3. Kapitola - Útok a Pravda „Kdo? Snad ne, Smrtijedi,“ zeptal se s obavami Sirius. James jen přikývl a poté se podíval na Harryho, který se na něj nevěřícně díval. „Co tu chtějí?“ „Myslím, že tebe.“ „Siriusi!“ okřikl ho James. „Jak to myslíš? Proč by chtěli mě?“ „Teď ne, Harry, později,“ podíval se na něj zvláštně James, „Zaběhni do svého a mého pokoje a zbal nám věci.“ „To si jako myslíš, že budu balit věci, zatímco vy dva s nimi budete bojovat?“ namítl ostře. „Poslouchej, teď není čas na to, abychom se hádali. Prostě to udělej!“ řekl to s takovým zvláštním výrazem ve tváři, který Harry ještě neviděl, a tak ho raději poslechl. Vyběhl z obýváku, běžel přes kuchyň až ke schodům vedoucích do horních pokojů. Jakmile dorazil do svého pokoje, jednoduše mávl hůlkou a zvolal: „Balit!“. Všechny jeho potřebné věci se okamžitě naskládaly do kufru. A ten se poté zaklapl. To samé udělal i v Jamesově pokoji. Kouzlem oba kufry zvedl a nechal je levitovat před sebou směrem dolů do kuchyně, kde ještě popadl neviditelný plášť a Kulový Blesk. Jakmile otevřel domovní dveře, uviděl svého otce a kmotra, jak bojují se Smrtijedy. Na nic nečekal a vrhl se také do boje. „Mdloby na tebe!“ vykřikl Harry a Smrtijed spadl k zemi. Další se k němu blížil ze zadu a vykřikl: „Petrificus totalus!“ „Protego!“ Kouzlo narazilo do Harryho štítu. Smrtijed se rychle přemístil, aby unikl kouzlu, které na něj Harry vzápětí poslal a objevil za ním, ale nic se nestalo. Smrtijed jakoby zkameněl v pohybu. Harry se začal nechápavě rozhlížet kolem sebe a zrak mu padl na Jamese, který držel ruce před sebou a přitom se ještě díval na Smrtijeda. Vzápětí se ale vzpamatoval a vrhl se na dalšího Smrtijeda. Jak to táta udělal? Vypadalo to jakoby- Než ale začal o tom víc uvažovat, ucítil jak ho někdo silně chytil za rameno, až vyjekl bolestí, a vrazil mu hůlku mezi lopatky. Chtěl něco udělat, ale nešlo to, jeho hůlku mu vzal protivník. Najednou se všichni dosud bojující Smrtijedi zastavili, s nimi i James a Sirius, a podívali se na toho, kdo držel Harryho, Pána Zla. Voldemort se zasmál ledovým smíchem a pokynul Smrtijedům, aby udělali kolem Jamese a Siriuse kruh a poté je svázali. „Už je to dlouho, co jsem se neviděli,“ řekl Voldemort a strčil Harryho k otci a kmotrovi. „A vy jste kdo?“ zeptal se Harry. „Ty nevíš, to mě mrzí,“ řekl s náznakem falešného zklamání, „Rozhlédni se kolem sebe, cožpak nevidíš mé věrné Smrtijedy? Kdopak bych asi tak mohl být?“ „Voldemort,“ řekl Harry, „Ale co tu chcete?“ „Zajímavé, takže ti nic nevíš. Myslel jsem, že ti Potter všechno řekl, ale jak vidím, tak ne. No, co tady asi tak chci? Chci tebe.“ „Nedovolím, aby si ho zabil,“ řekl James a postavil se před Harryho. „Kdo tu mluvil o zabíjení? Už jednou jsem to zkoušel a nevyšlo to, protože jsem nevěděl, jak mocného máš syna. Ano, to byla má chyba. Ale nyní chci, aby se přidal na stranu zla. Na mou stranu. A udělám pro to všechno.“ „To se nikdy nestane,“ odporoval mu James, „To nedopustím.“ „Myslíš Jamesi? Co kdybychom se zeptali přímo Harryho, co si o tom myslí?“ „Harry, nesmíš se přidat na jeho stranu. Zabil Lilly a málem i tebe,“ otočil se na svého syna. „Zabil mámu? Ale ty jsi mi říkal, že zemřela při porodu. Proč jsi mi lhal?“ James mu chtěl odpovědět, ale Voldemort na něj seslal kletbu Crucio. Poté se začal okamžitě zmítat v bolestivých křečích. Sirius mu chtěl pomoc, ale Smrtijedi ho chytli, aby se nemohl ze svých pout dostat. „Nech ho!“ zakřičel Harry, „Chceš přece mě!“ „Ano, to chci. Ale tvůj otec nás jen zdržuje,“ pronesl chladně, „Tak co přidáš se ke mně?“ „Nikdy. Slyšíš?“ „Ani, když ti řeknu pravdu?“ „Jakou pravdu. Co tím myslíš?“ „Ty nejsi, jen tak obyčejný kouzelník, Harry. Proč si asi tak myslíš, že jsem tě chtěl kdysi zabít? Měl jsem proto své důvody. Jeden byl ten, že byla vyřčena věštba a druhý, že jsem v tobě viděl svého největšího soka. Ty jsi totiž jako tvůj otec potomek Godrica Nebelvíra. A z toho vyplývá, že máš určitě nějakou moc. Jako třeba tvůj otec. Dokáže znehybnit věci a taktéž je nechat vybuchnout. Tvá moc by se mělo objevit každým dnem.“ „Má moc?“ nevěřil mu Harry, „Co si to tady vymýšlíš. To by mi táta určitě řekl.“ „Myslíš? Proč bych tady jinak byl? Proč bych tě chtěl dostat na svoji stranu? Víš jistě, že ti otec celou dobu nelhal? Zkus popřemýšlet.“ To není možné, táta by mi nikdy nelhal. Ale něco na tom je. Vždyť proč jsem dostával na narozeniny, vždy tolik dárků. To nebylo určitě jenom kvůli tomu, že mě má tak rád. Určitě ho zříralo svědomí. A Sirius přesně věděl, že si jdou pro mě, jak jinak by to mohl vědět? Před chvíli jsem taky viděl otce, jak znehybnil toho Smrtijeda. Voldemort má pravdu. On mi doopravdy lhal. „Lhal mi,“ připustil nahlas Harry svou myšlenku. „Vidíš, co jsem ti říkal.“ „Ale i tak je to můj otec. Má určitě dobré vysvětlení proč mi to neřekl! A nikdy, doufám že slyšíš. Nikdy se k tobě nepřidám,“ poslední slovo zařval na celé kolo. Poté se najednou dostal jakoby do transu. Ani nevěděl, co vlastně dělá. Zvedl ruku a udělal mírný pohyb, jakoby chtěl někoho praštit. Do Voldemorta narazila neviditelná síla a odhodila ho pryč. To samé udělal i se Smrtijedy, kteří odlétli tam, kde ještě ležel Voldemort. Harry se zamyslel a v ruce se mu najednou objevila jeho hůlka, spolu s Jamesovou a Siriusovou. Voldemort se vzápětí vzpamatoval, vstal, podíval se na Harryho a pronesl: „Tohle nebylo naše poslední setkání. To si pamatuj!“ Poté se přemístil spolu se svými Smrtijedy. Harry zamířil ke svému otci a poté ho rozvázal. To samé udělal i u Siriuse. Chvíli mlčky stáli než Harry jako první promluvil. „Proč jsi mi lhal?“ otočil se na Jamese. „Harry, já jsem musel, nechtěl jsem, abys ses dozvěděl pravdu, dřív než to uneseš.“ „Ty si myslíš, že bych pravdu neunesl? A jaká je vlastně ta pravda? Něco už mi totiž řekl Voldemort,“ dorážel na Jamese. „Jamesi,“ ozval se Sirius, „řeknete si to později, teď se musíme odtud rychle dostat.“ „Máš pravdu. Přemístíme se na Ústředí?“ „Kam?“ zeptal se Harry. Sirius se jen usmál a řekl: „Ke mně domů. Na Grimmauldovo náměstí dvanáct v Londýně.“ „Aha,“ řekl a otočil se čelem k domu, „Accio kufry, Kulový Blesk, Neviditelný plášť.“ Jak to Harry dořekl, objevily se předním věci, které přivolal. Vzal do ruky Kulový Blesk a Neviditelný plášť. James a Sirius vzali každý po jednom kufru. „Můžeme?“ zeptal se James a přitom se podíval na Harryho. Ten od něj odvrátil tvář. „Jo, můžeme,“ odpověděl Sirius. Hned poté se přemístili. Objevili se na náměstí. Harry se začal rozhlížet kolem dokola, ale žádný dům s číslem dvanáct neviděl. Poté se podíval na Siriuse, jak se na něj vesele usmívá. „Čemu se směješ?“ vyštěkl na něj. „Tobě,“ odpověděl mu, „jak se tady točíš jako korouhvička. Asi hledáš dům číslo dvanáct, že?“ Harry přikývl, „Tak se podívej mezi domy jedenáct a třináct.“ Podíval se tam, ale nic neviděl. Tak on si ze mě bude dělat srandu! Za chvíli se, ale začala objevovat čelní strana domu se schody. Tak to jsem nečekal. Sirius do něj strčil, ať už jde. Jako první šel James, který otevřel dveře nějakým kouzlem, a poté vstoupil dovnitř. Harry ho následoval. Jako první z domu uviděl předsíň, která vypadala celkem vkusně, ale cítil se v ní velmi zvláštně. Jakoby z ní čišela černá magie. Divil se jak to může vědět, ale pak si řekl, že to určitě spadá do té tátovy pravdy. Sirius zaklapl dveře, položil kufr, a poté se podíval na Jamese. „Já půjdu říct Brumbálovi, co se stalo. A ty můžeš jít s Harrym nahoru a všechno mu říct. Souhlasíš?“ zeptal se. James přikývl a Sirius odešel směrem, kde se Harry domníval, že je obývák. „Tak pojď,“ řekl a vydal se po schodech nahoru. Harry ho následoval. Vešli do prvního pokoje, který byl v prvním patře. „Posaď se,“ řekl a ukázal mu na křeslo, „Bude to na dlouho.“ Harry chvíli váhal, ale poté si sedl do měkkého křesla. „Myslím, že bych měl začít od tvých schopností,“ řekl s výrazem odsouzence na smrt. „Já i ty jsme potomci mocného čaroděje Godrica Nebelvíra, jednoho ze zakladatelů Bradavické školy čar a kouzel. Jako jeho potomci máme určitě schopnosti, které se začnou projevovat v sedmnácti letech, čili v plnoletosti. Já umím, jak ti Voldemort řekl, znehybnit věci a taktéž je nechat vybuchnout. Tvé schopnosti, jak si dneska mohl vidět, jsou pohybování s věcmi a jejich přivolávání. Zatím je ale nemůžeš ovládat, protože je máš jen pár hodin, ale myslím si, že po pár dnech ti to půjde. Ale opovaž se je zneužívat!“ podíval se výhružně na Harryho, který se jen ušklíbl. „Tak, jak už jsem řekl, jsme potomci Godrica Nebelvíra, neboli dědicové. Voldemort je taktéž dědic, ale Salazara Zmijozela, dalšího mocného čaroděje a zakladatele Bradavic. To je jeden z důvodu, proč po nás Voldemort jde a chce nás všechny zabít. No, teď kromě tebe. Voldemort měl taktéž nějakou moc, ale o ni jsi ho z poloviny připravil ty a nevědomky si ji přenesl na sebe. Ale to předbíhám. Řeknu ti to, jak se to přesně stalo popořadě. Voldemort po mě šel už velmi dlouho a chtěl mě zabít, ale já jsem to vůbec nevnímal. Byl jsem totiž šťastný, neboť jsem se oženil s Lilly a pár dní na to jsme zjistili, že je těhotná. Což mě učinilo ještě víc šťastným, ale jen do té doby, co nám Brumbál řekl o věštbě. Myslím, že zněla nějak takto ´Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží. Narodí se těm, kteří se mu už třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku. On však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná. A proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden z nich nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu´. Doufali jsme, že se Brumbál zmýlil, že to nemůžeš být ty. Ale měl pravdu, neboť si se narodil na konci července a my jsme se mu už třikrát postavili. A k tomu si ještě byl Nebelvírův dědic, jako já. Proto jsme se rozhodli, že se přestěhujeme do vesnice, zvané Godricův důl. Do vesnice, kterou založil náš předek, Godric Nebelvír. Strážcem tajemství, kde se ukrýváme, jsem chtěl udělat Siriuse, ale on nechtěl. Říkal, že Voldemort určitě bude počítat s tím, že to bude on. Tak jsme se rozhodli, že Strážce bude Peter Pettigrew. To byla naše osudová chyba, nevěděli jsme totiž že Peter, se přidal na stranu Voldemorta. Takže hned potom určitě běžel mu vyzradit, kde se s Lilly a tebou schováváme.“ Přerušil vyprávění a podíval se na Harryho. Ten jen seděl zaraženě v křesle a byl bledý. Poté pokračoval. „Jednou večer jsem slyšel otevírání dveří. Rychle jsem se šel podívat a uviděl jsem ho. Voldemorta. Zakřičel jsem na Lilly, aby se s tebou utekla, že ho zdržím. Bylo mi jasné, že nepřežiji, že nemám takovou moc, jakou měl Voldemort. Ale i přesto jsme spolu bojovali. Ve chvíli mé nepozornosti na mě seslal smrtící kletbu. Stačil jsem ještě vykouzlit svůj nejsilnější štít, ale i tak ním prošla, naštěstí štít její působení zeslabilo, takže mě jenom omráčila. Voldemort si myslel, že jsem mrtvý, tak se vydal po schodech nahoru za Lilly. Chtěl tě zabít, ale Lilly se mu postavila do cesty. Říkal jí, ať ustoupí, že se jí nic nestane, že chce jenom tebe, ale ona nechtěla, nechtěla tě nechat zabít. Tak ji Voldemort zabil. Poté chtěl zabít tebe, ale tím že tě Lilly ochránila na tebe přenesla starobylé kouzlo. Voldemort si toho nevšiml a vyslal na tebe smrtící kletbu. V tu chvíli tě, ale zčásti ochránilo to kouzlo, ale hlavně to, že jsi Nebelvírův dědic. Myslím si, že nejsilnější. A tak se obrátila proti němu. Správně ho měla zabít, ale vzala mu jen polovinu jeho síly a přenesla ji na tebe. Takže máš i některé jeho schopnosti. Myslím, že poté s velkými obtížemi odešel a naplánoval, že raději než aby tě zabil, tak tě dostane na svoji stranu, jak ti dnes říkal. Po nějaké době jsem se probral a hned jsem běžel do dětského pokoje. To, co jsem tam našel mě hluboko zasáhlo. Mrtvou Lilly, moji životní lásku a tvoji matku, nemohl jsem tomu uvěřit. Říkal jsem si, že nemohla zemřít, že to není možné. Ale nakonec jsem uvěřil. Vzal jsem tě a odešel jsem za Siriusem. Všechno jsem mu řekl, co se stalo. Nechal jsem tě u něho a šel jsem se pomstít Peterovi. Dorazil jsem k němu domů a bohužel pro mě, jsem ho našel mrtvého. Myslím si, že ho Voldemort zabil, už ho nepotřeboval. Poté jsem se vrátil zpátky k Siriusovi. A řekl jsem mu, že se musíme schovat, protože Voldemort po nás určitě ještě víc usilovněji půjde. Proto jsme se odstěhovali do Irska. Jediný Sirius věděl, kde jsme. Celý kouzelnický svět se zatím dozvěděl, co se stalo. Každý zná tvůj příběh. Pro všechny jsi hrdina. Jsi ten, kdo přežil kletbu Avada Kedavra. Nechtěl jsem, aby ses všechno toto dozvěděl, tak proto jsme bydleli na samotě a proto jsem tě já učil celých těch šest let kouzla sám. Většinu kouzel, které umíš znají i ostatní kouzelníci, ale ten zbytek umí jen dva lidé na světě. Já a ty. Jsou to kouzla dědiců.“ „Teď, když jsem skončil. Chceš se na něco zeptat?“ „Ano. To s tou věštbou. To jako já můžu jediný zabít Voldemorta?“ „Ano, jen ty můžeš. Buď se staneš vrahem nebo obětí. Obě možnosti jsou hrozné, ale já bych byl raději, kdybys byl vrah. Teď si odpočiň. Půjdu za Siriusem,“ řekl a odešel.