Jak jsem předpokládala, Lily lhala. Vylákala mě někam, kam jsem nebyla ani zvaná, a po pár panácích mě nechala sedět v koutě prázdné učebny, kde se večírek konal. Vše bylo dokonale zabezpečené, takže na nás učitelé nemohli přijít. Seděla jsem v nepohodlném křesle a usrkávala jsem z láhve máslového ležáku. Lily se celou dobu motala kolem Jamese a trochu hloupě se usmívala. Přála jsem si sice, aby se dali dohromady, ale teď jsem se cítila docela odstrčená. „Co to piješ?“ Sirius se ke mně nahnul a zhnuseně se díval na ležák. „Tohle se na večírku nepije, musíš si dát aspoň ogdenskou,“ poučoval mě a nacpal mi do ruky vlastní sklenku. Pak se posadil na opěrku a zabral tak část mého osobního prostoru. Nevzrušeně jsem se napila. Nakonec je vlastně jedno, jestli se opiju, žádná lepší zábava mě totiž stejně nečeká. „A pij pořádně,“ domlouval mi. Jakmile jsem dopila sklenku, nalil mi další z poloprázdné lahve, kterou s sebou nosil. „Víš, že mě opíjíš? Jsem něco jako tvá mladší sestra, takže to bys neměl,“ upozornila jsem ho. Až teď mi došlo, že se zřejmě nemá k odchodu. Mávla jsem hůlkou a neverbálním zaklínadlem – ta mi na rozdíl od jiných věcí šla – jsem zvětšila své křeslo. Sirius sjel dolů a přehodil si přese mě jednu nohu. „Já jsem přítel tvého nevlastního bratra, takže tě můžu opít, jak je mi libo,“ houknul. „To tedy nemůžeš,“ zmohla jsem se na chabou odpověď. „Kdyby ses netvářila jako na pohřbu...“ „Jen nemám ráda večírky,“ povzdechla jsem si. Sirius mi vzal skleničku a sám si loknul, pak ji postavil na zem. „Tak co ten tvůj Duncan? Už se k něčemu rozhoupal?“ změnil téma. „Tobě Duncan vadí?“ nechápala jsem. „Proč se o něm chceš bavit?“ Mrzelo mě, že o něm mluví, jako by byl nějaký hloupoučký prcek. Duncan se mi zdál jako celkem pohledný kluk a připadalo mi, že mám opravdu štěstí, protože jsem nečekala, že by se o mě mohl zajímat někdo tak skvělý. „Snažím se být...“ začal, ale potom nad tím mávnul rukou. „Vždyť to je jedno, já prostě nejsem James.“ Byl kousavý, nepříjemný a dokonce jsem v tónu jeho hlasu zaslechla hořkost. „Co to povídáš? Jak nejsi James?“ Posadila jsem se naproti Siriusovi, abych mu viděla do tváře. Mračil se. „Jamesovi řekneš všechno, co? Jamese můžeš obejmout, smát se s ním, protože on je bratr,“ ucedil ledově. „Ty... Myslíš, že... Netušila jsem, že...“ Nevěděla jsem, co říct. Trápilo ho, že se k němu nechovám tak upřímně jako k Jamesovi. Myslel snad, že jen předstíráme, že ho máme u nás v rodině rádi? Všechno se ve mně sevřelo úzkostí. Co když bude chtít odejít? Udělala bych všechno, aby zůstal. „Co? Že tě můžu mít stejně rád jako James?“ uchechtl se. Nelíbilo se mi, jak se mnou mluvil. „Od té diskotéky se na mě díváš jako bych byl přinejmenším mozkomor! Napřed jsi předstírala, že o nic nejde, potom ses s Jamesem o něčem bavila, ale mě jste z toho vynechali. A nakonec, po tom týdnu u vody, ses rozhodla, že bude lepší se mi vyhýbat. A já pořád nechápu, o co ti jde!“ Zhluboka jsem se nadechla k odpovědi, ale potom jsem vstala. Co jsem vlastně chtěla říct? Měl pravdu, ale vůbec netušil, co za tím je. „Kam jdeš?“ vyhrkl a už také stál. „Jdu spát, na tohle nemám náladu,“ povzdechla jsem si. „Nikdy na mě nemáš náladu, ale tenkrát, když ti bylo mizerně, to tě James mohl uklidňovat!“ Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Kde se to v něm bralo? „James se obtěžoval zjistit, co mi je a rozhodně... se nechoval jako ty,“ dodala jsem potom. Stačila jsem udělat jen jeden krok, než mě zadržel. „Kdybys mi to chtěla říct, povíš mi to,“ zavrčel. „Od kdy ty chceš poslouchat, co říkám? James, na rozdíl od tebe, ve mně vidí víc, než tlustou holku, o kterou se nějakým zázrakem začal zajímat celkem hezký kluk!“ „Fajn, když si to myslíš!“ Potom mě pustil a já bez váhání zmizela z učebny. Zabočila jsem právě za roh, když jsem uslyšela rychlé kroky. Bleskově jsem si otřela oči, aby ten někdo, koho potkám, neviděl, že jsem plakala. Kdyby to byl nějaký učitel, určitě by se vyptával. Raději bych jen dostala trest a šla si lehnout bez nějakého výslechu. „Počkej!“ A i když jsem se chtěla rozběhnout a utíkat pryč, zůstala jsem stát. Kdyby to byl kdokoli jiný, asi bych neposlechla, ale s ním mi připadalo, jako bych ani neměla na výběr. Rozhodně mě neovládal – nenechala bych si přikazovat – všechno ve mně ale chtělo, abych na něj počkala. „Beth, omlouvám se, neměl jsem s tím začínat teď,“ vychrlil ze sebe zadýchaně, když mě doběhl. „Můžeš mi vysvětlit, co ti je?“ zeptala jsem se. „Tohle přece nejsi ty.“ Byla jsem ráda, že nekomentoval můj plačtivý hlas a zarudlé oči. „Jak víš, kdo jsem? Copak mě snad znáš?“ podivil se. „Myslela jsem, že ano, ale... Proč bych se ti vůbec měla svěřovat? Ty ses mi snad někdy svěřil?“ „A James jo?“ zaútočil zase. „Vynechej z toho Jamese! A ano, on se mi svěřil,“ odpověděla jsem. Oba jsme téměř šeptali, protože jsme nechtěli být přistiženi - zvlášť ne ve chvíli, kdy z nás táhl alkohol. „Proto ho tak zbožňuješ? Radíš mu s Evansovou, šeptáte si Merlin ví, co, a když se ho zeptám, řekne, že o nic nejde.“ Nevěděla jsem, jestli má cenu, abych něco vysvětlovala, když už v sobě měl několik sklenek Ogdenské starorežné. Ani nevěděl, jak ráda bych mu řekla, že ho prostě jen miluju a v ničem jiném to není. Copak jsem ale mohla? „On Lily miluje a myslím, že jí se také líbí, tak proč bych mu neměla poradit, když se ptá?“ Sirius se tiše uchechtl: „Jistě, James je přece jediný, kdo se může zamilovat! Dokonce i ty se radši věnuješ jejich vztahu, než tomu vlastnímu!“ Narážel snad na to, že jsem se s Jamesem párkrát sešla v knihovně a mluvila jsem s ním o Lily? A jak bych asi mohla věnovat svému vztahu s Duncanem víc prostoru? Zatím jsme spolu nechodili a navíc jsem byla zamilovaná do někoho úplně jiného. „Já zatím žádný vztah nemám,“ ucedila jsem. Začínalo mě štvát, jak vyčítavě se na mě díval. „Chceš poradit?“ zeptal se ironicky. „A co bys mi řekl? Schovej se pod postel a vylez, až ti narostou prsa a budeš mít o deset kilo míň? Nebo: Zajdi si k Mungovi, oni s tím ksichtem něco udělají?“ Cítila jsem, jak se mě pomalu zmocňuje hysterie a upřímně jsem si nebyla jistá, zda nakonec neprozradím, víc, než bych měla. „Annabeth!“ zvýšil hlas a zatvářil se, jako bych po něm hodila něco těžkého, co mu mělo přinejmenším rozseknout hlavu. „Co? Nemám snad pravdu?“ rozhodila jsem rukama. „Ne! U všech svatých, Beth, já jsem jen... Já si přece nemyslím, že jsi nějaká obludná velryba,“ snažil se mě přesvědčit. „Takže můj zadek už není obrovský polštář? Já bych řekla, že se na mě nic nezměnilo.“ Sirius začínal vypadat bezradně. Zjevně se nemohl rozhodnout, jestli bude zase upřímný, nebo pro změnu zalže. „To byla jen legrace,“ řekl potom. „Tak si dělej legraci z někoho jiného! Zkus třeba Meg, ta má dobrou postavu, takže jí nebude líto, když její zadek někdo označí za polštář.“ Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem pokračovala: „Já si svých nedostatků všimla, Siriusi. Nenosím krátké sukně, velké výstřihy a do plavek už nevlezu, ani kdyby z nebe padaly trakaře, tak toho nech. Já to přece vidím taky, že nejsem kráska. Ale říkám si, že když jednou někdo překousne, že se se mnou nebude na veřejnosti moct chlubit a stejně mě bude chtít, tak mu aspoň budu moct věřit.“ Chtěla jsem ještě říct, že kvůli němu hubnout nebudu, protože vím, že by se do mě stejně nezamiloval, ale selhal mi hlas. Po tvářích mi zase začaly téct slzy. Ze všechno nejvíc jsem si přála, aby mi nohy dovolily jít pryč. „Annabeth,“ oslovil mě. Jen jsem se svěšenou hlavou stála a ptala se sama sebe, od kdy se mnou někdo dokáže takhle pohnout. A proč mi najednou ubližuje, jak o mně mluví, když ještě ráno jsem byla ráda, že je upřímný? Připadalo mi, že jsem musela za velmi krátkou dobu hrozně zhloupnout. „Annabeth,“ zopakoval mé jméno, ale tentokrát trochu bezradněji. Aniž by řekl něco dalšího, objal mě. Až po chvíli jsem začala vnímat. Byl tak blízko, až mi po zádech přeběhl mráz. Toužila jsem se ho dotýkat a dala bych všechno za to, aby mě už nepustil. „Je mi to líto,“ zašeptal mi do vlasů. „Nechtěl jsem ti ublížit.“ „To je jedno,“ popotáhla jsem. „Oba prostě dokážeme být ošklivě upřímní.“ „Ne, to není jedno. Už na tebe nikdy nebudu takový,“ nesouhlasil se mnou. Nastalo ticho, ve kterém jsem si uvědomila, že mu chci něco prozradit. Aspoň něco málo... „Občas mám noční můry,“ špitla jsem. „Cože?“ Zřejmě nechápal souvislost s předchozím hovorem. „Ptal ses, co jsem si s Jamesem pořád špitala a já odpovídám, že mám noční můry.“ Odtáhl se, aby mi viděl do tváře. „Noční můry?“ „Godrikův Důl, Smrtijedi,“ povzdechla jsem si. „Proč jsi mi to neřekla? Nevěříš mi?“ ptal se, ale už nebyl naštvaný. „O to nejde, Siriusi. Neřekla bych to ani Jamesovi, ale on mě jednou v noci vyděsil a já se chovala divně. Musela jsem mu to vysvětlit,“ řekla jsem pravdu. Cítila jsem, jak mi prsty pravé ruky zapletl do vlasů, pak si mě přitáhl blíž a políbil mě na čelo. „Už se nemusíš bát. Vždyť víš, že bych jim nedovolil, aby ti ublížili,“ zašeptal. „A teď už pojď spát.“ A tak jsme se nezpozorováni dostali do věže. Ulevilo se mi, protože se naše hádka vyřešila a já přitom dokázala udržet své nejdůležitější tajemství. A/N: Tak co myslíte? Uvidíte příště Beth se Siriusem nebo s Duncanem? Je do ní Sirius zamilovaný, anebo se jen cítil opravdu ukřivděný?