Ležel na své posteli a zíral do stropu. V jednom koutě si nějaký pavouk vybudoval své útočiště a on měl aspoň vděčný objekt pozorování. Dveře na konci chodby se otevřely. Severuse onen zvuk vytrhl z myšlenek. Uvažoval, jestli je možné, že je už večeře, ale nedávalo mu to smysl. Že by čas plynul tak neskutečně rychle? Ne. Tentokrát neslyšel žádný vozík. Tohle nebude rozvážeč. Slyšel něčí kroky. Podle všeho se jednalo o tři lidi. Blížili se. Ozvěna jejich kroků sílila, když se objevili před jeho celou. Překvapeně zamrkal, když uviděl, jak dozorce vytahuje klíče a odemyká jeho celu. Přišlo mu to neskutečné, že by sem někdo přišel. Sem za ním. Po tolika dnech samoty. Že by měl konečně zase nějakou společnost? Ne, tohle snad ani není možné. Dozorce odemkl a ustoupil, aby dovnitř mohl druhý muž. Severus probraný ze své letargie se napřímil a posadil na své posteli. Nemohl skrýt svůj zájem. Dovnitř vstoupil nějaký poměrně vysoký muž ve středních letech. Měl na sobě drahý oblek a luxusní módní doplňky, jako byly zlaté hodinky. Ty museli stát neskutečné jmění. Byl to blonďák s modrýma očima. Upravený, oholený s pěstěnými nehty, zastřihnutými vlasy, tak že se zdálo, že je u holiče snad každý druhý den. Severus na něj jen s otevřenou pusou zíral neschopen jediného slova, takže se slova ujal onen cizinec. „Dobrý den, já jsem Frederick Corleone a jsem Váš obhájce,“ usmál se muž vlídně a napřáhl k němu ruku. Severusovi chvíli trvalo, než mu došla mužova slova a než jeho ruku přijal. „Obhájce?“ zopakoval po chvíli Severus, jako by si nebyl jistý, zdali mu jeho sluch ještě správně slouží. „Ano, jsem ze známé advokátní firmy Dignity a budu Vás zastupovat u Vašeho soudního procesu.“ „Vy nejste z Ministerstva?“ vykoktal ze sebe Severus. Dělalo mu neskutečné problémy dát dohromady kloudnou větu. „Ne,“ usmál se vlídně muž. „Jsem soukromý advokát. Najali si mě lidé z Fénixova řádu.“ „Fénixův řád?“ podivil se Severus, jako kdyby o takovém spolku nikdy v životě neslyšel. „Ano, Fénixův řád,“ přikývl Corleone a pak se otočil ke svým společníkům. „Poslyšte, rád bych mluvil s panem Snapem soukromě. Mohli byste nás prosím nechat o samotě?“ Ostraha se zrovna netvářila, že je tohle dobrý nápad. „Podívejte, copak by mi mohl pan Snape udělat? Jsem jeho právník. Potřebuji s ním soukromě probrat pár věcí. Můžete zůstat venku. Kdyby mi snad ubližoval, zavolám.“ Ostraha pak neochotně celu opustila a zamkla za sebou. Pak se vzdálili. „Nebude Vám vadit, když se posadím?“ otázal se Corleone a natáhl se pro volnou židli, která tu byla jako jediná. Postavil si ji přímo naproti Severusovi a posadil se. Pak sjel pohledem svinčík na zemi. „Tohle je nechutné,“ zhodnotil zapáchající zvratky, které ležely na zemi už dva dny. „Řeknu někomu, aby to uklidil. Zkusím Vám vyjednat lepší celu.“ Pak se obrátil ke svému klientovi, který celou dobu jenom mlčel a jako svatý obrázek sledoval muže před sebou. Přišlo mu neuvěřitelné, že tu není sám. Že je tu další kouzelník, který jeho osobu nepřehlíží, mluví s ním, dívá se na něj a sedí s ním v jedné cele. A který se k němu konečně chová jako k člověku. „Ehm,“ odkašlal si obhájce. „Jak se cítíte?“ Severus na něj chvíli překvapeně zamrkl a pak vykoktal: „Co prosím?“ „Jak se cítíte,“ odpověděl Corleone trpělivě. „Nic Vás nebolí? Nemáte žádné potíže? Žádné zvláštní přání?“ A pak spěšně doplnil. „Samozřejmě kromě toho, aby Vás pustili. To budeme řešit za pár dní u soudu a doufám, že ho vyhrajeme.“ Severus jenom mlčel a sledoval muže před sebou. Každý jeho detail, jako kdyby na tom záležel jeho život. „Fénixův řád si mě najal, aby Vás obhajoval u soudu a dokázal Vaši nevinu, o které Řád nepochybuje,“ pokračoval právník „A Vy?“ přerušil ho Severus. „Věříte v mou nevinnu?“ Corleone se zarazil. „Samozřejmě že ano. Neříkám ale, že je pro mou profesi důležitý fakt, jestli věřím ve vinu či nevinu svého klienta. Mým úkolem je obhájit jej, ať už je pravda jakákoli. Pokud se týká Fénixova řádu, pak mu věřím. Podívejte, vyslechl jsem si o Vašem případu mnohé a jsem přesvědčen, že je možnost obhájit Vás u soudu.“ Severus se zatvářil znepokojeně a sklopil zrak. „A Vy věříte ve svou nevinnu, pane Snape?“ optal se ho advokát. Severus zvedl k němu své černé oči, ale neodpověděl. „Podívejte, Vy jste byl k onomu činu donucen. Byl to Brumbál, kdo si přál svou smrt. Plánoval ji a Vy jste pak slepě vyplnit to, co od Vás žádal.“ Severus se ušklíbl. „A to je zákonné?“ „Není, ale byla to reakce v krajní situaci. Neměl jste příliš na výběr. Byli jsme ve válce. Byl jste k tomu donucen a …“ „Mohl jsem odmítnout,“ přerušil ho Severus. Advokát se zatvářil znepokojeně. „Jistě, ale okolnosti, za nichž jste učinil ono rozhodnutí, byly psychicky a fyzicky velmi stresující a omezující. Byl jste nucen učinit náhlé rozhodnutí, aniž byste mohl přemýšlet o důsledcích svého činu. Byl jste zatlačen do kouta.“ „Chcete mě obhajovat sama před sebou?“ „Pokud věříte ve svou nevinnu, pak ne,“ odpověděl právník znepokojeně. „A když ne?“ promluvil Snape vážně. „Zabil jsem Brumbála a měl jsem dost času přemýšlet o tom, co se chystám provést. Možná jsem si uvědomoval všechny své následky. Měl jsem ještě možnost couvnout. Mohl jsem v tom Brumbála nechat. Mohli ho zabít jiní. Nemusel jsem to být já. Nemusel jsem splnit ten jeho pitomý plán. Mohl jsem si vybrat vlastní smrt. Měl jsem spoustu možností.“ „Ani bych neřekl,“ zhodnotil situaci Corleone. „Pane Snape, když uvážíte všechna pro a proti, musíte nakonec dojít k závěru, že nebylo možné vyhnout se tomu, co se stalo. Bylo to logické vyústění celé situace. Brumbál si svou smrt zvolil sám. Koneckonců Brumbál byl sám velmi vážně nemocen. Fakticky umíral. Pomalou smrtí. Vy jste mu vlastně jenom pomohl od onoho utrpení. Neprovedl jste nic špatného.“ „Nevšiml jsem si, že by eutanazie byla legální,“ odsekl Snape chladně. Corleone si povzdychl. „Doufám ale, že tohle nechcete přednést i u soudu. To by nebylo rozumné a dokonce by to zničilo mou dosavadní práci. Pane Snape, slibte mi, že u soudu tohle nebudete opakovat a necháte mluvit pouze mě.“ Severus po chvíli váhání přikývl. „Chápu, že to pro Vás musí být těžké. Jenom se ještě nesmíte vzdát. Tam venku za Vás lidé bojují. Ne všichni věří, že jste vrah. Protože Vy jím nejste.“ Severus si povzdychl. „Harry Potter Vám věří. Kingsley Pastorek. Remus Lupin. Sirius Black…“ „Black?“ vzhlédl k němu Snape. „Samozřejmě,“ přikývl Corleone. Severus pocítil něco zvláštního. Pocit, který nelze pojmenovat. Dokonce i Black věří v jeho nevinu. Ten Black, který mu říkal Srabusi a nenáviděl ho až za hrob. A teď… Teď se mu ten mizera snaží pomoct. Skutečně se Black tolik angažuje v jeho případě? „Znáte pana Malfoye?“ „Luciuse?“ špitl Severus a hrdlo se mu náhle stáhlo, že nemohl mluvit dál. „Několikrát jsem ho potkal v sídle Fénixova řádu. Kdykoli přijdu a potkám jej, nenechá mě chvíli vydechnout. Neustále se mě ptá na Váš případ. Jak moje práce postupuje, zdali mám nové informace, důkazy, jak plánuji Vaši obhajobu, jaké předvoláme svědky a jaké dodáme důkazy. Má o Váš případ neskutečný zájem. Moc by Vám chtěl pomoci. Chce taky svědčit u soudu ve Váš prospěch. Není jediný, komu na Vás záleží.“ Severus jen seděl a zíral na muže před sebou. Ještě před chvíli byl přesvědčený, že ho nenávidí celý svět. Že je opět sám. A najednou je tu šance, že na to vše sám nebude. Jsou lidé, kteří věří v jeho nevinu. Lidé, kteří budou stát na jeho straně. „Vás soudní proces se koná za 2 dny. Všechno jsem již zařídil. Pouze bych se rád zeptal, zdali byste mi rád řekl ještě něco, co by mluvilo ve Vás prospěch. Pokud máte nějaké nové informace, které bychom mohli použít u soudu jako důkaz neviny. Lidé, věci, události. Něco, co dosvědčuje Vaši nevinu.“ Severus zavrtěl hlavou. „Dobře,“ povzdychl si Corleone. Pak vzal svůj kufřík na klín a otevřel jej. „Potřeboval bych ještě od Vás podepsat jeden dokument. Jde o plnou moc, díky níž budu oprávněn jednat u soudu Vaším jménem.“ Corleone vytáhl onen dokument a Severus jej bezmyšlenkovitě podepsal, aniž by si přečetl jediný řádek smlouvy. Podepsal by cokoli. Teď už mu bylo vše jedno. Corleone smlouvu opět schoval. „Mám tu pozdrav od jednoho Vašeho přítele. Moc si přál, aby Vám ho předal.“ Vytáhl nějaký objemný balíček a podal ho Severusovi, který se po něm nevěřícně natáhl. Zíral na něj jako na zjevení. Někdo mu posílá balíček. Bylo to tak dojemné. Někdo si na něj vzpomněl. Někomu na něm stále záleží. „Moc mě těšilo,“ natáhl k němu Corleone opět ruku a Severus ji přijal. „Uvidíme se za dva dny u soudu. Ujišťuji Vás, že pro Vás udělám vše, co bude v mých silách. Držte se tu.“ Pak zavolal na ostrahu a Severus té chvíle využil, aby opět zíral na onen balíček. Když Corleone odešel, Severus to už nevydržel a balíček roztrhl. Uvnitř našel nějaký koláč. Na zem vypadlo nějaké psaní. Severus se pro něj sehnul, roztrhl obálku. Byl celý napjatý, co najde uvnitř. Kdo mu asi píše takové psaníčko? Milý Severusi je nám tu bez tebe smutno. I kvůli tomuto doufám, že se nám sem velmi brzy vrátíš zpátky. Všichni tu věříme v tvou nevinu. Nedokážeš si ani představit, kolik lidí tu pracuje na tom, aby bylo tvé jméno očištěno. Věřím, že to vše dobře dopadne. Nevzdávej se. Tvůj Lucius A taky malá Susie. Luciusův dopis měl opravdu efekt. Severus se na chvíli rozbrečel tak, že nebyl k utišení. Seděl tam a v rukou žmoulal mokrý cár pergamenu. Ještě pořád existuje někdo, komu na něm záleží. Kdyby teď Lucius tušil, jak moc mu chybí. Kdyby Lucius věděl, jak moc ho má rád. Kdyby už tehdy Severus tušil, jakého přítele najde v tom aristokratickém blonďákovi. Kdyby jenom věděl, kolik toho Lucius v sobě skrýval. Kdyby jenom tehdy býval věděl, že Lucius je v nitru dobrým člověkem. Jak to mohl Severus tušit! On sám si myslel, že Lucius je bezcitný Smrtijed, kterému nezáleží na tom, kolik mudlů musí zemřít. Myslel si, že je pro Luciuse přítelem jenom proto, že on sám je v tak významné pozici u Pána zla. Zřejmě si něco podobného musel tehdy myslet i Lucius o něm. Ačkoli se tehdy nazývali přáteli, nevěřili si. Dávali si pozor jeden na druhého. Byli chladní a vypočítaví. Přátelství se nehledá. Vzniká samovolně. Ve chvílích jako jsou tyhle. A Lucius ho nezradil. Stále je na jeho straně. I když je vrahem a kriminálníkem, Lucius se od něj neodvrátil. Ne, stále na něj myslí. Severus se má kam vrátit. Byl to neuvěřitelný pocit, ačkoli stále netušil, zdali svého přítele ještě někdy uvidí. Ale tohle by rozhodně stálo za to vrátit se.