„Na co myslíš?“ zeptal se Harry Elizabeth, když si všiml, že nedýchá tak
pravidelně a musela se probudit.
„Na Siriuse.“
„Zdálo se ti o něm?“ chtěl vědět Harry.
„Tak trochu. O něm a o mámě.“

Harry čekal, věděl, že pokud o tom bude chtít mluvit, bude sama
pokračovat.
„Přemýšlíš někdy, co by kdyby?“
Harry se zatvářil nechápavě. Oba teď leželi na zádech, kousek od sebe a
dívali se do stropu. Harrymu blesklo hlavou: Co by bylo, kdyby jeho
rodiče žili. Nebo alespoň jeden z nich?
„Možná, někdy,“ zalhal, protože na to myslel až příliš často.
Liz potlačila nutkání kouknout se mu do hlavy. Přesto vytušila, že
Harryho myšlenky směřují k jeho rodičům.

„Teď to vyzní hloupě. Ale občas ti trochu závidím, že jsi rodiče
nepoznal.“
Harry se rychle posadil a vyslal k ní zlostný pohled.
„Já jsem samozřejmě ráda, že jsem je oba poznala a že se máma probrala a
alespoň ona je pořád živá. Samozřejmě za to vděčím Siriusovi. Tolikrát
jsem ji u Munga navštívila. Se Severusem, s tátou, s bráškou. Ale nikdy
na nás nereagovala. Sotva tam vešel Sirius, podívala se na něj. Jakmile
promluvil, jako zázrakem se probrala. Ona na něj čekala,“ odmlčela se.
„No, to je všechno dobrý, ne?“ podivil se Harry.
Musela se ušklíbnout. „Jo... Kdyby nebyla tak paličatá a hrdá a řekla mu,
že jsem se narodila. A kdyby se on nechoval většinu života jako arogantní
idiot, mohli spolu strávit léta a ne rok a půl.“
„Líčíš Siriuse jako největšího mizeru. Nemyslím, že...“
„To ne. Mámu taky všechny ty Snapeovský geny zrovna nectí. Chci jen říct,
že máš iluze. O tom, jak dokonalí tvoji rodiče byli. Žádná negativa.“
„Sirius Snapea zas tak nešikanoval. Podle toho, co jsem tenkrát viděl v
myslánce, si ho vychutnával hlavně táta. Takže nějaký negativa bych na
něm rozhodně našel,“ povzdechl Harry, protože tušil, kam Eliz tím
“arogantním idiotem“ míří.
„Jo, na to bych málem zapomněla.“

„Azkaban ho změnil. Za ty dva roky si přál jenom trávit čas s tebou,
Serenou a se mnou. Ten nafoukanec, co chtěl zažívat akci a dobrodružství,
zůstal v Azkabanu.“
„Jo. Proto se vězení říká nápravný zařízení,“ napadlo ji a oba se jejímu
vtipu hlasitě zasmáli. Občas potřebovali vypnout a zasmát se něčemu
hloupému a v případě Elizabeth šlo často o dost morbidní průpovídky.


Ráno se probudila první. Vyšla z pokoje a po dlouhé poradě o důkladném
plánu vniknutí na ministerstvo vyšla na dvorek. Vzpomínala, jak tu hrála
famfrpál. Zamyšleně se rozhlížela kolem sebe, jestli někde neuvidí koště.
Nechtělo se jí prosit Hermionu, aby jí je našla v korálkové kabelce.

Najednou na něčem uklouzla a upadla. Narazila si zadek a ve tváři se jí
objevila bolestná grimasa. HOLKA, CO SE ROZPLÁCNE NA ROVNÝM CHODNÍKU A
CHTĚLA BY PORAZIT JEDNOHO Z NEJMOCNĚJŠÍCH KOUZELNÍKŮ, ZNECHUCENĚ SE
UCHECHTLA. Podívala se na zem vedle boty a uviděla malou perlu. Okamžitě
si vzpomněla, jak je během svatby jejích rodičů společně s Ginny hledaly.
Perlový náhrdelník Sereně odkázala její babička a ona si jeho přetržení
hrozně vyčítala. Posadila se a rozhodla se, že se trochu prošťourá ve
vlastní hlavě.


Seděla v křesle a dívala se matku. Hrozně jí to slušelo. Kdyby ji potkala
na ulici, určitě by jí netypovala víc jak třicet. Před pár dny se mezi
řečí zmínila, že vždycky snila o velké svatbě.
„Moje roky mimo a Siriusova léta v Azkabanu ovšem omezily řady našich
přátel. Vlastně bychom neměli koho pozvat,“ jakoby Eliz slyšela Severuse,
ach ten sarkasmus.
Teď před ní matka stála v jednoduchých, ale krásných bílých šatech. Závoj
razantně odmítla, ale nakonec si nechala kouzlem připevnit sněhové vločky
do vlasů, což působilo romanticky. Elizabeth zauvažovala, jestli se ty
nerozpustí, přece jen v srpnu se obyčejné vločky často nevidí.
„Vlastně nechápu, proč si ho beru?“
„Snad proto, že ho miluješ. A vzhledem k tomu, že spolu máte už čtrnáct
let dítě, je opravdu nejvyšší čas,“ aby nezněla moc Snapeovsky, snažila
se Liz o rádoby veselý tón.
„Navíc, já ti Siriuse schvaluju. Vyzkoušela jsem si ho. Když mě žádal o
tvou ruku, poslala jsem ho za strejdou.. Pokud se překonal ho požádat a
Severus neochotně souhlasil, myslím, že si tě vážně zaslouží.“
„Oba jsem je přes hodinu dávala dohromady. Nešlo o přátelskou debatu,“
namítla Serena a v duchu si vyčítala, že oba nedonutila v domě hůlky
odložit. Ty jejich věčné potyčky jí už nejenom ubližovaly, ale příšerně
jí lezly krkem.
Pootevřely se dveře a za nimi stál nervózní ženich.
„Nechoď dovnitř, Siriusi!“ rychle ho Eliz okřikla a spěchala ven. Nerada
ho oslovovala, protože “tati“ prostě říkala celý život Johnovi a při
každém “Siriusi“ vždycky zklamaně sklopil oči. Sereně říkala mámo už
odmalička. Moc si nepamatovala, jak to snášela Kate, ale rozhodně volala
na Kate “mámo“ . Na pár chvil s ní si občas vzpomněla. Hlavně na dobu,
kdy Kate čekala Nigela. Vždycky se dívala, jak bratříček kope a
strachovala se, aby se v břiše neudusil.
Vyšla na chodbu a prohlížela si posledního Blacka ve svatebním hábitu.
„Sluší ti to,“ upřímně konstatovala, když si Siriuse pozorně změřila
pohledem.
„Mámě určitě víc,“ řekl a snažil se alespoň nahlédnout do pokoje.
„Nech toho. Nosí to smůlu.“
„Snad jsme si ji vybrali na léta dopředu,“ snažil se svou dceru uklidnit.
Zahřál ho úsměv, kterým mu jeho rýpnutí do žeber oplatila – jeho úsměv.
„Půjdu přikázat Kráturovi, aby se choval dneska mile,“ oznámil, když
viděl, jak Elizabeth vytáhla hůlku a varovně mu hrozila.
Chtěla se vrátit za mámou, ale zaslechla Severusův hlas. Sešla dolů.
Mluvil s Arturem.
„Netvrdil jsi náhodou, že tuhle svatbu bojkotuješ?“ nasupeně na něj
promluvila.
„Kdybych ji bojkotoval, nedal bych Blackovi svolení, aby se tvé matky
zeptal, jestli si ho vezme, ne?“ chladně odvětil.
„Nejsi tak krutý, aby ses tu objevil a pak zmizel. To bys mámě přece
neudělal,“ moc jistá si tím ale nebyla.
„Ne, přišel jsem s důležitou informací, nepočkalo by to,“ odpověděl a po
krátkém zamyšlení natáhl k Elizabeth ruku, „mohla bys jí to dát? Patřilo
to naší matce. Dlouho jsem ho nemohl najít. Až včera.“
Eliz otevřela krabičku. Ačkoli považovala perlové náhrdelníky za
anachronismus, tenhle by učaroval snad každého, vlastně každou.
„Nechceš jí ho dát sám?“ no, co.. Zkusila to.
Mlčel.
„Prosím, strejdo...“ zaškemrala a udělala na něho kokršpanělí oči.
„Je nahoře?“
Nevěřila svým uším.
„Druhé dveře vlevo,“ nasměrovala ho a opatrně následovala tu černou
skvrnu, co se jí tak rychle mihla kolem obličeje.
Z druhé strany chodby přicházel Sirius. Když Severuse uviděl, zrychlil.
Severus ale hbitě zapadl do Serenina pokoje.
„Nezkazí to. Ustup z cesty. Já ho vyhodím,“ zavrčel.
„Ale no tak, proč by to po tom všem proboha dělal?“ věděla, že kdyby
dodala “tati“, stoprocentně by ho to obměkčilo. Takhle musela pokračovat:
„Má ho ráda. A on ji taky. On NÁS taky. Prosím.“ Kokršpanělí oči podruhé.
Sirius odolával ještě kratší chvíli než Severus.
„Fajn. Ale počkám tady,“ nechtěl svoji dceři ukázat, jak snadno s ním umí
manipulovat.
Elizabeth nepatrně zvedla koutky.
„Moc ti to sluší. Doufám, že nejsi hezčí než nevěsta,“ ozval se Oliverův
hlas. O kousek odstoupila ode dveří, aby ho mohla obejmout. Už se
chystala dát mu pusu, když Sirius zasyčel.
„Opatrně, chlapečku!“ zpražil Olivera pohledem.
„Alespoň v něčem máš se Severusem stejný názor,“ popíchla ho.
„Tím myslíš sex po svatbě?“ přidal polínko do ohně Oliver.
„Pokud vím, Woode, pozvánku jsi nedostal!“ vyštěkl naštvaně Sirius.
„A pokud já vím, posílat po sově pozvánky, že se žení nejhledanější
kouzelník pomlčka sériový vrah v Anglii, není moc moudré,“ právě se jí
podařilo vytvořit z ohně hotový požár. Ona i Oliver se z plna hrdla smáli.
„Můžeš dostat na zadek. Když jsi byla dítě, neměl jsem možnost tě
seřezat, klidně si to vynahradím,“ pronesl s naprosto vážnou tváří.
Elizabeth uznala, že rozčilovat ho ještě víc a ke všemu v jeho svatební
den by mohlo skončit špatně.
„Olivere, Harry, Ron a další Weasleyovi něco dole chystají, šel bys jim,
prosím, pomoct?“ požádala ho.
Líbnul ji na tvář, zkontroloval Siriusův pohled (přísahal by, že sahal
pro hůlku) a odešel.
Eliz potřebovala uklidnit situaci, protože Sirius doslova supěl. Zavěsila
se mu kolem krku.
„Neboj se. Tenhle,“ pokynula hlavou směrem k odcházejícímu vysokému
klukovi, „mě má taky rád.“
„Právě. To mě dost zneklidňuje.“


Serena a Severus vyšli z pokoje. Sirius se napřímil. Když ale uviděl
Serenu v těch nádherných šatech a s úsměvem od ucha k uchu, trochu ta
jeho křeč povolila.
„Myslím, že bys měl někde čekat, než ti svou sestru přivedu a oficiálně
ti ji předám.“
Jako první zareagovala Serena:
„Má pravdu. Jděte dolů. Za chvíli začneme.“
Sirius a Eliz naprosto opaření zamířili ke schodům. Dole u dveří do
dvorku (ke kterému by se hodilo spíš označení zahrada, na jehož druhém
konci uprostřed stál krásný bílý svatební altánek) čekal Harry. Sirius
vyšel směrem k altánku. Když se zastavil, hlavou pokynul Elizabeth a
Harrymu. Šli společně, jako jejich děti. Harry málem nevěřil, když mu to
Serena oznamovala.
„Hezká kytka,“ vrátil Harry svou poklonou Eliz do reality.
Ona jen přikývla. Došli k Siriusovi a otočili se směrem ke dveřím. Tam
stála Serena se Severusem. Slabší povahy vytahovaly kapesníčky. I Liz
neměla daleko k slzám, Když se ozvala rocková písnička naprosto nevhodná
pro tuhle příležitost. Sirius vyprskl smíchy a Serena na něj šibalsky
zamrkala. Severus jí něco zašeptal do ucha. Naprosto mimo rytmus vyšli
uličkou.
Když Severus (netvářil se nadšeně, ale tohle všechno se dá označit v jeho
případě za oběť) předal nevěstu ženichovi, sedl si vedle Elizabeth.
„Máš hezký hábit, společenský,“ zašeptala mu a sama se divila, že jí
došlo až teď, že přišel oblečený jako svatebčan.


Po obřadu šli všichni blahopřát novomanželům. Jako naschvál šel za
Elizabeth její táta. Ale odhodlání ji nepřešlo.
„Gratuluju, mami... Moc vám to spolu sluší. Všechno podle tvých
představ?“ usmála se a mrkla na Severuse.
„Ano,“ řekla Serena dojatě, ale neplakala. Elizabeth si při toulce touto
vzpomínkou uvědomila, že matku viděla plakat jen jednou, když Sirius
zemřel. Tehdy na svatbě nikdo z nich netušil, že ta chvíle přijde ani ne
za rok.
Serena si dceru přitáhla blíž a podívala se na Olivera:
„Ten náhrdelník bychom ode dneška mohly považovat za svatební, co říkáš?“
pronesla s humorem, ale přece jen nepatrně vážně.
Elizabeth se usmála. Tohle je ještě hodně daleko, pomyslela si.
Přistoupila k otci.
„Blahopřeju, tati,“ řekla naprosto samozřejmě, bez obtíží, které
předpokládala, že přijdou, když si plánovala, že ho tak někdy během
dneška osloví.
Zmáčkl ji v náručí.
„Děkuju, nemusela jsi...“
„Čekala jsem, až si ji konečně vezmeš. Viděla jsem tu vzpomínku, kde jste
mluvili o svatbě a nemohla jsem ti tak říct, dokud sis ji opravdu a
hlavně rád nevzal,“ znělo to lacině a strašně dojemně, mnohem hůř než to
plánovala říct, ale ucítila na tváři drobnou slzu Siriusova dojetí a
nacvičená fráze se jí vytratila z hlavy.
Po povinných tancích vyzvala Johna.
„Nezlobíš se?“ potichu mu zašeptala do ucha.
Usmál se: „Ne, proč? Vždyť je to velká výhoda mít několik rodičů.“
„A všechny skvělé,“ přerušila ho.
„Někdo nemá žádné. To tě šlechtí, že nás máš ráda.“
Svatby jsou opravdu děsnej doják, blesklo jí hlavou. Podívala se směrem
ke strýci. Zrovna dotančil s Tonksovou, zdvořile se omluvil a odcházel.
Liz si všimla, jak ode dveří vyhledal její rodiče a nadějně se na ně
usmál.
Ti dva jsou horké hlavy. Často se pohádali jen za těch pár týdnů, co s
nimi na Grimmauldově náměstí bydlela (John se kvůli její, své a hlavně
Nigelové bezpečnosti rozhodl se tam dočasně přestěhovat). Ale milují se.
Snad to bude stačit, zadoufala a šla tančit s Oliverem.



Probrala se ze své další vzpomínky. Žádné hezké chvíle v poslední době
neprožívala a rozhodla se vracet se k příjemným vzpomínkám alespoň v
mysli. Stiskla perličku v dlani a odešla hledat do domu něco, na co by ji
navlékla, aby si ji mohla pověsit na krk.