Vymklo se jí to z rukou. Když Siriuse tehdy v prosinci poprosila, aby byl s ní, jediné, co cítila, byla nesnesitelná touha po Regulusovi. S něčím takovým se nedal začínat žádný vztah, ať už byl o lásce, nebo o přátelství. Musela se konečně rozhodnout, co chce. Co CHCE, ne MUSÍ. Sirius se jí stranil, nakonec ho ale donutila, aby ji vyslechl. „Nemyslela jsem to tak.“ „Ale myslela.“ Ublížila mu. Ne, neublížila… ubližovala mu dál a dál a muselo to přestat. On si to možná neuvědomoval a možná ano, ale bylo mu to jedno, protože ona pro něho byla jenom jedna z mnoha, i když jim spolu sem tam… bylo hezky. Jenomže ona se takhle nechovala. Christina Rutherfordová přece… dělala správné věci. „Ne. Sám víš, že ne. Vzpomeň si, co jsem ti řekla… předtím.“ Chvíli se na sebe dívali. „Bezpečí. Cítím se s tebou bezpečně. Chtěla jsem bezpečí i pro tebe. Chtěla jsem ti dát někoho, o koho by ses mohl opřít. Chtěla jsem…“ Chtěla mu vynahradit, že tehdy neodmítl její prosbu. I když byla špatná. „Dobrá samaritánka promluvila,“ povzdechl si Sirius a bylo to zase… možná ne dobré, ale lepší. „Není to s tebou snadné. Ale to jsem ani nečekal.“ Po pár dnech se Christina konečně odhodlala k tomu, čeho se celou dobu bála. Našla si prázdnou učebnu, postavila se ke zdi, zhluboka se nadechla, zavřela oči a zašeptala: „Expecto patronum.“ Dokázala si udržet svou šťastnou vzpomínku dost dlouho na to, aby poznala, že se kouzlo povedlo. Manta, manta, manta, opakovala si bez hlesu, ale k ničemu to nebylo. Když oči konečně otevřela, proháněl se učebnou velký šlachovitý pes. Christina ho chvíli pozorovala… bylo to špatné, jenom si nebyla jistá, jak moc. Ale rozhodla se to zjistit. Siriuse našla ve společenské místnosti. Když odcházela, vypadal, že si s Remusem a Petrem opakuje cosi do obrany, když se ale vrátila, knihy i poznámky ležely na zemi a oni se smáli. „Co to tam máte?“ zeptala se. Remus se natáhl přes stolek. „Nic?“ „Opravdu?“ „Copak bys ráda?“ podíval se na ni Sirius. „Jakého máš patrona?“ Takovou otázku asi nečekal. Hádka před zápasem už byla zapomenuta – nebo to možná jenom předstírali – ale Christinu ne poprvé napadlo, jestli by mu nebylo líp s jedním z těch děvčátek, která na něm visela, stačilo, aby prošel kolem. Ne, všechno záleželo na tom, co odpoví. Všechno záleželo na jeho patronovi. „Psa, proč?“ Christina se zaškaredila. „Vím, že psa. Jakého psa?“ „Co je to? Poznejte podle patrona, jestli se k sobě hodíte?“ „Mohl bys se mnou na chvíli na chodbu, prosím?“ „Pro tebe všechno,“ zvedl se Sirius od stolu a otočil se na Remuse. „Za chvíli jsem zpátky.“ Prošli portrétem a Christina se k němu nečekaně natáhla a políbila ho. Ohromení z toho byli oba. „Co je to za novinky?“ „To ty výpary na lektvarech. Dneska už jsem takhle políbila Křiklana, Lily, Evana a Severuse.“ „To je tedy konkurence,“ usmál se Sirius. „Do Křiklana bys to neřekl, ale má něco do sebe.“ Christina ho zavedla do prázdné učebny a tam ho pobídla: „Jen do toho.“ „Expecto patronum,“ mávl hůlkou a pes, který z ní vyrazil, byl velký, statný… ale ne, nebyl to on. „Spokojená?“ Ne. NE. Přistoupil k ní. „Copak, holčičko? Podle Týdeníku čarodějek se k sobě nehodíme?“ „Nehodíme se k sobě podle nikoho. Až na Lily, prý je to roztomilé, asi jako kdyby spolu byli tlustočerv a běhnice.“ „Já jsem ten tlustočerv? Netušil jsem, že je to se mnou poslední dobou tak zlé. Ten vztah s tebou mi nesvědčí.“ Ne, nesvědčil ani jednomu z nich. A pak se Christina zhluboka nadechla a podívala se na něho. Měla na vybranou. Možná to bylo sladkobolné, až by jeden plakal, ale celé to bylo jenom o rozumu a citu, stačilo se na to podívat bez vší té sebelítosti. Veříš-li, obětuj život, psalo se v carlylovském rodovém erbu. Ale jak mohla, když nikomu nevěřila? „Ty mi nevěříš,“ vzpomněla si na Regulusova slova. „To je smutné.“ Bez víry to bylo nejenom smutné, ale taky… neskutečně obtížné. Potřebovala někomu věřit. A Siriuse si tehdy v noci vybrala ne proto, že ho milovala, ale protože ho potřebovala. Protože se s ním cítila v bezpečí. Dokázal ji uklidnit, utěšit, rozesmát a rozzlobit. Dokázala s ním žít. Jako člověk, kterým CHTĚLA být. Bylo to mnohem bláznivější než zasnoubení s Regulusem. Ale bylo to správné. Řekla to Lily. „Víš co?“ napodobila Lily její hlas z konce ledna. „Co?“ „Čekala jsem to už delší dobu.“ „Nelži, naroste ti dlouhý nos.“ Lily mávla rukou. „Kouzla pro malé děti.“ Červen byl nádherný a příprava na OVCE dostoupila vrcholu. Dívat se do knížek nebylo v krásných letních dnech nijak snadné. Takže někteří se nad přípravu povznesli – Jamesovi stačilo dívat se, jak se učí Lily. Když se Christina procházela s Val a tou její pochybnou kamarádkou, Cleo, kolem jezera a navzájem se pokoušely překvapovat otázkami do obrany, zahlédla je ležet ve stínu pod dubem. James se zády opíral o kmen, jednu ruku kolem Lilyiných ramen, Lily se lehce usmívala a dívala se do učebnice přeměňování. Slušelo jim to spolu. „Lance mě pozval v červenci na návštěvu,“ pochlubila se najednou Cleo. Christina se pokoušela předstírat, že je čím, Val se zeptala přímo: „Wilkes?“ Cleo se na ni podívala. „Co se ti nezdá?“ Christina Val znala dost dlouho na to, aby jí bylo jasné, na čem si zakládá. Na rozumu, to především, proto se tak divila, že Val neskončila v Havraspáru… „No… on… řekněme, že není z nejchytřejších.“ Na okamžik bylo ticho. Potom se Cleo zastavila. Christina, která úkosem pozorovala Siriuse, Remuse a Petra opakující si jednoduchá přivolávací kouzla na rozmanitých předmětech, což sloužilo spíš k pobavení přihlížejících, narazila do Val. „Promiň.“ Cleo se na Val podmračeně zadívala. „Víš, ne každý si může vybírat.“ „Jak to myslíš?“ „Moje matka je mudla,“ pohled Cleo potemněl. „Je to jako temná skvrna, cokoliv chci, po čemkoliv toužím, pokaždé narazím na tohle. Rodinná špína, řekla bych.“ Christina se na okamžik odvrátila od pohledu na Siriuse. Vzpomněla si na to, jak mudly ke špíně přirovnal Regulus. „Nesmysl. Záleží jenom na tom, jaká jsi ty. Snape taky není čistokrevný kouzelník a podívej se na něho. Skutečná čistá krev je tady,“ položila si ruku na spánek a na prsa. „Čistá mysl, čisté srdce,“ pronesla Val část rutherfordovského rodinného hesla. Cleo se ale neusmála. „Vám se to mluví. Někteří lidi dostali všechno a zahodili to. Víš, jak…“ na okamžik se odmlčela. „Víš, jak bych byla ráda, kdybych se narodila do rodiny…“ rozhlédla se, a když uviděla Siriuse, hlas jí klesl, „… jako ten krvezrádce Black? Měl všechno, o čem mohl snít, a co udělal?“ Christina cítila, že něco v ní začíná křičet… jako tehdy, když ji Snape upozornil, že jsou lidé a lidé a někteří pro ni nejsou dost dobří. „No vidíš, a o tom je čistá mysl,“ zvedla Val prst. Cleo prudce pohnula hlavou. „To přece není spravedlivé. Já se snažím, každé Přijatelné je pro mě zklamání.“ „Jde z tebe strach,“ zaškaredila se Christina, pro kterou bylo zklamání už Nad očekávání. „A přitom na většinu věci nikdy nedosáhnu, kdežto nějaký sprostý hlupák -“ „Sirius není hloupý,“ přerušil Cleo někdo. Val se na Christinu otočila. Christina bezděčně ustoupila. U Merlina, to ona? „Sirius není hloupý,“ zopakovala pomalu. „Znám ho sedm let, věř mi, nechtěla bys stát na druhém konci jeho hůlky.“ Cleo se ušklíbla. „Lepší než já?“ „Lepší než já,“ opravila ji Christina. „Položil mě na lopatky a to se nepovede jen tak někomu.“ „A já bych si byla vsadila na tebe,“ usmála se Val bezelstně. Tentokrát se ušklíbla Christina. „Neboj, taky dostal, co si zasloužil.“ Otočila se na Cleo a dodala: „Je to krvezrádce, ale to neznamená, že Blackovi jeho rozhodnutím neztratili spojence, který jim bude jednou bolestně chybět. Sirius je silný a čestný a my bychom mohli být rádi, kdybychom ho měli na svě straně.“ „Snad jsem toho tolik neřekla,“ ohradila se Cleo a Christina si uvědomila, že ona toho ale řekla dost. Možná ne jim, protože ony nepochopily, co to mělo znamenat… ale sobě. Uvědomila si, že všechno, co řekla, myslela vážně. Uvědomila si, že si Siriuse váží. Odmlčela se a Val, která nikdy neudržela pozornost moc dlouho, vypálila: „Kde má ďasovec svá slabá místa?“ Jediné, čeho se Christina opravdu a celou svou bytostí bála… byly lektvary. Lily se ji snažila uklidnit, ona se zase bála zkoušky z obrany, takže se navzájem povzbuzovaly a ve skutečnosti byly obě přesvědčené, že to nikdy nezvládnou. Pak přišly OVCE a převalily se přes ně jako vlna. Najednou byly ty tam. Každý den jejich trvání Christina usínala s jediným přáním – aby to už skončilo, a když to nakonec skončilo, uvědomila si, že si to kupodivu užívala. Jako hráči před začátkem každého utkání, byla nedočkavá a připravená předvést to nejlepší. Doufala, že to předvedla, i když v bylinkářství a lektvarech si zrovna dvakrát jistá nebyla. Když potom vycházela ze sklepní učebny, přitočil se k ní Snape. „Nic nevybuchlo, to je úspěch.“ „Na Nad očekávání mi ale jenom to nestačí, doufám, že jsem zaperlila víc.“ „Barvy jsi měla slušné, nemyslím, žes udělala něco až tak špatně.“ Christina Snapea chytila za rukáv hábitu. Překvapeně se na ni podíval a Christinu napadlo, že je smutné… překvapit ho něčím tak jednoduchým, jako je lidská blízkost. „Tvoje vánoční poznámky mi moc pomohly.“ „Nevím, o čem mluvíš,“ podíval se na ni chladně a ona se usmála. A současně si uvědomila, že tohle je její poslední večer v Bradavicích. Oslavy NKÚ a OVCÍ zaplnily Bradavice od přízemí až po astronomickou věž. Někdo do společenské místnosti propašoval tolik máslového ležáku, že bylo až s podivem, jak se mohlo něco takového povést, i když asi za nevysloveného souhlasu McGonagallové. OVCE měli konečně za sebou. Nikdy se nezeptala Reguluse, jak dopadly jeho NKÚ, uvědomila si Christina a to bylo to jediné, co jí zkalilo jinak úžasný večer. Tedy před tím, než zjistila, že udělala chybu… největší chybu svho života, protože začala věřit. „Kde je Sirius?“ zeptala se Petra v jednu chvíli. Měla radost… cítila se spokojená a uvolněná a chybělo už jenom jedno… člověk, po kterém bezděčně, nečekaně zatoužila. Petr ukázal k portrétu. „Říkal, že musí jít na chvíli na vzduch.“ A tak šla i ona. Opustila hrad a zhluboka se nadechla. Halas ze společenských místností, chodeb a Velké síně už k ní dávno nedoléhal, ale jí se zdálo, jako by ho slyšela dál… Ponořila se do nehybného ticha červnové noci. I když ho zatím nezahlédla, cítila před sebou Siriuse jako první noční hvězdu, která ji vedla dál a dál. Ve chvíli, kdy procházela bránou, už byla rozhodnutá. Ano, zkusí to. Zkusí to se Siriusem. Odevzdá se mu se vším všudy, žádné lhaní a žádné předstírání, už dost. Nebude sama. On ji podrží a ona mu dovolí, aby se opřel o ni, až to bude potřebovat. Možná to nebude láska, divoká a hluboká jako s Regulusem… bude to víc než to. Úcta. Důvěra. Bezpečí. Christina Carlyle Rutherfordová uvěří Siriusi Blackovi. Potom si uvědomila si, že už se to stalo, a znovu se zhluboka nadechla vzduchu vonícího horkem a nevyslovenými přísliby, které se chystala složit. A potom ho konečně zahlédla. Stál ve svahu u jezera a před ním Lucy. Christina bezděčně zpomalila. Ani jeden z nich si jí nevšiml, protože byli zabraní do… hádky? „Tak to bylo?“ dožadovala se Lucy. „A nelži mi.“ Sirius si bezděčně prohrábl vlasy. Ten pohyb byl tak známý, že Christinu při pohledu na Siriusovou ruku bodlo někde hluboko… hluboko u srdce. „Ale no tak, myslel jsem, že jsme si to vyjasnili. Já to chtěl. Tys to chtěla. Tím to pro mě skončilo a myslel jsem, že i pro tebe.“ „Pro mě ne, Siriusi,“ Lucy natáhla ruce a lehce Siriuse uhodila do prsou. Ustoupil a povzdechl si. „Co jsem pro tebe byla? Zábava na jednu noc? Náhrada za Rutherfordovou?“ „Za Rutherfordovou?“ zopakoval Sirius pomalu a Christina se zachvěla. Takhle zněla ona… když se před ní někdo zmínil o něm. Když se chystala nevesele usmát a říct něco o tom, že ji taková představa uráží. „Co ta s tím má společného?“ „Ale prosím tě,“ ušklíbla se Lucy. „Byla jsem tam… tehdy ve společenské místnosti.“ Sirius uhnul pohledem, potom nepatrně pohnul hlavou. „Nesmysl. Cokoliv si myslíš, že se stalo, pleteš se. Byla svolná, blížil se konec roku, tak jsem si řekl, proč ne?“ Lucy se usmála, veselého v tom ale nebylo nic. „To nebyla žádná přechodná záležitost.“ Christina si všimla, jak Sirius zatnul zuby, šlachy na krku se mu napnuly. „Tak poslouchej, Rutherfordová je možná dost dobrá pro mou matku, není ale dost dobrá pro mě. Tak špatně, abych si začal s někým, koho by mi dohodila moje rodina, kdyby do toho měla co mluvit, na tom nejsem… a rozhodně ne tak špatně, abych sbíral zbytky po svém bratrovi, rozumíš?“ Ne. NE. Tentokrát zatnula Christina prsty do dlaní, až jí rukama projela vlna bolesti. „Ona a Regulus?“ zeptala se překvapeně Lucy. „Ti dva se k sobě hodí víc, než by tě napadlo. Oba ve vleku, oba hrdí na něco, o co se nezasloužili. Pche,“ Sirius si promnul spánek. „Tenhle rozhovor k ničemu nepovede. To, co se stalo v květnu, pro mě nic neznamenalo. Mrzí mě, žes to dohnala až sem, mohli jsme mít příjemnou vzpomínku a rozejít se v dobrém.“ „Nebo bychom se nemuseli rozcházet,“ Lucy mu lehce položila ruku na rameno, ale on ji shodil. Potom se na ni nepatrně usmál. „Bylo to hezké. A stačilo mi to. Nám oběma. To je všechno.“ Něco prasklo. Christina se prudce otočila. Stála za ní Lily, v rukou láhve máslového ležáku. Když se na ni Christina otočila s rukou položenou na pouzdru u pasu, jeden máslový ležák jí vyklouzl a dopadl na zem. Nerozbil se, ale začal vytékat a hlína ho do sebe vsakovala s nečekanou lačností. Lily se podívala za Christinu a Christina… i když nechtěla, hrozně moc nechtěla… se otočila taky. Chvíli se na sebe se Siriusem dívali, potom se Lucy ušklíbla a vydala se zpátky do hradu. Christina ji kolem sebe nechala projít beze slova, potom promluvila potichu k Lily: „Nech nás, prosím.“ „Opravdu?“ zašeptala Lily, ale Christina zvedla ruku, a tak Lily jen sebrala prázdnou láhev a vytratila se. Sirius k ní pomalu došel. Potom se zhluboka nadechl. „Slyšelas to.“ Neptal se, a tak Christina neodpovídala. „Většinu z toho jsem tak nemyslel.“ Aspoň nelhal. Christina cítila, jak jí něco pomalu proráží prsa, praská žebra a prořezává všechno, co nachází pod nimi. Bolelo to podobně jako ten večer u Luciuse. Bylo to hrozné, bezmocné zklamání. Stud. Smutek. Ponížení. Rozhodla se věřit Siriusovi. Svěřila se mu s tolika věcmi, o kterých si myslela, že je nikdy nedokáže vyslovit nahlas. Plakala před ním. A on ji jednoduše popadl za vlasy a uhodil jí hlavou do zdi. Zabolelo to… ale tou jednou jedinou ránou se vzpamatovala. A stačilo slyšet pár slov – Nejsem na tom tak špatně, abych sbíral zbytky po svém bratrovi. Uvědomila si, že ta slova zopakovala nahlas. Sirius se bezděčně zachvěl. Potom se zhluboka nadechl, jako by se pokoušel vzpomenout si. „To jsem řekl…“ „Jak jsi mohl, Siriusi?“ zašeptala Christina. A bylo to. Otázka, která spustila všechno, protože po ní už se nedokázala ovládnout, nedokázala zadržet všechno to nečekané rozčarování, ten děs. Cítila se zrazená, ponížená a hloupá, tak neskutečně hloupá, protože věřila někomu, kdo si to nezasloužil. „Já?“ zeptal se nečekaně prudce. „Myslela jsem…“ Christina byla tak ohromená, že lapala po slovech jako siréna vyvržená na souš po vzduchu. „Myslela jsem, že ti na mně záleží. A ty zatím… spíš se Silvermanovou.“ Hořkost umocnilo to, jakou náhradu si za ni vybral… „Jednou,“ Sirius prudce zvedl ruku. „Stalo se to jednou a stalo se to právě proto, že mi na tobě záleželo, jak se ukázalo, až moc. Co je ti? Cítíš se zklamaná? Podvedená?“ Rozhodil rukama. „Vítej ve skutečném životě, holčičko.“ „Jak to myslíš?“ prudce se na něho podívala. „Já ti přece nikdy neublížila. Snažila jsem se… chtěla jsem…“ Chtěla ho přece chránit, sám to řekl. „Opravdu? Spím s tebou, protože je mi tě líto, spím s tebou ze soucitu,“ napodobil její chladný, přezíravý hlas. „Možná jsem potřeboval někoho, kdo to ze soucitu nedělá.“ Ustoupila jako v očekávání rány. „To přece není pravda, víš to.“ Sirius se na okamžik odmlčel. Chvíli se na sebe bez hnutí dívali a ta chvíle byla jako ledovec – jenom nepatrná část z ní vystupovala nad povrch, ale pod ním to řvalo a drásalo. „Ne,“ promluvil potom nečekaně klidně a bylo to mnohem horší, než když křičel. „Vím, že to není pravda. Ve skutečnosti to všechno začalo, protože jsi nemohla mít Reguluse.“ Konečně to řekl. Věděl to celou tu dobu a teď to konečně řekl. „Ten nekonečný carlylovský souboj mezi chtít a muset. Regulus byl to, co jsi opravdu chtěla. Já jsem byl to jediné, cos mohla dostat. Nebo se snad pletu?“ Pomalu pohnul hlavou. „Ne, nepletu. Jakého patrona máš ty? Stejného jako Regulus? Určitě ne stejného jako já.“ Pokrčil rameny. „Nevadí mi, že mě nemáš ráda. Vadí mi, že mi vyčítáš, že jsem tě zradil, a přitom jsi s tím začala sama. Urazil jsem tě svou upřímností? Takový já ale jsem,“ znovu jí připomněl jejich hádku… hádku, kterou začalo tohle všechno, i když tehdy si to Christina ještě neuvědomovala. „Vyslechl jsem si každé to tvoje Nenávidím tě, Siriusi a Nestojím o přátelství s tebou, Siriusi. Řekl jsem si Prima, takže to tak budu muset brát. Řekl jsem si K čemu nás škatulkovat? Stačí, že jsme spolu rádi. Jenomže tys se mnou nebyla. Celou tu zatracenou dobu, každý pohled, každý dotek… jsi byla s ním. A ne, Christino,“ zdál se být dokonale vyrovnaný a klidný a Christinu napadlo Co udělá, až se rozpláču? Protože já se rozpláču… „nemám zapotřebí sbírat zbytky po svém bratrovi. Nemám zapotřebí dělat ti Reguluse.“ „Siriusi…“ zašeptala, ale víc nic. Nenapadalo ji, co říct… a kdyby ji to napadlo, možná by to nedokázala. Jediné, co mohla, bylo stát a lapat už ne po slovech, ale po dechu, jako by jí někdo probodl plíce. Chtělo se jí plakat. Chtělo se jí křičet. A nejhorší bylo, že z toho nemohla nikoho obvinit, jenom sebe. Sirius se k ní nehodil. Nikdo se k ní nehodil. Ona patřila do jiného světa… do skutečného života, kde člověk člověku nevěří, kde se k Bellatrix z jedné strany naklání manžel, o kterého nestojí, a pod oknem se baví Snape s Rosierem… všichni ti lidé, kteří ubližují, a kterým je ubližováno. Mezi ně patří. Pomalu, strnule kývla. „Dobře,“ zašeptala, nebo si to možná jenom myslela. Potom se pohnula. Prošla kolem Siriuse, a když se k ní otočil, zvedla ruce. „Ne.“ Nechala ho stát za sebou a šla kolem jezera, nevěděla kam, ale potřebovala jít. Nedokázala se zastavit, protože zastavit se by znamenalo přiznat si to všechno. Konečně se to pokazilo. Ztratila nejenom člověka, kterého milovala, protože se snažila udělat správnou věc, ale o rok později ztratila i přítele, na kterém jí záleželo. Než se k ní otočil zády. Než ji zradil. Protože mu věřila. Dobře, Christina lehce kývla. Tohle byl ten správný směr. Směr, kterého se musela držet jako střelky kompasu. Nikomu nevěř. Nikoho si nepouštěj k tělu. Ten dobrý Sirius tě zradil. „Řekl ti o nás Sirius, že jsme ti zlí?“ zeptal se tehdy Regulus. Který chtěl, aby silní vedli slabé, aby lepší ukázali horším, co je správné. Správné věci. Christina padla na kolena. Tráva kolem ní slabě, vytrvale šeptala. Znělo to jako smích. Tak vidíš, smála se tráva, jak jsi dopadla, když ses snažila žít tím jejich životem. Nejde ti to. Neumíš to. Ty ses narodila, abys předstírala. Samuel Carlyle z tebe udělal mrzáka… a to už nikdo nevyléčí. Christina zvedla hlavu. Celou její bytostí projel nečekaný, nepopsatelný zášleh vzteku. Možná neuměla žít jako Lily, jako James… ale uměla jiné věci. Učila se celý život. Byla plná magie jako džbán, který Sirius na okamžik pootevřel a jeho obsah ho popálil. Mohla změnit svět. Mohla dělat… správné věci. Cítila, jak se jí pomalu napíná pokožka. Rval ji nejenom vztek, ale i kosti a šlachy a všechny ty blány a šupiny, které jí začaly potahovat ruce. A všechno bylo na okamžik zelené a vypouklé, jako by se na svět kolem sebe dívala přes barevné sklíčko. A ona najednou věděla, že tak je to správné. Že přesně tam je její místo… ve tmě a vzteku. ... konec první části