Druhá šance. Christina si ta slova bez hlesu opakovala, když procházela vstupní halou ministerstva a na všechny se usmívala, jako by už válka skončila. Pro ni ano. Malá carlylovská válka, která se táhla až moc dlouho… Sirius od ní po pár dnech odešel. Měl své povinnosti v Řádu, ona měla své povinnosti na ministerstvu. Na rozloučenou se políbili. „Doufám, že se uvidíme dřív než za dva roky.“ „Nepočkal bys na mě ani dva roky?“ „Počkal bych na tebe i dvacet let,“ potom si předstíraně povzdechl. „Už se tě asi nikdy nezbavím, ale to je úděl nás, úžasných lidí.“ „Nenech se vysmát.“ První, co udělala, než se vrátila na ministerstvo, bylo, že se přemístila do Prasinek. Pokud chtěla něco nového začít, musela něco starého skončit. Došla na bradavické pozemky a pokračovala k hradu. Vzduch byl jasný a lehký, březen sliboval nádherné jaro. Jí by se ale dost možná zdálo nádherné, i kdyby stála v oku tornáda. Nespěchala, i když všechna zranění už se jí pomalu hojila. Vychutnávala si Bradavice, všechno to krásné, co v nich prožila. Cítila se tak skvěle, že si kupodivu nedokázala vybavit žádnou ošklivou vzpomínku. Když dorazila k jezeru, zastavila se. Chvíli nehybnou vodní plochu pozorovala, potom si stáhla z ruky prsten. Nosila ho tak dlouho, že by si donedávna nedokázala přestavit, že si ho jednou sundá. Ten prsten pro ni ale znamenal něco, co ji bolelo, a ona nechtěla na Reguluse myslet s bolestí. „Miluju tě, Regulusi,“ zašeptala, zvedla ruku a hodila prsten tak daleko do jezera, jak jenom dokázala. Musela ho konečně nechat jít. Bylo to tak lepší pro něho, i pro ni. Smrt nebyla spravedlivá, brala si ty, které neměla, a nechávala za sebou lidi, kteří si nezasloužili žít. Ale když se jednou objevila, bylo lepší nechat ji projít skrz. Žádná Sněhurčina rakev. Žádná srdeční masáž. Žádný šepotem šumící závěs. První dny na ministerstvu byly pro Christinu divoké a únavné. Všechno bylo v pohybu a ona už skoro zapomněla, jaké to je, vysedávat celé večery nad nedbale naškrábanými poznámkami a pokoušet se z nich vyčíst něco, co nikdo před ní nevyčetl. Na odboru se jí nikdo nezeptal, kde byla, už byli asi tak zvyklí na nevyptávání se ohledně všeho, že se neptali ani na tohle. Finkensteadt ji jenom s bezelstným úsměvem poplácal po hlavě, kupodivu si při tom tentokrát nepřipadala jako pes. Darkwaterová se na ni na uvítanou široce usmála. „Hádej co?“ „Co?“ „Už vím, co je to kardiopulmonální resuscitace.“ I Christina se usmála. „Úžasné.“ Darkwaterová vypadala skutečně nadšeně. „To nejlepší je ale HTX, z toho vyjdeme.“ Christina si uvědomila, že jí to chybělo… Finkensteadtova nemluvnost i neúnavné nadšení Darkwaterové. A tak se pomalu vracela do života. A byl to život, po jakém toužila. Co bylo, bylo… možná se to nedalo odpustit, ale dalo se to zapomenout, řekl jí Sirius a ona si umínila, že se o to pokusí. Po tom, co se uzdravila, si znovu promluvila s Brumbálem. Ne, nehodlala vstoupit do Řádu. Ale nehodlala už před jeho členy předstírat, že je nenávidí. Ano, byla rozhodnutá pokračovat v tom, co začala po svém návratu do Anglie, ale toužila po Lily a po přátelství. A když se o tom náhodou dozví Voldemort – když se mu podaří zajmout někoho z Řádu a vsunout mu své dlouhé ledové prsty do mysli – tak co? Každý z nich přece mohl kdykoliv umřít, ona o nic víc než ostatní. Byla jenom jedna smrt, a pokud si pro ni měla přijít, ona se jí aspoň chtěla vysmát a říct: „Já si to tady opravdu užila.“ Nechtěla už ubližovat. Zastavila se u Snapea. Prohlédl si ji a zastavil se pohledem na pomalu blednoucích podlitinách na rukou. „Bellatrix mi řekla, že jsi byla u Svatého Munga.“ Jako první po svém uzdravení totiž Christina navštívila Bellatrix. „Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ podívala se na ni Bellatrix. „V pořádku?“ zopakovala Christina a ani se nepokoušela znít nevzrušeně. „Málem jsem umřela. Jenom proto, že ten idiot Crabbe kolem sebe rozhazoval Expulsa, jako by za každé dostal zvýšené osobní ohodnocení.“ „Byl pod kletbou Imperius. Našli jsme ho bloudit po Greenwichi. Neustále se pokoušel přemístit.“ Christina si dokázala zachovat nehybný výraz. „Na nic si nepamatoval. Trvalo nám, než jsme ho probrali.“ „To ho přece neomlouvá. Mohla jsem být mrtvá.“ „Snad nemáš strach ze smrti?“ zeptala se Bellatrix posměšně. „I Sirius Black ale mohl být mrtvý, to si uvědom.“ „Kdybys neotálela, nemuselo se to stát.“ Christina se usmála. „Řeklas, že to má být zábava. Jen jsem se chtěla pobavit.“ „Škoda, že ho ten výbuch nezabil,“ prohodila Bellatrix a utrhla si z podnosu hroznové víno. „Ale aspoň si ho vychutnám příště.“ A pak se zastavila u Snapea a on se na ni díval na první pohled netečně a nevzrušeně, ale ona stejně cítila, že… je rád, opravdu rád, že se jí nic nestalo. „Divím se, že tam nikdo neumřel,“ řekla mu Christina. „Byl to naprostý chaos. Takhle to probíhá pokaždé?“ „Nevíš, co je chaos.“ „Nevěděla jsem, dokud jsem se nezúčastnila Hendersonova osvobození.“ „V tom případě se asi do první linie nehodíš,“ pokrčil rameny Snape. Občas se zastavila na ústředí Řádu. Ne každý z toho byl nadšený, ale to ona ani nečekala, ani nežádala. Když se tam ukázala od svého zranění poprvé, ani si nestačila sundat kabát a už ji popadl do náruče Sirius. „Dneska se pracovat nebude,“ zašeptal a otočil ji k motorce opřené před vchodem. „Nikam s tebou nepojedu.“ „Nepojedeš,“ neodporoval. „Poletíš.“ Potom ji vzal poprvé do svého domu. Jak se zdálo, nestrádal, Alphard Black mu odkázal dost na to, aby se postavil na vlastní nohy. „Siriusi,“ nadechla se, ale on ji neposlouchal, a pak už se ani nepokoušela nic říct. Když se konečně vyprostila z jeho sevření, usmíval se. „Jsi jako malý,“ zaškaredila se. „Ty stařeno,“ oplatil jí. Při svém druhém pokusu proniknout na ústředí už byla úspěšnější. Potkala tam jenom Remuse a Benjyho. Ten si právě zkoušel svou novou hůlku. „Ahoj,“ pozdravila je a oni zvedli hlavy. „Je tady Brumbál nebo McGonagallová?“ „McGonagallová by se měla za chvíli vrátit,“ oznámil jí Fenwick, a jak zvedl ruku, z konce hůlky vyprsklo několik červených jisker. Remus se nečekaně uvolněně rozesmál. „Tahle nová hůlka je k ničemu,“ postěžoval si Fenwick. „Pořád lepší ztratit hůlku než prsty,“ ozval se za Christinou Fabian – když se na něho otočila, dodal: „Ahoj.“ „Ahoj,“ pozdravila ho nesměle a chtěla kolem něho proklouznout, aby počkala na chodbě, ale on ji zadržel. „Proč se na chvíli neposadíš s námi?“ Dívali se na sebe a ona se nakonec pomalu, strnule posadila vedle Remuse a na okamžik si vzpomněla na Bradavice… na všechnu tu jednoduchou, nevinnou pohodu. Přestala studovat oblouk a začala se soustředit na oživení kouzelníka zasaženého Avadou. Už to nemělo nic společného s Regulusem. Ani si nemyslela, že je to dobrý nápad… vrhla se na to jednoduše proto, že ji Samuel Carlyle naučil milovat zkoumání. Dělání známého z neznámého. Darkwaterová studovala mudlovské transplantace srdce, nebyl to špatný začátek, ale potřebovaly tomu dodat úplně nový směr. Uvažovaly a zkoumaly všechny možnosti, a i když se nezdálo, že by pochopení byly blíž, bylo to zajímavé a dost možná i přínosné. Jednou večer Christinu u Samuela Carlyla navštívil Lucius. „Už ses u nás dlouho nezastavila. To je práce na ministerstvu tak náročná?“ Podívala se na něho a usmála se. Co kdybys někdy zkusil pracovat? „Zkoušíme něco, co bude… obrovský zlom, pokud se nám to povede.“ Lucius se na ni zadíval. „Jen abys nezapomněla, co je tvoje skutečné poslání.“ „Nezapomněla, o to nemusíš mít strach. Ale pokud mi chceš říct, že nepostupuju dostatečně rychle, prosím.“ „Vím, že to je běh na dlouhou trať, ale náš Pán začíná být poněkud netrpělivý.“ „Nedokážu to urychlit, pokud se mu to nelíbí, musí si na ministerstvo najít někoho jiného.“ „To, jak Temný pán dává najevo svou nespokojenost, by se ti nelíbilo, věř mi.“ Christina pohledem ani na okamžik neuhnula. „Já nejsem Smrtijed.“ Lucius si povzdechl. „Tím by to pro tebe bylo horší.“ V dubnu se přišla „poprvé“ podívat na Harryho. Bok po boku se Siriusem, který byl Harryho kmotr. Harry se zdál ještě hezčí, než když ho Christina viděla v září. Bála se, že večer strávený s Jamesem nebude příjemný, ale nakonec si ho užila a bavila se jako už dlouho ne. „Co kdybys dneska zůstala se mnou?“ podíval se na ni při odchodu Sirius a ona zůstala. Byl to nečekaně krásný měsíc, měsíc po Christinině uzdravení a ona by si ho nemohla vychutnat víc, ani kdyby tušila, že ji od smrti dělí jen pár dní. Ten večer, kdy ji zabili, jí poslala Narcissa vzkaz, aby se u ní zastavila. Do ničeho se Christině nechtělo méně, ale nakonec se sebrala a s vlásenkami mezi zuby vyběhla z domu. Na schodech se skoro srazila se Siriusem. „Nezdá se ti, že to s tím navštěvováním přeháníš?“ zeptala se skoro nesrozumitelně. Sirius se na ni bezelstně zadíval. „Nepřišel jsem za tebou, ale za Ušatcem.“ Christina si vytáhla vlásenky z úst a sepnula si vlasy. „Copak? Slíbil, že ti něco napíše do památníku? Poslední dobou na cokoliv sáhne, na tom nechá Ušatcovu značku. Ten skřítek by měl vyrábět keramiku.“ „Rád si s ním povídám. Když mi bude chvíli vykládat o tom, jak jsi úžasná a jak ti to sluší, když se koupeš, nechám si od něho klidně něco nakreslit…“ sáhl do kapsy a vytáhl z ní účtenku. „Tohle by mohlo jeho uměleckému duchu stačit, co myslíš?“ „Bavíš se s Ušatcem o tom, jak se koupu?“ Christina seběhla po schodech a Sirius se k ní přidal. „Proč mě to nepřekvapuje? Vždycky jsem o tobě měla nevalné mínění.“ „Vždycky jsem tě toužil přesvědčit o opaku.“ „Jdeš na to vážně mazaně.“ „Vyplácí se to?“ Christina se zastavila. „Slíbila jsem, že navštívím Narcissu.“ „Musíš, nebo chceš?“ zeptal se Sirius. „Co myslíš?“ „Tak nechoď.“ „Myslím, žes nepochopil přesný význam slova muset.“ „Myslím, že už jsem tě dlouho nepolíbil.“ Christina se usmála. „Dobrý pokus.“ „Nevyšel?“ Otočila se, ale on ji nečekaně chytil za ruku. „Musím zařídit něco pro Řád, ale večer bych tě rád viděl.“ „Opravdu mě? Nemyslíš Ušatce?“ „Něco pro tebe mám. Myslím, že jsi to měla dostat mnohem dřív, ale za chvíli budeš mít narozeniny… tak jsem si řekl, proč to odkládat, až budeš stará a ošklivá?“ „Až budu stará a ošklivá, už sem chodit nebudeš?“ „Proč bych to dělal? Leda abych pozval ven tvoji vnučku.“ „Dobře,“ ohlédla se po něm Christina naposledy. „Počkám na tebe.“ Sirius se na ni usmál. I když by to nepřiznal nahlas – aspoň zatím ne – nemohl se dočkat, až se uvidí. Už se ale neviděli. Christina se přemístila před Luciusovo sídlo. Neotevřel jí domácí skřítek, ale Narcissa. Byla bledá a vypadala unaveně. „Stalo se něco?“ zeptala se Christina a vešla za ní do haly. „Mám starost o Luciuse,“ podívala se na ni Narcissa. „Dneska v noci nebyl doma.“ „Sama víš, že když si Pán zla žádá jeho služby, musí poslechnout, nezáleží na tom, jestli je den nebo noc.“ „Ale co když se mu něco stalo?“ Christina se na tu krásnou, hrdou, čistokrevnou čarodějku, současně silnou i křehkou, zadívala. „Nestalo, věděla bych o tom.“ „Nevěděla jsi ani, že vyrazil na ten lov.“ Christina strnula s jednou rukou na stužce kapuce. „Na jaký lov?“ Narcissa si jejího zaváhání nevšimla. „Včera ráno mu sova přinesla vzkaz. U Merlina, nevím ani, co v něm bylo… něco o tom spolku kolem Brumbála.“ Christina se donutila nepohnout. „V pořádku. Máš strach, že ho mohli zajmout?“ „Já nevím, co si mám myslet,“ podívala se na Christinu Narcissa. „Poslala bych skřítka k Severusovi, ale nechci, aby si myslel…“ Christina si kapuci znovu nasadila. „Poptám se. Pokud se Lucius utkal s Řádem, dozvím se to.“ „Jak?“ „Jednoduše se to dozvím. Myslím, že se není čeho bát.“ „Já vím…“ Narcissa uhnula pohledem. „Neměla bych… ale Draco nemá ještě ani rok, kdyby se Luciusovi mělo něco stát…“ „Nestane,“ usmála se na ni Christina a přemístila se. U Bellatrix by Narcissa pochopení nenašla, ona sama ale Narcissu chápala a víc než to. Na ústředí Řádu kupodivu na nikoho nenarazila. Nemuselo to nic znamenat, ale Sirius přece říkal, že musí… udělat něco pro Řád. Christina lehce pohladila pouzdro u pasu a to jí pomohlo zachovat si chladnou hlavu. Možná to tak bylo lepší, sotva by se mohla zeptat například takového Gideona Prewetta, jestli náhodou neví, co má Brumbál v úmyslu, a jestli to nesouvisí s Luciusem. Takovou starost o Smrtijeda by určitě ocenil… A tak se přemístila k Severusovi. Skoro do ní narazil. „Špatný okamžik na společenskou návštěvu,“ podíval se na ni úkosem a chystal se přemístit. A ona úplně samozřejmě natáhla ruku a pokusila se ho zadržet. Přemístili se spolu. Snape se po ní otočil a kupodivu se před ní snad poprvé od Bradavic, od toho setkání pod vrbou mlátičkou, přestal ovládat. „Řekl jsem ti snad, abys šla se mnou? Tohle není nic pro tebe!“ „Tohle?“ zopakovala Christina a rozhlédla se. Padlo šero a ona zahlédla v dálce před sebou několik postav… černé proti popelavému soumraku, ale víc poznat nedokázala. „Co to je?“ Snape jí ruku odtáhl. „Neslyšelas?“ Christina si uvědomila, že postav v šeru je víc, než si myslela. Stály v kruhu, jako by se dívaly na něco, co leželo na zemi uprostřed. Snape se pohnul, ale ona s ním srovnala krok. „Nevím o tom, protože nemám Znamení zla? Temný pán si vás sem svolal, aby…“ Snape se prudce zastavil. „Tohle je liga, do které jsi zatím nedorostla. Takže mě poslechni, seber se a vypadni.“ „Jak to se mnou mluvíš?“ podívala se na něho Christina. „Snažím se, abys pochopila, že u tohohle být ani nechceš, ani bys neměla.“ „Ale co je to?“ Snape lehce pohnul rameny. „Jenom zábava. Někteří Pánovi služebníci se rádi baví.“ „Čím?“ zadívala se Christina znovu do šera. Potom se ozval ten výkřik, prudký, bolestný, jako by se ho ten člověk pokoušel ze všech sil zadržet, ale dál už to nedokázal. Ostatní se rozesmáli. Christina zapomněla na všechno kromě toho nešťastného výkřiku. I když nepoznala, komu ten hlas patří, znala ho. Znala podobné… desítky… stovky podobných slýchala křičet v uplynulých dvou letech. Protože i v Rusku se někteří kouzelníci rádi bavili. Pohnula se a Snape ji popadl za paži. Podívala se na něho a uvědomila si, že má rty vztekle semknuté. „Tohle se děje dnes a denně. Když teď zasáhneš, nic tím nezměníš.“ „Ale změním,“ plivla po něm Christina prudce. „Sebe změním, Severusi.“ Pokusila se mu vytrhnout, ale on nepovolil. „Co je to s tebou?“ „Já nevím,“ na okamžik se zastavila. „Možná se nechci dívat, jak někdo mučí neozbrojeného. Možná nesnáším, když stojí jeden proti všem. Možná nesnáším ponižování a ubližování a myslela jsem, že ani ty ho nemáš rád.“ Snape se ani nepohnul. „Možná,“ dodala Christina potichu, „jsem jenom pod kletbou Imperius.“ Potom se vyprostila ze Snapeova sevření a vydala se do soumraku.