„Vážně bych nevěřil, že se ti dva nakonec dají dohromady,“ vrtěl Sirius nevěřícně hlavou nad třetím šálkem horké čokolády. „Proč ne?“ „No, Lily vždycky vypadala tak nepřístupně,“ pokrčil rameny. „A pak přijdeš ty s nějakým dopisem a bác! všechno je jinak.“ Trochu mi to připadalo, jako by mi to snad i vyčítal, ale úsměv na jeho tváři mě přesvědčil, že to tak není. „Co se dá dělat,“ ušklíbla jsem se. Sirius odložil hrnek a s povzdechem si lehl na pohovku – hlavu mi přitom položil do klína. „Víš, že jsi hrozná sestra?“ „Cože, já?“ vykulila jsem na něj oči. Vztáhl ke mně ruku a chvíli to vypadalo, že mě snad chce pohladit po tváři, nakonec si však jen na prst namotal pramen mých vlasů a slabě zatahal. „Hrozná.“ Začínalo mi v jeho přítomnosti být trochu nepříjemně. On v tom zřejmě nic dvojsmyslného neviděl, ale já do něj byla zamilovaná a každý jeho dotek mě rozechvíval. Bohužel jsem měla s láskou tak málo zkušeností, že jsem to neuměla skrýt. „Ty se červenáš?“ podivil se. „Ale já to nemyslel nijak špatně.“ Překulil se na břicho a vzepřel se na rukou tak, aby mi viděl do tváře. Teď už mi jeho chování tak nevadilo, protože neodhalil, co za červánky na mých tvářích ve skutečnosti stojí. „To já vím,“ špitla jsem a hned nato jsem stočila svůj pohled k oknu. Nespokojeně si povzdechl. „Annabeth, co s tebou je?“ vyzvídal. „Nic mi ne-“ V tom mě přerušila tlumená rána. Sirius zvrátil hlavu, jako by měl možnost přes strop vidět do patra nad námi. Odhadovala jsem, že naše zamilované hrdličky něco převrhly – nejspíš sklenici se studeným čajem, kterou si James každý večer stavěl na noční stolek. Měl totiž stejný zvyk jako já – nedokázal usnout, pokud neměl na dosah ruky pití. „Snad to nikoho nevzbudilo,“ poznamenala jsem. „Ti spí jako zabití,“ ujistil mě. „Chtějí naspat to, co zítra probdí.“ Doufala jsem, že má pravdu, protože kdyby se pan a paní Evansovi probudili a zjistili, že jejich dcera nespí v mém pokoji, asi by ještě před zítřejší oslavou Nového roku odjeli. „Těšíš se na zítra?“ odvedla jsem pozornost jinam, protože jsem nechtěla, aby se vracel k tomu, co se mnou je. „Jasně,“ přikývl, „bude to paráda. Morty nás nechá pít, jak se nám zlíbí, a troufnu si říct, že mamče to jednou do roka taky vadit nebude.“ „Ale ne, že Jamese opiješ,“ pousmála jsem se. „Asi by se Evansovým potom moc nezamlouval.“ „Neboj se, opíjet budu zásadně jenom tebe,“ slíbil mi. Nesouhlasně jsem do něj strčila, což on zřejmě pocítil jen jako jemné přitulení, protože to s ním ani nepohnulo. Zlověstně se usmál a mně bylo jasné, že mi to oplatí. Oba jsme v tu chvíli zapomněli na můj nedávný odštěp, takže jsem se ani nepokusila uhnout – chtěla jsem mu ukázat, že to ustojím. Sirius měl oproti mně opravdu sílu, tudíž jsem bokem narazila do opěrky sedačky. Okamžitě jsem ucítila bolest, která mi vehnala slzy do očí. Můj společník si toho napřed nevšiml. Se zadostiučiněním se mi poškleboval, s čímž ale přestal, když jsem se k němu ani po chvíli nepřidala. „Bolelo tě to?“ zeptal se. „Nechtěl jsem, abys měla na rameni modřinu.“ Zdálo se, že ho překvapilo, jak jednoduché je dívce ublížit. S Jamesem se strkali a šťouchali každou chvíli, jenže strkat do chytače je něco jiného, než strkat do někoho s absolutně povadlými svaly. Já nikdy nebyla na sporty, což se na mé postavě na první pohled odráželo. Sirius ale možná počítal s tím, že když mám nějaké to kilo navíc, tak nebudu žádná křehotinka... „Narazila jsem si bok,“ vyvedla jsem ho z omylu. „Tak to nebude tak zlé.“ Už se zase usmíval, ačkoliv to byl úsměv trochu nejistý. „Tam ta modřina aspoň nebude vidět.“ Chabě jsem se zasmála. Měla bych mu připomínat, že právě na tomhle místě se mi před pár dny odtrhl kus masa? Nechtěla jsem, aby se mi omlouval a tvářil se ustaraně. Jeho úsměv byl opravdu moc hezký, takový omluvný. „Myslím, že žádnou mít nebudu.“ Rozhodla jsem se nekazit si ty vzácné chvíle, kdy s ním můžu být sama. „Mám naštěstí silný tukový obal.“ Sirius se přisunul blíž a vzal mě kolem ramen. „Tak vidíš, ne vždycky je to na škodu.“ S nic neříkajícím výrazem jsem krátce přikývla. Plnou pozornost jsem věnovala svému nedávno zhojenému zranění. V boku mě táhlo, cítila jsem tepání krve, a když jsem se zavrtěla, ucítila jsem bolest, která je běžná pro ošklivou naraženinu. „Vážně tě to nebolí?“ dotazoval se Sirius. „Vypadáš totiž docela ztrápeně.“ Zhluboka jsem si povzdechla. Kdy přestane zkoumat mé výrazy a bude se zase chovat jako někdo, kdo nevidí, neslyší a jen kolem sebe šíří veselou atmosféru? „Jenom trochu unavená,“ připustila jsem. Zvedla jsem se z pohovky s úmyslem jít si lehnout. Cítila jsem, že ačkoliv bych s ním chtěla trávit o samotě nesčetné chvíle, pro dnešek už toho možná bylo dost. „Ty ses urazila?“ vyzvídal a už byl také na nohou. „Vůbec ne,“ usmála jsem se, „ale jsem už docela ospalá.“ „Aha. Tak já taky.“ Musela jsem se tomu zasmát. Je ospalý, protože já jsem ospalá? „Nesměj se mi,“ syknul. „Co bych tu sám dělal?“ Jen jsem pokrčila rameny a začala jsem co nejtišeji zdolávat schody. Nebylo to tím, že bych nikoho nechtěla vzbudit, ale chtěla jsem slyšet, kdyby byl někdo v patře vzhůru. Zvlášť kdyby šel někdo z Evansových třeba na záchod, asi by mě neměl potkat v Siriusově společnosti. Mohlo by jim potom dojít, že Lily možná vůbec nespí v mé ložnici. „Budeme si vyprávět strašidelné historky?“ zeptal se Sirius, jakmile za námi zaklaply dveře. „Ne, budeme spát,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Sirius mě znovu šťouchnul – tentokrát do ramene. A já, protože jsem věděla, jaký je, jsem mu to neoplatila. Byl by schopný mi to vracet až do rána. Na oslavě bych potom vypadala jako mramorová bábovka. „Spaní je hrozná nuda,“ postěžoval si. „No a co vy s Jamesem večer děláte?“ Zkopala jsem z nohou bačkory a vlezla jsem si pod peřinu. Sirius udělal to samé. A protože byla jeho – nebo spíš Lilyina – postel vzdálená jen půl metru, viděla jsem i přes všudypřítomné šero na jeho tváři otrávený škleb. „Spíme,“ přiznal potom. „Tak vidíš,“ shrnula jsem to. „Dobrou noc.“ Z vedlejší postele se také ozvalo: „Dobrou.“ Otočila jsem se zády k Siriusovi a pokusila jsem se navodit iluzi spánku. O půl hodiny později – dle mého hrubého odhadu – jsem se odvážila přetočit na druhý bok. Zdálo se mi, že Sirius spí. Opatrně jsem sáhla na noční stolek pro Šeříkovou zahradu a hůlku. Schovala jsem se s tím pod peřinu, abych si mohla chvíli číst. Drobným světlem z hůlky jsem klouzala již po třetí stránce, když se peřina nadzdvihla a kus od mého loktu se objevila Siriusova hlava. Měla jsem co dělat, abych nevykřikla. „Co tu děláš?“ „To jsem se chtěl zeptat já,“ zazubil se. Sklapla jsem knihu, odložila hůlku a jedním pohybem z nás strhla peřinu. „Nespal jsi náhodou?“ zeptala jsem se kousavým tónem. Sirius mě odsunul stranou a zcela bez ostychu mi vlezl do postele. „Nespal,“ řekl. „Nemůžu usnout.“ Tak to jsme dva! Já ovšem ještě před chvílí měla naději na to, že před svítáním usnu. Nyní byla v nenávratnu, protože v mé posteli, přímo vedle mě, ležel kluk, kterého už nějakou dobu miluju. To vás moc neuklidní – zvlášť, když se ten kluk zcela nevidně otírá o vaše stehna. „Kdo ti dovolil lézt mi do postele?“ Snažila jsem se působit naštvaně, ale on mi na to ani na chvilku neskočil. Přehodil přes nás peřinu a potom se na mě uličnicky zazubil. „Budeme si vyprávět ty historky?“ „Já se bát nechci, takže ne,“ odmítla jsem. Z duše jsem nesnášela strašidelné povídačky, protože jsem na ně potom musela neustále myslet a bála jsem se. „Jé, ty jsi suchar,“ postěžoval si. „To teda nejsem!“ oponovala jsem mu trochu naštvaně. „Jen se prostě nerada bojím.“ Sirius si pobaveně odfrkl: „To není žádný strach, jen lehké mrazení v zádech.“ Odsunula jsem se až ke stěně. Nevědomky jsem asi změnila výraz tváře, protože jeho úsměv povadl. „Mě nemusíš vykládat, co je to strach,“ řekla jsem po chvíli. „Když nějakou dobu ležíš pod sutinami, to jediné, co kromě bolesti cítíš, je strach... A já se zbytečně bát nechci – i když jde jen o nějaké povídačky pro děti.“ „To je jasné,“ s povzdechem přikývl. „Promiň, mně to občas nedochází.“ Pokusila jsem se o upřímný úsměv. „Už je pozdě, oběma nám vynechává mozek.“ „Chceš spát?“ zeptal se naprosto zbytečně. „Jo, asi jo,“ vydechla jsem. Vlastně jsem to nevěděla, ale připadalo mi to tak. Víčka jsem měla těžká, v boku mě občas bolestně píchlo a celkově jsem byla hodně vláčná a roztahaná. Že bych ale raději spala, než byla s ním? To se vážně říct nedalo. Toužila jsem být s ním a zároveň jsem se stále trochu ostýchala. „Tak spi a já ti budu vyprávět...“ „Ale žádné strašidelné historky,“ poručila jsem si. „Hm...“ zabručel. „Dobře, něco bych měl.“ Otočila jsem se na bok – tak, abych na něj neviděla a mohla vnímat jen jeho hlas – zavrtala jsem se do peřiny a čekala. „Budu ti vyprávět, jak jsem jel poprvé do Bradavic a potkal jsem Jamese...“ Pamatovala jsem si ještě několik následujících vět, potom se mi víčka s třepotáním zavřela a já se propadla do říše snů. A/N: Doufám, že jste rádi, že přibyla Annabeth... Plánovala jsem sice první kapitolu Bludného kruhu, ale nakonec jsem si to rozmyslela a v pátek buď přidám ten kruh nebo něco jiného... Jinak nevím, kdy bude další Beth, protože mám jen část další kapitoly...