MYSLÁNKA 1. – MŮJ TÁTA BYL AROGANTNÍ IDIOT Přerušila svoje vzpomínky. Uslyšela za dveřmi nějaký šramot. „Můžu dál?“ zeptal se Harry. „Jistě, pojď. Mám abstinenční příznaky. Jsem tak na dně, že mluvím sama se sebou, jenom abych mluvila,“ usmála se na něj. Hrozně ji potěšilo, že konečně najde její užvaněnost využití. Celkem samozřejmě vlezl za ní do postele. Trochu se k ní přitulil a objal ji. „Myslel jsem, že nemůžeš spát,“ pohladil je po rameni a ona si pomyslela, že musí mít Ginny opravdu rád, když se na ni tak lepí a nic to s ním nedělá. V době, kdy ji Severus učil nitrozpyt a nitrobranu, se nejčastěji dívala do hlavy Harrymu, protože to bylo opravdu směšně jednoduché. Věděla, jak moc hezká mu připadá. Stále se podivovala proč. Kdyby jí nepřipadalo trapné mít v těchto těžkých dnech malicherná přání, chtěla by být blondýnou s mnohem delšíma nohama a mít modré oči. Sice paže, které ji objímaly, nepatřily Oliverovi, přesto se trochu uklidnila a usnula. Její podvědomí ale chtělo pokračovat ve vzpomínání. Stála naproti Snapeovi a tvářila se tak vzdorovitě, jak jen dokázala. „Takže je to můj otec.“ „Pokud nezvládáš správně intonovat u otázky, nečekej odpověď,“ sarkasticky poznamenal, oči sklopil zpátky k úkolům čtvrtého ročníku a zuřivě škrtal. „Dívej se na mě, když s tebou mluvím,“ zařvala na něj. „Doufal jsem, že při tvé inteligenci se ti puberta vyhne.“ Tak tuhle ironii už nehodlala trpět. „Já chci vědět, co se stalo. Proč mu o mně neřekla? Co se tehdy stalo? Jak to, že spolu nehodili? On mámu nechtěl? Mluv se mnou, slyšíš?“ nekontrolovatelně ječela. Obvykle si zachovávala Snapeovský klid, ale najednou jí docházelo, po kom je občas tak výbušná. Severus se ani nehnul a pokračoval v opravování. Nemohla se už udržet. Vytáhla hůlku a namířila na něj. „Skloň ji, mám svou knihovnu rád,“ podívala se vedle jeho židle, možná nemířila přímo na něj. Pak jí teprve došlo, že knihovnu má za zády. Jak si dovoluje vyhrožovat? Kde k tomu vzal právo? Než stihla poprvé v životě mimo trénink vyslat proti svému strýci kouzlo, ucítila, jak po její vahou a silou kouzla praskají police knihovny. V mžiku u ní Severus stál a mumlal kouzla, která hojila její modřiny a odřeniny. Vlastně se do kouzla asi dostatečně neopřel, jinak by jí tělo bolelo určitě víc. Zdálo se jí, že hůlku vytáhl teprve, když u ní přiklekl, ale přísahat by nemohla. „Zlost dodá odvahu, ale pokud nejsi pevně rozhodnutá někomu ublížit nebo ho zabít,“ potichu se ušklíbl, protože věděl, že něco takového mu jeho neteř nikdy neudělá, “nezkoušej to!“ Chytil ji za ruku, ale Lizzie se mu rychle vysmekla. Přesto ho, na jeho téměř nezaznamenatelné vyzvání rukou, následovala. Pomalu šli k ředitelně a ona několikrát zalitovala, že se o Severuse přece jen neopřela. Vstoupili dál, ale profesor Brumbál uvnitř nebyl. Snape si stoupl nádobě naplněné vodou. „Tohle je myslánka. Dám do ní všechny vzpomínky, moje i Sereniny. Snad ti jako vysvětlení postačí,“ vysvětloval a přitom vytahoval z hlavy stříbřité provázky a opatrně je pokládal na mělkou hladinu. Elizabeth zcela instinktivně ponořila hlavu do vody a pro jistotu se soustředila, aby se jí voda nedostala do nosu. Dívala se na malého chlapce s tmavýma očima a delšími tmavými vlasy. Vedle něj seděla krásná dívenka. Přestože byla mnohem půvabnější než chlapec vedle ní, měli něco společného, něco, co jasně prozrazovalo, že jsou sourozenci dokonce dvojčata. „Neboj se, oni se přestanou hádat. Nemůžou se přece hádat pořád. Můžeme jít za Lily. Její máma peče vánoční cukroví. Jim,“ kývla směrem k hádajícím se rodičům, „to rozhodně vadit nebude.“ Seděli ve velké síni. Moudrý klobouk právě poslal Severuse do Zmijozelu a jeho o několik minut mladší sestra líbezně přistupovala ke klobouku. Elizabeth ji následovala a slyšela její tichou prosbu: Zmijozel, Zmijozel, za bratrem, prosím. „Určitě?“ zeptal se Moudrý klobouk. Nenápadně přikývla, evidentně překvapená, že klobouk respektuje její přání. „Nechápu to, vždycky ses s Lily kamarádil. Já přiznávám, že Potter a Black jsou arogantní a občas i zlí, ale Remus je docela fajn,... Nevím,“ ale větu nestačila dokončit, vyrušil jí příchod Siriuse, Harryho otce a Lupina. „Teď ne,“ zašeptal Sirius do Jamesova ucha a omluvně se usmál tak známým způsobem směrem k Sereně. Elizabeth to slyšela jenom proto, že šla k otci blíž, jelikož na matku se prozatím docela vynadívala. Vypadala opravdu stejně jako matka, ale jí se zdála o tolik krásnější. Serena se trochu začervenala, strčila do bratra, aby se vydal chodbou k Velké síni a ona odešla druhým směrem. „Utíkáš, Srabusi?“ ozval se Jamesův hlas. Severus se zastavil a otočil. Věnoval jeden pohled sestřiným zádům a nepochyboval, že by se jí nelíbilo, že nepokračuje směrem pryč od těch dvou. „Dejte mi pokoj,“ zavrčel, ale pod hábitem křečovitě svíral hůlku, protože byl přesvědčen, že James dělá to samé. „Neleze mi do hlavy, jak někdo jako ty může mít tak krásnou a chytrou ségru? Co myslíš, Siriusi?“ pokývl směrem k příteli, kterému se v očích odrážel ještě hlubší obdiv než Jamesovi. Tahle narážka se Severusovi vůbec nelíbila. Počkal, až se na něj James podívá a odzbrojil ho tak rychle a prudce, že se James těžce zvedal. Už se otáčel směrem k velké síni, když vytáhl Sirius hůlku a téměř do zad poslal na Snapeovi kletbu, která ho donutila udělat ve vzduchu několik kotrmelců. „To seš teda hrdina, posílat kletby do zad. Proti mně si troufneš, Blacku, nebo se mám taky otočit?“ zeptala se Serena, která se tu znenadání zjevila. „Seš holka,“ odpověděl Sirius a zrovna se nehrnul do toho jí ublížit. Serena jen mírně pokývla hlavou vyslala proti němu expelliarmus. Odrazil ji, podruhé ale tak úspěšný nebyl. Serena svírala v ruce jeho hůlku. Vypadal dost překvapeně. Ublížit jí rozhodně nechtěl, ale nechat se takhle ponížit taky ne. Jakoby Serena tušila, co se mu honí hlavou. Dala svoji hůlku do hábitu a namířila proti němu jeho vlastní. „Už s tebou někdy praštilo o zeď kouzlo, které vyslala tvoje vlastní hůlka?“ zeptala se trochu lstivě. „Ne. Jestli se mnou o tu zeď práskneš kouzlem z mojí hůlky, Srab... jemu se omluvím,“ ukázal prstem na Snapea, ale oči ze Sereny nespouštěl. Elizabeth se na něj upřeně zahleděla. Věřil, že to její matka nezvládne. Jeho samolibé jistoty si všimla i Serena. „Everte stativ,“ pronesla naprosto klidně Serena a Sirius letěl přes půl místnosti, dokud se nerozplácl o zeď. V té chvíli už přibíhala profesorka McGonagallová a křičela něco o školním trestu. V další vzpomínce už se Elizabethina matka působila starší a ještě krásněji. Podle atmosféry poznala, že skončily zkoušky OVCE. Serena vycházela z Velké síně s půvabnou zrzkou, ale téměř všichni kluci upírali zrak na Serenu. „Určitě to nebude tak hrozné, Lily,“ uklidňovala Srena svoji kamarádku. „Tobě se to řekne...“ argumentovala kamarádka, „skončila si ještě dřív než Sirius a nervózní obličej si nasadila, až jsi uviděla mě.“ „Sereno, můžeš na chilku?“ zeptal se Sirius a zlehka položil matce ruku na rameno. Serena upřela zrak na Lily, ta němě přikývla. Oba mlčky odcházeli směrem od ostatních. Elizabeth se podívala vedle sebe a uviděla svého dospělého strýce. „Dál to není moje vzpomínka. Nechala mi ji pro tebe tovje matka. Jdi za nimi,“ oznámil jí suše strýc. „Ale...“ chtěla protestovat, když jí přísným pohledem umlčel: „Nechceš snad něco prošvihnout, ne?“ Zrychlila, aby svoje rodiče slyšela. Sirius poslouchal, jak její matka mluví o zkouškách. Strašně moc jí připomínala sebe. Mluvily stejným tónem a velice rychle. Najednou Serena pohlédla na Siriuse a jakoby by jí až teď došlo, že neodpovídá. „Co je?“ zeptala se udiveně. „Snažím se s tebou kamarádit. Normálně mluvíš, ale když budeš mlčet, moc nám to přátelství nepůjde,“ úžasně se zasmála, Elizabeth na chvilku litovala, že nezdědila i její úsměv. Zdála se jí naprosto neodolatelná a Sirius evidentně sdílel její názor. „Nedělej ze sebe hloupou. Nechci být jenom kamarád.“ Opatrně si ji přitáhl a rozhodně se netvářil tak samolibě jako doposud. Nebránila se. Pomalu ji políbil. Elizabeth jenom zadoufala, že by jí matka nesvěřila nějakou detailnější vzpomínku jejich vztahu. „Já nemůžu. Severus...“ zašeptala. „Nevadí mi, že je tvůj bratr. Já to přežiju,“ samolibě se usmál. Tenhle úsměv se jí vůbec nelíbil, a přesto si byla stoprocentně jistá, že ho sama používá několikrát denně. „Tak nevadí, jo?“ řekla snad ještě sarkastičtěji, než to uměl Severus. Pak udělala něco, co Elizabeth nečekala a Sirius snad ještě míň. Sundala si hábit a přetáhla přes hlavu košili. „Nevypadá to, že by ti šlo o nějaký city. Tak co kdybysme se spolu hned teď a tady vyspali a nechali to plavat,“ zněla naprosto vážně, bez sebemenší ironie. Přesto měla Eliz pocit, že ironii jenom maskuje. Když se Elizabeth podívala na výraz svého otce, opravdu uvěřila, že jí matka přenechala vzpomínku na jejich sex. Zaúpěla. To snad ne!!! Náhle se Sirius částečně vzpamatoval. O dva kroky ustoupil. Serena rychle dýchala a on prostě nedokázal odtrhnout oči od její zvedající hrudi. Pak se probral úplně. Podíval se jí do očí. „Ty se mnou nebudeš, dokud ho nebudu mít rád?“ ta otázka zněla jako konstatování, a přestože se snažil skrýt zhnusení při vyslovení „mít rád“, postřehla ho. Otočil se a šel pryč, předtím ale věnoval poslední pohled jejímu polonahému tělu a téměř neslyšně vzdychl. Nasadila si tričko a počkala, dokud se dostatečně nevzdálil. Ukáplo ji několik slziček, které utřela do hábitu, a odešla jiným směrem než Sirius. „Řekneš mi, co se tam stalo?“ ozval se Severus a on i Elizabeth stáli vedle myslánky. „Elizabeth?“ zatřásl s ní. „Je divné, že mlčíš...“ řekl ironicky, ale nedokázal dost dobře zamaskovat zvědavost. „Byl hrozně arogantní. A taky pěknej idiot,“ pronesla trochu zklamaně. „Takže žádná novinka,“ spokojeně se zasmál Severus.