Seděl tam – uprostřed té místnosti plné lidí, kteří byli nepochybně
přesvědčeni o jeho vině. Nevěděl, co cítí. Jako by se v něm něco zlomilo.
Cítil se zvláštně prázdný. Vyčerpaný a vysátý. Neměl nic. A nikoho. Byl
úplně sám. I teď se všichni k němu obrátili zády.
Najednou mě někdo pevně stiskl rameno. Severus se překvapeně otočil a
spatřil za sebou stát Corleoneho, který mu věnoval více než jen
povzbudivý úsměv. A když zabloudily Severusovy oči dál, spatřil i Harryho
a Siriuse. Oba měli ve tváři stejný výraz jako Corleone. Severus najednou
věděl, co to znamená: víme, že jsi nevinný a držíme ti palce.
Nevěděl, co v té chvíli cítí. Už tak měl v tom zmatek. Ale vědomí, že
tihle lidé jsou na jeho straně, jeho duši povznášelo. Nezáleželo na tom,
že je mohl spočítat na prstech jedné ruky, důležité bylo pouze to, že
někdo na jeho straně stojí. O to víc bylo cennější, že to jsou zrovna
Potter a Black.
A ještě někdo…
„Severusi,“ zavolal někdo jeho jméno, a když se Severus otočil tím
směrem, spatřil Malfoye. Luciuse Malfoye. Náhle pocítil příval těch
nejsilnějších emocí. Lucius tu byl stále. Jediná jistota v jeho životě.
Jediný pevný bod, který ho nikdy nezklamal.
Chtěl se na něj usmát, ale nemohl. Nešlo to. Bylo to nad jeho síly. Jako
by zvednout koutky úst byla ta nejtěžší práce na světě.
„Neboj se, Severusi. Nemohou tě odsoudit,“ uklidňoval ho blonďák. „Nemají
důkazy. Žádné přímé důkazy. Máš toho nejlepšího právníka. Uvidíš, že to
dobře dopadne. Vrátíš se zase domů. Za mnou a za Susie. Budeme jedna
velká šťastná rodina. Uvidíš.“
Severus byl dojatý. Tak že v té chvíli nedokázal promluvit. Ani si
nevšiml, že se nějaké postavy zvedly a zamířily k němu. Všiml si jich až
tehdy, když stáli těsně u něj.
Sirius na něj mírně kývnul, když Severus zachytil jeho pohled.
„Jsme na tvé straně. Harry pro tebe hodně udělal,“ objal Black chlapce po
své pravici.
Severus zachytil i Potterův pohled. Nic jiného ho v této chvíli nemohlo
odrovnat více. To vědomí, že tu jsou tihle dva a drží mu palce. Tihle
dva, kteří ho celý život nenáviděli. Ti dva, kteří mu nikdy nevěřili.
Zvláště Harry. Ten Harry, který se mu chtěl kdysi pomstít za to, že zabil
Brumbála. Ale teď stojí tady a snaží se mu pomoci. Shodou okolností
zrovna ve chvíli, kdy jednají právě o Brumbálově vraždě.
„Nic na tebe nemají,“ ujišťoval ho Lucius, až Severuse napadlo, že tyhle
slova vlastně neříká Lucius ani tak kvůli němu jako kvůli sobě. To Lucius
byl ten, který se musel přesvědčovat, že tohle dobře dopadne. Jakoby tím,
že to bude stále opakovat, se to stalo později i skutečností.
„Uvidíš, že tě pustí. Máš přece výpověď Harryho Pottera. Potter je přece
hrdina. Hrdina, co zachránil kouzelnický svět. A tihle všichni ho přece
musí vyslechnout. Musí mu dát za pravdu. Musí mu věřit. Je to hrdina.
Proč by lhal? Proč by tě kryl? Jeho slovo musí mít váhu. Tenhle soud
musíš vyhrát.“
Severus k němu mimoděk natáhl ruku a pak sevřel jeho pravici ve své.
Potřeboval cítit něčí blízkost. Fyzickou blízkost. Potřeboval se ujistit
o tom, že se mu tohle vše skutečně jenom nezdá. Že tu Lucius skutečně
stojí.
A pak se dveře otevřely a porota se začala usazovat zpátky na svá místa.
To byl čas, aby se i Black, Potter či Malfoy vrátili zpátky mezi ostatní
přihlížející. Severus opět osaměl. A tentokrát tu samotu cítil
hmatatelně. Dala by se krájet, jak hmotná najednou byla.
Už v té chvíli měl neblahé tušení. Věděl, jak to všechno musí dopadnout.
Síni se rozlehl úder kladívka.
„Obviněný Severusi Snape povstaňte před soudem.“
Severus tak učinil. Stál tam shrbený a pokořený a čekal, až nad ním
vynesou ten nejhorší ortel. Byl na to připraven.
„Chcete říci něco na svou obhajobu?“ zeptal se jej ministerský zástupce.
Severus zvedl své hluboké černé oči k tribuně, kde seděl soudce. „Ano,“
řekl tiše a přesto dost hlasitě, aby ho slyšeli všichni přítomní v síni.
Udělal dramatickou pauzu, během které stačil pohledem proletět celou
tribunu, na které seděl nejen samotný soudce či porotci, ale i jiní
ministerští úředníci. Nebylo pochyb o tom, jak velkou událostí musí
tenhle soudní proces být v celém kouzelnickém společenství. A ta
představa mu příliš nepřidala sebevědomí.
„Pověděl bych vám o těch věcech, kterými jsem si musel projít. O té
bolesti, které jsem byl vystavěn. Ale i Bůh by se musel stydět, kdybych
mu to vyprávěl. U nohou mi ležely nesčetné hody. Mohl jsem jíst zakázané
ovoce. Ale to by Vás všechny nejspíš jenom rozrušilo, kdybych o tom začal
mluvit.
Neusiluji teď o zproštění viny. Nechci odpuštění pro to, co jsem dříve
napáchal. Ale dříve než dospějete k nějakým závěrům, měli byste zkusit
kráčet v mých stopách.
Protože byste v mých šlépějích klopýtali. A dělali stejná rozhodnutí,
jaká jsem činil já. Pokud byste zkusili kráčet v mých stopách.
Morálka by se na mě musela mračit a slušnost by na mě musela shlížet
svrchu. Osud ze mě učinil obětního beránka.
Ale přísahám, soudce a poroto, mé úmysly nemohly být čistší. Můj případ
je snadné pochopit.
Nehledám čisté svědomí ani klid v duši. Ale dříve než budeme mluvit o
nějaké lítosti, zkuste kráčet v mých stopách. Jenom si to zkuste. Protože
byste klopýtali po mé cestě stejně jako já. A dělali byste stejná
rozhodnutí jako já. Kdybyste to jenom zkusili.“
Ticho. Celou soudní síni se nerozprostíralo nic než tíživé, zlověstné
ticho před samotnou bouří.
A když Severus skončil svou řeč, dlouhou chvíli nikdo nic neřekl.
Přítomní lidé upírali své pohledy na muže stojícího uprostřed síně. A
Severus upíral své černé oči s nadějí a výrazem naprosté odevzdanosti k
porotě.
Nevěděl, co se muselo v té chvíli těmto kouzelníkům honit v hlavě.
Lítost?
Opovržení?
Severus jasně cítil jejich antipatie vůči jeho osobě. Nepochyboval o tom,
že mnozí z nich ho považovali za vraha. Což znamená za někoho, kdo je
méně než kouzelník či lidská bytost. Byly to pohledy plné opovržení a
ledového chladu. Severus to cítil. Velmi intenzivně.
Cítil chlad. A strach. Ale to neznamenalo, že se svému osudu nepostaví
hrdě a s hlavou vztyčenou. I kdyby měl být poražen, tak to bude se vší
ctí.
„Soud přejde k hlasování o vině či nevině,“ spustil jeden z úředníků.
„Nechť porota promluví. Žádám ty z vás, kteří považují Severuse Snape za
nevinného, aby zvedli ruku.“
Chvíli bylo v soudní síni naprosté ticho a úplně všichni si během té
chvíle vyměnili zvědavé pohledy. Pak se náhle a opatrně zvedla něčí ruka
v porotě. Zraky všech se upřely na onoho člověka, který jejich pohledy
zachytil. Ale jako kdyby mu jejich zvědavost dodala odvahy a on zvedl
ruku zcela jasně nahoru tak, aby ji nikdo nepřehlédnul. Ostatně to ani
nebylo možné, protože to byla jediná ruka ve vzduchu v té chvíli.
Jako by ovšem jeho gesto dodalo odvahy jiným a několik dalších se
postupně a velmi nejistě přihlásilo.
Severus nevěděl, kolik rukou bylo nakonec ve vzduchu.
„Děkuji,“ promluvil opět úředník. „A nyní prosím ty, kteří považují
Severuse Snape za vinného.“
Tentokrát žádné průtahy. Jakmile úředník dořekl, několik rukou se ihned
objevilo ve vzduchu. A další se přidaly.
Úředník zaznamenal fakta do zápisu z jednání a pak promluvil soudce.
„Severusi Snape, byl jste uznán vinným z vraždy Albuse Brumbála v plném
rozsahu. Jste odsouzen k 25 letům vězení v Azkabanu s nejvyšší ostrahou.“
Prázdno. Nic jiného v tu chvíli Severus necítil.
Hleděl pouze nepřítomně před sebe. Smířen se svým osudem. Věděl, že tohle
přijde, ale teď když to slyšel na vlastní uši, znělo to ještě hůř, než si
dokázal představit. Věděl, že je vrah, ale on nebyl jako Bellatrix. On
mezi ně nepatřil. Ne, on takový nebyl. A teď ho posílají mezi ty nejtěžší
případy. Do vězení. S nejvyšší ostrahou.
Proč?
Přál si teď jediné. Ale na to už bylo pozdě. Mozkomorův polibek by byl
teď pravým vysvobozením. Kdyby si mohl vybrat, věděl, jakou možnost by
zvolil.
Ale věděl, proč porota rozhodla tak, jak rozhodla. Má-li být za svůj čin
potrestán, pak právě tímto způsobem. Chtějí, aby trpěl. Více než jakékoli
zvíře. Chtějí kousek po kousku rozbourat jeho psychiku tak, aby nakonec
přišel o rozum. Aby se z něj stal paranoidní schizofrenik. Člověk s
mentalitou těžce retardovaného člověka. Aby nakonec přišel o rozum úplně
a zůstala pouze prázdná schránka. Mozkomorův polibek by tuhle proměnu
urychlil, ale druhá možnost je trýznivý a mučivější. Jsou to vůbec lidé
tyhle bytosti, když tresty jsou tak nelidské?
„NÉÉÉÉ,“ rozezněl se náhle sálem něčí hlas. Severus ho nejprve vůbec
nepoznal. Ještě nikdy tenhle hlas neslyšel v takové poloze. „To přece
nemůžete! To nejde! To je podvod! Jste zkorumpovaní. Jste podplacení!
Tenhle soud je zmanipulovaný!“
„Pane Malfloyi, tohle jsou vážná obvinění,“ upozornil ho soudce.
Malfoy. Bolelo to. Takhle Luciuse Severus ještě nikdy nepoznal. A tolik
to bolelo. Tolik ho jeho přítel bránil. Ale k čemu? Bylo už pozdě. Bolelo
to. Severus ho ztratil. Všechno už je k ničemu. Je po všem. Boj už je
dávno prohraný. Prohrál. Musel si to přiznat. Nikdy neměl dostat tu
příležitost, aby začal věřit, že věci půjdou konečně tím správným směrem.
Mýlil se. On nikdy nemůže být šťastný. Osud rozhodl o tom, že on Severus
Snape bude celý život jenom trpět.
Bolelo to. A on se nemohl ubránit slzám. Byly to slzy bolesti i dojetí.
Slyšel, jak Lucius křičí na celou síň. Jak za něj ještě bojuje, ačkoli to
vše už nebylo ničemu platné. Nikdy by ho nenapadlo, že se ho někdo bude
takto razantně zastávat. Možná že v téhle chvíli neměl Lucius už co
ztratit. Už neměl své jméno, postavení ani hrdost. Ale skutečnost, že
právě křičí na soudce a nepřímo tak uráží celý soud včetně poroty, když
jim neprojevuje dostatečnou úctu, Severuse bolela. Plakal, když si právě
v této chvíli plně uvědomoval, co ztrácí.
Někde se otevřely dveře a dovnitř vstoupili něčí muži, kteří mu začali
ihned nasazovat pouta. A ne, nebyly to pouze jedny pouta. Byly to řetězy.
Okovy. Nevěděl, ale připadal si jako to největší zvíře, ten nejhorší
zločinec. Spoutali ho tak, že se sotva dokázal hýbat.
Jeden z nich ho vzal za paži a vedl jej k východu.
Severus nevnímal vzrušené hlasy v síni. Už neslyšel, jak Lucius křičí.
Nevnímal vůbec nic. Svět už neexistoval.
Vyšli a Severuse udeřil to tváře nějaký blesk. Po chvíli si uvědomil, že
chodba je plná novinářů. Fotoaparáty cvakaly všude kolem nich. Ale on je
nevnímal. Nebylo pro něj těžké dělat, že tam nejsou. Teď už ne, když vše
kolem ztratilo svůj smysl. Protože pro ně tam oni vlastně vůbec nebyli.
Došli na nějaké oddělení. Severus nevěděl, kde jsou. Ani to nepotřeboval
vědět. Teď už přece na tom nezáleželo.
Jeden z bystrozorů ho hlídal, zatímco ten další mluvil s někým jiným z
oddělení. Jednali právě o jeho eskortu do Azkabanu, ale Severusovi přišel
obsah jejich rozhovoru nepodstatný.
Najednou se dveře otevřely. Severus se za tím zvukem otevíraných dveří
neohlédl. Vůbec ho nezajímalo, kdo sem zamířil, dokud nezaslechl nějaký
důvěrný hlas, který ho probral z letargie, a on vzhlédl k muži po své
pravici.
„Severusi, děláme, co můžeme. Pokusím se Vás dostat z Azkabanu co
nejdříve. Podám odvolání a žalobu k nejvyšší instanci. Nenechám to
takhle. Ještě se nevzdávejte, protože já za Vás budu bojovat až do
poslední chvíle.“
Dveře se opět otevřely a dovnitř se hrnuli další lidé.
Sirius Black.
„Severusi, je mi líto.“
Snape neodpověděl. Nevěděl, co je vlastně Blackovi líto. A nějak mu to
nevěřil. Vždy byli nepřáteli. Ani teď to neznělo dost upřímně. Ano, možná
mu nepřál takový trest, ale v podstatě v tom není nijak zainteresovaný.
Jemu přece může být úplně jedno, jak skončí.
I Potterovi. Lupinovi. Kingsleymu.
Nechápal, proč všichni přišli. Protože oni nikdy nebyli jeho přáteli.
Nikdy si na ně nehráli. Vždy ho nesnášeli. I když pracoval pro Fénixův
řád, vždy cítil jejich nedůvěru. Proč by to mělo být náhle jinak? Přišli
mu falešní.
A že se snažili pomoci mu u soudu? Možná nebojovali za něj – Severuse
Snapea, ale prostě za pravdu. Za Albuse Brumbála, který stvořil tenhle
plán k porážce Pána zla a jehož součástí byl i on – Severus. Možná jenom
chtěli všem ukázat, jak geniální Brumbál byl. A dokázat, že Snape byl
součástí jeho plánu. Stejně jako ta vražda.
Byl si najednou jistý, že nikdo z nich tohle nemohl dělat z čistého
přátelství k němu. Protože on - Severus – žádné přátele neměl. A jestli
se jeho přáteli stali až teď, pak jsou to falešní přátele. A o ty on
rozhodně nestál.
„Severusi.“
Až na jednoho přítele.
Lucius Malfoy mu padl kolem krku nedbaje na řetězy ani pouta, která měl
Snape na sobě. Pevně ho přitiskl k sobě, jako by ho už nikdy nechtěl
pustit.
A Severus mu to věřil. Věřil, že kdyby Lucius mohl, nikdy nedovolil, aby
ho odvedli do Azkabanu. Odvedl by si Severuse zase pěkně domů.
Bylo zvláštní, že Severus v téhle chvíli věřil jedinému člověku na světě,
kterému by nikdy předtím nevěřil ani nos mezi očima. Tentorkát byl Lucius
jiný. Upřímný. Severus by mu věřil úplně vše. I kdyby teď řekl, že nikdy
nebyl blondýn.
Cítil to lidské teplo. Naposledy ve svém životě. Cítil jeho teplou náruč.
Věděl, že tohle je teď jediné bezpečné místo na zemi. Nechal se objímat.
Byl šťastný. Naposledy ve svém životě. Lucius byl jediný člověk na zemi,
který ho miloval. Jako bratra. Lucius byl jeho jediná rodina. Jediný
pevný bod v jeho životě. Jediná jistota. Jediná opora. Teď už věděl, že
Lucius chtěl pro něj to nejlepší.
A pak je roztrhli. A Lucius Malfyo nebyl v té chvíli jediný, který
brečel, když Severuse odváděli. I Severus plakal. Ztratil přece Luciuse.
Svou budoucnost. A už nikdy se nevrátí ke Kevinovi. Nikdy. Teď už je
příliš pozdě, aby mohl cokoli změnit. Žádná druhá šance už nebude. Tohle
je totiž definitivní konec. Bylo načase smířit se s tím.
Věděl, že pro něj život končí, ale naplňoval ho zvláštní pocit. Dal
druhou šanci aspoň tomu blonďákovi. Možná on shnije ve vězení, ale
zachránil Luciuse od bídného života bezdomovce na ulici uprostřed špíny a
odpadků. Věděl, že dal Luciusovi šanci na důstojný život. Cítil naplnění,
když si uvědomil, co vše dal Luciusovi. Byla to aspoň ta poslední správná
věc v životě Severuse Snapea.
Takhle to prostě mělo být. A aspoň někdo bude šťastný, když on nemůže. A
moc si přál Luciusovo štěstí. Za to vše, co pro ně blonďák udělal v
posledních dnech. Jak si mohl myslet, že toho aristokratického panáka
nenávidí? Teprve teď si mohl uvědomit podstatu věcí.
Ocelové dveře za nimi zaklaply. Severus už navždy zmizel. Už nikdy se sem
nevrátí.

A/N:
Je to už ohraná písnička, ale zapomněla jsem dodat, že ta část, kde
Severus mluví na svou obhajobu, jsem se ispirovala písničkou od Depeche
Mode - Walking In My Shoes (album Songs Of Faith And Devotion, 1993).
Není to doslovný přepis, ale volné zpracování. Skvělý text a přesně k
téhle situaci se báječně hodil.