Christina se posadila na kámen a natáhla si nohy. Voda byla chladná, a když do ní ponořila chodidla, na okamžik to zabolelo. Christina ale odolala a nohy nevytáhla. Bolest… byla mnohem lepší, když jí nerozdírala prsa, jako by jí něco rozlomilo žebra a ona se pokoušela ji rozříznout. Bylo načase… zhluboka se nadechnout a bolest překonat. Když opustila Luciusovo sídlo, dokázala nechat Reguluse stát na terase s rukou nataženou do prázdna. Dokázala se usmát na Bellatrix a říct, že ji rozbolela hlava a bude se muset rozloučit. Dokázala se přemístit k Ušatci a padnout do křesla a rozplakat se, divoce a nečekaně až tam. Už si ani nepamatovala, jaké to je – plakat. Skřítek se na ni chvíli díval, a potom jí nesměle položil ruku na záda. Odehnala ho, ale pomohl jí vzpamatovat se… aspoň trochu. Padla na postel oblečená a plakala do polštáře a plakala tím víc, čím víc se pokoušela přestat. Neplakala jenom proto, že ztratila Reguluse, ale kupodivu i proto, že si teprve při pohledu na všechny ty lidi v salónu uvědomila, že jí na některých z nich opravdu záleželo. Že je možná opravdu považovala za své přátele. Že se dnes v noci rozhodla, na kterou stranu hranice se postaví… a ta hranice něco v ní rozřízla, něco musela nechat za ní. Reguluse, Severuse, Narcissu. Svítalo a ona ležela na posteli s očima nateklýma a necítila se ani trochu líp. Celý den neopustila ložnici. Ušatec jí přinesl snídani, ale ani se jí nedotkla. Potom donesl vzkaz, položil ho na noční stolek a ona ho neotevřela. Podnos se snídaní vyměnil za podnos s obědem a přidal druhý vzkaz. „Nic mi sem už nenos,“ požádala ho Christina zastřeně. „Nic si od nikoho neber. Nikoho sem nepouštěj.“ „Ale pan Black čeká před domem,“ zašeptal Ušatec a nesměle si potahoval dlouhé, kloubnaté prsty. I když mohl vstoupit… čekal venku. Christina se na skřítka konečně podívala. „Nech ho čekat, pokud chce. Ale nebude to k ničemu… a on to ví.“ Ale Regulus čekal dál, aspoň podle Ušatce, protože Christina se až do večera nepohnula. Nad ránem usnula horečnatým, chorobným spánkem. Když dopoledne vstala, konečně se cítila… ne, líp ne, ale schopná zlepšení aspoň předstírat. Teprve když se pokusila přesvědčit Reguluse a sebe především, že se z toho dokáže vzpamatovat, pochopila, že to nebude snadné. Vzpomněla si na hádku se Samuelem Carlylem. „Nic není nemožné,“ řekl, ale řekl taky: „Chce to víc let.“ Dokáže takhle prožívat každou další noc, možná celá léta? Posadila se na posteli, spustila nohy na zem a poprvé od ledna si uvědomila, že… Reguluse opravdu milovala. Milovala ho víc než kohokoliv jiného… a přitom bylo jen jedno, co mu nemohla odpustit, i kdyby se o to snažila sebevíc. Znamení zla vypálené na předloktí. Sáhla do nočního stolku, a když v dlani ucítila chladný řetízek svého šperku, zhluboka, zastřeně se nadechla. Bude to chtít čas… a ten jí šperk dokáže dát. Nasadila si ho a stiskla poprvé po dvou měsících. A všechno bylo pryč. Osprchovala se, převlekla se a vyšla z domu. Ani se nerozhlédla a hned se přemístila. Když zaklepala na dveře svého domu – domu Samuela Carlyla – nebála se. Neotevřel domácí skřítek, otevřel Samuel Carlyle. Chvíli se na sebe beze slova dívali, potom ustoupil. Christina vešla do chodby. Vzduch byl najednou hustý a dusný a Christina si nedokázala představit, že už takový bude napořád… že budou spolu stát v jedné místnosti, ale přitom se budou obcházet, a když se k sobě přiblíží, to nevyslovené cosi je bude rozdírat, jako kdyby byli obalení skelnou vatou. „Omlouvám se.“ Zrcadlo na zdi za Samuelem Carlylem jí vrátilo odraz bledé dívky s unavenými stíny pod očima. Uhnula pohledem. „To, že jsem utekla, bylo hloupé.“ A všechno, co se stalo potom, taky. Chybělo málo a zahodila by všechno, co dlouhá léta získávala. Zradila by buď sebe, nebo svou čistokrevnost. „Nemáš proč se omlouvat,“ promluvil Samuel Carlyle a Christina konečně zvedla hlavu. Pokusil se na ni usmát. „Já se omlouvám. Chci toho po tobě tak moc… tak moc na to, jak jsi mladá.“ „Tím to není,“ namítla. Bylo toho možná moc, ale bylo to správné. Pokoušel se jenom o to nejlepší… pro ni, a když ne pro ni, potom aspoň pro ostatní. Vybavila si Lily, která šeptá, že by se ráda stala lékouzelnicí, ale všechno záleží na Voldemortovi, a sebe samu, jako odpovídá, že pro ni Carlylové udělají, co budou moct. Co by dokázala udělat pro Lily, kdyby si vzala Reguluse? Kdyby si vzala někoho, pro koho byla Evansová jenom náhodné nadání uprostřed špíny? „Co se stalo?“ zeptal se Samuel Carlyle a pohladil Christinu po vlasech - potom si všiml řetízku schovaného pod límcem a povzdechl si. Co se stalo? Všechno… všechno se stalo. „Spletla jsem se. Ani mě nenapadlo… že se tak spletu.“ Ten den už neodešla. Do konce prázdnin se byla na Ušatce podívat jenom dvakrát, pokaždé to spojila s návštěvou Rutherfordových. Napadlo ji… jestli se Regulus někomu zmínil o jejich rozhovoru. Neměl proč, ale i tak byla ráda, když se nikdo z Rutherfordových ani slovem nezmínil o ničem, co by ji muselo stresovat. Ten den, kdy se vrátila, spolu se strýčkem dlouho mluvili. Jako by si potřebovali vynahradit dny strávené o samotě. Nakonec mu řekla i o setkání u Malfoyových, řekla mu… všechno. Mluvili dlouho. A kupodivu se potom cítila o něco líp. Tehdy u Luciuse byla sama. I když stál Regulus vedle ní, byla sama. Umínila si, že se to už nestane. První dny v Bradavicích se dokázala Regulusovi víceméně vyhýbat, ani nechápala jak. Podobalo se to začátku loňského podzimu… až na to, že letos, po tom, co stalo, nemohla čekat zlepšení. Ve vlaku zatáhla závěsy a posadila se k oknu. Den byl chladný a Christina pozorovala, jak se jí na skle sráží dech… a myslela na to, až se bude muset setkat s Regulusem, zatímco předstírala, že poslouchá Susan, která Lily popisovala úžasný červenec strávený kdo ví kde. Na chodbu nevyšla ani jednou, a když vlak zastavil, přeběhla do kočáru a nepodívala se přitom nalevo, ani napravo. Když se potom usazovala ve Velké síni a zvedla hlavu, Regulus stál za zmijozelským stolem a díval se na ni. Uhnula pohledem. Brumbála neposlouchala a po jeho každoročním proslovu nedokázala sníst ani sousto. James se stal nebelvírským primusem a Christina nechápala proč, ale takový už byl Brumbál. To samé Lily, ale u té to bylo naprosto zasloužené, Christina si nedokázala nikoho lepšího představit. Dva dny nato Reguluse potkala cestou na hodinu přeměňování. Dalo se to čekat, což ale neznamenalo, že se na to cítila. Zvedla před sebe ruce s knihami jako na obranu… přitom lehce pohladila šperk. Lily se na ni podívala. „Počkám na tebe na nádvoří.“ O nic nestála Christina méně… ale dokázala se na ni usmát. Regulus počkal, až kolem něho Lily proklouzla, a potom se před Christinu postavil. „Promluvme si.“ „O čem?“ „O všem.“ „Všechno,“ promluvila Christina s jednou rukou na šperku – bláznivá touha padnout Regulusovi kolem krku byla najednou ta tam, „už jsme si řekli.“ „Takhle ne,“ pohnul Regulus hlavou, usmívat se přestal. „Takhle přece ne.“ Beze slova se kolem něho protáhla, on ji ale popadl za ruku a strhl zpátky. Nečekal to ani jeden z nich, Christina možná méně než Regulus, ale najednou měl v prsou zabodnutý konec její hůlky. Oči se mu zúžily. „To bys neudělala.“ Christina přitlačila. „Taky jsem si to myslela. Potom jsem si vzpomněla na to, kým ses rozhodl stát. Služebníkem… nájemným vrahem… psem.“ „Christino,“ ustoupil, jako by mu plivla do očí. Jenomže to nestačilo. Potřebovala mu vzít víru. Potřebovala mu vzít vzpomínky. Potřebovala mu vzít všechno. Nemohla stát na obou stranách hranice. I když tím mohla ohrozit nejenom sebe, musela to říct... „Možná bych nedokázala zabít Reguluse Blacka,“ zašeptala. „Ale psa utratit dokážu, pokud budu muset.“ Regulus strnule pohnul hlavou. „Nikdy… nikdy by mě nenapadlo, že mě budeš tak nenávidět.“ Jak ráda by řekla, že ho nedokáže nenávidět ani… potom ale uhnula pohledem a obešla ho. Bylo to ohavné - pokoušela se ho od sebe odehnat a současně spoléhala na to, že to Regulus nikomu neřekne. Protože říct to Luciusovi, Bellatrix, komukoliv... mohlo by se jí to jednou ošklivě vymstít. Bez svého šperku by to nedokázala. Bez něho by přišla o všechno, co jí zbylo. To byl život podle Siriuse Blacka? Všechna ta bolest a hořkost? Děkuji… ale ne. Na konci druhého týdne se posadila na kámen u jezera a nohy si položila do vody. Chlad ji rozřízl jako čepel nože, ale ona to potřebovala. Křiklan pozval Lily odpoledne na setkání toho svého bláznivého klubu… zkoušel to i na Christinu, ale vymluvila se na neodkladné povinnosti. Díval se na ni a čekal, co dodá, ale nedodala nic, a tak se musel spokojit s tak chybou výmluvou. Možná už ji nepozve. Ne že by o to stála, ale… Křiklana nakloněného Rutherfordovým mohla potřebovat u OVCÍ. „Ahoj.“ Christina zvedla hlavu. Stál nad ní Rosier a usmíval se. To tedy nečekala. Od setkání u Luciuse mluvila jenom se Severusem, když se potkali před knihovnou. K srpnu se už nevracel, ale podle toho, jak se na ni díval, Christina poznala, že uvažuje… a ji najednou napadlo, že pokud se má koho bát, je to Snape. Jenom nerada by ho podcenila. Nespustila pohled z hladiny. „Ahoj.“ Cítila, že si Rosier sedl vedle ní. „Jak se máš?“ Konečně se na něho podívala. „Přišel jsi, aby ses mě zeptal, jak se mám?“ Sáhl na zem, zvedl plochý kamínek, promnul ho v prstech, a pak hodil. Kámen dvakrát poskočil a zmizel pod hladinou. „Chodím sem často.“ „Ne, nechodíš.“ Zvedl ruce. „Dostalas mě. Tehdy v srpnu ses vytratila bez rozloučení.“ „K čemu loučení?“ zeptala se Christina. „Vídáme se dnes a denně.“ „Doufám, že se budeme vídat častěji… víš, myslím mimo Bradavice. Máme dost společných přátel.“ Christina se na Rosiera znovu podívala. Chvíli uvažovala, co jí naznačuje… a potom se rozhodla, že je jí to jedno. Kdyby vedle ní v tu chvíli seděla akromantule, sotva by ji to zaujalo. „Po OVCÍCH budu studovat dál a nemyslím, že to bude tady.“ „Za hranicemi?“ Rosier lehce zvedl obočí. „Zase se ale vrátíš, ne?“ „To už budou všechna lepší místa rozebraná,“ zašeptala Christina, ale Rosier ji zaslechl a usmál se. „Pro lidi, jako jsi ty, tu bude vždycky místo.“ „To je radosti…“ Christina zvedla hlavu a zahlédla Siriuse. Šel cestou od vrby mlátičky, po boku tu černovlásku z Havraspáru, která tak válela v lektvarech. Něco mu vykládala, rozhazovala přitom rukama a Sirius se smál. Byl to hezký pohled, ale Christina na prsou pocítila pobodnutí, které nedokázala ovládnout. Nebylo to dávno, co se takhle procházela s Regulusem, a když se Sirius smál… připomněl jí ho najednou víc než kdy předtím. Pohladila šperk a zášleh hořkosti byl najednou ten tam. Škoda, pomyslela si jenom. Sirius na sobě ucítil Christinin pohled a najednou se podíval přímo na ni. Okamžitě uhnula. „Ty mě neposloucháš,“ všiml si Rosier. „Ne, myslela jsem, že to víš.“ „No,“ Rosier se strnule usmál. „Mluvil jsem na tebe.“ „To je možné,“ promluvila Christina. „Neslyšela jsem z toho ale ani slovo.“ „Tvoje upřímnost mě děsí,“ zamumlal Rosier. „Upřímnost je moje druhé já.“ Úkosem se podívala na Siriuse. Ke Christininu nepředstíranému zděšení černovlásce něco řekl, potom ukázal k jezeru a vydal se k nim. „Jde sem Sirius Black,“ ani si neuvědomila, že to vyslovila nahlas. Rosier se ohlédl, ruka s kamenem mu strnula ve vzduchu. Druhou rukou si sáhl k pasu. „Mám se připravit na nepříjemnosti?“ „Cože?“ Christina ho konečně začala poslouchat. „Ne. Tedy… aspoň myslím, že ne.“ To už k nim Sirius došel. Usmíval se, jako by ani nemohl chtít narazit na nikoho lepšího. Rosier zvedl hlavu, Christina se pokoušela předstírat, že ji nic nezajímá víc než vodní plocha před ní. „Blacku,“ promluvil Rosier a Sirius ukázal na místo vedle Christiny. „Rosiere… dovolíš?“ „Pokud sis nevšiml, my tady spolu mluvíme.“ Toho si tedy nevšimla ani Christina. Široce se na Rosiera usmála. „My se potkáme zítra na formulích, Evane.“ I když nenadšeně, pochopil a vstal. Sirius se kolem něho samozřejmě protáhl. „Tak zítra,“ usmál se na něho pobaveně. Rosier ho přeslechl a zadíval se na Christinu. „Doufám, že víš, co děláš.“ Bylo to lehké, nenápadné varování, ale ona neměla chuť se jím v tu chvíli zabývat. Potom se Rosier sebral a odešel. „Co chceš?“ zeptala se Christina a znovu se zadívala na hladinu. Sirius se vedle ní posadil. „Jak je ti?“ „Co tím myslíš?“ „Vím, co se stalo.“ Christina si bezděčně sáhla ke krku, ale on byl rychlejší. Uchopil ji za zápěstí a ruku jí odtáhl. „Co to děláš?“ Na okamžik se usmívat přestal. „Když jsem s tebou, nechci, abys to dělala.“ Bez hnutí se na sebe dívali. „Dobře?“ Christina ani nevěděla proč… ale nakonec ruku stáhla. „Dobře. Regulus ti o tom řekl?“ „Nepoužil bych slovo řekl, spíš… obvinil.“ „Obvinil z čeho?“ „Že jsem ti popletl hlavu pomluvami.“ Sirius pokrčil rameny. „Všechno zlo světa padá na mě.“ „Ještě nedávno padalo na mě,“ připomněla mu jeho neustálá obviňování. „Nechci říkat, že jsem ti to říkal, ale…“ „Já vím,“ přerušila ho. Chvíli mlčeli, potom promluvil Sirius, a to nečekaně jemně: „Rozhodla ses správně. Ale proto to není o nic snazší, co?“ „Ne, to tedy není,“ zašeptala a vzpomněla si, jak proti sobě stáli tehdy v chodbě a ona Siriusovi řekla, že Regulus je dobrý člověk, zatímco on je slaboch. „Bude to dobré. Možná ne hned, ale každý den to bude lepší a lepší…“ Na okamžik se zadíval k jezeru, potom se otočil na Christinu. Už zase se usmíval. „A jednou ráno se probudíš a bude to pryč. Jako by se to nikdy nestalo.“ Christina se na něho nedokázala podívat... a tak se ohlédla. Černovláska čekala tam, kde ji Sirius nechal, a vypadala nerozhodně a nespokojeně současně. „Santosová na tebe čeká.“ Sirius pobaveně povytáhl obočí. „Tak se jmenuje? Vida, ještě jsem neměl čas se jí zeptat.“ „Jsi neskutečný. Doufám, že se na nás nedívá ta obří oliheň, musela bych se propadnout hanbou, že s tebou mluvím.“ Sirius se usmál, potom zvážněl. Christina dál pozorovala hladinu, ale najednou ucítila, jak jí položil ruku na koleno. Měl nečekaně hebkou dlaň. „Kdybys chtěla… budu poblíž. Však víš, buď šikanovat Snapea, nebo lámat Floresovou.“ „Santosovou,“ opravila ho Christina, a potom se zaškaredila. „To není směšné.“ Sirius se zvedl. „Mám tě radši, když na mě posíláš kletby.“ „Nejsme přátelé,“ připomněla mu. „Samozřejmě že ne.“ Ohlédl se po černovlásce. Stála se založenýma rukama a rozhořčeně si je prohlížela. „Jdi, nebo pošle kletbu ona na nás. Nerada bych ji musela odvést na ošetřovnu,“ donutila se Christina k neveselému úsměvu. „Vida, jak ti to sluší, když se usmíváš, hotový Krátura.“ Když Sirius odešel, Christina se otočila zpátky k jezeru. Ne, nebylo to snadné, ale ona si umínila, že se ráno probudí… a bude to pryč. I kdyby si sundala šperk, už to bolet nebude. Jako by se to nikdy nestalo.