela Lily. Můj pokoj byl najednou prázdný. Přistihla jsem se, jak si zoufale přeju, aby se vrátila. Nedokázala jsem si představit, že budu spát sama. Noc z neděle na pondělí jsem strávila s Jamesem na verandě. Já měla strach usnout a on byl smutný, protože mu odjela Lily. Neřekla mu nic, dokonce se ani nepolíbili, takže si James nebyl jistý, jak se k ní má ve škole chovat. K ránu jsme se dohodli na tom, že bude nejlepší, když se z Jamese prozatím stane kamarád. Vůbec se mu to nelíbilo, ale nechtěl riskovat vztah, který teď s Lily měli. A/N: Někoho možná napadne, jestli náhodou Annabethiny sny nejsou vidění či něco na ten způsob. Odpovědí je jedno velké NE. Jsou to jen noční můry, které nemají žádný vyšší cíl. Zírání do budoucnosti ani nic podobného se nekoná :) Jinak, příště se těšte na rodinnou dovolenou u jezera a blázny na košťatech.