Elizabeth klečela u zraněného Rona a snažila se Hermioně asistovat. Harry se spíš vyptával, než že by se aktivně podílel na ošetřování Rona. Eliz se nesmírně ulevilo, jakmile vstoupila do stanu. Když uložili Rona a řekli si pár vět o událostech na ministerstvu, šli spát. Liz odešla do koupelny, opláchla si obličej. Podívala se na svůj odraz v zrcadle a musela uznat, že tahle akce se jim opravdu moc nevyvedla. Sice Harryho uklidňovala, že celou věc nezpackal tím, že vzal Moody oko z dveří Umbridgeová, ale teď si přiznala, že tím celé věci moc nepomohl. Bránila se racionálnímu uvažovaní, připadalo jí až chladné, Snapeovsky chladné, na co právě myslela: Harryho zatracené emoce. Málem nás stály krk. Rozhodně má vůdcovské schopnosti, ale stratég by se snažil vyvarovat takové chybě. Zapochybovala, jestli vložila svůj život do těch správných rukou? Jestli všichni vložili své životy do správných rukou? Její matka, otec, Brumbál, Lupin, Weasleyovi i ostatní členové řádu a většina kouzelnické společnosti mu věřila a věří. Lepší možnost stejně nemám, povzdechla si. Zanedlouho se Harry dostal Voldemortovi do hlavy. Elizabeth sice nezneklidňovala Harryho mizerná nitrobrana tolik jako Hermionu, přesto zkoušela s Harrym trochu cvičit. Hrozně ji to vyčerpávalo. Mezitím diskutovali o místech, kde by Voldemort mohl ukrýt další viteály, a jak zničit medailon. Ona i Hermiona ve škole opravdu vynikaly, knihovnu znaly lépe než vlastní pokoje, ale nestačilo to. Po několika dnech marných teorií ležela v posteli a usilovně přemýšlela. Kdybych se tak mohla s NĚKÝM poradit. S NĚKÝM chytřejším, kdo toho ví mnohem víc než my. Tím někým myslela Severuse. Určitě by si věděl rady. A s myšlenkami na svého strýce usnula. „To by mohlo stačit, Bello,“ okřikl Severus trochu znechuceně Lestrangeovou, které na někoho mířila hůlkou. Elizabeth slyšela hlasitý výkřik, ale překvapeně zírala na strýce a čtyři další postavy kolem něj. Tohle se jí nemohlo zdát. V hlavě cítila zvláštní tlak, jako při nitrozpytu. Jenže mnohem silnější, měla pocit, že bolestí omdlí. „Nic neřekne. Promluvil by po druhém nebo třetím cruciatu“ znovu zkusil přerušit Bellatrix. „Copak, Severusi? Tobě to snad vadí?“ překvapivě se na něj dívala. „Jenom mě to nebaví. Nerad plýtvám časem. Možná by ses to měla taky naučit.“ „Crucio!“ zněla její reakce. Další hluboký výkřik. Elizabeth si zacpala uši, nechtěla se podívat do tváře toho nebožáka. „Nic nevím,“ ozval se mužský hlas. Eliz se málem zastavilo srdce. Oliver!!! Pomalu svůj pohled zaostřila na mladého muže zkrouceného bolestí. „Tvoje škoda,“ vyšinutě se na něj zasmála. Liz tušila, co přijde a chtěla do ní strčit, ale jakoby neměla tělo, prošla jí jako duch. S nadějí upřela zrak na Severuse. „Počkej,“ zastavil její ruku. Bože, díky, blesklo Eliz hlavou. „Co si to...“ nedokončila Bellatrix. „On něco ví,“ oznámil celkem překvapeně Severus. „Co?“ chtěla vědět jeho mučitelka. „Nevím, slyšel jsem jen „nesmím to říct“, pak myslel jen na bolest a omdlel.“ „Odveďte ho dolů,“ rozkázala Bellatrix. Severus zamířil ke dveřím. „Odcházíš?“ zeptala se Lestrengeová. „Sice mě těší Luciusova pohostinnost, Malfoy Mannor mě vážně uchvátilo, ale čekají na mě skutečné povinnosti. Každý se nemůže pořád jenom bavit jako ty,“ chladně ji usadil a odešel. Někdo s Eliz prudce zacloumal. „Tak už se prober!“ vykřikl Ron. Otevřela oči. Ron ji ještě pořád svíral ramena a Hermiona klečela u její postele. Harry stál kousek dál. „To nebyl jenom zlej sen, co?“ zeptal se Harry s předstíraným klidem v hlase. „Ne.“ Ronovo sevření polevilo a ona se skácela zpátky na postel. „Myslím, myslím, že jsem byla v Severusově hlavě. Ale ne prostřednictvím nitrozpytu. On to v té chvíli zažíval... A ta bolest. Když jsem u někoho v hlavě, cítím tlak na spáncích. Tohle bolelo nesrovnatelně víc!“ „Cos viděla?“ zeptala se Hermiona a tušila, že odpověď se jí nebude líbit. „Stál vedle Bellatrix,“ odmlčela se, „mučila Olivera.“ Zmáčkla Ronovi ruku tak silně, že polohlasně zasténal. „Poznala jsi, kde jsou?“ chtěl vědět Harry. „Ano. Severus to řekl. V Malfoy Mannor.“ „Nemůžeme tam jít. Voldemort si tam udělal základnu,“ jakoby jí četla Hermiona myšlenky. „Byl tam?“ zeptal se Harry. Ron i Hermiona se na něj udiveně dívali. „Myslím, že ne. Ale na tom nezáleží. Nemůžeme pro něj jít. Omdlel. Zachránilo ho to. Odvedli ho někam do sklepení. Nic neřekl a nejspíš ani neřekne, dokud ho nevyslechne nitrozpytec. Severus vycítil jeho myšlenku, že něco ví, ale vzápětí ztratil vědomí. Severus musel odejít. Dokud se nevrátí on nebo Vy-víte-kdo, je Oliver v relativním bezpečí. A kvůli Oliverovi rozhodně Vy-víte-koho nezavolají.“ „Takže ty vložíš Oliverův život do Snapeových rukou,“ znechuceně poznamenal Harry. „Neznělo to jako otázka. Ale ano. My tam nemůžeme. Můžu jenom doufat, že ho někdo z Řádu zachrání. Nebo věřit, že Severus ví, co pro mě Oliver znamená a nezabije ho.“ Hermiona, která se Liz dívala do obličeje z těsné blízkosti, zahlédla v jejích očích pochybnost: „A vypadal na to?“ „Já nevím,“ zapochybovala a otočila hlavu ke zdi. „Jít tam je sebevražda. A radši budu doufat, než abych se smířila s tím, že ho ta mrcha umučí k smrti,“ vyřkla to, co si všichni moc dobře uvědomovali. Poznali, že Elizabeth se nehodlá dál bavit o ničem, a proto si šli znovu lehnout. „Neboj se,“ pohlédl na ni Harry. Nereagovala, a tak si lehl do své postele. Od tebe to neuklidňuje. Opravdu si nemohl vybrat lepší větu. Netušil, jak ji tahle dvě slova uklidňují, pokud je řekne Oliver. Eliz si přitáhla deku blíž ke krku a utírala si do ní slzy, které jí nekontrolovatelně vytékaly z očí.