Christina šla a šla a myslela jenom na to, jaký rozdíl by byl mezi ní a Voldemortovými služebníky, kdyby se otočila a zapomněla na to, co slyšela… na bolest v tom známém a přitom neznámém hlase. Jak by se na sebe mohla podívat do zrcadla a nevzpomenout si, kolikrát se takhle otočila v Rusku… a kolikrát se neotočila, ale dívala? Jak by se mohla na to všechno pokoušet zapomenout, jak by mohla chtít, aby s ní Sirius byl, jak by se mohla usmát na Lily a pohladit Harryho po vlasech? Nehodlala nechat zemřít jednoho, aby ostatní mohli žít. Nebo… ho aspoň hodlala nechat zemřít rychle. Pokud by jí to slib složený Brumbálovi dovolil. Tehdy večer… stála s Brumbálem a McGonagallovou uprostřed místnosti a pronášela pomalu, potichu, s rozmyslem. „Nikdy nevyzradím žádnému Smrtijedovi, kde je ústředí Řádu. Nikdy nevyzradím žádnému Smrtijedovi, kdo je členem Řádu,“ na okamžik se odmlčela, sevření na Brumbálově paži zesílilo. „Nikdy nepoužiju proti žádnému členovi Řádu Kletbu, která se nepromíjí, ani žádné jiné kouzlo, které by mělo za následek smrt.“ Přiblížila se k hloučku se strnulým, nehybným pohledem. Bylo jich tam pět. Neměli masky a ona je navzdory houstnoucímu šeru poznala do posledního – Crabe, Goyle, Travers, Rodolphus a Rabastan. Na zemi uprostřed nich sténal kouzelník, všude byla krev, a když se pohnul pod zášlehem dalšího Crucia, Christina se zastavila. Byl to Fenwick. Strnula, neschopná pohybu, neschopná čehokoliv… dokázala se jenom dívat. Jako první ji zahlédl Rodolphus. Zvedl hlavu a usmál se na ni. „Christino, to je ale překvapení.“ Nedokázala se na něho podívat, nedokázala odtrhnout pohled od schouleného Fenwicka. Zvedl se na rukách a podíval se na ni, oči měl obrovské a šílené bolestí. „Christino…“ zašeptal. „Kdybychom to věděli, počkali bychom na tebe s ním,“ ozval se Travers a nepatrně ustoupil. Odhalil tak Christině pohled na druhého kouzelníka. Ležel na zemi za Smrtijedem s rozhozenýma rukama a pohledem oslepeným smrtí. Christina se s ním setkala jenom jednou… jmenoval se Dearborn. Mučili ho a zabili, jako se chytali zabít i Fenwicka. A ona se jednoduše nedokázala pohnout. Měla něco udělat, ale nenapadalo ji, co. Nebyla hloupá. Chápala, že je válka a lidé umírají… ale nikdo jí neřekl, co má dělat, když se stane něco takového. Jak si udržet chladnou tvář a říct… co vlastně? „No,“ pobídl ji Rodolphus. „Nechceš se chvíli pobavit? Slyšel jsem, že máš překrásný Cruciatus.“ „Zapomněl jsem, že ses proškolila za hranicemi,“ přidal se Rabastan. „Tam asi nejsou lidé tak úzkoprsí jako tady, co?“ Rodolphus se pobaveně usmál. „Bellatrix říkala, žes byla divoká čarodějka… Co takhle připomenout si Rusko?“ „Ne…“ Fenwick se na ni nepřestával dívat a ona cítila, jak se chlad v ní mění v něco obrovského, dusného a horkého. „Prosím.“ Travers ho vší silou kopl do ledvin. „Teď prosíš? K čertu, že by to, co se o ní povídá, byla vážně pravda?“ „Rád se o tom přesvědčím,“ rozhodil Rodolphus s úsměvem rukama. „Prosím, nechám ho celého jenom tobě. Ukaž nám, jak jsi v Rusku zacházela s mudlovskými šmejdy. Předveď nám, jak škemrali o smrt.“ Christina strnule pohnula hlavou. „Nechceš?“ zeptal se Rabastan. Rodolphus se zdál Christininým odmítnutím zklamaný. „Tak co s ním? Účel už splnil.“ Než mohla cokoliv udělat, prudce švihl hůlkou a kletba Fenwicka doslova rozervala. Na okamžik byl vzduch plný krve, krev dopadla Rabastanovi na hábit a jí samotné do očí. Pomalu, ochromeně zamrkala a horká krev někoho, kdo ještě před malou chvílí prosil o slitování, jí stekla na bradu. Potom už nebylo nic. Jenom šílená, nepopsatelná nenávist. Vztek ji zasáhl s divokou a nečekanou silou. Zaplavil ji, zdálo se jí, že se v něm topí, nedokázala se pohnout a nemohla se nadechnout a ani to nezkoušela. Všechno kolem ní bylo najednou divoce, oslnivě bílé. A potom zelené. Někdo zakřičel. Crabbe. Nic jiného si nepřála. Jenom aby křičel. Přidal se k němu Goyle. A ona cítila hroznou, bezmocnou nenávist, protože všechno, co řekli, byla pravda, a ona se jim přesto pokoušela dokázat, že nebyla… že nic z toho, o čem mluvili, nikdy nedělala. Něco zařvalo a byl to neskutečný řev, řev dravce, řev šelmy. Pokusila se otočit, ale jako by jí cosi obrovského a pevného sevřelo ve svých útrobách. A všechno zahaloval vztek a vztek byl zelený, divoce zelený. Zahlédla před sebou Rabastana, zvedl proti ní ruku, oči rozšířené děsem. Uhodila ho tak prudce, jak jenom dokázala, a on kupodivu odletěl daleko, tak daleko, že tím Christina překvapila sama sebe. Ale nenávist byla silnější než cokoliv, co v tu chvíli cítila. „Mdloby na tebe,“ zakřičel za ní někdo, ale ona se otočila a srazila ho na zem. Věříš-li, obětuj život, vzpomněla si na rodinné heslo. I když nebyla Carlylová, věřila v něj. A proto se nebála. I když nepomohla Dearbornovi a nepomohla Fenwickovi… nesměla se jednoduše otočit a zapomenout. Regulus by jí to neodpustil. A ona sice milovala Siriuse… ale Regulusovi NĚCO dlužila. Někdo po ní vrhl kletbu, pokusila se ji odrazit, ale uvědomila si, že nedokáže sevřít hůlku. Obrátila se a zahlédla za sebou Snapea. Bez hnutí ji pozoroval a ona si teprve při pohledu na něho uvědomila… Divoká, oslepující zelená ustoupila, něco Christinu bolestivě uhodilo do zad, zahlédla svoji ruku, spár pomalu se měnící v drobné lidské prsty, a pak někdo za ní zakřičel: „Avada Kedavra!“ a zelená ji znovu oslepila. Dopadla na zem, už beze zbytku přeměněná zpátky v člověka. Oči měla velké a doširoka rozevřené, podobně jako Dearborn, který ležel vedle ní. „U Merlina, co to bylo?“ zařval Goyle. Crabe ležel na zemi a sténal. Rodolphus se pokoušel vstát, ale zdálo se, že ho nohy neposlouchají. Hábit měl od krve a k jeho rozmrzelému překvapení nepocházela od Fenwicka. Jediný, kdo stál na vlastních nohách, byl Rabastan s rukou zvednutou. Hůlka se mu nepatrně chvěla. Snape se k mrtvé sehnul. Chvíli se na ni díval, potom jí zavřel oči a narovnal se. Travers se ke Snapeovi připotácel. „Viděl jsi to?“ „Co to mělo znamenat?“ „Ona se změnila… v draka?“ „A napadla nás?“ zeptal se Rabastan ledově. „Nás?“ Snape pohnul hlavou. Jedna milosrdná lež nemohla nikomu ublížit. „Copak jste nepoznali,“ zeptal se, „že byla pod kletbou Imperius?“ *** Brumbál vstoupil do domu. Bylo v něm šero – zdálo se, že jsou všechna okna zatažená – a ve vzduchu se vznášel prach, jako by už dlouho nikdo neuklízel. Neuvítal ho domácí skřítek, ale Samuel Carlyle osobně. Brumbál částečně čekal, že bude zlomený žalem, představoval si, že bude zanedbaný, pomačkaný, možná bude plakat… a současně se bál, že nic z toho nebude. Protože když mu mladší kouzelník poslal sovu s pozváním, s prosbou, aby ho Brumbál navštívil v souvislosti s něčím naléhavým, napadlo ho, co když Samuel Carlyle NEBUDE zlomený žalem? „Brumbále,“ vstoupil Samuel Carlyle do chodby. „Jsem rád, že jste si na mě udělal čas.“ Byl bledý, ale usmíval se, a tak Brumbála napadlo, že za jeho bledostí bude dost možná to, jak dlouho už nevyšel z domu. „Samueli,“ podal kouzelníkovi ruku. „Je mi velmi, velmi líto vaší ztráty.“ „Ztráty?“ zopakoval Samuel Carlyle pomalu, a potom se usmál. „Ach tak… Proto jsem vás přece pozval. Prosím,“ ukázal do pokoje a Brumbál vstoupil. Okamžitě se zastavil. „Samueli,“ povzdechl si. Samuel Carlyle zvedl ruce. „Ne, prosím. Vyslechněte mě.“ Ohlédl se přes rameno. Místnost za ním připomínala hrobku. Všechna okna byla zakrytá dlouhými temnými závěsy. Nábytek někdo odstranil, místo něho byla v místnosti jenom jedna, jediná věc. Na nízkém podstavci ležela dlouhá skleněná rakev. Kolem ní hořely svíce a dusný vzduch byl nasáklý ostrým, čpavým pachem vosku. V rakvi bez hnutí spočívala mrtvá dívka. Byla bledá, promodralé rty měla semknuté, ledové ruce složené na prsou. Vlasy měla z čela sepnuté vlásenkami, na každé z nich bylo drobné modré poupátko. Odlesky svíček jí na nich divoce tancovaly. Ona sama se ani nepohnula. „Nemyslete si, nezbláznil jsem se. Tohle je jenom dočasné.“ Brumbál se na Samuela Carlyla podíval. Zdál se mu dokonale vyrovnaný… až moc na někoho, komu zemřel jediný člověk, na kterém mu záleželo. Pozoroval Brumbála s nepatrným úsměvem, jako šílenec, který netouží po ničem jiném, než přesvědčit ostatní, že šílený není. Brumbál si bezděčně vzpomněl na mladého chlapce, který právě nastoupil do Bradavic, a jeho starší sestru. On miloval studium, ona byla krásná a veselá. V prvních letech za ní neustále chodil, snažila se ho setřást, zpočátku s úsměvem, potom už se neusmívala. „Same,“ říkala mu, „nech mě být. Jenom mě nech být.“ Samuel Carlyle miloval studium a svou starší sestru. Až moc. „Samueli,“ začal Brumbál, ale mladší kouzelník zvedl ruce. „Nechte mě to vysvětlit, prosím.“ Znovu se ohlédl k podstavci a dívce ležící na něm. „Tohle je Sněhurčina rakev. Podařilo se mi ji získat. Skřeti se s ní loučili neradi, ale já…“ znovu se otočil na Brumbála a tentokrát už se neusmíval. „Já bych za ni dal všechno, co mám, víte? Protože ve skutečnosti mi záleží jenom na ní. Smrt mi vzala Irene. Christinu mi už nevezme.“ „Smrt si nenechá poroučet, Samueli,“ upozornil ho Brumbál jemně. „Ne od nás. Nechte ji jít.“ „Ne,“ promluvil Samuel Carlyle prudce, potom se zarazil a znovu se pokusil o úsměv. „Ne, Brumbále, pochopte. Ona studovala smrt. Přišla na to, jak ji obelstít. Dokážu, že se nepletla. Probudím ji.“ „Jak?“ „Srdce,“ Samuel Carlyle ukázal k rakvi. „Kletba zasáhla srdce. Najdu nové. Dost silné na to, aby začalo znovu bít v jejím těle.“ Brumbál pomalu zvedl ruku. „To není možné, sám to víte.“ „Je, Brumbále.“ Samuel Carlyle se na okamžik odmlčel, potom přešel k rakvi, pomalu a strnule, jako by ho přitahovala a on nedokázal odolat. Položil ruce na skleněný strop. „Bylo v ní něco dračího. Nebyla to zvěromagie, jak ji znáte vy.“ „Černá magie?“ zeptal se Brumbál potichu. Samuel Carlyle se na něho prudce podíval, záblesk podráždění v jeho pohledu se ale okamžitě vytratil. „Možná. Ale zachránila jí život, takže je dobrá. Jediné, co teď musím, je najít dostatečně silné srdce.“ „Dračí srdce?“ pochopil Brumbál. „Chcete jí dát dračí srdce?“ Chvíli se na sebe dívali. „Netrapte ji,“ pokusil se potom Brumbál znovu. Kdyby chtěl, mohl zavolat bystrozory, nechat rakev zabavit a Christinu Rutherfordovou pohřbít, jak si zasloužila. Mohl nechat Samuela Carlyla odvést ke Svatému Mungovi. Ale nic z toho udělat nechtěl. Znal sílu skutečného žalu. „Vrátím jí život,“ zašeptal Samuel Carlyle a pohladil sklo. Usmál se na mrtvou dívku něžně… jako by jenom spala. A ona pro něho opravdu jenom spala. „Jak dlouho?“ zeptal se Brumbál. „Jak dlouho bude trvat, než najdete, co hledáte?“ „Netrvalo by to dlouho, kdybyste…“ zkusmo se na Brumbála zadíval. „… kdybyste mi pomohl.“ Brumbál pomalu pohnul hlavou. „Víte, že to neudělám.“ Chvíli se na sebe dívali, potom se Samuel Carlyle změnil. Úsměv byl najednou ten tam. Nahrbil se nad rakví, jako by čekal, že se mu ji Brumbál pokusí vzít. „V tom případě tak dlouho, jak dlouho bude potřeba,“ prskl. „Rok, dva, deset let, pokud to bude nutné.“ „Tak dlouho nevydrží,“ upozornil ho Brumbál. „Sněhurčina rakev,“ nadechl se Samuel Carlyle prudce, ale Brumbál zvedl ruku. „Nemluvím o jejím těle, ale o její mysli. Ona nespí, Samueli, je mrtvá. Možná se vám povede získat vhodné srdce, ale až ji probudíte, už to nebude ona. Nebude taková, jakou jste ji znal. Je možné, že zapomene všechno, co se naučila. Je možné, že zapomene, kdo jste, a kdo je ona sama. Možná nebude mluvit. Možná oživíte její tělo, ale bude to jenom prázdná schránka a její duše už bude -“ „Mlčte! Když mi nechcete pomoct, tak mlčte!“ „Chci vám pomoci.“ „Tuhle pomoc nepotřebuji,“ zašeptal Samuel Carlyle a prudce sáhl po hůlce. „Odejděte z mého domu, Brumbále, nebo, přísahám, poznáte, čeho všeho jsem schopný.“ Brumbál kouzelníka před sebou chvíli pozoroval, a potom pomalu kývl. „Dobrá. Nechám vás o samotě. Ale pamatujte. I kdyby se vám to nakonec povedlo, nebude to trvat dlouho. Pokud se budete oba velmi, velmi snažit, deset, dvanáct let možná.“ „Deset, dvanáct let života,“ vycenil Samuel Carlyle zuby v dravčím šklebu. Brumbál pomalu pohnul hlavou. „Deset, dvanáct let trápení.“ Potom se otočil. Samuel Carlyle pozoroval, jak odchází, a chvěl se potlačovaným vztekem. Když za Brumbálem zapadly dveře, sklonil hlavu a zadíval se na Christinu. Ani se nepohnula, rty se nepootevřely, dech neorosil sklo. „Neboj se,“ zašeptal Samuel Carlyle. „I kdyby to mělo trvat dvacet let, společně to dokážeme.“ A/N: Tohle je poslední kapitola Intermezza. Christina v ní umírá pro princip, což je současně neskutečně hloupé i jednoduše správné. Sirius na ni bude večer čekat, ale nedočká se – dokud se neobjeví James, aby mu neoznámil, že se něco stalo… Samuel Carlyle se nevzdává naděje na oživení své neteře, i když ho žene chorobná láska ne nepodobná šílenství, takže sám před sebou předstírá, že to ve skutečnosti dělá pro Christinu. Jestli se mu to povede, nechám na vás. Sama váhám – kdybych povídku ukončila Intermezzem, navázala bych v podstatě na kánon, za něco málo víc než čtvrt roku by zemřela Lily s Jamesem, Sirius by skončil v Azkabanu a tak dále, a tak dále, jednoduše by všechno zapadlo do sebe. Kdybych pokračovala, měnila bych kánon, a rozhodně přitom nešetřila temnotou, aspoň v úvodu, na druhou stranu by měla povídka konec, který jsem si pro ni od začátku představovala (a snad nebudu moc spoilovat, když napíšu, že poslední slova v ní pronese Snape). Tak jako tak je tohle velký zlom a já doufám, že se vám čas strávený s I po smrti spoutanou líbil a Christina ve vás vzbuzovala pocity jak příjemné, tak v dobrém slova smyslu nepříjemné, a jestli někomu někdy aspoň maličko vehnala slzy do očí, nic lepšího už bych nemohla chtít. DĚKUJI za každé přečtení, pochvalu a těšení se na novou kapitolu, snad vám Christina dala to samé, co dávala mně :)