Pavla pamatovala na slova Hope a o půl sedmé ranní, asi pět a půl hodiny poté, co žena odešla odpočívat, jí šla probudit. V nedaleké kuchyňce připravila bylinkový čaj a na talíř vybalila pár sušenek. To vše i s podnosem přinesla do pokoje, kde ležela Hope a položila na malý stolek u její postele. Rebecca neustále spala a Pavla byla spokojená. Pavla si k Hope přidřepla a oslovila ji jménem. To však nepomohlo. Položila jí proto dlaň na rameno a opět ji oslovila. Hope probudil dotek a pak zaslechla své jméno. Podívala se, co se děje a všimla si Pavly. „Něco nového?“ zeptala se. „Čas snídaně,“ usmála se a ukázala na tác. „Jaký byl spánek? Ally měla klidnou noc.“ Hope se na Pavlu usmála a posadila se. „Díky za probuzení. Já, usnula jsem snad v momentě, kdy jsem si lehla. Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se. „A co Becka?“ „Pět a půl hodinky,“ pousmála se Pavla. „Rebecca stále spí.“ „To je dobře. Taky by sis měla jít lehnout a odpočinout si. Já se jen umeju, upravím a půjdu k Ally. Běž si lehnout,“ vyzvala Pavlu. „Určitě půjdu, ale ještě nejsem unavená,“ pokývala hlavou. „Nás naháníš do postele a sama odpočívat nebudeš?“ řekla Hope přísně, ale pak se usmála. „Neboj, nutit tě nebudu. Ale… asi bys měla vědět, že moje zaměstnání je také léčit, kouzelnicky. Takže vím, že člověk odpočívat musí. Pozor na mě,“ smála se a zvedla se z postele. Zamířila do koupelny. „Spala jsem skoro celý den,“ nastínila svou situaci Pavla, než Hope odešla a pak čekala, až se vrátí. Hope byla za chvíli zpět a oblékla si hábit. Pak provedla opět zastírací kouzlo. Nevadilo jí, že to Pavla vidí. Věděla toho o kouzelnickém světě hodně a stejně byla u chladících kouzel, takže ji už kouzlit viděla. Stejně tak, když prováděla diagnostická kouzla. Hope pobaveně sledovala Pavliv údiv, když se před jejíma očima hábit změnil v ty mudlovské bílé hadry. Pak věnovala pohled tácu s čajem a sušenkami. Naschvál protáhla obličej a pronesla: „Čaj? To dobrý pití došlo? Ach jo.“ Rozesmála se. „Dělám si legraci, čaj je výborná volba. A kombinace máty s mateřídouškou vypadá zajímavě,“ řekla a upila. „To si dám líbit, díky,“ řekla Pavle a pak mířila ke dveřím. „Jdu obnovit ta kouzla, půjdeš se mnou?“ „Ano, půjdu. Vstala a následovala Hope. Na chodbě ji ale oslovila. „Co znamená to tetování na Allyně levém předloktí?“ „Vysvětlím ti to, až obnovím ta kouzla. Nechci… nemohu o tom mluvit před Ally. Nechci ji rozrušit a ta kouzla nepočkají. Nezlob se. Pak můžeme zajít do jiné místnosti a řeknu ti to,“ odpověděla smutně Hope a vešla k Ally do pokoje. Pavla přikývla a vyčkávala u dveří. Hope došla k Ally a pozdravila jí. „Dobré ráno, Ally. Doufám, že se moc netrápíš. Už jsem zase u tebe. Prý jsi měla klidný zbytek noci. To je dobře,“ dopověděla a pak se pustila do práce. Nejprve zahájila svoji obvyklou sérii diagnostických kouzel. Věděla sice, že Pavla hledala vše na přístrojích a věřila jí, i když sama nechápala, jak si na ni mohla tak rychle zvyknout a tak moc si ji připustit k sobě. Jenže chtěla mít jistotu i v tom, že nenajde něco, co by třeba přístroje nemohly najít. Něco související s magií. Pak zkontrolovala teplotu a posílila chladící kouzlo. Zkusila na Ally volat nitrozpytem, ale neozývala se. Sice to předpokládala, ale chtěla to zkusit. Když skončila, otočila se k Pavle. „Půjdeme si vypít ten čaj? Dáš si taky?“ „Čaj si dám ráda,“ přikývla a zeptala se. „Věříš, že tě slyší?“ „Vím to. V noci, když se jí zastavilo srdce, jsme spolu mluvily. Bylo to příjemné, i když se náš hovor musel stáčet k nejdůležitějším věcem, protože jsme nevěděly, kdy nám to přestane být dopřáno. Těším se, strašně moc se těším, až bude zase Tajemná dívka v pořádku a budeme se spolu moci bavit klidně i hodiny,“ dořekla a pohladila dívku po čele. Pavla se usmála. „Snad jsem jí v tom případě moc nenudila, když jsem jí povídala.“ Mávla rukou na chodbu a naznačila, že můžou jít. „Ally určitě byla ráda, že tě může poslouchat a nenudila se.“ Vyšla ze dveří. „Hm, můžeš mi, prosím osvětlit to…“ Ukázala na vlastní levé předloktí. „Jistě. Dáme si při tom ten čaj? Ráda bych se posadila, když budeme mluvit o tak vážných věcech. Souvisí to s Voldemortem.“ Pavla přikývla a mlčky se vrátila do pokoje v doprovodu Hope. Vytáhla si další hrnek z police a nalila si také čaj. Hrníček pro Hope jí plný podala. „Voldemort je otec Ally, pokud jsem správně pochopila Rebeccu,“ raději se ujišťovala. Přece jen ho znala pod jménem Raddle. „Jak se to vezme. On… je její biologický otec. To je ale vše. Když se narodila, žila s matkou a jejím partnerem, on jí přijal za vlastní, on byl jejím otcem.“ „Ano, vím. James, bratr Becky,“ přikývla Pavla. „Ano,“ přitakala Hope a pokračovala v řeči. „Pak oba zemřeli a Ally vychovával bratr Samuela.“ „Severus Snape,“ řekla Pavla nadšeně. Doufala, že se s ním konečně setká. Hope přikývla. „Ally ho sice slovem otec neoslovuje, ale jako by jím byl. On ji bere jako svoji, velmi mu na ní záleží. Stejně jako Ally před Voldemortem několikrát řekla, že jejím otcem je Severus. Voldemort dokonce netušil, že má dceru.“ Pavla se usmívala. „Bratr Becky byl skvělým tátou, co jsem slyšela z vyprávění. Znám tyhle propletené vztahy, spíše jsem se chtěla ujistit. Stále si nespojuju automaticky, že Voldemort je Raddle. A jak to souvisí s tou…“ zatvářila se omluvně. „Vypadlo mi slovíčko,“ usmála se. „Omluvám se, nechci tě mást. Já… teprve si zvykám na to oslovovat ho Voldemort. Používala jsem jiné, ale to už nechci. Toto… tetování… jak jsi ho nazvala,“ ukázala svoje Znamení, „je prací Voldemorta. Je to jeho znamení. Nazývá se Znamení Zla, neboť Voldemort je svými následovníky nazýván Pán Zla. Není to jen kresba, jak v případě vašeho tetování. Je to obraz ožívající magicky. Když ho Voldemort dělá, proudí skrz ně magie. Poté může díky té magii za pomocí Znamení Zla jeho nositele přivolat. Je to asi těžké pochopit. Pro Smrtijeda, který ho dostane, je to vyznamenání, pocta. Voldemort ho dává jen těm nejvěrnějším služebníkům. Ally ho však má z jiného důvodu. Jak trest. Vzepřela se mu a on ji tím potrestal. Věděl, že se toho děsí. Je za tím noho věcí, proč to udělal a já nevím, jak to vysvětlit… Sakra!“ Zaklela, protože její Znamení právě vzplálo. „No, super. Tak můžeš vidět, jak to vypadá, když někoho volá. Ještě je to normálně doprovázeno velkou bolestí.“ Pavla se zatvářila lehce překvapeně. „Ano, to je přesně důvod, proč se na tohle ptám,“ zadívala se na Hope. „Zpozorovala jsem to u Ally ve chvíli, kdy se jí zrychlil tep, když byla stále v podchlazení - myslela jsem, že je to pouhá náhoda, ale pak se zvýraznění kresby vždy měnilo v souvislosti s tepovou frekvencí. Dělala jsem záznamy do dekurzu,“ zamyslela se. „Jen barva nebyla taková jako u tebe, ale do červena.“ „Do červena? To není možné, nikdy se nebarví při volání do červena. Promiň, uvažuju nahlas. Není to, že bych nevěřila tvým slovům. Jen nechápu, jak je možné, že se chová jinak. Díky, žes mi o tom řekla. Předpokládám, že to bude důležité, jen zjistit, co to znamená.“ Pavla pokývala hlavou. „To pravděpodobně bude problém pramenící z vaší magie,“ usmála se. „To jsi odhadla správě, tohle je věcí magie, Voldemortovy magie. Jen nechápu, proč působí jinak. Ale potvrzuje to, co jsem vydedukovala a co mi potvrdila i Ally. Čím blíž je k ní jeho magie, tím hůř.“ Pavla sklonila hlavu a přemýšlela. Musí si to více srovnat. Každopádně se o Ally zajímala víc a víc. Už jen proto, co všechno ta dívka znamenala pro Rebeccu. „Řeknu ti, že i když mudlové neumí kouzlit, stejně by se mohli měřit s takovými jako Raddle. Jeden až žasne, co si občas lidé nenavymýšlejí za poťouchlosti, kterými druhé trápí,“ pousmála se na Pavla. „Nikdo se nemůže měřit s Voldemortem a to je právě ten problém,“ řekla smutně Hope. Pavlu tohle rozesmálo. „Dějiny hovoří trochu o něčem jiném, ale to teď není podstatné. Spíše jsem myslela Raddla jako osobu samu za sebe - jako mže, co nezvládl roli otce,“ pousmála se. „V tam konkurenci bohužel mít bude,“ odložila hrnek a usmála se na Hope. „Voldemort nemůže být otcem. On nemá city. Neumí milovat. Nejspíše nemá vůbec srdce. Je to zvrácená bestie.“ „Třeba ho to nikdo nenaučil,“ nadhodila Pavla. „Máš ale pravdu, že na roli otce mít nemusí, i když jím biologicky je. Před Ally bych to ale neříkala.“ „Stejně tak, prosím, před ní nemluv o Znamení. Nesla velmi těžce, že jí ho dal a mohla by na zmínku o něm reagovat velmi špatně. A když už jsme u jejího stavu… chtěla jsem počkat na Becku, ale třeba to spolu zvládneme vyřešit my dvě. Znepokojuje mě, že Ally už dlouho nepřijímala potravu. Včera jistě nic nejedla, naposledy předevčírem večer a to nic moc. Já… normálně bych jí dala vyživující lektvar, ale teď je vůči lektvarům imunní. Třeba máte něco podobného. Jde o to, že v tom lektvaru jsou zahrnuty látky potřebné pro výživu těla. Dává se kouzelníkům, kteří se nemohou sami najíst. Buď to vypijou, nebo je jim kouzlem vpraven do těla. Nemáte něco podobného pro pacienty, kteří jsou například dlouhodobě v komatu? Něco, co by jí dodalo sílu, kterou potřebuje, aby mohla bojovat proti magii, která ji chce zabít?“ Pavla se usmála. „Ally může být ráda, že má tak pozornou kamarádku. Pamatuješ na naše první včerejší setkání?“ „Jak bych mohla zapomenout, že jsem se chovala jako idiot,“ špitla tiše a sklonila hlavu. „Vůbec ne,“ zasmála se Pavla. „Když si vzpomeneš, jak jsem měnila tu nádobu u přístroje, který spustí mírný hluk? To je přesně ono, na co se ptáš. Obsahuje vše, co tělo potřebuje,“ vysvětlila. „Tak to jsem ráda,“ usmála se. „Potřebuje to a já jí to nechtěla dopřát,“ řekla smutně. „Nedivím se,“ povzbudivě se na ní usmála. „Je mi jasné, že jsem pro tebe byla v tu chvíli cizí osoba, která se potlouká u někoho, na kom ti velice záleží. Možná by ale bylo lepší se umět sebeovládat. Kdysi jsem to také neuměla - chce to trpělivost,“ usmála se. „Víš… on nebyl problém v tom, že jsi byla cizí žena u někoho, na kom mi záleží, ale… v tom, že jsi byla mudla a místo mělo být chráněno před mudly. A hlavní problém byl v tom, že jsem se naučila mudly nenávidět a mojí vlastní nenávist přiživoval Voldemort, aby jí mohutně znásobil. Cvičil mě v nenávisti k mudlům. Já sama nechápu, jak je možné, že s tebou normálně mluvím, ale jsem moc ráda, že to jde. Jsi… skvělá,“ řekla rozpačitě. „Možná se díky tobě tomu sebeovládání v přítomnosti mudlů naučím,“ usmála se. „A teď na oplátku něco vytknu tobě. Vidím, jak se ti klížej oči a pozoruju na tobě známky únavy. Takže se teď seber a běž se prospat. A já půjdu k Ally!“ řekla. „Určitě si půjdu lehnout,“ usmívala se Pavla spokojeně. „Nenávist a předsudky vůči specifické skupině lidí znám. Prošla jsem si tím a jedno ti povím. Předsudků se zbavíš hlavně tím, že se nebudeš stranit těch, kterými pohrdáš a budeš-li chtít. Co mudla zkazil, čaroděj nenapraví,“ nadneseně zažertovala a vydala se ke dveřím. „Možná, někdy později. Teď nejsem připravená chtít. Ty jsi výjimka. Je to teprve pár dní, co jsem odešla od Voldemorta. Předtím jsem,“ odmlčela se, neboť pro ni bylo těžké to vyslovit. „Byla jsem téměř jako on. Něco se ve mně změnilo i ohledně vnímání mudlů v závislosti na tom, že jsem se dozvěděla o jedné věci, ale… ta změna je minimální. Možná někdy budu zase schopná s mudly mluvit a žít vedle nich. Nyní si to však představit nedokážu. Stejně jako to, že bych se o to chtěla pokusit,“ přiznala. „Nevadí,“ usmála se Pavla. „Do takových věcí je potřeba dorůst.“ Hope jí úsměv opětovala. „Přeji pěkné sny.“ „Díky,“ poděkovala a zmizela. Hope šla opět k Ally. Sedla si zase k ní na zem, aby ji měla blízko. Hladila ji po vlasech a chvílemi jí broukala různé melodie, chvílemi vykládala kouzelnické příběhy. Mluvila i o věcech, které věděla od Alexe, že spolu zažili, o věcech, o kterých si psávaly spolu, krom věcí ohledně lektvarů. Chtěla jí motivovat do boje o život a také, aby si uvědomila, že není sama.