22) Harmionin první trest


Život na hradě se opět vrátil do zajetých kolejí. Znovu nastal koloběh
snídaní, dopoledního studia, obědů, odpoledních přednášek, úkolů a esejů,
večeří a hodin proplkaných ve společenských místnostech jednotlivých
kolejí. Doba večerky a nočních dostaveníček v opuštěných třídách a
zákoutích temných chodeb. I pro Severuse byl tady znovu čas jeho nočních
obchůzek po hradě a hledání nezodpovědných mladých milenců, kteří chtějí
svá poprvé… Pro něho to bylo už dávno. Sám byl kdysi stejným
nezodpovědným bláznem, zamilovaným do krásné mladé nebelvírské studentky.
Nyní to pro něho bylo, jako kdyby se jeho čas vrátil o těch dvacet let
zpět. Opět byl bláznem zamilovaným do mladé krásné nebelvírské studentky
– jenže tahle má oříškové oči, sice stejně hřejivé a chápavé, ale
oříškové. Její vlasy jí v nepravidelných vlnách lemují štíhlý obličej a
laskají šíji a záda pod lopatky. Její drobné a přesto pevné tělo, stále
ještě tolik dívčí, a přesto s dokonalými ženskými křivkami. Byla
zosobněním anděla. Jeho anděla, který se ho chystal zachránit z tenat
pekla a samoty. Nemohl na ní přestat myslet. Od Halloweenského plesu
ještě neměli příležitost být spolu o samotě a jemu chyběly její polibky,
doteky, její přítomnost.


„Hermiono, Hermiono,“ volala na ni Ron to páteční ráno ve společenské
místnosti, „máš tu esej do lektvarů? Já jsem na ni tak nějak zapomněl,“
lkál se Ron.
„No jo, je mi to jasný, včera byl famfrpál a co tomu předcházelo minulý
týden, já vím! Já vím!“ jen zvedla oči a mávla rukou. Jen nevím, jak to
chceš stihnout opsat. Lektvary máme první hodinu.“
„Chirographum copia,“ poklepal na Hermioninu esej a vzápětí se utvořila
její kopie v Ronově rukopisu.
„Kde ses tohle naučil?“ vykulila oči Hemona.
„To dvojčata, nejde mít za bratry tyhle dva blázny bez toho, aby ses
něčemu nepřiučil,“ uchechtl se, ale byl rád za polechtání jeho ega.
„Přece sis nemyslela, že by oba dělali úkoly nebo eseje. Vždycky to
napsal jeden a udělal kopii pro druhého v jeho rukopisu. No občas se to
hodí.“
„To jo,“ souhlasila. „Měli bychom vyrazit na snídani, ať nepřijdeme pozdě
na tu hodinu, znáš Snapea.“
„Jo. Harry,“ zařval směrem k chlapeckým ložnicím.
„Už jdu,“ ozvalo se ze shora a záhy byl slyšet i dupot, jak Harry sbíhal
ze schodů.
Ve Velkém sále si zhltli snídani a kvapně se ubírali do sklepení. Měli to
jen tak tak. Sotva usedli do lavice a připravili si pomůcky, rozlétli se
dveře učebny a jejich profesor s typickým vířením svého pláště zamířil ke
katedře.
‚Páteční ráno a hned dvouhodinovka Nebelvíru se Zmijozelem‘ – moje hlava.
Bylo první co ho napadlo, když se otočil do třídy. Pak uviděl Hermionu.
Měl silnou touhu ji obejmout a ochutnat ty její sladké rty. Držet jí
náručí a vískat její vlasy. Vždy byly tak hebké a jemné na dotek. Rychle
tyto myšlenky zaplašil a vyštěkl na celou třídu: „Vlkodlačí lektvar –
strana 358! Začněte teď,“ a přešel za svou katedru a usadil se na židli.
Přitáhl si stoh pergamenů, které ležel po jeho pravé straně, zřejmě eseje.
Studenti si nalistovali požadovanou stránku a dle seznamu ingrediencí si
je odebírali v příručním skladu v učebně.
Hermiona se vrátila na své místo proti Nevillovi. V lavici za ní byl Ron
s Harrym a před ní Seamus a Dean.
Pracovala jako vždy, velmi pečlivě a ještě stíhala kontrolovat Nevilla a
kluky. Severus jí stále po očku sledoval. Řekl si, že by bylo na čase
zkontrolovat práce studentů a předejít tak případným škodám.Tenhle
lektvar byl poměrně složitý a v několika fázích silně nestabilní.
Procházel mezi lavicemi. Nejprve mezi zmijozelskými studenty.
„Slečno Wulfrigová, na jak velké díly má být nakrájen ten kořen
Asfodelu?“ zahřměl.
„Na čtvrt palce, pane,“ hlesne se zrakem stočeným k učebnici.
„A vaše mají?“
Dívka se jen zarděla a dílky kořene začal zmenšovat.
„A Vaše dílky, slečno Parkinsonová, jsou jak velké?!“ řekl dívce do ucha,
ale samozřejmě to všichni slyšeli. A pokračoval dál k Nebelvírským
studentům.
„Slečno Patilová, jakou barvu má mít lektvar v této fázi?“
„Sytě červenou, pane,“ odpověděla Parvatti a sledoval lektvar ve svém
kotlíku, který měl stříbřitě modrou barvu.
„Pět bodů dolů!“
Jak se blížil k Nevillovi, tak chlapec začal panikařit.
„Neville uklidni se,“ sykla na něho Hermiona, „zamíchej lektvar dvakrát
po směru…“
„Slečno Grangerová, pan Longobottom, přestože je katastrofálně neschopný,
je snad dostatečně vzdělán, aby si mohl postup přípravy tohoto lektvaru
přečíst sám,“ tichým hlasem pronesl profesor a jeho oči se zvláštně
zaleskly, když se na ní podíval. „Za vaši impertinenci v této hodině,
jste si právě vysloužila trest, který nastoupíte dnes v osm hodin večer v
mém kabinetě, rozumíte dobře?“
„Ano, pane profesore, dnes v osm hodin u vás,“ odvětila Hermiona a
podívala se na něho.
Severus se vzepjal do své plné výšky a vnímavý pozorovatel by si všiml
lehkého úsměvu, který se mu na okamžik objevil ve tváři.
„A aby vás na příště podobné choutky přešly, strhávám Nebelvíru 10 bodů a
napíšete mi dvě stopy dlouhou esej o tom, jak se správně chovat v
hodinách lektvarů a odevzdáte mi ji v neděli po obědě.“
„Ano, pane.“
To už Severus přešel pomalu za její záda a díky svému dlouhému a širokému
hábitu skryl ruku, kterou něžně pohladil Hemionu po zádech. Mírně se přes
ní naklonil, vdechl vůni jejích vlasů, ale proti lektvaru nic namítnout
nemohl.
Hermioně jeho počínání bylo příjemné, těšila se z jeho blízkosti, ale
stále se rozhlížela jestli je někdo nesleduje. Zdálo se, že nikdo, ale
jedny šedé oči schované za blonďatou ofinou je přeci jen ostře sledovali.
Mladík si všiml i toho malé úsměvu, který jí věnoval i symboliky jejich
slov. Neuniklo mu ani gesto, kterým se profesor snažil zamaskovat onen
lehký dotyk na jejích zádech. Tušil už od toho plesu před dvěma týdny, že
něco mezi nimi musí být. Znal svého profesora velmi dobře. Vždyť to byl
jeho kmotr. Navštěvovali se i mimo hradby Bradavic. Měl několik
příležitostí k tomu, aby se naučil znát jeho mimiku, gesta i strnulost
jeho těla.



Dopolední vyučování skončilo. Hermiona během následujících hodin hravě
ztržené body opět vyrovnala. Stačilo jí přihlásit se u profesora Binnse a
ukázat zájem v jinak úplně nudné hodině. A v hodině profesorky
McGonagallové získala další body za velmi dobře zvládnutou techniku
hůlkou.
Oběd byl dnes velmi chutný, skřítkové se jako vždy překonali. Na výběr
měli z ‚Králíka se zeleninou, drůbežího rizota a Sladkých zapečených
těstovin se šlehačkou‘, samé dobroty. Hermiona si naservírovala na svůj
talíř kousek králíka a brambory, když se jí kluci ptali na její odpolední
plány.
„Jako by jste zapomněli, že jsem dostala trest a ještě jednu esej navíc.
Ráda bych měla alespoň volné sobotní odpoledne.“
„Aha,“ odtušil Harry a dál se věnovali diskusi o zítřejším posledním
famfrpálovém zápasu mezi Mrzimorem a Zmijozelem. Oni si jej odehráli již
minulý týden s Havraspárským týmem. A je nutno podotknout, že za
vítězství vděčili především Ginny, která pravděpodobně měla svůj velký
den. Skórovala sedm a třicetkrát, téměř všechny hody byly za deset bodů.
To byl nevídaný výkon. Brumbál pronesl, že Ginny a její výsledek bude
zapsán do historických análů Bradavic tučným písmem.


Po obědě je čekala ještě přednáška z Věštění z čísel a jí samotnou ještě
konzultace u McGonaggalové. Vždy v polovině měsíce měla, coby primuska,
konzultace s vedoucí svého domu a mluvily o všem možném. O studijních
výsledcích jednotlivých studentů. Těm problematickým by ona měla umět
pomoci, ať už radou nebo případně doučováním. To byla také jedna z
povinností primuse nebo primusky. Také jednaly o přestupcích a případně i
o skutcích, které by vedoucí domu mohla ohodnotit nějakým tím kolejním
bodem navíc. Samozřejmě se nejednalo jen o studenty její koleje, ale ze
všech domů. Její návrhy a podněty, pak její kolejní vedoucí přednesla
ostatním na poradě s ředitelem a ostatními vedoucími.
Poslední dobou toho měla Hermiona moc. Nejvíce jí však zaměstnával její
soukromý život. Už nedokázala zaměřit svou úplnou pozornost pouze na
školu a povinnosti primusky. Stále častěji se její mysl ubírala do
sklepení, k jednomu nevrlému profesorovi lektvarů v nejlepších letech.
„Hermiono, vnímáte mě?“ ptala se jí už po druhé Minerva McGonagallová.
„Omlouvám se, paní profesorko,“ zarděla se dívka, „ale dnes mám nějak
rozlítané myšlenky a nedokážu udržet svou mysl soustředěnou.“
„Trápí vás něco?“ vyzvídala a položila svou ruku na dívčiny ruce v klíně.
„Nic konkrétního, pokud mohu soudit,“ odpověděla, „jen jsem trošku
přetažená a blížící se konec zimního semestru spojený se zkouškami a
testy…“
„Toho se přece ‚VY‘ bát nemusíte, Hermiono!“ chlácholila ji její vedoucí,
„Jste premiantka ročníku a svými vědomostmi vaše spolužáky vysoce
přečníváte, nemusíte tedy mít žádné obavy.“
Hermona jen pokrčila rameny a ponořila se hlouběji do křesla.
„Tak pokud už nemáte žádné téma k projednání, můžete odejít,“ poplácala
dívku po ruce na znamení ukončení jejich rozhovoru.
Ona se zvedla ze svého místa, odložila šálek, který svírala ve své pravé
ruce, na stolek.
„Na shledanou, paní profesorka,“ rozloučila se ještě u dveří.
„Na shledanou.“



Hermiona na večeři ani nešla, nějak neměla chuť k jídlu. Nebyla by
schopná pozřít ani sousto. Těšila se na Severuse, až se bude v jeho
objetí. Bude si vychutnávat jeho doteky, polibky… Tak moc jí chyběl,
jejich společné chvíle v laboratoři. Dokázali si povídat o všem. Dokonce
ji překvapil i svými znalostmi mudlovské literatury, nejen klasických
děl, ale i soudobých spisovatelů. Měl přehled o umění, památkách a i
celkově. Nepoznala člověka s tak širokým spektrem vědomostí a znalostí.
Čím více času s ním trávila, a více ho poznávala, byla tím mužem
fascinována a přitahována.
Nejvíce jí těšilo, že v soukromí s ní dokázal jednat jako s dospělou a
sobě rovnou partnerkou. Nebyla mezi nimi žádná nadřazenost, jako v
hodinách nebo před ostatními.
Šla chodbou sklepení utopená ve svých myšlenkách nevnímajíc okolí. Byla
jen pár kroků od vytoužených dveří, když ji někdo prudkým pohybem
přirazil k hladné zdi.
„Kampak,“ ozvalo se za ní, „snad se nám nevypravila mudlovská šmejdka na
rande profesůrkem, co?“ zazpíval hlas za ní.
„Co chceš Malfoeyi,“ prskla na chladnou zeď, „víš dobře, že jdu na trest,
který jsem dostala ráno.“
„No jo, skoro bych zapomněl,“ zašeptal jí do ucha.
„Tak mě pusť, nebo přijdu pozdě,“ zakňourala bolestí, protože jí skroutil
obě ruce za záda, až jí bolely klouby.
„A ty si snad myslíš, že ti uvěřím, že opravu dostaneš trest?“ a rukou jí
začal odhrnovat hábit z jejího těla a snažil se dostat na její kůži.
„Nebudu po tobě chtít nic víc, než dáváš Snapeovi,“ pošeptal a hlas se mu
zastřel stoupajícím vzrušením, „myslíš, že jsem si nevšiml těch vašich
pohledů?“
„Nech mě jít, Malfoyi,“ prosila úpěnlivě a začínala mít strach. „Nevím,
co si to namlouváš, já se Snapeem nic nemám!“ snažila se vykroutit z jeho
pevného sevření. Pokoušela se bojovat proti jeho pokusům dostat se jí pod
sukni.
„Ale no tak, buď přece hodná holka, nechci nic víc, než si s tebou užít.“
Hermiona se pokusila znovu vzepřít proti jeho tělu, kterým ji tlačil na
chladnou zeď sklepení, ale marně. Zkusila to tedy jinak. Nadzvedla nohu a
pořádně dupla na tu jeho. Uskočil od ní, ale stále ji držel za jednu
ruku, čímž ji otočil proti sobě. Vzbouřila se v něm mohutná vlna vzteku a
vší silou ji udeřil hřbetem ruku přes obličej. Roztrhl ji ret a tou ránou
si prokousla tvář. Z úst se jí hrnula krev. Jak se jí hlava prudce
otočila po směru úderu, praštila se o zeď. Ještě než ztratila vědomí,
vykřikla a sesula se k zemi.
Severus ji už netrpělivě očekával a očima stále častěji skončil na
hodinách na krbové římse. Bylo už deset minut po osmé a Hermiona nikde.
Pak zaslechl výkřik. Ten hlas by poznal mezi jinými. Bylo to, jako by mu
někdo vrazil nůž do srdce. Rychle vyběhl na chodbu a viděl mladého
Malfoye, jak stojí nad jejím bezvládným tělem.
Třemi rychlými kroky byl u ní a hned jí kontroloval tep. Pak ji vzal do
náruče a zvedl ji ze země. „Pane Malfoyi, okamžitě za mnou!“ zlověstně
zašeptal a vrhl na Draca velmi chladný pohled.
Draco jen sklopil zrak a v tichosti jej následoval. Sotva vstoupili do
jeho komnat, Severus položil Hermionu na pohovku před krbem a přivolal si
misku s vodou a žínku. Omyl ji zakrvácený obličej. Draco stál za dveřmi a
nepromluvil ani slovo. Když Severus Hermionu ošetřil a zjistil, že je v
bezvědomí, otočil se na mladého Zmijozela:
„Můžete mi, pane Malfoyi, říct, co přesně se stalo, že slečna Grangerová
je v tomto stavu?“ řekl potichu a jeho sebeovládání mělo zase jednou
hodně práce. Měl chuť toho mladého nafoukané hajzlíka chytit pod krkem a
praštit s ním o zeď.
Draco jen zarytě mlčel a hleděl před sebe.
„Tak bude to?“ zahřímal.
„Je to jen mudlovská šmejdka,“ procedil mezi zuby Draco znechuceně a
podíval se svému vedoucímu koleje do očí.
„Prosím?“ pronesl Severus nevěřícně.
„Nechtěl jsem nic víc, než to co dává vám,“ a sebejistota mladého Malfoye
začala pomalu stoupat. Myslel si, že vzhledem k jejich rodinným vztahům
mu to projde.
To už Severusovi vypovědělo službu nejen sebeovládání, ale celá mysl.
Popadl blonďáka pod krkem a praštil s ním o dveře sklepení. Ten s
vytřeštěnýma očima zíral do bílé tváře profesora lektvarů a lapal po
dechu.
„To mělo znamenat, co?“ procedil mezi zuby a pomalu povolil své sevření,
ale stále jej držel naraženého na dveře s nohama několik centimetrů nad
zemí.




oooOOOooo



Prosím o komentáře, protože pouze na nich bude záviset, jak dlouhá
povídka bude. Moc děkuji.