17) Miluju, tě! Hermiona se ráno probudila s nejasným pocitem, jako kdyby byl někdo v jejím pokoji, v době kdy spala. Jako kdyby na ní v noci někdo mluvil, hladil jí a políbil na tvář. Skoro jí to přišlo, jako kdyby to byla její maminka, když byla malá často k ní v noci takto chodila a konejšila jí, když měla zlé sny nebo byla nemocná. Vždy o ní pečovala s takovou láskou. Ale jí se přece v noci nic nezdálo, alespoň si nic nepamatuje a rozhodně nemocná není. Kdo by o ni s takovou nezměrnou láskou pečoval, jako její maminka. Rozhlédla se po pokoji a uviděla na nočním stolku růži a lístek. Vzala jí do ruky a přivoněla k ní. Její vůně byla přímo omamná a ona se chviličku jakoby ztrácela z té vůně. Pak se natáhla pro lístek a četla: ‚Hermiono, po snídani přijď za mnou do laboratoře, potřebuju s tebou mluvit. Prosím. SS‘ „Tak se mi to přece nezdálo, byl tu …,“ zarazila se.Najednou jí došlo, že to všechno nebyl sen, ale skutečnost, že ty dotyky… „ ale jak se sem dostal?“ uvažovala nahlas. Šla si dát rychle svou ranní sprchu a převlékla se. Byla neděla, a tak měli studenti dovoleno chodit i v mudlovském oblečení. Dlouho přemýšlela, co si obléknout, než se rozhodla pro černé rifle a tyrkysové tričko a mikinu s kapucou ve stejné barvě. Učesala si své nepoddajné vlasy a stáhla je do ohonu. Ještě jednou se prohlédla v zrcadle a sešla do společenské místnosti. Kluci seděli na pohovce před krbem. Povídali si o včerejšku a o Ginny. Hermionu napadlo, že pro vlastní pocity na svou kamarádku úplně zapomněla. „Dobré ráno,“ řekla, naklonila se přes opěradlo pohovky a ruce položila klukům na ramena. Oba se otočili a políbili jí, každý ze své strany na tvář. „Dobré ráno, Mio…“ ozvalo se jí do každého ucha. „Půjdeme na snídani?“ zeptal se Ron, když se oba kluci zvedli a otočili se na Hermionu. „Sluší ti,“ řekl Harry a prohlédl si jí od hlavy k patě. „Povídali jsme si s Ronem, že by jsme po snídani šli za Ginny, půjdeš s námi?“ „Ráda bych, ale musím do laboratoře dokončit ty lektvary, myslím, že po včerejšku jich bude značné množství chybět a já ještě nedokončila tu objednávku předtím. Ale určitě se dneska za Ginny taky stavím, možná po obědě,“ odpověděla smutným hlasem. Bylo jí opravdu líto, že za svou nejlepší kamarádkou nemůže jít hned, ale Severus s ní potřebuje mluvit a ona chce vědět ‚Proč?‘ „To je škoda, Mio, myslel jsem…,“ odmlčel se Ron, „…myslel jsem, že by jsme tam šli všichni a pak by jsme mohli vyrazit do Prasinek, dneska je přece volný víkend.“ „Myslím, že nám to asi nebude dovoleno, po tom včerejšku,“ poznamenal Harry a zakoulel očima. „To si taky myslím, Brumbál byl včera pěkně naštvanej,“ pronesla Hermiona a pomalu se rozešla ke východu. „Tak jdeme?“ hlesl Ron smutně a následoval Miu k portrétu. Ve Velké síni sedělo už jen pár opozdilců, kteří si rádi v neděli přispali. Učitelský stůl byl skoro prázdný, seděl tam jen Brumbál, McGonagallová a Snape. Ostatní profesoři už odešli. Hermiona a kluci stále ještě seděli u Nebelvírského stolu a dopíjeli svůj čaj. Harry se podíval na ředitele on mu pokynul, aby k nim přistoupil. Harry se otočil na své dva kamarády a pak hned šel na stupínek k profesorskému stolu. „Dobré ráno, pane řediteli, paní profesorka, profesore,“ pozdravil je a svůj pohled usadil na Brumbálovi. „Dobré ráno, Harry,“ odpověděl Brumbál a McGonagallová se Snapem jen pokynuly hlavou, „… jen jsem ti chtěl říct, že vzhledem ke včerejším událostem vám třem nemohu dovolit výlet do Prasinek,“ řekl Brumbál a smutně se otočil ke stolu Nebelvíru. „Myslím, že by jsi měl vědět, že Lord Voldemort byl velmi rozzlobený, že jsme mu překazili jeho plánu a on poslal své Smrtijedy, aby si počkali na tebe a tvé přátele. Nebylo by vhodné, aby jste se vzdalovali z hrady. Je to pro vás velmi nebezpečné.“ „Ale pane,“ snažil se oponovat Harry, ale ředitelův pohled ho od dalších projevů odradil. Jen sklonil hlavu ve znamení souhlasu a odešel zpět ke svým přátelům. „Co ti chtěl?“ vyzvídal Ron a dopil svůj čaj. „Máme zakázané Prasinky, jak jsem si myslel. Prý na nás Voldemort poslal své nohsledy,“ řekl naštvaně Harry, „a nemáme se vzdalovat z hradu bez dovolení,“ dopověděl a svěsil hlavu mezi ramena. „No ber to pozitivně, Harry,“ řekla s lehkým úsměvem Hermiona, „alespoň budete mít víc času na úkoly a eseje.“ Oba kluci jen protočili oči. Potom se všichni zvedli od stolu. V hale se rozloučili, kluci šli zpět do Nebelvírské věže hrát šachy a plánovat strategii na příští famfrpálové utkání s Mrzimorem, a ona se vydala do sklepení. Cestou ke kabinetu profesora lektvarů přemýšlela, o čem by s ní chtěl mluvit. Věděla, že při snídani ji po očku pozoroval. Cítila jeho pohled na sobě. Přemýšlela, jak by se k němu měla po včerejšku chovat. ‚Měla by mu zase tykat nebo raději vykat. A co on? V noci byl u ní, a jestli jí smysly nešálily, pak ji políbil na tvář a pohladil. Chová k ní nějaké city? Co bude dál?‘ Začala být dost nervózní a ruce se jí chvěly. Zaklepala na dveře, přestože znala hesla i měla přístup do kabinetu a laboratoře. Ale zaslechla někde z útrob sklepení hluk a nechtěla, aby někdo viděl, že vstupuje do jeho komnat bez klepání. Dveře se otevřeli. Stál tam a jeho chladná maska na obličeji nenaznačovala nic, co by ji mohlo uklidnit. Ustoupil, aby mohla vejít. „Dobré ráno, profesore,“ špitla sotva slyšitelně a svůj zrak sklopila k podlaze. Přistoupil k ní a jemně ji vzal za bradu. Donutil ji tím, aby se na něho podívala. Ve tváři vyplašený výraz a v očích očekávání. To bylo první co viděl. ‚Bože, je tak nevinná!‘ napadlo ho vzápětí. Očima těkala z jedné strany na druhou a snažila se číst v jeho tváři. Ten hřejivý pohled ji uklidňoval i vzrušoval, bylo to něco, co se v jeho tváři ještě nikdy neviděla. Jeho oči zářili jako dvě černé perly a ten hřejivý dotek dlaně, když ji položil na její tvář. Zlehka se do toho doteku položila a zavřela oči. Vychutnávala si tu chvíli. Druhou rukou ji jemně objal kolem pasu a přitáhl si blíž. Její oči vyhledaly ty jeho a on se k ní sklonil. Jejich rty se velmi váhavě a zlehka dotkly, a ani jeden neopouštěl pohled toho druhého. Oba zhluboka dýchali a jejich srdce byla silnými údery. Byla to ona, kdo spustil jejich druhý polibek, stejně váhavý, ale přesto mnohem vášnivější. Zvedla své ruce na jeho hruď a její pravá ruka pokračovala ve své cestě přes klíční kost, široké rameno, šíji až do vlasů. Na dotek nebyly mastné, jak vypadaly, ale velmi jemné. Zabořila své prsty do nich a jemným tlakem na jeho zátylek polibek ještě prohloubila. Pomalu pootevřela své rty a nechala ho, aby svým jazykem mohl vstoupit. Přejížděl jemně její rty než se k tomu kroku odhodlal, a tak její jazýček ten jeho vyzval na souboj. Přitáhl si ji svou pravou rukou, která stále spočívala na jejím pase, blíž. Tak blízko, jak to jenom šlo. Levá spočívala na její tváři a jen jeho palec ji něžně hladil. Nevnímali čas, nevnímali okolí, neexistovalo nic, jen oni dva. Když jim začínal docházet vzduch, pomalu oddálil svou tvář. Díval se na ní. Oči měla stále zavřené, nach ve tvářích a její rty byly jemně naběhlé od jeho polibků. Byla nádherná. Už ani nedoufal, že by ještě někdy mohl potkat někoho, ke komu by vzplanul takovou láskou a vášní, jako právě k téhle dívce. Přesto, že byla tak mladá, měla vše, co on kdy od ženy žádal. Byla krásná, inteligentní a ta vášeň, s kterou ho nyní líbala… Nemohl odolat a vtiskl ji další polibek. Bože, jak po ní toužil, jak ji chtěl zlíbat a nejen to. Věděl však, že nemůže. On byl přece stále její profesor, už tohle stačilo k tomu, aby jej vyhodili a dost možná s jeho minulostí, by jim to stačilo k tomu, aby ho zavřeli do Azkabanu. Povolil své sevření a o krok od ní odstoupil, ne víc. Nechtěl si nechat ujít její blízkost, žár jejího mladého těla. Miloval ji, věděl to. Miloval ji víc než svůj život, víc než kohokoliv předtím. A teď tu byla! Políbil jí a ona jeho. Plně se mu v tom polibku oddala. Musí jí to říct, musí… Hermionin strach a obavy, s kterými sem přicházela se rozplynuly při jeho doteku, při pohledu, kterým se na ní díval, když zvedl její tvář. A ten polibek… Tak přeci se ji to v noci nezdálo. Ta něha a láska, co cítila. ‚On mě snad opravdu má rád!‘ řekla si v duchu a stále se dívala do těch černých onyxových očí. Ten polibek byl tak jemný, tak něžný. Bylo to neuvěřitelné. Ten sklepní netopýr, ten sarkastickej parchant a bastard – ne, to už pro ni nikdy nebude. On vlastně ani nikdy nebyl. Ona ho přece vždy bránila před Ronem a Harry, když si neodpustili peprné komentáře na jeho adresu. Obdivovala ho pro jeho široké znalosti, když měla možnost ho pozorovat při výrobě lektvarů, ta zručnost jeho prstů. Jeho elegance, s jakou vždy vplul do místnosti. A teď? ‚Bože, jak smyslné má rty. Jakou vroucí touhu umí do polibku dát. Jak dokáže být jemný a něžný.‘ Její srdce bilo jako o závod, nach ve tvářích stále zůstával. Její očí visely na těch jeho a nedokázala je odtrhnout. Její mozek křičel: „Je to tvůj profesor!“ a srdce volal: „Miluješ ho!“ Ano! Zamilovala se. Miluje ho. Ještě nikdy nic podobného k nikomu necítila. Ani k Ronovi a ani k Viktorovi. Miluje ho, ale… Vzal její ruce do svých, něžně je palci pohladil po hřbetu než promluvil. „Hermiono,“ jeho hlas byl stále zastřený touhou po ní, „vím, že bych neměl…,“ odmlčel se a pustil její levou dlaň, aby ji mohl pohladit po tváři. Znovu se do toho dotyku položila a on ji znovu pevně vzal do svého objetí. „Jsem tvůj profesor, měl bych si udržet odstup, ale já…,“ znovu se odmlčel a vyhledal její oči, „…já jsem se do tebe zamiloval. Miluju tě…,“ nenechala ho dál mluvit. Přitiskla mu svůj ukazováček na rty a - „Taky tě miluju.“ - hlesla. Pak si znovu jeho hlavu přitáhla k vášnivému polibku. oooOOOooo Prosím o komentáře, protože pouze na nich bude záviset, jak dlouhá povídka bude. Moc děkuji.