I když nepochybovala, že je po všem… že ztratila to poslední, na čem jí záleželo, a že tomu, kdo pro ni znamenal víc než cokoliv, na ní dávno nezáleželo… přes to všechno ji napadlo, že by se mohla schoulit do ochranné náruče oblouku až dva dny po setkání se Siriusem. První, na co pomyslela, když za sebou nechávala Grimmauldovo náměstí, byla potemnělá zákoutí oddělení záhad, pro ni jako stvořená, ne závěs samotný. V atriu poprvé dostala strach – co když ji někdo zastaví, pozná, osloví? Celou dobu dokázala myslet jenom na neskutečný žal, měla sto chutí přemístit se do hor a tam jenom sténat a bít rukama do skal. Jenomže místo do pustiny se úplně bezděčně přemístila k ministerstvu a všechna ta nečekaná touha rozpadat se a zanikat se odehrávala hluboko v ní. Potom do ní vrazil mladý kouzelník s dlouhými vlasy, usmál se a omluvil, jako by si nevšiml, jak bezmocně Christina vypadá. Zastavila se uprostřed proudícího davu a ohromeně se zadívala na jeho vzdalující se záda. Neotočil se po ní, ale přesto… Christinu až v tu chvíli napadlo, co když potká někoho, koho zná. A potom, s hořkostí nesrovnatelnou s jakoukoliv předtím, si uvědomila, že ona už nikoho nezná. A nikdo nezná ji. Dokonce ani Sirius, na kterého spoléhala jako tonoucí na stéblo, se z Christinina sevření vysmekl a nechal ji klesnout pod hladinu, dusnou, horkou, nehybnou. Na dno, kam po svém bláznivém probuzení patřila. TEČKA. K odboru záhad došla bez povšimnutí, teprve tam narazila na kouzelníka, který se jí zeptal, co nebo koho hledá. Byla to jemná, ale jasná žádost, aby pokračovala chodbou dál ke Starostolci, protože s oddělením záhad nemá nic společného, ale ona měla… víc, než by kdy dokázal pochopit. Nechala si zavolat Darkwaterovou. A Darkwaterové potom oznámila – chladným, samozřejmým hlasem – že se chce znovu vrátit na ministerstvo. A Darkwaterová souhlasila. Dokonce se postarala o to, aby se nikdo na nic neptal. Jak to dokázala, o tom se nezmínila ani slovem, ale za posledních patnáct let musela na ministerstvu získat dost slušné postavení na to, aby se nikomu nemusela zodpovídat. A Christina na oddělení záhad nastoupila hned druhý den ráno. I když se v Rumunsku probrala a v Bradavicích, když narazila na Snapea, konečně přišla k sobě, nevzpomněla si tak docela na všechno a tak docela na všechno si neměla vzpomenout už nikdy. Nepamatovala si, jaké to bylo, když se kdysi dávno vrátila z Ruska a všechno se jí zdálo hořké a zšeřelé. Jak se strnule pohybovala oddělením záhad, dokud ji naplno nepohltil ten pomalu se vlnící závěs… Neznala už na oddělení nikoho kromě Darkwaterové. A s nikým se seznamovat nehodlala. Toužila jenom po stín, do kterého by se mohla zabalit jako do plédu a pohupovat se sem a tam, sem a tam s pohledem upřeným k oblouku. Protože přesně to začala dělat… První pohled na oblouk ji zasáhl jako kletba Cruciatus. Jednou rukou popadla šperk, ten rozehnal strach, ale bolest tak snadno neustupovala. Druhou ruku si zaryla do prsou, aby zapomněla na bolest mnohem větší. Brumbál jí v tomhle ohledu nelhal. Nebyla v pořádku, ale o tom ona nepochybovala ani na okamžik. Byla nemocná. Nezdravá. Chorobná. VĚC. Posadila se na poslední schod a zadívala se k oblouku přesně jako před patnácti lety. Nebyla sama. Nebyla neznámá. Oblouk byl s ní. Znal ji. Šeptal k ní a ona mu odpovídala. Neposlouchala se, a když si náhodou uvědomila, že někdo v té podzemní místnosti mluví – Ano, máš pravdu, ale s jarem to bude lepší, nemám z toho strach, ty snad ano? S tebou by bylo všechno snadné a krásné, ale on mi bude pomáhat, dluží mi to za to, co se stalo s Lestrangem – nedokázala si vzpomenout, o čem mluvila, natož pochopit, s kým. Darkwaterová jí připravovala lektvar na zmírnění bolestí, on ale nepomáhal nebo aspoň ne dost. Christina ale zažívala takové bolesti při každé vzpomínce na Lily a Siriuse, že to, co jí v prsou předvádělo to úžasné dračí srdce, bylo ve srovnání s tím nic… Nebo se na to tak aspoň pokoušela myslet. V noci se často probouzela s křikem a nedokázala si uvědomit, kde je, natož že je v pořádku a v bezpečí, Ušatec se ji pokoušel uklidňovat, ale ona ho pokaždé uhodila, a potom oslepeně pobíhala po ložnici a narážela do zdí jako hmyz popálený lampou, dokud se neprobrala úplně. Potom se pokaždé schoulila do rohu, kolena si objala ledovým potem slepenýma rukama a pokoušela se uklidnit… ale ne vždycky se to povedlo. Po čtrnácti dnech od setkání se Siriusem za ní přišel Brumbál. Kdyby mohla, bez váhání by ho vyhodila, ale ona nemohla, protože jí bylo bláznivě zle, takže se jenom pokoušela předstírat, že jí zle není. Brumbál jí připomněl slib. Nic pro ni nakonec neudělal – aspoň ne to, co chtěla, co POTŘEBOVALA – ale dohoda byla dohoda. A ona se ji rozhodla porušit. „Ne,“ namítla jednoduše. Brumbál se na ni podíval pohledem, který se jí ani v nejmenším nelíbil. Uhnula a předstírala, že upravuje vřes, který jí Ušatec naskládal do džbánu. Myslel si, že má vřes ráda, ona ho ale nenáviděla. Nenáviděla všechno, Ušatce především. Siriuse bláznivě. Sebe neskutečně. „Ne?“ zopakoval Brumbál, kupodivu se nezdál ani překvapený, ani pobouřený. „Nenechám Smrtijeda, aby mi cokoliv připravoval. Snape přihlížel, jak mě Lestrange popravoval.“ Zvykla si tak na tu chvíli myslet – jako na okamžik, ve kterém se prozradila a byla potrestána, ve skutečnosti ale brzy pochopila, že za celou tu dobu, která od Fenwickovy smrti uplynula, NIKDO nezpochybnil, že se na pomyslných vahách od začátku do konce přikláněla k Voldemortovi. „Od někoho takového si mám nechat pomáhat?“ Christina se na Brumbála konečně otočila. „To snad nemyslíte vážně.“ „Dost se toho změnilo,“ namítl Brumbál. Christina s ním kupodivu souhlasila. „Ano, dost,“ vzpomněla si na Siriuse, když jí s nehybným výrazem v unavené, léty strádání poznamenané tváři podával prsten. „Ale ne všechno. Ne Snape.“ Kdyby mohla, z ministerstva by neodcházela ani na noc. Schovávala se. Před všemi a všechny schovávala před sebou. Bála se jich a bála se sebe a nikde to nebylo dobré, ale na ministerstvu to bylo lepší. „Musíte žít,“ přesvědčoval ji Brumbál při dalším setkání. Nebylo moc dobré, protože Brumbál – a Christina se cítila tak neskutečně podvedená a osamělá, když s tím začal – ji přišel požádat o pomoc. ON JI. Mělo to něco společného s Harrym a oddělením záhad, ale ona se mu beze studu vysmála, protože nečekala, že bude tak bezohledně přímý. Potřeboval pomoc, ona mu ji mohla poskytnout, a tak ji požádal, aby udělala něco pro Harryho, pro kouzelnickou společnost, pro své dávné známé a přátele… pro sebe. Odmítla Brumbála jedním jediným rozhodným NE. „Jakkoliv se to zdá těžké, musíte žít, Christino.“ „Nemusím,“ odpovídala. „A nebudu.“ Přesto závěs nikdy neodhrnula. Nepochybovala, že ji za ním čeká smrt… stará známá smrt, které patřila a která patřila jí. Jenomže… nemohla… Ten oblouk ji děsil. A tak se pohybovala od ničeho k ničemu, podzim kolem ní ubíhal jako zasněžené vrcholky hor za okny bradavického vlaku a nebýt bolesti, ani by se neuvědomovala, že je naživu. Začal listopad, chladný a unavený, a bolest už byla hrozná, ale ona se odmítala podvolit Brumbálovu naléhání. Odmítala Snapea a odmítala Brumbálovy nabídky. Potom ale změnila názor. Nemohla za to bolest, ale setkání. Nečekané setkání s Alicí Longbottomovou. Když ji Christina viděla naposledy, byla to krásná a veselá mladá žena. Když se spolu setkaly v listopadu, zbyl z ní jenom stín. Horší než duchové, které Christina znala z Bradavic. Horší než… ona sama. Bolest už byla tak silná, že se jednoho večera sebrala a přemístila k Mungovi. Nevěděla, co říct… a nevěděla ani, co když se jí zeptají, kdy se narodila. Bylo s podivem, jak dlouho dokázala žít ve své nové přítomnosti, aniž by musela mluvit o své minulosti – nepotkala nikoho ze svých starých známých, nemluvila se Samuelem Carlylem, Sirius se jí už neozval, ona sama se neozvala nikomu. Na nic z toho, čeho se bála, se jí ale nikdo nezeptal. Protože narazila na Alici. Poznala ji okamžitě, i když už se víc změnit nemohla. Zdálo se, že proklouzla lékouzelnici, která se o ni starala, a vydala se chodbou ke schodišti. Christina šla proti ní s hlavou skloněnou a jednou rukou přitisknutou na prsa, a tak si jí nevšimla. Narazila do ní ramenem, Alice se zapotácela a Christina se po ní ohlédla, aby skrz zatnuté zuby procedila: „Promiňte…“ … a strnula, jako by ji zasáhlo kouzlo. Alice se po ní otočila – hubená žena s dlouhými vlasy, oblečená v bílé noční košili shrnuté z jednoho kostnatého ramene, vyhaslý, naprosto prázdný pohled, který současně sténal a rozpadal se… „Alice,“ zaslechla Christina sama sebe zašeptat. „Panebože, Alice…“ To jméno bylo jako zaklínadlo, ale podobně jako Christina po probuzení ztratila neskutečně mnoho ze své síly, ztratilo i tohle zaklínadlo svou moc… Při pohledu na Alici si bezděčně vybavila svou oblíbenou pohádku – okamžik, kdy prostřední bratr použil kámen vzkřísení, aby oživil svou dávnou lásku, ale ona do světa živých nepatřila, a proto byla chladná a bledá, strádala a trápila se… stejně jako Christina, stejně jako Alice. Alice se zadívala ne na ni, ale skrz ni, a potom se s tím svým kalným pohledem a rozpraskanými rty, na které se jí lepily matné vlasy, otočila a pokračovala dál… strnule, ztuhle, a přesto odhodlaně, dokud ji lékouzelnice nechytila za paži a pomalu neodvedla. Když procházela kolem Christiny, tentokrát s hlavou skloněnou a nečekaně ochablou, Christina cítila, jak se jí derou slzy do očí. Alice… Otočila se a utekla jako malá, protože nedokázala… jednoduše si nedokázala představit, že by mohla potkat Franka. Na bolest v prsou úplně zapomněla, celou noc proplakala, ráno vstala a rozhodla se, že se schováváním končí. Vypravila se do Bradavic. Před hradem pozdravila dokonale ohromeného Hagrida, na McGonagallovou přes nádvoří jenom kývla… nesměla se zdržovat, bála se, že když se zastaví, už se nepohne. Prošla hradem jako vítr, hradem, kde prožila nádherné dny… nečekala, že se do něho po tolika letech vrátí a nebude přitom vnímat nic než strach. Seběhla po schodech, v podzemí se navzdory svému předsevzetí ŽÍT cítila o něco líp… Do učebny vpadla bez klepání, protože pokud se něco nezměnilo, hodina nebyla. Nezměnilo. Snape se nakláněl nad stolem a prohlížel si pomačkané pergameny. Když vstoupila, popuzeně zvedl hlavu, prudce se nadechl… a pomalu vydechl. „Christino.“ „Severusi,“ pohnula hlavou. „Víš, proč jsem tady.“ Rovnou k tomu, proč přišla… nechtěla s ním mluvit, nechtěla to prodloužit ani o chvíli. Snape se narovnal. „Samozřejmě, jsem schopný ten lektvar připravit za -“ „Lektvar mám v paži,“ přerušila ho a přešla učebnou až k němu. U Merlina, tolik zestárl… Krásný nebyl nikdy, ale bylo v něm něco zvláštního… ten nesmělý, opatrný odstup ode všeho a všech, který se po letech změnil v zahořklou, chladnou odtažitost Christinu nečekaně zabolel. Hluboká vráska mezi obočím a bolestný úsměšek na rtech… a v očích něco, co v nich měla i ona sama, přestože se zdála o tolik mladší. Žal. To slovo se pro Christinu stalo vším, protože ji plnilo jako voda nádobu, ode dna až po okraj. „Chci svou hůlku.“ „Hůlku?“ zopakoval. „Máš ji snad u sebe, nebo ne?“ Christina natáhla ruku. „Netvrď mi, že se z tebe stal kromě vraha taky zloděj. To by bylo zklamání.“ Snape ztuhl. „Měla bys být ráda, že neskončila v rukou Rodolphuse. Jak bys ji získávala od něho, to opravdu nevím.“ Získávala? To opravdu naznačoval, že své probuzení PLÁNOVALA? Nedokázala se nezeptat… „Myslíš, že jsem tohle všechno měla v úmyslu?“ zvedla Christina ruce. „Věř mi, že jsou horší věci než smrt. Například probudit se a narazit na tebe.“ „Probudit?“ zopakoval Snape posměšně. „Tak se tomu říká? Mimochodem, čí rozkazy teď posloucháš?“ „Já nejsem nemrtvá,“ upozornila ho, i když si tím sama nebyla tak docela jistá. „Jsem úplně a dokonale živá, což se nebude dát říct o tobě, pokud mi nedáš mou hůlku.“ Snape si založil ruce na prsou. „Možná sis toho nevšimla, ale dost se toho změnilo. Úroveň tvých schopností především.“ Christina sáhla k pasu. „Myslíš, že bych tě nedokázala položit na záda?“ „Když vezmu v úvahu, o co ses pokoušela před Luciusovým domem…“ Snape se významně odmlčel. „Nedokázala bys mě položit na záda, ani kdybys na mě šla s holýma rukama, natož s pomocí kleteb. Asi se „neprobudilo“ všechno.“ „Zapomněla jsem, že nad tebou Brumbál drží ochrannou ruku,“ odtáhla Christina prsty od pouzdra. „To se hned druhý uráží snáz, že?“ „Myslíš, že se tady schovávám?“ podíval se na ni Snape ledově. „Každý není jako Black. Nebo ty.“ „Já se neschovávám,“ namítla Christina prudce a okamžitě si uvědomila, že jinak se to snad nazvat nedá. Schovávala se… byla zbabělec. Chvíli se beze slova pozorovali, potom Christina znovu natáhla ruku. „Mou hůlku.“ „Lidi se o tom, co se stalo, brzo dozví,“ nespustil z ní Snape pohled. „Mou hůlku.“ „Něco takového se dlouho neutají, to samá víš.“ „Mou hůlku,“ požádala ho Christina naposledy. Nepatrně ztlumil hlas. „I když o tom pomlčí Brumbál, nakonec se to roznese. Kouzelníci se začnou ptát. Budou klást otázky a většina z nich bude nepříjemná.“ Christina ani nehlesla, ruku ale nespustila. Snape ji chvíli pozoroval, potom se otočil a beze slova z učebny odešel. Christina se rukama zapřela o desku stolu. Srdce jí divoce bušilo, ona ale nedokázala stisknout šperk, dokázala jenom s hlavou skloněnou prudce oddechovat. Když před ni Snape zlehka položil dlouhé černé pouzdro a skleněnou lahvičku se světle červeným lektvarem, beze slova obojí sebrala a otočila se. „Budu tady,“ promluvil Snape, když odcházela. Otočila se od prahu. Stál u stolu s rukama založenýma na prsou a ledovým pohledem, kterému naprosto a dokonale neodpovídal hlas, kterým promluvil. „Budu tady,“ zopakoval. „Až budu potřebovat novou dávku,“ dodala Christina, ale on nepatrně pohnul hlavou. „Až budeš potřebovat. Cokoliv.“ Odešla beze slova, najednou si nebyla jistá, co by měla říct. Překvapením ale toho dne nebyl konec. Když se přemístila ke svému domu, poprchalo a vzduch byl chladný. V předsíni si sundala kapuci a skopla vysoké kožené boty. Bosá prošla chodbou, když ji najednou zasáhl neskutečně naléhavý pocit déja vu – na zemi byl jemný, sotva znatelný vodní poprašek. Vešla do pokoje se svou starou hůlkou v ruce. Necítila se s ní o moc líp, protože slabina nebyla v hůlce, ale v ní samotné… mimoto by nikdy nedokázala zaútočit na Siriuse, ani po tom všem ne. I kdyby jí přišel vrátit ránu... jednoduše by ji přijala. Sirius stál vedle pohovky. Voda mu stékala po kdysi nádherných vlasech a Christina nečekaně zatoužila vrhnout se k němu a obejmout ho, sevřít ho v náručí a současně se nechat hladit a hladit jeho a šeptat mu, že už ho nikdy neopustí a nikomu nedovolí, aby mu znovu ublížil. Toužila splynout s ním v jedno a milovat ho a nechat se milovat a zapomenout na všechno, co stálo mezi nimi. Ale nepohnula se. „Co chceš?“ „Tvou pomoc.“ Christina se bezděčně narovnala. „Pomoc?“ zopakovala. Chtěla mu pomoct… s čímkoliv, o co ji požádá. S čímkoliv, co mu mohlo vrátit ten krásný bradavický úsměv na rty. „O čem to mluvíš?“ „O oddělení záhad,“ začal Sirius a Christina cítila, jak jí nečekaně tuhnou záda. „Vím, že o tom s tebou Brumbál mluvil. Nechce to pro sebe, ani pro mě, Christino. Nemusíš vycházet s námi, abys mohla pomoct Harrymu. On si zaslouží tvou pomoc… a lásku.“ Sirius se na okamžik odmlčel a rty mu nečekaně zvlnilo pousmání. Na chvíli, na docela nepatrnou chvíli stál před Christinou ten k zbláznění krásný Sirius, který ji políbil mezi užankou, který se na ni usmál u jezera, který se s ní nečekaně něžně miloval, když ho o to požádala. Sirius, kterého nenáviděla a milovala současně, bradavický Sirius, kterého jí ukradl Azkaban… „Harry není jenom syn Jamese a Lily. Je mnohem víc než to.“ „Jak jsem slyšela, je skoro úžasný,“ poznamenala Christina a pohnula rameny. „V červnu podruhé málem porazil samotného Voldemorta. Není načase, aby se mu to pro změnu povedlo?“ Sirius zatnul prsty do dlaní. „Mohlo by. Kdybys mu podala pomocnou ruku.“ „Co je tohle za nábor? Poslal tě Brumbál?“ zeptala se Christina. Nepoznávala vlastní hlas. Nepoznávala Siriuse a nepoznávala sama sebe. U Merlina, opravdu byla tak poznamenaná? Opravdu proti Siriusovi, poraněnému a zahořklému, stála neznámá žena, pokroucená a rozbolavělá léty prázdnoty? Žena, která odmítala pomoct, protože nesnesla pomyšlení, že se do toho všeho zaplete znovu? Pomyšlení… že Sirius přišel… jenom proto, že miloval Harryho. „Jsi tady proto, že tě o to požádal?“ „Potřebujeme tvou pomoc,“ nenechal se Sirius odradit. Nezáleželo mu na ní, záleželo mu jenom na poslání, které měl. Na Brumbálovi a jeho požadavku, na tom, aby „oni“ dostali, o co usilovali. „Kdo my?“ Podíval se na ni jako na malou holčičku – No tak, říkal ten pohled, buď rozumná. Ale ona nemohla a ani nechtěla být. „Už jednou jsem pro Brumbála a ten jeho Řád obětovala všechno,“ namítla. „Obětovala jsem se.“ Sirius se na ni podíval. „Obětovala jemu a jeho Řádu? Nenech se vysmát, Christino.“ „Umřela jsem,“ připomněla mu a on pohnul hlavou: „Ale ne pro nás. U Merlina, copak nechápeš, cos provedla?“ Hlas se mu změnil. To něco, co se skrývalo pod povrchem, se konečně prodralo ven. Nevyslovené… potřebovalo zaznít nahlas. „Já?“ ohromeně se na něho zadívala. To jí přece ublížili, to ona byla ta, které život všechno vzal. Tak o čem to Sirius mluvil? „Nikdy ses neuměla rozhodnout,“ pousmál se nečekaně hořce. Christina pootevřela ústa. Cože? „Nikdy sis ve skutečnosti nevybrala,“ pokračoval. „Nikdy jsi nestála na naší straně, jednou nohou jsi byla za čárou od Bradavic až do své smrti. I když sis myslela opak, měla jsi v sobě až moc z Rutherfordových.“ „Já byla ta dobrá,“ promluvila Christina pomalu a Sirius se na ni podíval, posměšně a soucitně současně. „Ne, nebyla. Nikdy jsi ve skutečnosti nebyla. Pokoušela ses přesvědčit všechny a sebe především, že jsi jako James, jako Lily, přitom jsi ale nikdy nebyla. Nebylas dobrá, nebylas zlá, bylas svá v tom slova smyslu, který nenávidím. Cos potřebovala, to sis ochránila, ale tím to pro tebe skončilo, protože všechno mimo kaleidoskop, kterým ses dívala na svět, pro tebe nic neznamenalo. Jenom to, na čem ti záleželo, a bylo přitom jedno, jestli to byla Lily, tvoje rodina nebo Regulus.“ Christina se prudce nadechla. Nechala Reguluse zemřít. Nechala ho, protože byla dobrá a on ne. To, z čeho ji Sirius obviňoval... bylo šílenství. „Važ slova, Siriusi.“ „Myslíš, že nevím, co se tehdy večer stalo? Vím a neumíš si představit, jak mi z toho bylo zle. Lestrange mi tě nezabil, Christino, zabila ses mi sama. Brumbál mi to řekl,“ Sirius se znovu hořce pousmál. „Že jsi byla u Snapea, že ses tam přemístila spolu s ním, že ses nechala zabít.“ „Chránila jsem Fenwicka,“ namítla Christina prudce. „Chránila jsi svou čest,“ nenechal ji domluvit Sirius. „Své úžasné čisté srdce, svou čistou mysl.“ „A to je špatně?“ nechápala Christina. „Samozřejmě,“ rozhodil Sirius rukama. „Prober se, holčičko. Život není jenom o velkých slovech a hrdinských skutcích, o tom, co jsme povinni svému jménu. Je o maličkostech, na kterých záleží, ze kterých se radujeme, které milujeme.“ „Já přece…“ Christina se prudce nadechla, potom semkla rty, „… milovala tebe.“ „Ne dost. Ne tak jako sama sebe a svou představu správného,“ nepřestával se Sirius nevesele usmívat. „Lily umřela, aby ochránila Harryho. Tys umřela, abys ochránila… svoje svědomí? Bylo ti jasné, že možná umřeš, ale přesto jsi šla. Vzpomněla sis v tu chvíli na mě? Na to, že mě dost možná opustíš? Napadlo tě, že někdy na cti a hrdosti nezáleží? Že jednoduchý život je lepší než hrdinská smrt?“ „Siriusi," oslovila ho bezvýrazně. „Když jsi šla k Fenwickovi, vzpomněla sis na mě?“ Každý krok, Siriusi, každý krok... „Myslela jsem na tebe… celou dobu.“ „Ale otočit se tě nenapadlo, že ne?“ Christina se bezmocně nadechla. Copak ona snad chtěla umřít? Chtěla žít… ale tak, aby se na sebe mohla podívat beze studu. Aby všechno v ní nekřičelo RUSKO! Aby na ni mohl být Regulus hrdý, aby na sebe mohla být hrdá ona sama. „Nemohla jsem, co by sis o mně pomyslel?“ „Víš, co jsem si pomyslel?“ Sirius pohnul hlavou. „Žes mě opustila. Žes zase jednou udělala to, co pro tebe bylo nejlepší. Nejlepší pro Christinu Carlyle Rutherfordovou, která byla po smrti oslavovaná jako čistokrevná kouzelnice, která umřela pod Imperiem. Hrozná, nepředstavitelná nehoda, za kterou zaplatilo tolik lidí, že si to ani neumíš představit. Narcissa tě oplakala, Bellatrix přísahala, že tě pomstí. A pomstila, holčičko.“ Chvíli se na sebe dívali, potom se Sirius pohnul. Christina nebyla schopná slova... ustoupila stranou, protože kdyby se k ní přiblížil, neovládla by se a musela by ho navzdory všem svým předsevzetím napadnout. Než odešel, od prahu se na ni otočil. Nepřestával se přitom hořce usmívat. „To tě nenapadlo… že tvoje smrt změní všechno k horšímu?“ Ne… ne, to Christinu nenapadlo. Hodně… ji toho tehdy nenapadlo.