Nechval dne před večerem… Tak je to konečně tu. Je Štědrý den. Můj nejoblíbenější den v roce. I když myslím, že právě letos to nebude zrovna milá záležitost. Palec u nohy mám v provizorní dlaze a mám dojem že za chvíli odpadne. V bradavicích si ho musím dát opravit. A aby toho nebylo málo... už asi dvě hodiny se snažím najít něco alespoň trochu normálního na sebe. Bohužel se mi to moc nedaří. Jak já tu Isabel nesnáším! Ještě že mám oblečení v Bradavicích. Při pomyšlení, že by mi zničila všechno oblečení a já musela chodit v těch jejích hadrech… mi běhá mráz po zádech. „Sakra! Copak tady nejsou nějaký normální kalhoty!“ normálně už chytám nerva. Nikdy jsem nebyla zrovna mírný člověk, ale vždycky jsem se držela… Tedy, do té doby než se objevila Isabel. Ta ženská je na mou duši děsná. Zrovna dneska málem podpálila celou kuchyň. Tak když je blbá a neumí péct, tak proč tam leze? Já to taky nedělám. Tak konečně jsem cosi vylovila. Byli to dlouhý černý strečový kalhoty a to nejdelší triko, který jsem našla (bylo mi kousek pod začátek zadku). Ještě štěstí že jsem zachránila ten svetr. Hned jsem si ho oblíkla, protože nesnáším když mi lezou záda - kdykoliv se ohnu. Soudě podle Isabetina šatníku – to ona miluje. No, tak konečně! Nejhorší část dne jsem úspěšně absolvovala. Teď už to bude pohoda… *** „Ty ještě nejsi oblečená na večeři?“ asi jsem Isabel trochu šokovala, když mě našla u televize s popcornem a v pyžamu. „Ne, nemám co na sebe. Takže budu večeřet v tomhle,“ odpověděla jsem klidně. „Máš plnou skříň oblečení.“ „Jo, nepovídej…“ prohlásila jsem ledabyle. „Tak podívej. Dojdu nahoru a na postel ti dám oblečení. Ty potom taky půjdeš nahoru a oblečeš si to nachystaný oblečení. Je to jasný?“ Ooo, začíná být drsná! „A co když ne?“ chvíli jsme se vraždily pohledy. Potom se Isabel usmála: „Přece bys nechtěla, aby až se zítra probudíš, si u postele neměla žádný dárek. Že ne?“ Tak to byla podpásovka! „Nejsem malej harant, aby si mi vyhrožovala tím, že když budu zlobit, Santa mi nedonese dárek!“ „Ale já ti přece nevyhrožuji. Pouze ti to oznamuji jako holý fakt. Mají k nám na večeři přijít moji vlivní přátele a já nedovolím, abych se za tebe musela stydět!“ „Tak to se uvidí!“ *** Sakra, sakra a ještě jednou sakra! To je poděs. Měla jsem si stát za svým! Teď tu sedím a usmívám se jak měsíček nad hnojem.Už necítím čelisti. Co to se mnou je? Jsem strašně měkká! Dopadlo to přesně tak, jak Isabel chtěla… Navlíkla mě do nějakých modrých – ještě že to není růžová – šatů. V 8 hodin zazvonil zvonek a vešli Isabelini „přátelé“. Ukázalo se, že to je nějaký lord Rich s manželkou a synem. Právě vedle toho syna teď musím sedět. Je to slizoun. Jen když se na něj podívám a on se na mě svým slizkým způsobem usměje, mám pocit že hodím šavli. Celá večeře zatím probíhala v klidu. Jen jsem tam tak seděla, šťourala se ve večeři a všechny ty kydy, co se tam povídaly, jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. A potom se to stalo… Asi v polovině druhého chodu jsem ucítila… jak mě ruka - toho individua vedle mě - hladí po stehnu. Tohle na mě bylo už fakt moc. Vzala jsem svou vidličku. Pomalu jsem otočila hlavu k mému sousedovi. Líbezně jsem se usmála… a zabodla mu vidličku do ruky. Slizoun zařval. Chytila jsem se rukou přes pusu: „Promiň, já nechtěla.“ *** Můj malý manévr měl za následek, že jejich Lordstva se během 10 minut spakovala. Teď na mě už půl hodiny řvala Isabel něco o tom, že jsem ji totálně znemožnila. Nemusím vám snad říkat, že jsem si to náležitě vychutnala. Za dalších 10 minut mě Isabel s dost vychraptěnýma hlasivkama poslala do pokoje. Provokativně jsem se na ní usmála a odešla jsem. Ccc, neměla ze mě dělat Barbie. Isabel Cankerová, nikdy si nic nezačínej s Kate Surveyovou. Nemůžeš vyhrát. I přes tu šílenou večeři jsem teď měla strašně dobrou náladu. Když jsem přišla do pokoje, ještě se mi zlepšila. Isabel se opět sekla. Jeden dárek dostanu určitě… Na mém okně seděla bílá sova. Odvázala jsem jí balíček z nohy. Jakmile jsem jí osvobodila hned odletěla. Pomalu jsem otevřela balíček… Byl tam řetízek s malým přívěskem modré hvězdy. Opatrně jsem ho vzala do ruky. Potom jsem si všimla, že tam je vzkaz. Na malém papírku tam stálo: Dokud ji nenajdeš na obloze… Podpis chyběl... No, spíš bych se divila, kdyby tam byl… *** Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že to Isabel myslela vážně. No, co. Stejně by mi koupila oblečení… Jak jsem vstala, všimla jsem si, že přece jenom ještě jeden balíček jsem dostala… Byl od Alexe. Dal mi svědící prášek od Taškáře a plno dalších věciček. Původně jsem je chtěla použít na barbíny, ale myslím že se nebudou zlobit, když jimi obohatím i Isabel… *** Tak konečně odjezd. Táta byl už v autě. Já ještě nesla tašku a naschvál pomalu jsem zavírala dveře. Než jsem je zavřela, uslyšela jsem to nejlíbeznější na světě… Isabelin křik. Zřejmě už objevila můj malý dárek… „Ach… Miluju Vánoce,“ usmála jsem se. *** Poslední kapitolka před mým odjezdem do tábora. Teď bude asi poměrně dlouho ticho… Tak se nezlobte.  Doufám, že se kapitola líbila…