Když otevřela oči, Severus jí zavazoval obvaz kolem hrudníku a Draco
svíral její ruku. Ani jeden se jí nedíval do obličeje.
„Jsi v pořádku, Draco?“ zeptala se, protože když byla naposledy při
vědomí, stoprocentně věřila, že zemře po boku Draca Malfoye.
Oba si ji pečlivě měřili. Usmála se na ně. Severusovi se tak znatelně
ulevilo, že ji pohladil po tváři.
„Já? Jo. Ale co ty? Už třetí den ses neprobírala. Báli jsme se, že...“
nedořekl, sklopil oči a zmáčkl ji ruku ještě pevněji.
„Konkrétně mi popiš všechnu bolest a veškeré nynější nenormální stavy,“
požádal Severus.
„No, bolí mě,“ zamyslela se, „celé tělo. Hlavně ruka, kterou mi Draco
mačká. (okamžitě ji pustil.) Jinak nic nenormálního. Myslím. Byla jsem
mučená poprvé,“ s poslední větou jí Draco ruku znovu chytil.
Sama se divila, že dokáže Snapeovsky odpovídat a ještě se usmívat. Ale
hrozně se jí ulevilo, že žije.
„Draco, dojdi dolů, přines něco k jídlu, k pití a sežeň pro Elizabeth
nějaké oblečení,“ rozkázal.
Draco přikývl a odešel z místnosti.
„Kde to jsem?“ zeptala se a nechápala, jak může se strýcem v klidu
mluvit, po tom, co řekl a udělal před třemi dny.
„U Draca v pokoji. A tohle byla tvoje poslední otázka,“ přísně ji
upozornil.
Přinutil ji, aby se mu podívala do očí.
„Když jsem ti posílal tu myšlenku na Olivera, nenapadlo mě, že budeš tak
pitomá a přijdeš sem. Ještě ke všemu sama. Ale to způsobila ta
nesnesitelná nebelvírská odvaha! Byl jsem si jistý, že upozorníš řád. Co
sis myslela, že tím dokážeš? Mohl tě zabít, umučit. To by Oliverovi nějak
pomohlo? Ještě jednou uděláš takovou kravinu a zabiju tě sám, rozumíš?“
cloumal s ní, až jí všechno bolelo o dost víc než před chvílí.
Tolik emocí u strýce ještě neviděla.
„Chtěls, abych ho zabila,“ zašeptala a uhnula pohledem.
„Cos čekala? Byl mrtvý, už když ho chytili.“
„On je...,“ nedokázala dokončit větu.
„Ano. Když Draco ležel vedle tebe a viděl, jak trpíš, stoupl si a zabil
ho. Voldemort po něm už dlouho chtěl, aby zabil, jenže i když poslal
kletbu, nemyslel to vážně a smrt nenastala. Teď se mu to podařilo. Kvůli
tobě. Dracovi a Voldemortově nevysvětlitelné slabosti, kterou k tobě v
tom okamžiku pocítil, nejspíš ho zaujala tvoje odvaha a odhodlanost,
vděčíš za to, že žiješ,“ vyčetl jí.
„Od kdy tobě záleží na mém životě? Stál jsi tam a nic neudělal,“ nedala
se.
„Věděl jsem, že ještě žiješ a podle bolesti bys vydržela ještě minimálně
dva cruciaty. On zapochyboval, jestli tě chce opravdu zabít. Tak promiň,
že jsem se choval tak racionálně a uvědomil si, že tě bude muset někdo
vyhojit a dostat odtud. Nemyslím, že by se toho ujala tetička Bellatrix,“
ironicky a nepříčetně se obhájil.
Přes hroznou bolest se posadila.
„Nemohla jsem ho tady nechat. A nemohla jsem ani ohrozit někoho dalšího.
Byla jsem si jistá, že jsi jim o mně a Oliverovi řekl a využijete ho,
abych přišla a prozradila Harryho,“ přiznala zoufale.
„Myslela sis, že proto jsem ti poslal tu myšlenku? Abych tě sem nalákal a
viděl tě umírat?“ vyděšeně se zeptal Severus.
Přikývla.
„Bože...“ jeho neteř ho totálně vykolejila.
„Ty a tvoje matka jste to nejdražší, co mám. Ať jsem udělal komukoliv
cokoliv, nikdy bych Vám neublížil. Radši bych se zabil. Kdybych jen
zaregistroval, že tě chce zabít, neváhal bych ani na chvíli a pokusil se
mu v tom zabránit.“
„Nikdy bychom se nedostali pryč,“ prakticky zauvažovala.
„Nic není nemožné.“
Zasmála se.
„To od tebe zní trochu zvláštně,“ neodpustila si a objala ho.
Přitiskl si ji k sobě tak silně, že sykla bolestí.
„Promiň. Lehni si,“ poručil.
„Zase přijdu. Draco se o tebe postará. Voldemort někam odcestoval.
Minimálně na několik dní, typuji.“
„Strejdo?“ zastavila ho u dveří.
„Hned jakmile Voldemort zmizel, dostal jsem ho ven. Neví, kdo mu pomohl.
A mimochodem, dostala ho do toho Serena. Black ji nakazil tím svým
hrdinstvím a honbou za dobrodružstvím. Proto se Oliver pokoušel ji trochu
mírnit. Nevyšlo to podle plánu, ale určitě byla víc v bezpečí u Munga než
doma,“ reagoval na její nevyřčenou otázku o Oliverovi podrobněji, než
očekávala.
Odešel. Za několik minut vešel do pokoje Draco s plnýma rukama.
„Odpustíš mi?“ zeptala se.
„Dneska tě nějak nechápu. Proč?“ podiveně se na ni podíval. Jestli se
Elizabeth na Dracovi něco líbilo, pak jeho uličnický, skoro až dětský
obličej a kukuč. Teď se na ni ale díval dospělý a dost zničený muž.
„Žes ho musel zabít,“ vysvětlila a po tváři se jí skutálela slza.
Draco si k ní sedl, pevně, ale něžně ji objal.
„Dřív, nebo později by to stejně přišlo. Aspoň jsem tak mohl zachránit
tebe,“ zašeptal jí do vlasů. Moc ji to nepomohlo, ale zatlačila další
slzy.
„Pomůžu ti s tím oblečením. Najíst se určitě zvládneš sama,“ přerušil
dojemný moment.
„Jak jsem se dostala k tobě do pokoje?“ zeptala se a nabrala si další
lžíci polévky.
„Po tom, co tě přestal mučit a já jsem.. No, však víš. Řekl, že jestli
ještě žiješ, můžu si tě vzít, když na mě máš tak dobrý vliv. Pak odešel a
zatím se nevrátil. Severusovi oznámil něco o delší cestě.“
„Co se mnou bude?“ chtěla vědět.
„Nevím,“ řekl smutně, “ale myslím, že kdyby tě chtěl zabít, byla bys
mrtvá. Bellatrix se mnou nemluví. Podle toho, jak tě nenávidí, by se tě
už dávno pokusila zabít, ale nejspíš jí to nedovolil,“ sice zněl trochu
nejistě, ale určitou logiku jeho závěry měly.

Dlouho si povídali. Eliz si s ním vždycky docela rozuměla. O prázdninách,
které trávila u Severuse, se s Dracem často potkávala. Severus šel
Dracovi za kmotra, protože se s Luciusem přátelili. Ti dva chtěli nějakou
dobu dát Draca a Elizabeth dohromady.
Eliz se s Dracem přes nesouhlas Harryho, Rona a Hermiony přátelila, ale
ve spoustě otázek se jejich názory tolik lišily, že poslední dobou se
jejich přátelství stalo spíše sporadickým.
„Proč jsi mi loni neřekl, co se děje? Celý rok ses choval tak strašně
divně. Několikrát jsem se tě ptala, ale vůbec ses se mnou nebavil,“
nadnesla Eliz po delší době vážné téma.
„Ahoj Lizzie, přidal jsem se k smrtijedům, mám zabít Brumbála. Poraď mi,“
předvedl možný rozhovor.
Zasmála se.
„Promiň. Není to k smíchu. Někdy jsem dost sarkastická a černý humor
převládne nad dobrým vychováním,“ omluvila se.
„Asi to bude dědičné,“ vrátil jí se sotva znatelným úsměvem.
„Nedalo se mi pomoct. Zvolil jsem si cestu. Špatnou. Dneska to vím. Bude
to znít alibisticky, jenže já neměl na vybranou.“
Eliz ho pohladila ho po ustarané tváři.
„Nikdy bych si nedovolila tě soudit. Ale sám jsi mi řekl, že neznáš
chápavějšího člověka, který by si vždycky věděl rady,“ připomněla mu.
„To jo. Jenže tenkrát jsem tě balil.“
Odstrčila ho.
„Takže si to nemyslíš?“
„Myslím. Ale tím patříš mezi ohrožené druhy. A ty se mají chránit. Svěřit
se ti, by tě přivedlo do smrtelného nebezpečí,“ celkem rozumně vysvětlil
svoje počínání.
„Koukám, že ochranitelský komplex bude asi problém všech chlapů, nejen
Olivera, táty a Severuse,“ zaúpěla.


Druhý den ráno ji probudilo vrznutí dveří. Stál v nich Severus.
„Dobré ráno, cítíš se líp?“
„Mnohem. Děkuju.“
„Nechám tě spát,“ oznámil jí a zavíral dveře.
„Počkej! Stejně jsem už chtěla vstát,“ zalhala, ale netušila, kdy bude
mít příležitost si s ním promluvit.
„Má tvrdý spánek, neboj se,“ řekla mu, když se podíval směrem k pohovce,
kde pravidelně oddechoval Draco.
Severus pomohl Elizabeth zvednout polštáře, aby se mohla opřít o pelest
postele. Přitáhl si k ní křeslo a usadil se.
„Co si o tobě mám vlastně myslet?“ započala rozhovor narovinu.
„To se ptáš? Po tolika letech?“ naoko se divil.
„Na čí jsi straně?“ zkusila to jasněji.
„Na tvojí.“
„Na naší? Na straně Harryho a Řádu?“ víc to vážně konkretizovat nemohla.
„Ano,“ snažím se tě chránit, čím míň toho víš, tím líp.
„Chraň taky sebe. Když jsem tam vešla, chtěla jsem tě vzít s sebou. Na
nic jiného jsem nemyslela.“
„Já vím a nelez mi do hlavy,“ napomenul ji, „v nitrozpytu ses zlepšila,“
dodal.
„Proč jsi tedy zabil Brumbála?“ položila logickou otázku a pochvalu sice
zamluvila, ale potěšila ji.
„Neřeknu ti to.“
„Jsem dospělá, nemusíš mě...“
„Teď chráním i sebe. Určitě se s ním ještě setkáš. Vzdorovalas dobře. Ale
v tvých pocitech četl jako v otevřené knize. Minimálně zjistil, že jsi v
té chvíli necítila nic hlubšího ke mně. Pokud opovržení nepovažuješ za
hlubší cit,“ přerušil svou dotčenou neteř.
„Neohrozila jsem Harryho, Řád ani nikoho jiného. Neohrozila bych ani
tebe,“ hájila se.
„Hlavou se ti honil jenom strach a touha rychle umřít. Kdyby Pán zla na
chvíli potlačil svoje sadistické choutky a nesoustředil by se jen na tvůj
strach, mohl si v tvé hlavě prohlédnout jakoukoli vzpomínku a přečíst
všechny myšlenky, co jsi kdy měla. A měl dost času, jelikož si omdlela za
docela dlouhou dobu.“
„A já na to byla do teď pyšná – jak dlouho jsem vydržela.“
„Nemám rád, když se chováš jako já. Kéž bys jako jemu vzdorovala mému
vlivu,“ posteskl si.
„Aspoň si uděláš představu, jak se cítí ostatní, když s nimi mluvíš
sarkasticky a ironicky,“ trochu škodolibě ho varovala.
„To abych s lidmi přestal mluvit úplně.“