Sirius seděl ve Velké síni. Tentokrát se snad poprvé do Bradavic vyloženě netěšil. Ještě nikdy nezažil tak skvělé a v jistých ohledech i produktivní léto. Navíc měl neustále po ruce Jamese. Naštěstí, mu dávala Evansová stále košem, takže nemusel balit mudlovské holky sám. Při pomyšlení na opačné pohlaví se neubránil pohledu ke zmijozelskému stolu. Nemusel hledat dlouho. Uviděl ji téměř okamžitě. Seděla až nepřirozeně narovnaně. Zelenou kravatu měla dokonale srovnanou. Její dlouhé, na konečcích zvlněné, hnědé vlasy jí sahaly někam pod prsa. Černýma očima nadšeně těkala z jedné strany na druhou. Tvářila se zaujatě, ale příliš se neusmívala. Promluvil Brumbál a ona cukla hlavou tak prudce, že se jí vlasy zavlnily. Sirius potichu vzdychnul. Ta holka byla zatraceně krásná! Kochal se dál, ale vzápětí zalitoval. Hubený kluk s dlouhým špičatým nosem a umaštěnými vlasy jí něco zašeptal do ucha a ona se pousmála. Sirius hodil na jejího bratra, sedícího po její pravici, znechucený pohled. „Siriusi? Posloucháš mě?“ Remus do něj strčil loktem. Jelikož se Sirius pohupoval na lavici, začal ztrácet balanc a upadl. Od zmijozelského stolu se ozval pobavený chichot. Black mrkl po Sereně Snapeové, i ona se jeho trapasu usmívala. Avšak narozdíl od bratra se netvářila tak škodolibě. Mladík se znovu posadil. „Pěkně děkuju,“ procedil skrz zuby k příteli. Ten jen omluvně pozvedl ramena. Pak se Sirius soustředil na projev ředitele a slíbil si, že se po Seře už nebude koukat. Svoje předsevzetí sice dodržel, ale myšlenkám se neubránil. Brumbál totiž mluvil hrozně nudně. Serena byla bezpochyby jedna z nejhezčích holek na škole. Možná nejhezčí. Vůbec nechápal, proč ho pořád odmítá. On byl přece největší frajer v Bradavicích – bylo jim předurčeno nosit se po chodbách hradu bok po boku. Jistě, ztrpčoval Srabusovi život, ale poslední měsíce loňského roku se docela krotil. I když, aby byl upřímný, kontroloval se jen proto, že ho o to James požádal. Naneštěstí se toho idiota nezastávala jenom jeho sestra, ale i Lily Evansová. Znovu střelil pohledem po dívce. Nešlo mu do hlavy, jak může být Severusovo dvojče. Vždyť si nebyli vůbec podobní! Alespoň vzhledově ne. Oba byli docela chytří a cílevědomí - prostě Zmijozel. Jenže Snapeka takové neviňátko, jak její andělský obličej naznačoval, nebyla. Vědoma si svých fyzických i psychických předností, chovala se dost arogantně. A občas i zákeřně. Detailně si pamatoval, jak si dala práci napsat špatný domácí úkol z lektvarů a pak ho se spoustou keců půjčila Remusovi. Samozřejmě si ho od něj s Jamesem opsali. Proč taky ne? Měli snad opisovat od někoho, kdo to mohl mít špatně? Ovšem dívka je opravdu vytrestala- vypadali jako blázni, kteří opisují jeden od druhého. Alespoň se mu před očima nepromenádovala s někým jiným. Všechny odmítala a některé naštěstí ještě drsněji než jeho (ačkoli ji někam pozval jen jednou). Haroldu Firthovi dokonce podstrčila Bolákový lektvar a ten chudák chodil týden s příšernými puchýři velikosti zlatonky. Je pravda, že Sirius si jejich rande představoval dost obyčejně. Nijak se nesnažil a šel za ní s tím, že nemůže odmítnout: „Nepůjdeš se se mnou zítra večer někam projít?“ tahle fráze doplněná jeho úsměvem na 99% obětí stačila. „Blacku, až se budu chtít jít někam projít, tak tebe vezmu s sebou jedině v případě, že budu potřebovat někoho, kdo by mi očistil boty, kdybych stoupla do bláta. Zařaď zpátečku a jdi obtěžovat nějakou nanynku bez mozku,“ zřetelně si pamatoval, jak si při posledním slově odfrkla. Nebyl do ní zamilovaný. Při myšlenkách na ni ho nevedlo srdce, ale úplně jiný orgán. Prostě Serenu chtěl a basta. Možná to zapříčinilo i jeho zhrzené ego – chtěl ji dostat, protože ho nechce. Jelikož ho zase někdo dloubl do ramene – teď to byl James, přestal na dívku myslet. Už několik hodin se převaloval v posteli. Nemohl spát. Hrozně se nudil. Otočil se na Jamese, ten ale lehce chrápal, podle čehož poznal, že tvrdě spí. Vstal z postele. Nazul si pantofle a toužebně upřel pohled na skříň, v níž jeho kamarád ukrýval neviditelný plášť. Ale co? Snad by mi ho i půjčil, kdyby byl vzhůru! pomyslel si. Vyhrabal se zpod přikrývky. Natáhl si tričko a ošoupané džíny. Přehodil přes sebe plášť a rozhodl se projít po Bradavicích. Bůhvíjaké vzrůšo to sice nebylo, ale možná by mu přece jen mohl trochu vystoupat adrenalin. Loudal se po škole a necítil ani sebemenší chvění. Podíval se z okna a potěšilo ho, že bude zanedlouho úplněk: Remus se promění, a to znamenalo další dobrodružství. Když se tak díval ven, všiml si postavy dole na pozemcích. Kdo by to mohl být? Teď v noci? Tomu říkám odvaha! Seběhl dolů a vydal na školní pozemky. Osoba před ním měla na sobě hábit a kapuci přehozenou přes hlavu. Siriusovi začalo bušit srdce. Pomalu člověka následoval. Mířili k jezeru. Chlapec se neodvažoval moc přiblížit. Neměl u sebe hůlku. Ale z určité vzdálenosti pozoroval, co se bude dít. Ten někdo ponořil ruku do vody. Narovnal se. Pak vytáhl hůlku, držel ji v levé ruce, a něco zamumlal. Sirius nerozuměl, co ale rozhodně poznal, že je to ženský hlas a hlavně hubené malá ručka. Dívka očarovávala jezero. Netušil, proč by něco takového dělala?! Pořád k němu stála bokem. Znovu použila svoji hůlku – mávla k lesu, odkud se neslyšně vyřítil strom. Neměl jedinou větvičku. Dívčina jeden konec kmene nechala ležet na zemi a druhý zvedala směrem k hladině. Strom sahal něco málo přes metr nad hladinu. Pomalu přešla ke konci, který se dotýkal půdy. Položila hůlku a sundala si plášť. Jestli byl Sirius doposud zvědavý a příjemně vzrušený, teď mu doslova upadla brada. Kousek od něj stála Serena Snapeová. Měla na sobě téměř průsvitnou bílou noční košilku na ramínka, která jí sahala do půli stehem. Nikdy ji tak málo oblečenou neviděl. Několikrát se rozpačitě rozhlédla kolem sebe. Sirius se instinktivně přikrčil, přestože věděl, že ho nemůže vidět. Serena si stoupla na konec stromu a pomalými kroky vystupovala nahoru. Ze špice se odrazila, dřevo se pod její vahou nepatrně prohnulo a ona skočila do vody. Udělala velmi plavnou šipku a zajela pod hladinu. Dlouho se nevynořovala. Sirius už začínal mít obavy, když uviděl tmavé hnědé vlasy, jak pomalu vystupují z vody. I u břehu musela být velká hloubka. Dívka se znovu rozhlédla. Pak si přes hlavu přetáhla noční košili, natáhla se a pověsila ji na kmen. Dávala si pozor, aby se příliš nevynořila. Byla velmi opatrná, ačkoli si byla jistá, že je tam sama. Sirius se na ni vydržel fascinovaně koukat alespoň deset minut. Pak ho ale napadlo něco úžasného. Počkal, dokud k němu neplavala zády. Skryl plášť do křoví – měl v plánu se jí ukázat a nechtěl riskovat, že by dumala nad tím, jak to že si ho nevšimla. Velice potichu spěchal ke kládě. Nemohla ho slyšet, voda šplouchala a ona navíc plavala většinu času celá potopená. Vylezl na strom, sebral její mokrou košilku i hábit a utíkal pryč. Už nebyl tak opatrný – pod nohama mu zapraskala nějaká větvička. „Hej,“ křikla na něj Serena z vody. Byla vyplašená a snažila se to skrýt. Sirius se zastavil. Měl teď převahu a dobře si to uvědomoval. Velmi zdráhavě se otočil. „Blacku?“ vyjekla a vykulila oči. Připlavala ještě kousek ke břehu, aby se mohla postavit. Přestože přes kalnou vodu nemohl nic vidět, přikryla si prsa rukama. „Nic nevidím, ta voda je moc špinavá,“ s pobaveným úsměvem poznamenal. „Hoď mi moje oblečení!“ vyzvala ho pevným hlasem. „Ani mě nehne,“ provokativně s ním zamával, „jedině...“ Zmlkl. „Jedině co?“ jak ho znala, tohle byla asi dost zbytečná otázka. „Jedině, že by sis pro to přišla,“ bavil se. „Na to zapomeň!“ upozornila ho. „Tak to tu zůstaneme asi dlouho,“ posadil se do trávy. Několik minut na sebe jenom zírali. Serena nejdřív kmitala očima ke své hůlce, ale byla příliš daleko a hlavně na břehu. Pak se rozhodla nedat na sobě znát, jak moc je naštvaná. Zvesela si plavala dál. Ale asi po půl hodině začala být opravdu nervózní. Pořád ji pozoroval. Znovu doplavala do míst, kde stála. „Prosím,“ ale její obličej nevypadal moc prosebně. Sirius byl už taky trochu netrpělivý. „Dám ti tu košilku,“ navrhl. „Ale ona je bílá,“ namítla. „No a?“ zase se pobaveně zaculil. No a je pod ní všechno vidět, řekla v duchu. Jenže takhle tu nemohla být moc dlouho. A hlavně tomu arogantnímu idiotovi nechtěla ustoupit. On čekal, že je na to prostě suchá. „Tak mi ji hoď,“ vyzvala ho. Sirius velmi rafinovaně odložil hábit kus od břehu, kdyby ji třeba napadlo se na něj vrhnout a vytrhnout mu šaty z ruky. S košilkou přišel ke břehu a hodil mokrou látku k dívce. Navlékala si ji. Raději ke svému místu couval, aby mu něco neuniklo. Ale Sera vyčkávala. Musela by k němu udělat minimálně pětadvacet kroků. Sirius si byl jistý, že to neudělá. „Nemáš na to kuráž, co Snapeko,“ dráždil ji s hábitem v natažené ruce. Naštvala se! Rychlými kroky vylezla z vody. Ruce si držela na prsou. Když ale viděla, jak se jí dívá soustředěně do obličeje s pohledem „no, jistě, co jsem taky mohl čekat“, dala ruce podél těla. Šla k němu normální až pomalou chůzí. Sirius si prostě nemohl pomoct – oči mu sjely k jejím zimou trčícím bradavkám. Naprázdno polkl. Vytrhla mu hábit z ruky. „Doufám, že ses pobavil,“ skřípaly jí zuby. Podívali se sobě do očí. Natáhla si hábit a spěchala pro hůlku. Neverbální kouzlení zvládala skvěle – stejně jako všechno z Obrany proti černé magii a lektvarů. Máchla hůlkou a poslala Siriuse do jezera. Ani se na jeho ponížení nepodívala. Cítila se ponížená mnohem víc. Navíc on se podle těch dunivých zvuků skvěle bavil. Dívka utíkala do hradu. A/N: TUHLE POVÍDKU BUDU PSÁT TAK STŘÍDAVĚ Z POHLEDU SIRIUSE A SERENy. JAK MOC PRAVIDELNĚ TYHLE PERSPEKTIVY BUDU STŘÍDAT, TO NETUŠÍM. ANI JAK MOC SE BUDU DRŽET KÁNONU. PROSTĚ SE JEŠTĚ UVIDÍ. :-D