Pravda je, že návrat Rona vrátil čtyřlístku akčnost. Sice návštěva
Lenčina otce málem skončila tragédií, ale Eliz už neustálé skrývání a
nicnedělání vážně otravovalo. Když se zaměstnala jakoukoli činností,
nemusela přemýšlet o hloupostech...

„Lizzie?“ přišla ji vystřídat Hermiona na hlídce.
„Už?“ divila se Eliz.
„Počkej, chtěla bych se tě na něco zeptat.“
„Poslouchám,“ nepřítomně souhlasila Elizabeth.
„Nechceš mi spíš ty něco říct?“ snažila se ji povzbudit Hermiona.
Eliz jen pokrčila rameny. Hermiona se zhluboka nadechla a tvářila se,
jako když něco vysvětlovala Ronovi.
„O Dracovi,“ napověděla.
„Cože?“ zatvářila se Elizabeth neutrálně a naprosto přesvědčivě.
„Kdybych tě neznala, možná bych ti to i uvěřila,“ usmála se Hermiona.
Trpělivě a dlouho čekala, dokud Eliz nezačne.
„Změnil se. K lepšímu. Vždycky jsem věděla, že Draco jenom nosí masku.
Ale sundal si ji trochu krutě,“ odmlčela se, „moc mi pomohl,“ následovala
další dlouhá pauza, „potřebovala bych vidět Olivera,“ zauvažovala nad
jediným možným řešením svého vzhledem k situaci hloupého problému.
„Proč to neuděláš?“
„Jak? Přece nemůžu tolik riskovat. Nevím, kde bych ho měla hledat. Možná
je s mámou, ale...“ očividně nad tím přemýšlela mnohem víc, než byla
ochotná připustit.
„Tady,“ podstrčila jí Hermiona jakýsi magazín.
„Famfrpál? Ten mi ho sice připomíná, jenže...“ zmkla, protože nalistovala
fotku Puddlemerských spojenců.
„Mají soustředění. Někde poblíž Oxfordu,“ konstatovala Hermiona.
„Tentokrát nám to zkus oznámit předem. Nehneme s tebou, ale aspoň budeme
vědět, kde jsi,“ doplnila.


„Já za ním prostě půjdu,“ už asi podesáté zopakovala Eliz.
„Úplně ses zbláznila,“ zařval Ron.
„Ne, zbláznila jsem se, když jsem šla do Malfoy Mannor. Tohle považuju za
docela rozumné,“ ironicky a klidně se zasmála.
„Jak si můžeš dělat srandu. Co když tě tam budou hledat?“
„Všude se píše o mně a o Harrym jako o páru. Nikdo mě s Oliverem
nespojuje,“ argumentovala Liz.
„Seš zamilovaná, což je fakt docela roztomilý, ale moc se to nehodí,“
zavrčel Ron.
NEVÍŠ, O ČEM MLUVÍŠ, NAPADLO LIZ.
„Dobře. Ukončím to. Jestli mi v tom hodláte zabránit, prosím. Kdo začne?“
demonstrativně vytáhla hůlku.

Hermiona stála očividně na její straně. Ron se už dávno přesvědčil, jak
dobře Elizabeth zvládá boj. Proto se podíval na Harryho. Ten chvíli
přemýšlel. Za prvé mu připadalo hloupé napadnout kamarádku, obzvlášť Liz.
A hlavně, ona byla prostě chladnokrevná. Dokázala bojovat bez emocí,
uměla se udržet, racionálně jednat. Dokonce když tehdy na odboru záhad
zemřel Sirius, dál posílala kletby na Rabastana Lestrangee, dokud ho
neporazila. Teprve pak šla pomalu k Siriusovu tělu a zlomené Sereně
krčící se vedle něj.
Elizabeth přečetla zadumanému kamarádovi do hlavy. Vzápětí se jí vybavil
ten otřesní zážitek: vrhala na Lestrangee jednu kletbu za druhou. Na
chvíli ji donutil se ukrýt. Upřela pohled na matku, vedla si dobře, pak
na otce a Harryho. Jejich úspěchy ji těšily. Pokračovala. Její protivník
na moment pod náporem její kletby upadl. Lizzie něco přinutilo se znovu
ohlédnout. Uviděla světlo smrtící kletby, jak míří k jejímu otci. Propadl
se obloukem. To už ale Rabastan stál na nohou a ona musela pokračovat v
odrážení a vysílání kleteb. Zanedlouho ho svírala v ruce jeho hůlku a
velice zdrženlivě vykročila k překvapené matce. Těsně předtím, než se
Harry vydal pronásledovat Bellatrix, objevilo se před obloukem Siriusovo
tělo a její matka k němu poklekla. Liz se prala s touhou následovat
Harryho a zabít tu mrchu, ale nakonec dala přednost uklidňování matky. Za
Harrym přiběhla až ve chvíli, kdy se krčil pod náporem Voldemortovy
mysli. Klekla si k němu a zaprosila: Tak bojuj, prosím!
Zahnala tyhle nepříjemné vzpomínky a vrátila se duchem k přátelům.

Harryho by zastavily city – neublížil by jí. Proto zavrhl nápad jí silou
v odchodu bránit. Navíc by rozhodně nedal ruku do ohně, že Eliz by cokoli
zabránilo s ním nepraštit o nejbližší kus nábytku.
„Kdy se vrátíš?“ naštvaně rezignoval Harry.
„Zítra ráno se tam přemístím, pozítří večer mě máte zpátky. Hermiona mi
řekne, kde budete,“ odpověděla nadšeně Lizzie.
„To snad ne, Harry?“ rozčílil se Ron.
„Jasně, Ronalde. Hezky to házíš na Harryho. Tak ji zastav. Nebo nechceš,
aby ti zase nakopala zadek?“ rýpla si Hermiona, stále naštvaná kvůli
Ronově odchodu.
„Fajn!“ Ron ucítil bolest v zádech, kterou mu Eliz způsobila pokaždé,
když s ní v rámci Brumbálovy armády musel bojovat. Důstojně se jí tehdy
dokázala postavit jen Hermiona, i když vždycky prohrála. Za to Harry ji
několikrát porazil.

Elizabeth potěšilo, že v podstatě dostala od všech svolení. Přesto se
vydala za Ronem. Seděl před stanem.
„Nezlob se, Rone. Prosím,“ oslovila ho.
„Bojím se o tebe. Když si odešla, ještě se to mezi námi zhoršilo. Bez
tebe jsme slabší,“ docela klidně vysvětlil.
„Jeden bez druhého jsme slabší. Nerada vás opouštím, ale Oliver mi hrozně
chybí. Navíc od něho zjistím spoustu užitečných informací o Řádu, našich
rodinách,...“ zkoušela si ho usmířit narážkou na Weasleyovi.
Nemohla mu přece přiznat, že má v hlavě zmatek kvůli lásce. Jenže ten
zmatek ji oslaboval. Když kouzlila, její ruka ji občas neposlechla
přesně, jak chtěla. A ona věřila, že dokud nevyřeší svoje citové
„cokoli“, nemůže jim dostatečně spolehlivě pomáhat. Snapeovský
perfekcionismus jí prostě nedal pokoj!!!
Ron mlčel, proto ho objala.
„Kdybych jen trochu pochybovala, že si beze mě neporadíte, neodešla bych.
Věř mi!“
Podíval se na ni, proto pokračovala:
„Potkalo mě štěstí, strašné štěstí, protože vás mám. Mám spoustu lidí,
kteří mě mají rádi a já je,“ pečlivě sledovala Ronův výraz a rozhodla se
trochu zariskovat, „víš, Harry moc často uvažuje nad tím, koho ztratil a
jak ho svět ošidil,“ naznačila opatrně.
„Taky si to občas myslím. Mohl by si nás víc vážit,“ přiznal Ron malinko
samolibě.
„Severus tvrdil, že si jen ufňukaně stěžuje, jak se k němu všichni a
všechno chovali nespravedlivě. Trošku tím přestřelil, ale v jádru se
nejspíš nezmýlil,“ Eliz viděla, jak neústupnost pomalu mizí Ronovi z
tváře.
Usmála se na něj.
„Sluší ti to. Až tě Oliver uvidí, bude v sedmým nebi,“ poznamenal.
„Myslíš, že mě má rád jenom kvůli tomu, jak vypadám?“ zeptala se zoufale.
„Ne. Jsi nejkrásnější holka, co jsem kdy viděl. Ale kdo tě zná, musí
uznat, že tvoje povaha, teda ta část, která není Snapeovská, vnější krásu
zdaleka předčí,“ tímhle ji Ron odrovnal.
Nikdy jí nikdo neřekl něco tak líbezného. Teď mu bez okolků skočila do
klína.
„Děkuju,“ zašeptala.
Ron se tvářil dost vyplašeně, opětoval její vřelost, jak nejvíc to přes
šok dokázal.

Eliz se vrátila do stanu a zamířila k Hermioně.
„Hezké holky to mívají strašně těžké,“ vytrhla ji za čtení nějaké knížky
a padla do křesla.
„Naprosto nepravdivé klišé,“ nesouhlasila Hermiona, „ale aspoň sis
konečně přiznala, že jsi hezká.“
Elizabeth se pousmála.
„Oliver je povrchní. Mrzí mě to. Já si nejsem jistá, jestli by mě měl
rád, kdybych vážila sto kilo, byla plešatá a obličej by se mi hemžil
vředy,“ vyslovila nahlas svou největší obavu.
S Oliverem zažívala vlastně samé hezké chvilky. Může to přebýt hrůzu,
kterou pro ni udělal Draco a vypjaté situace, které spolu prožili? Proto
tak často přemýšlela i o Harrym. Tolik toho s ním zažila, tolik bolesti a
ztrát je spojovalo. Jenže právě kvůli tomu si vybrala Olivera. Jejich
minulost se v ničem neproplétala.

Hermiona se zamyslela.
„Oliver dá na zevnějšek. A rozhodně se do tebe zamiloval kvůli vzhledu.“
„To ti teda pěkně děkuju!“ zničeně pronesla Eliz.
„Ale kdybys teď měla vředy, pleš a sto kilo, neodmiloval by se,“
přesvědčeně ji utvrdila.
Elizabeth zapochybovala, ale alespoň se zatvářila souhlasně. Rána se i
tak obávala.


Elizabeth stála před stanem s Oliverovým jménem. Chvíli doufala, že budou
ubytovaní v nějakých zděných pokojích a ona se trochu zahřeje po dnech ve
vymrzlém stanu. Přešlapovala venku a odhodlávala se. Dorazila už ráno,
ale jenom ho z dálky pozorovala. Sledovala ho. Asi před hodinou zašel
dovnitř. Vedle Oliverova jména visela ještě jedna kartička s nápisem:
David Frock.

Hermiona z opatrnosti trochu změnila Elizin vzhled. Když se Lizzie
prohlížela před svým odchodem v zrcadle, dívala se na ni blonďatá dívka s
dokonale rovnými vlasy, modrýma očima a orlím nosem, jehož přeměna dost
bolela. Přesto kouzla nemohla podobu změnit tak dokonale jako mnoholičný
lektvar.

Ještě jednou zaváhala. PROSTĚ BYCH MOHLA ODEJÍT, NAPADLO JI. Dobře
věděla, že to neudělá. Něco takového neměla v povaze. Zbožňovala pořádek
a systém. Musela si ujasnit, co a ke komu cítí. Zaklepala na tyč rýsující
se za plachtou.

„Dále,“ vyzval ji ten líbezní hlas, který chtěla slyšet.
Vstoupila.
Oliver si ji pozorně prohlížel. Někoho mu připomínala, jenom si nemohl
vybavit, koho. Eliz na něj zírala doslova přihlouple. Právě se oblíkal a
ještě si nestihl nasadit košili. Na hrudi zpozorovala několik jizev,
zahojených, ale hlubokých. Zhrozila se. MOHLA JSEM HO PŘED TÍMHLE NĚJAK
OCHRÁNIT?, ZEPTALA SE SAMA SEBE.
Oliver ji nepřestával sledovat. Odhodlala se promluvit.
„Ahoj, Olivere,“ zlomil se jí hlas.
„Dave, nechal bys nás tady o samotě, prosím?“ požádal mladého chlapce.
„Já myslel, že seš spíš na brunetky, Oli,“ nenechal si ujít poznámku, ale
odcházel ven.

Elizabeth čekala, že se k ní Oliver rozběhne a přitiskne ji k sobě. Přece
ho znala tak dlouho. Zmýlila se. Oliver ji určitě poznal, ale místo
vřelého přivítání si navlékl košili a svetr. Potřebovala se ujistit, že
ho jiné vlasy, oči a nos nezmátly:
„To jsem já, Eliz.“
„Dokud jsi nepromluvila, pochyboval jsem, ale pak...“ přiznal, ovšem
díval se do své tašky.
Liz se nemohla zbavit dojmu, že ji nerad vidí. To ji hrozně zabolelo.
Zadržela vzlyknutí.
„No, tak já asi zase půjdu,“ vzdala se a velice pomalu se otáčela.
„Mohla jsi umřít,“ zastavil ji.
Nemohla se otočit. Bála se ho. Jeho výrazu. Strnule stála.
„Riskoval jsem. Znal jsem možné důsledky. Ale tys prostě musela přijít a
zachraňovat mě. Máš to v povaze. Kluci mají být rytíři v lesklé zbroji,
co vysvobozují holky ze smrtelného nebezpečí,“ vysvětloval a Eliz cítila
jeho pohled na svých zádech.
Podívala se mu do očí.
„Kvůli tomu se chováš, jako bys mě neznal?“ dost se jí ulevilo.
„Ohrozil jsem tě. Když už tě nezachraňuju já, aspoň bych tě nemusel
vystavovat dalšímu nebezpečí,“ hořce poznamenal ignorujíc její otázku.
„Máš pravdu. Láska je slabost. Ale slabost, která tě dokáže přimět udělat
neobyčejné věci,“ částečně souhlasila.
„Šla bych tam pro každého, koho mám ráda. Ale u všech ostatních bych o
tom nejdřív přemýšlela. U tebe jsem ani nezaváhala,“ pokračovala Eliz.
Viděl, že neskončila. Čekal, dokud nenajde ta správná slova.
Elizabeth musela zjistit, co si myslí. Rozhodla se nakouknout do jeho
myšlenek.
NEMŮŽE UMŘÍT MOJÍ VINOU. MUSÍM SE TVÁŘIT ODTAŽITĚ. URAZIT JI, BUDE-LI TO
TŘEBA. ALE ONA ODTUD PROSTĚ MUSÍ ODEJÍT. ZKLAMANÁ. JSEM JEJÍ SLABINA. ALE
KVŮLI MNĚ PROSTĚ NEUMŘE!!!!! DOSLOVA JEČELA JEHO MYSL.
Přistoupila k němu o kousek blíž. Dělily je necelé dva metry. Přesto se
Eliz bála udělat těch pár krůčků.
„Umřela bych pro tebe,“ řekla tiše, ale důrazně.
„Proč?“ zeptal se Oliver.
Nemusela mu číst myšlenky, aby pochopila, co chce slyšet. A hodlala mu
jeho přání splnit.
„Protože tě miluju,“ odpověděla klidně a poněkud věcným tónem.
Oliverovi to očividně stačilo. Dvěma dlouhými kroky překonal dvoumetrovou
vzdálenost a zvedl ji ze země.
„Taky tě miluju, Liz. Ale další sebevražedné akce jako tu u Malfoyů,
prosím tě, nedělej,“ rychle se sebe vysypal a vášnivě ji políbil.
Když ji konečně pustil, nabídl jí čaj. Eliz vyzvídala informace o členech
Řádu, o mámě, Nigelovi, Weasleyových, těhotné Tonksové, Lupinovi a všech
dalších, na které si vzpomněla. Oliver se ptal na Rona, Hermionu a
naprosto bez zášti a žárlivosti na Harryho. Povídali si, pak si lehli do
Oliverovi malé postele a šeptali si, aby nevzbudila Davida, který je
nechal samotné dost dlouho, ale „nehodlal spát na mrazu“.
Asi po další hodině výměny informací Oliver konečně usnul. Jakmile si
byla Eliz jistá, že opravdu tvrdě spí Oliver i David, pomalu si sedla na
zem naproti Oliverově posteli.

Přemýšlela „co by kdyby“. Kdyby vedla stejný rozhovor s Dracem, vyvíjel
by se jinak. Aby jí Draco uvěřil, musela by místo „Umřela bych pro tebe“
říct „Zabila bych pro tebe“. Na sucho polkla. Tohle by Oliverovi nemohla
slíbit. Nikomu by nemohla. Na moment u ní převládla Siriusova ukvapenost
nad Sereninou uvážeností a už nešlo ten okamžik vzít zpět. Když slyšela
jeho myšlenky, tak moc ji ohromily, že řekla něco, o čem teď dost
pochybovala: že Olivera miluje. Tak dlouho trvalo, než to řekla. Tři
roky. Myslela si, jak to bude těžké. Vlastně řekla ta dvě slova až
překvapivě snadno. Ovšem opravdu takhle vypadá láska?