Ušatec položil před Brumbála podnos s konvicí a šálkem a Brumbál se na něho usmál. Ledva vstoupil do domu, poznal, že skřítek potřebuje povzbuzení, ale nic lepšího než úsměv mu zatím nabídnout nedokázal. Ušatec ho zavedl do pokoje, nabídl mu pohovku a vytratil se jako pára nad hrncem. Když se ukázal s podnosem, pohyboval se strnule, jako by už dlouho nikoho neobsluhoval, a když zvedl hlavu, Brumbál v jeho obrovských, vypouklých očích zahlédl nahlas nevyslovenou prosbu. A strach. Nejenom o Christinu, kterou, jak se zdálo, miloval. Ale i z ní. „Bude to v pořádku,“ usmál se Brumbál a Ušatec se pokusil usmát taky, ale bylo znát, že už to dlouho nezkoušel… a že by se usmíval rád, kdyby mohl. Brumbál si ve skutečnosti nemyslel, že to bude v pořádku, ale byl odhodlaný pokusit se pro to udělat všechno. Nedokázal si představit, co všechno musí Christina v tuhle chvíli prožívat… ale když se o to pokusil, pochopil, že VŠECHNO se nespraví už nikdy. Bude jenom na ní, jak se s tím dokáže vyrovnat. S tím, že ji život obelhal, protože když ho ztrácela, zdál se jednoduchý a ve své podstatě krásný. Zemřela a nikdy se nedozvěděla, jak se Lily pokusila ochránit Harryho, jak se stal Petr hrdinou, zatímco Sirius štvancem, jak se Voldemort vrátil a zabil Cedrica Diggoryho a všechen ten děs začal znovu. Christina se nebála smrti, protože umírala s vědomím, že to dělá pro všechny, na kterých jí záleží víc než na sobě samotné. To byla láska podle Christiny Rutherfordové. Probrala se po patnácti letech, do světa, který neznala, mezi lidi, kteří pro ni nic neznamenali, jako někdo, kdo už dávno neznamenal nic pro ně. To byla láska podle Samuela Carlylea. MĚL tomu zamezit, ale MOHL? Když se tehdy díval na svého bývalého studenta přesvědčeného, že svou neteř dokáže oživit, Brumbál litoval jeho, ale lítost si zasloužila především Christina. Kdyby si ji tehdy odnesl, k aspoň jednomu nezaslouženému utrpení by nikdy nedošlo. Ale on zaváhal, nechal Samuela propadnout posedlosti a za to musela Christina zaplatit. Bylo to smutné, ale stávalo se… že za chyby druhého občas platil někdo jiný. Christina za sebou měla první splátku, ostatní na ni teprve čekalo. Poznání, že lidé, které ona nikdy milovat nepřestala, už se dávno pokud ne vyrovnali, potom aspoň smířili se životem bez ní. Když se v pokoji objevila, Brumbál zrovna dopíjel první šálek horkého, silného čaje. Christina se zastavila na prahu, prudce oddechovala a Brumbál cítil, jak se mu při pohledu na ni mění úsměv na rtech v bolestný a soucitný. Bylo mu jí líto… tak neskutečně líto. Byla jenom o něco málo starší, než když se s ní setkal naposledy, ale měla pohled kouzelníka mnohem, mnohem staršího, než byl on nebo Minerva. Pohled někoho, kdo viděl víc, než uvidí kdokoliv za nekonečně dlouhá léta života… protože ona VIDĚLA smrt. Měla nečekaně dlouhé, matné vlasy, popelavě šedou pleť a zvláštně chladné oči, teď ale lesklé vzrušením a dost možná i slzami. „Brumbále,“ zašeptala a hlas měla hluboký a zastřený, jako kdyby dlouho křičela. Brumbál vstal, ona k němu přistoupila a nečekaně prudce ho objala. Přitiskl si ji na prsa a chvíli jenom stáli a ona bezhlesně plakala, cítil, jak se mu její slzy vsakují do vousu a hábitu pod ním, ale neustoupil. Když se konečně odtáhla, měla unavené oči oteklé a zarudlé, ale už neplakala. Pokynula k pohovce a sama se posadila do křesla. Vlněné šaty měla na prsou rozervané a místo, aby si je spravila, si je přitahovala jednou rukou, druhou měla sevřenou mezi koleny, ale Brumbál si přesto všiml, že se jí chvěje jako v horečce. Hůlku po příchodu odložila, a když si všimla, že se na ni Brumbál dívá, bez úsměvu promluvila: „Ta hůlka je k ničemu.“ „Vaše stará hůlka je v Bradavicích,“ když ji Brumbál oslovil, zvedla hlavu a v pohledu měla něco opatrného, něco dravčího, jako Samuel Carlyle, když se tehdy pokusil před Brumbálem ochránit skleněnou rakev vlastním tělem. Nevěřila mu. „Když budete chtít, velmi rád vám ji vrátím.“ „Budu ji ještě potřebovat?“ zeptala se Christina pomalu a nepřestávala Brumbála strnule pozorovat. Brumbál se k ní naklonil, lehce jí vyprostil ruku z klína a sevřel ve své – Christiny prsty byly drsné, chladné a především netečné. „Vím, že to není snadné. Cokoliv řeknu, bude vám připadat hloupé a laciné. Nikdo si neprožil nic takového jako vy. Nikdo naplno nepochopí, jaké to pro vás musí být. Stalo se to a nebylo to správné, ale už se to nedá odestát.“ „Dá,“ namítla Christina lehce, jako by podotýkala, že den byl hezký, ale poněkud chladný. Brumbál předstíral, že ji přeslechl. „Stále jsou tu ale lidé, kteří vám pomohou, jak jenom budou moci.“ To Christinu zaujalo, předklonila se a zblízka se na Brumbála zadívala. Kdysi to byla hezká dívka, dnes pohled na ni vzbuzoval zvláštní smutek a ostych. Podobný pocit měl Brumbál, když se setkal se Siriusem Blackem poprvé po jeho návratu z Azkabanu. Oba vypadali jako lidé, kterým život podrazil nohy, a oni se pomalu zvedali a byli současně rozzlobení, vyděšení i zmatení. „Sirius,“ promluvila Christina a Brumbál se nepatrně odtáhl, ruku jí ale nepustil. Otočila se po Ušatcovi, jediným slovem – Zmiz – ho poslala pryč, a potom se znovu podívala na Brumbála. „Kde je Sirius?“ Brumbál pohnul hlavou. „Sirius je v pořádku. Nemyslím ale, že by bylo vhodné -“ Christina ho přerušila, lehce a samozřejmě, jako by úctu, kterou k němu kdysi cítila, která ji dovedla až k Neporušitelnému slibu, zapomněla někde mezi bytím a nebytím. „Je mi jedno, co si myslíte. Všechno je mi jedno. Záleží mi jenom na Siriusovi.“ „Sama víte, že to není pravda. Jsou tu i jiní. Například váš strýc.“ Christina okamžitě zúžila oči – to dravčí cosi v nich se znovu prohloubilo. „Ne.“ Brumbál se pokusil té náhlé tvrdosti si nevšímat. „Remus.“ „Ne.“ „Slečna Greengrassová.“ „Ne.“ Christina ani na okamžik nezaváhala a přesvědčení, s jakým odpovídala, bylo nepředstírané. Brumbál se na okamžik odmlčel, a potom promluvil pomalu a nečekaně jemně: „Harry.“ A Christina podobně nevzrušeně jako u všech předchozích odpověděla: „Ne.“ „Harry je Lilyin syn,“ dodal Brumbál. „Já vím,“ pohnula Christina hlavou. „Lily zemřela, když se ho snažila ochránit před Lordem Voldemortem.“ Tentokrát trvalo déle, než Christina promluvila. „Tím spíš.“ „Co?“ „Ne.“ Na okamžik se na sebe dívali, potom Brumbál pokračoval: „Lily by chtěla, abyste ho milovala stejně, jako jste milovala ji.“ „Ne,“ promluvila Christina prudce. Potom vstala. „Ne. Je mi jedno, co by Lily chtěla nebo nechtěla. Je mrtvá. Celou dobu jsem dělala jenom to, co po mně chtěli druzí. S tím je konec. Já chci Lily, ne Potterova spratka.“ Slyšet to od někoho jiného, Brumbál by se dost možná pousmál – jako když něco chce malá holčička a nechápe, že to není možné. Stála proti Brumbálovi s očima zúženýma rozhořčením a současně… se zdála dokonale přesvědčená o tom, že tohle opravdu chce, a že to, co chce, je správné. Nečekaně mu připomněla Severuse ten den, kdy Brumbála prosil, aby zachránil Lily… a na osudu Harryho mu přitom nezáleželo. Pocítil nečekanou bolest na prsou. Zhluboka se nadechl, a potom pohnul hlavou. „V pořádku. Pokud to tak cítíte – teď a tady – nebudu vás do ničeho nutit.“ „Siriuse,“ zdálo se, že Christina Brumbála ani neposlouchá. „Chci Siriuse.“ „Musíte mi něco slíbit.“ „Neslyšel jste?“ Dívali se na sebe, ani jeden neuhnul pohledem. „Jen když mi něco slíbíte.“ Christina zatnula prsty do dlaní, potom se zeptala: „Co to má být?“ „Vaše srdce není v pořádku,“ promluvil Brumbál. „Chci, abyste se na konci každého týdne zastavila v Bradavicích a vypila lektvar, který vám připraví náš profesor.“ „V Bradavicích mě nikdo neuvidí -“ Christina se prudce odmlčela, potom se jí oči rozšířily. Na okamžik se zdálo, že se rozesměje, potom se ale úsměv proměnil v úšklebek. „U Merlina, tím profesorem myslíte Snapea, že? Zaměstnal jste si v Bradavicích Smrtijeda.“ „Severus Snape už dávno není Smrtijedem, přešel na naši stranu -“ Christina Brumbála znovu přerušila: „Je mi to jedno. Je mi jedno, co vám napovídal. Je to vrah. A zrádce. Lhář. Než bych si od něho cokoliv vzala, radši bych umřela. Vlastně bych radši umřela tak jako tak. Jen chci…“ Na okamžik se odmlčela a Brumbál dokončil místo ní: „… vidět Siriuse. Obávám se ale, že to nebude možné, dokud mi nedáte své slovo, že se o víkendu zastavíte v Bradavicích.“ „Nikdy,“ pohnula Christina hlavou. Brumbál se zvedl. „Pak jsme spolu domluvili.“ „Najdu si ho tak jako tak,“ upozornila ho Christina. Brumbál se na ni zadíval. „Záleží mi na vás, Christino. Ale ve svém současném stavu nejste nebezpečná jenom sama sobě. Nechci stát proti vám, ale ačkoliv chápu proč, neusnadňujete mi to. Budu si do smrti vyčítat, že jsem to připustil.“ Christina pochopila, že nemluví o Siriusovi, ale o tom, co se stalo jí – o tom, co dovolil, aby jí Samuel Carlyle provedl. Nepatrně se stáhla. „Nechci nikomu ublížit, netoužím po ničem, jenom po tomhle.“ „Dokud mi nedáte své slovo,“ začal Brumbál pomalu. „Takhle si představujete tu svou pomoc?“ zeptala se Christina nečekaně vztekle. Střídání unavené, odevzdané lhostejnosti s náhlým rozhořčením se Brumbálovi ani v nejmenším nelíbilo. „Pomohl bych vám rád, ale vy mi to nechcete dovolit.“ „Vy víte, co je správné, že?“ pokračovala Christina prudce. „A dovolíte mi jenom to, co je správné podle vás. Když se vám nepodřídím, hodíte mě přes palubu. Jako každý. Jako vždycky.“ „Jste nespravedlivá,“ namítl Brumbál. „K lidem, kterým na vás záleží, především.“ „A kdo jsou ti lidé?“ zašeptala Christina a vztek byl najednou ten tam. Vypadala až příliš mladá, ztracená mezi všemi těmi léty, která nedokázala zastavit. „Sirius?“ „Slibte mi, že mi dovolíte vás léčit,“ požádal ji Brumbál znovu. Zvedla hlavu a bez úsměvu se na Brumbála podívala. „Dobře. Vlastně nezáleží na tom, co vám slíbím, nehodlám a vím, že tu ani nebudu dlouho. Jenom mi řekněte, co je se Siriusem. Je to jediné, co mi zbylo.“ „Sirius je v pořádku. Neví o tom, co se vám stalo, stejně jako většina ostatních. Proto vás prosím, nechte mě za ním zajít a promluvit si s ním.“ „Kdy?“ zúžila Christina znovu oči, jako by jí chtěl Brumbál okrást o něco neskutečně cenného. „Přišla jsem o patnáct let života, nechci už dál čekat.“ Brumbál kývl. „Dejte mi hodinu, víc nežádám.“ „Hodinu,“ zopakovala Christina a posadila se na pohovku, potom dodala šeptem: „Děkuji.“ Brumbál odešel z domu a Christina začala počítat sekundy. Připadalo jí, že je to nejdelší hodina, jakou kdy prožila, mnohem delší než každá, kterou musela strávit ve společnosti Rodolphuse, Rabastana a všech jim podobných. Zavolala Ušatce, potom ho odehnala. Nakonec ji napadlo, co když se Brumbál vrátí se Siriusem, uvidí se poprvé po patnácti letech… Vyšla po schodech a převlekla se. Ušatec udržoval všechno její oblečení nedotčené, vonící čistotou, přesto se jí najednou zdálo staré, smutné, zapomenuté, podobně jako byla ona sama. Vlasy si svázala do uzlu, dlouhé husté vlasy, na které nebyla zvyklá. Toužila po tom, aby jí to slušelo, a současně si uvědomovala, že i když vypadá o patnáct let mladší než Snape, než Remus, než Petr, přesto je něco v ní… starého a hrozného. Seběhla do přízemí a přecházela sem a tam, pokoušela se mluvit s Ušatcem, ale současně se bála, co by jí mohl říct, a ke svému vlastnímu zděšení se po chvíli přistihla, že si opakuje svou šílenou mantru Regulus není mrtvý. Regulus ale mrtvý byl. I ona byla. A po smrti? Po smrti nebylo nic. Žádný chlad, ani horkost, temnota, ani oslnivá bělost. Nebylo nebe, ani peklo. Smrt byla konec, horce zašeptaný Nox, po kterém už nebylo nic, jenom ticho. A Christina si najednou uvědomila, že po smrti, po tom hebkém, nečekaně známém nic, touží. Že touží po tom, aby nebyla, podobně jako už dlouhá léta nebyl Regulus. Život byl pro ni příliš dlouhý, příliš hlučný, příliš jasný, potřebovala se schoulit do Regulusovy náruče a spolu s ním se rozplynout v nicotě. Bála se žít. V tom to bylo. Neskutečně se bála ministerstva, Harryho, Voldemorta, Siriuse… všeho známého a ztraceného a neznámého a cizího. Potom v předsíni zaslechla kroky. Srdce se jí divoce rozbušilo… mnohem víc, než čekala. Jednu ruku si položila na prsa, jako by jí to mohlo pomoct uklidnit se. Nepomohlo. Musela se posadit. „Jste v pořádku?“ zeptal se Brumbál. Christina zvedla hlavu. Byl sám. Zatnula si prsty do prsou, kupodivu bolest nepatrně polevila. Nebo se o tom Christina aspoň pokoušela přesvědčit. „Mluvil jste s ním?“ Brumbál ji chvíli beze slova pozoroval. „Mluvil.“ „A?“ Christina se zeptala, ale najednou pochopila, že nechce… nedokáže… vstala a musela se zachytit příborníku. Brumbál k ní natáhl ruku a ona ho prudkým pohybem odehnala. „V pořádku. Jsem v pořádku. Vzkázal mi něco? Musel mi přece něco vzkázat.“ „Christino, pochopte… Když se dozvěděl, co vám Lestrange provedl, zdálo se mu, že už by to nemohlo být horší. Potom Voldemort zabil Jamese a Lily a Sirius tak přišel o vás všechny. Léta strávená v Azkabanu pro něho byla hrozná. Když se mu konečně povedlo utéct, každý ho považoval za zrádce. Od té doby přežívá jako zatracenec, zavřený v domě, který nenávidí, obklopený lidmi, kteří o něm nesmí s nikým mluvit -“ „Výmluvy,“ zvedla Christina prudce hlavu. „CO přesně řekl?“ „Nechce vás vidět,“ promluvil Brumbál. „Ještě ne. Dejte mu čas. Musí se vzpamatovat. Není to pro něho snadné.“ „A pro mě?“ vybuchla najednou Christina. Byla bílá, jednu ruku si zatínala do prsou, druhou se přidržovala příborníku. „Pro mě to snad snadné je?“ Zášleh bolesti jí projel jako rozžhavená jehlice. Dotápala k pohovce, opřela se o ni a dlouze se nadechovala. „Panebože.“ Brumbál se znovu pohnul a ona odmítla: „Ne, nechte mě být. Nechci, aby se mě někdo dotýkal. Tohle není… přirozené. Tohle není… správné.“ „Tohle jste vy, Christino,“ promluvil Brumbál hebce. „Pořád jste to vy.“ „Ne,“ Christina se po něm podívala a oči měla velké a lesklé. „Jsem odporná. Nejsem člověk. Jsem jako on…“ odvrátila se. „Jsem jako Voldemort. Zrůda.“ „Christino…“ „Jděte,“ požádala ho. „Nechte si pomoci,“ pokračoval Brumbál. „Jděte!“ vykřikla Christina a sáhla po hůlce. „Jděte, nebo to bude ošklivé.“ A Brumbál šel. Tak hroznou bolest Christina od svého probuzení nezažila. Jenomže už pochopila, co musí… Trvalo to neskutečně dlouho, ale povedlo se jí vyjít do poschodí. Cítila, že pláče, o každém kroku si myslela, že je poslední, Ušatce odehnala, protože nesnesla, aby se díval na její slabost, na její bezmocnost. Ve svém pokoji padla na kolena a chvíli jenom plakala a zatínala si prsty do prsou, potom se dosunula k prádelníku, sáhla do zásuvky a nahmatala krabičku. Byla tam. Po všech těch ztracených letech tam byla. Šperk si nasazovala s neskutečnou úlevou, ledva ho sevřela v ledových prstech, bolest byla ta tam. Zvedla se a rozechvělou rukou si upravila uzel na temeni. Potom vzala ze skříně hedvábnou pelerínu a přehodila si ji přes ramena. Před domem se přemístila. Přímo na Grimmauldovo náměstí. I když dost možná nechtěně, Brumbál jí svými slovy pomohl. Do domu Blackových měla vždycky přístup, nepochybovala, že by se na tom něco změnilo. Nezměnilo. Na prahu se zhluboka nadechla, vzala kroužek klepadla a zaklepala. Nečekala, že to bude příjemné setkání. Nebyla si ani jistá, jestli po něm touží. Ale musela. Jednoduše musela. Otevřel Krátura, poznala by ho kdekoliv a kdykoliv. Za patnáct let se nezměnil, možná jenom nepatrně zošklivěl. „Slečno Christino,“ zašeptal tím svým zastřeným hlasem. „Kráturo,“ Christina cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Rozplakal ji už jenom pohled na známého skřítka, na součást její minulosti… Krátura ji vzal nečekaně za ruku a políbil jí ledové prsty. „Rád vás vidím.“ „Pan Sirius,“ začala Christina slabě. „Je tady?“ „Je,“ Krátura se nepatrně odtáhl. „I ti jeho přátelé, pořád sem chodí, šeptají si…“ Christina starého skřítka odstrčila a vstoupila do předsíně. Jenomže Sirius něco takového čekal. Nepustil ji ani na konec chodby, okamžitě se před ni postavil. Pohled na něho byl jako úder… hrozná, nepopsatelná bolest Christinu skoro srazila na kolena. Nenáviděla se za to, že se nedokázala ovládnout, nenáviděla se za to, co musel Sirius zahlédnout v jejich očích, a nenáviděla Siriuse za to, že to samé zahlédla ona v jeho. Strach, ohromení, odpor, lítost… soucit tak hrozný, že se jí zvedl žaludek. Sirius. Starší o patnáct let. Předčasně zestárlý. Krásný. Smutný. Zlomený. Silný. Byl všechno, co milovala, a všechno, co na něm milovala, bylo současně pryč. Azkaban ho zabil. Azkaban jí ho vzal. Pocítila šílenou touhu otočit se, nechat tam ten stín kouzelníka, kterého znala, stát a vydat se zpátky k Luciusovi a tam rvát a mučit a zabíjet, ó ano… „Christino,“ promluvil Sirius mdle. „Siriusi,“ hlas měla podobně plochý jako on. „Brumbál mi všechno řekl.“ „Všechno ne.“ Sirius pohnul hlavou. „Tvrdil, že ses vrátila. Nevěřil jsem mu.“ „A teď už věříš?“ nebyla si jistá, proč se ptá. Sirius ji překvapil: „Ne.“ Bezděčně se ušklíbla. „Tak je to správné. Tohle nejsem já.“ „Já vím,“ pohnul Sirius hlavou. A Christině to najednou, nečekaně vyrazilo dech. ONA si to myslet mohla. Prožila něco, o čem on neměl ani ponětí. Chápala, co ztratila, co se s ní nikdy na druhou stranu závěsu nevrátilo… On si to ale myslet nemohl, nedokázal pochopit… panebože! Christina pocítila, jak se jí do hlavy hrne krev. „Proč jsi se mnou nechtěl mluvit?“ Sirius pokrčil rameny. „Nemám, co bych ti řekl.“ „To snad nemyslíš vážně.“ „Připadá ti, že se bavím?“ „Jsi pořád stejný sobec,“ prskla Christina. „Opravdu?“ ušklíbl se Sirius. „Ne, máš pravdu,“ usoudila. „Jsi sobec mnohem větší.“ „Kdo jsi, že se mě opovažuješ soudit?“ zeptal se Sirius prudce. „Někdo, kdo potřeboval tvou pomoc, a tys mu ji odmítl.“ „Zeptám se jinak. Kdo jsi?“ Christina ustoupila, jako by ji uhodil. Chvíli se na sebe beze slova dívali. Patnáct let odcizení a vzájemné samoty, patnáct let hořkosti, kterou cítili oba, a přesto spolu nesdíleli, mezi nimi stála jako nepřekonatelná přehrada plná hnusu a žalu. „Tvrdil jsi, že na mě počkáš třeba dvacet let,“ zašeptala potom Christina. Sirius se bezděčně usmál, byl to ale neveselý, hořký úsměv. „Tohle není žádný příběh z Akádie, holčičko.“ „Lhal jsi mi?“ zeptala se Christina. Úsměv Siriusovi ochabl. „Byl jsem dvanáct let v Azkabanu. V Azkabanu, víš, co to znamená?“ „Já byla deset let mrtvá,“ připomněla Christina a Sirius prudce rozhodil rukama. „A najednou ses probudila a co? Jsi mladá a krásná, máš celý život před sebou. Vyhnula ses Jamesově a Lilyině smrti, nezažila jsi všechen ten hnus, kterým jsme se tu museli prodírat, nebyla jsi zavřena na místě, kde ti nezbývá nic než blouznění a strach, nemusíš se schovávat v domě své šílené matky, zatímco ostatní tě mají buď za zrádce, nebo za zbabělce.“ „Poslouchej se, Siriusi,“ podívala se na něho Christina prudce. „Pláčeš nad sebou, zatímco já jsem ti úplně jedno. Vyčítáš mi, že jsem dost netrpěla? Lily, James, Dorcas,“ na poslední chvíli spolkla Evana, „pro mě zemřeli v jednu jedinou chvíli. Všechno jsem se dozvěděla najednou, aniž by mě někdo připravil, pokud se na něco takového připravit dá. Byl jsi sám? Tak to si umím představit, já totiž přišla o všechny, které jsem milovala, za jeden jediný den a jsem na to úplně a dokonale sama.“ „Pak kdo se tady lituje,“ ušklíbl se Sirius. Christina ho měla sto chutí uhodit, ale nakonec se ovládla. Jednou rukou sevřela šperk a neušlo jí, jak se po něm Sirius posměšně podíval. „Když jsme spolu mluvili naposledy, tys…“ Christina se nadechla, ale nedomluvila. Nemohla. Sklonila hlavu, aby si nevšiml, že se jí před očima všechno roztéká. „Ještě žes to připomněla.“ Mávl hůlkou, a když Christina hlavu znovu zvedla, podával jí prsten. Byl podobně jednoduchý jako ten, který dostala od Reguluse, až na to, že v něm byl vsazený drobný bílý kámen a na jeho vnitřní straně byla vyleptaná dvě slova. Čisté srdce. Panebože… Tohle bylo Siriusovo odpuštění, náznak toho, že na všechno špatné zapomněl, a všechno dobré se rozhodl sdílet s ní. Až na to, že až do dnešního dne už nebylo nic dobrého. Christina prsten chvíli přebírala v prstech, a když se podívala na Siriuse, na jeho kdysi krásnou, dnes neskutečně smutnou tvář, řekl naprosto chladně: „Všechno nejlepší.“ A pak už se Christina neovládla. Vší silou mu prsten hodila pod nohy, potom se rozmáchla a prásk! Dala Siriusovi takovou ránu, až se zapotácel. Nenáviděla ho. Nenáviděla ho a litovala ho a podobně litovala a nenáviděla sama sebe. Ani jeden z nich sem nepatřil, ale Sirius už tu byl tři roky, zatímco ona jenom tři dny. Což bylo o tři dny víc, než kolik si zasloužila. Otočila se a bez rozloučení vyběhla z domu. Dokud se nepřemístila, ani si neuvědomovala, co chce udělat. Dokázala si představit jen jednu ochrannou náruč, která ji mohla obejmout a schovat, dostatečně chladnou a temnou a uzavřenou, aby se nemusela bát lidí, aby s nimi nemusela mluvit, aby nepoznali, co se z ní stalo. Zvrácenost. Zlo. Jedinou ochrannou náruč, do které se mohla stulit… mělo ministerstvo v 9. podlaží.