Ležel v kopce sena a celý se třásl zimou. Již druhý den ho sužovala zima.
Jakkoli se snažil, nedokázal se zahřát. Byl vysílený. Díky zimě probděl
už druhou noc. Ležel schoulený v klubíčku, kolena objaté rukama, přesto
se celý třásl.
Bylo tu chladno.
A vlhko.
A tma.
Zaslechl něčí kroky. Byly lidské, protože Mozkomorové nechodí po zemi.
Podrážky jejich bot se nemohou odrážet od podlahy.
Byl to nějaký dozorce ze strany kouzelnických strážců Azkabanu.
Něco zarachotilo v zámku a staré rozvrzané dveře se otevřely.
„Severus Snape?“ ozvalo se do ticha, které pohlcovalo celou kobku.
Severusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, o co tu jde.
„Tak slyšíte mě?“ ozvalo se rozčileně.
Severus se narovnal a nakoukl přes hromadu zatuchlého sena na dozorce,
který stál ve dveřích.
„Půjdete se mnou,“ ozřejmil mu lhostejně.
Severuse na chvíli zamrazilo.
Jaká další muka ho čekají?
Přesto se zvedl a dozorce následoval. Poznámka, že když se pokusí o útěk,
tak na něj pošle Mozkomory, byla úplně zbytečná. Na nějaký útěk neměl
Severus ani pomyšlení.
Po pár chodbách a schodištích dospěli do jiného oddělení Azkabanu, kde na
Severuse čekala úplně jiná cela. Byla v jistých mezích útulnější než ta
předchozí, ačkoli byla velmi skromně vybavená. Nakonec Severus si na
žádný luxus niky nepotrpěl. A teď to bylo to poslední, na co by pomyslel.
Bohužel si svého nového vězení nestačil ani pořádně užít, když zjistil
podstatný problém. Každou chvíli kolem jeho cely proplul temný Mozkomor a
loudil z něj ty nejstrašlivější vzpomínky. Co by teď dal za chladné,
vlhké zdi a zatuchlou hromadu sena. Být vystaven svým nejhorším
vzpomínkám byly ty největší muka.
Zpočátku lehával na posteli, jedl jídla, která mu nosili, ale pak už
jenom seděl a civěl do zdi a hlavou se mu honily stíny jeho minulosti.
Vzpomněl si na věci, o kterých netušil, že si je ještě pamatuje. Teprve
teď si mohl uvědomit, kolik utrpení bylo v jeho životě. Uvědomil si, že
jeho život byl zbytečný.
Neměl cenu. Bylo by lépe, kdyby se nenarodil. Ulehčil by nejen sobě, svým
rodičům, ale také Lily, či Harrymu, Brumbálovi, vlastně všem. Vždycky byl
jenom na obtíž. Páté kolo u vozu. Nikde ho nechtěli. Nikde s ním
nepočítali.
Trpěl už dost. Více než kdokoli před ním. A jestli si mysleli, že nějaký
Azkaban může jeho utrpení prohloubit, pak se velice mýlili.
Ani Azkaban nemůže být horší než jeho rodiče, kteří ho opustili. Protože
on vlastně nikdy žádné rodiče neměl. Ztratil je už dávno. Ještě dřív než
skutečně zemřeli. Nikdy se mu nevěnovali. Nikdy pro ně neexistoval.
Vždycky se musel postarat o sebe sám. Vyrostl a přežil jenom díky sebe
samému.
Když měl hlad, musel si k jídlu něco najít sám. Když měl v noci strach,
musel se se svým strachem poprat sám. A možná byste to do něj neřekli,
ale tehdy pravidelně prohrával. A kdyby měl být upřímný, nejspíš by řekl,
že se bojí pořád. Tma ho vždycky děsila. Nesnášel temné kouty. Bál se
sklepů. I v Bradavicích ho děsily nekonečné chodby v temných sklepeních
hradu. Pamatoval si, jak ho James a Sirius jednou zavlekli do sklepa a
nechali ho tam úplně samotného. Trvalo to celou nekonečnou noc, než ho
tam našel profesor Křiklan. Byl vystrašený a celý se tehdy třásl. Tehdy
to pro něj byla ta nejhorší noc v životě. Ten strach a úzkost – to se
nedalo popsat. Byl to otřesný zážitek.
Když se sem vrátil, věděl, kam jít. Hledal klid a únik od okolního světa.
Sklepení. Každý se mu vyhýbal. Věděl, že bydlet ve sklepení, je jedním ze
způsobů, jak se se svým strachem vypořádat. Byl dospělý. Věděl, že v
bradavických sklepeních žádné příšery nežijí. Přesto se někdy neubránil
záchvěvu strachu, když procházel těmi temných chodbami uprostřed hluboké
noci.
Jako malý se při bouřce schovával do skříně. Vždycky se tam zavřel do
černočerné tmy. Svítíval si malou baterkou. Když byl větší, hůlkou.
Jediný, kdo mu tehdy dával pocit bezpečí a s kým bojoval proti svému
strachu společně, byl jeho plyšák. Nějaký otrhaný medvídek. Byl
pomačkaný, oškubaný a roztrhaný. Našel ho jednou na dětském hřišti a
nechal si ho. Už ani nevěděl, proč ho vlastně tehdy vzal s sebou.
Možná mu bylo líto té hračky, osaměle čekající na hřišti, až se pro něj
vrátí jeho lidský, dětský kamarád. Možná to pro něj byla jediná možnost
jak získat nového kamaráda, protože kdyby měl čekat, až mu rodiče pořídí
nějakého plyšového kamaráda, nejspíš by se nikdy nedočkal. Možná těm
dětem záviděl jejich hračky. A tehdy to byla šance, jak jednoho takového
plyšáčka získat.
Už tehdy byl Míša potrhaný a pomačkaný. Nechal ho tam snad někdo záměrně?
Třeba se té rozbité hračky chtěl někdo jenom zbavit? Ale když nad touhle
variantou přemýšlel, vždycky ji zavrhl. Míša byl ten nejlepší kamarád.
Severus pochyboval, že by tam někdo mohl tak dobrého kamaráda záměrně
nechat. Severus by se jej nikdy nevzdal. Ani kdyby z Míšánka zbyly jenom
cáry, nikdy by ho nevyhodil.
Ujal se svého Míšánka. Ať ho tam zapomněl kdokoli, Severus dotyčného
nelitoval. Nejspíš si té hračky dostatečně nevážil, protože Severus by
Míšu takhle nikdy neopustil. Nikdy by jej nikde nezapomněl. Na nejlepší
kamarády se prostě nezapomíná.
Severus jej odnesl s sebou domů a ujal se ho. Stali se z nich nejlepší
přátelé. Míša s ním sdílel radosti, ale mnohem častěji zažil Severusovy
slzy, úzkost a strach. Ale byl mu nejlepším přítelem, který mu vždy
poskytoval útěchu. On dal Severusovi to, co mu nikdo jiný nedal.
Když mu bylo 12, jeho matka mu Míšu vyhodila a spálila v kotli. Severus
zuřil. Cítil bezmoc, bolest a pocit té největší ztráty. Bylo pozdě.
Nedokázal Míšu zachránit. Byla to jeho vina, že Míšu dostatečně
neochránil.
Pamatoval si na tu hádku. Možná tu největší, jakou kdy se svou matkou
měl. I to, jak ho rozzuřila matčina výmluva. Prý neměla čím zatopit. Jak
ubohé! Měl na ní zlost. Křičel na ni. Nejraději by jí ublížil. A ona –
vysmívala se mu. A když na ni křičel dál a chtěl ji proklít, uhodila ho.
Nikdy jí to neodpustil.
Tehdy měl pocit, že umře.
Bylo to, jako by přišel o nejlepšího přítele v jeho životě.
Jediného přítele.
Přítele, který mu jako jediný naslouchal.
Ta bolest mu rvala srdce.
A ty slzy byly slané a hořké.
Ta bolest nepřešla za den.
Ani za dva.
Vlastně nepřešla nikdy.
Severus plakal. A ty slzy byly stejně hořké a slané jako tehdy. A ta
bolest byla stejně silná.
Teď měl svého Míšánka zpátky. Kevin byl přesně takový, jako ten malý,
roztomilý plyšáček. I on byl pro něj bezpečí a útěcha. I jeho teď ztratil.
Další slzy. Severus už ten žal nedokázal v sobě potlačit.
Míša byl jeho jediný kamarád. Severus si chtěl nějakého přítele najít,
ale všichni se mu pouze vysmívali. Ostatní děti si na něj zvědavě
ukazovaly a něco si šeptaly. A když se k nim chtěl přidat, odvraceli se k
němu zády. Ignorovali ho. A když ho neignorovali, tak se mu posmívali.
Dělali mu naschvály a on brzy pochopil, že ho mezi sebou nechtějí.
Cítil se osamělejší než kdy dříve.
On přece nemohl za to, že byl jiný. Nemohl za to, že žil v nefungující
rodině. Že musel nosit staré, vytahané oblečení po svých rodičích, že
nikdy neměl nové hračky. Neměl nic, čím by ostatní děti dokázal oslnit.
Vysmívali se mu a on je jenom pozoroval z dálky a tiše jim záviděl. A
nenáviděl je. Ano, jak je nenáviděl. Ti mudlové. Všichni jsou stejní.
Tehdy začal věřit tomu, že pouze kouzelníci jsou těmi lepšími.
A pak poznal Lily. Byla jiná. Věděl, že je čarodějka. Stejně jako on.
Namluvil si, že ona není jako ostatní děti. Že není jako ty mudlovské
děti. Myslel si, že budou přátelé. Že si budou rozumět, protože oba jsou
kouzelníky.
Nejprve mu nevěřila, když jí řekl, že je čarodějka. Dokonce se urazila a
naštvala. Jenomže pak jí to nedalo a setkala se s ním znovu. Ptala se ho,
jestli je to pravda. Jestli je skutečně čarodějka. A když tomu uvěřila,
začala se ho ptát na jejich svět. A on jí rád o všem povyprávěl. S
nostalgií vzpomínal na ty časy, kdy spolu seděli a povídali si. O všem. O
všem z kouzelnického světa.
Teď věděl, že si tehdy její zájem mylně vyložil. Myslel si, že se začala
o něj zajímat. Ale nezajímala. Byl pro ni zajímavý jenom tím, že byl
čaroděj. Nezajímal ji jako člověk. Zajímalo ji pouze to, co věděl.
Teď nevěděl, jestli to tehdy bylo dobře nebo ne. Aspoň měl mylný pocit,
že někomu na něm záleží. To mu dalo sílu žít dál.
Ale když už si začal myslet, že se věci začínají obracet k lepšímu, když
začínal věřit, že má konečně prvního opravdového přítele, přišla další
rána. Odjeli společně do Bradavic. Myslel si, že konečně budou společně.
Jenomže je Moudrý klobouk rozdělil. Ji poslal do Nebelvíru, jeho do
Zmijozelu. Věděl, že se neloučí navždy, že to neznamená, že by nemohli
vídat dál, ale bylo to další zakopnutí na kamenité cestě. Měli oddělené
společenské místnosti, měli oddělené hodiny. Kromě lektvarů. Byl to jeho
nejoblíbenější předmět na škole. Ne kvůli lektvarům, ale kvůli ní. To byl
jediný čas, kdy mohl být s ní. A taky spolu sedávali v knihovně a psávali
eseje. Všechno se zdálo být docela fajn, dokud…
Lily ho zradila. Jednou si v hodině lektvarů za ním už nesedla. Severus
ji viděl s jednou svou kamarádkou. Něčemu se spolu smály a on zůstal sám.
Chtěl si k ní přisednout v knihovně, ale někdo s ní už seděl.
Cítil prázdno. Ztratil dalšího přítele.
Byly to jenom prázdná slova, když mu říkala, že jsou přáteli pořád. On to
tak necítil. Viděl ji s jejími kamarádkami. Vypadala s nimi šťastná.
Šťastnější než s ním. Vídali se stále méně a méně. Cítil, že ji ztrácí.
Tenhle pocit znal.
Jeho spolužáci ze Zmijozelu byli jiní než on. Měli peníze, nové školní
potřeby, košťata, vlivné rodiče, rodiče, kteří jim plnili jejich přání,
stáli na jejich straně, podporovali je a byli na ně hrdí. On takové
rodiče neměl. Těmhle dětem vůbec nic nechybělo. Byli z čistokrevných
kouzelnických rodin. Většina z nich byla.
Pamatoval si i na Luciuse Malfoye. Byl starší než on. Byl prefektem. Byl
to nakonec on, kdo ho přetáhl na jejich stranu. Byl to on, kdo ho vzal do
té jejich zmijozelské party. Vlastně to byl Lucius, díky komu ho začali
brát ostatní spolužáci ze Zmijozelu vážně. To díky Luciusovi získal mezi
nimi respekt.
Pořád ale toužil po Lily. Měl ji rád. I po tom všem, co mu udělala.
A pak tu byl Potter. A Black. Black. Jak toho nafoukance z Nebelvíru
nesnášel! I James i Sirius měli vše, co on neměl. Oba byli z dobrých
rodin. Oba byli čistokrevní. Nenáviděl je.
A pak si jednoho dne přišla Lily s tím, že má Jamese ráda.
Ne, ona nepřišla. On ji viděl! Viděl je spolu. Procházeli se spolu po
školních pozemcích. Viděl, jak ji vzal James za ruku. Zastavili se.
Dívali se do očí jeden druhého a pak… Nemohl tomu uvěřit, ale ona ho
políbila. Nebo on ji. Copak na tom záleželo?
Pamatoval si, jak na ně zíral z okna a zatínal pěsti. Kypěl v něm vztek.
Měl pocit, že Pottera musí zabít. Nenáviděl ho z celého srdce.
A Lily… Zradila ho. Už podruhé. Měl pocit, jako by ji nesnášel stejně
jako jeho.
Pamatoval si taky, jak ji po onom incidentu vyhledal, aby si s ní vše
narovinu vyříkal. Pohádali se. Lily mu řekla, že je patetický. Prý je
James jiný. Milý a pozorný. A Severusovi se pouze vysmála. Prý by měl
svou nenávist k němu hodit za hlavu a podívat se na něj úplně jinýma
očima. Severus ji nechápal. Byla úplně jiná. Už to nebyla jeho Lily.
Ztratil ji. Už navždy. Stejně jako svého Míšu.
Byla to ta poslední kapička k tomu, aby se přidal k Smrtijedům. Viděl
mezi nimi svou šanci. Šanci, jak dokázat světu, že je lepší. Ten
nejlepší. Dokázat, že je velký kouzelník schopný velkých věcí.
Ale dokázal pouze všechno ještě více zkomplikovat. Nikdy si neměl
vyslechnout tu věštbu. Nikdy s ní neměl přijít za Pánem zla. Měl raději
mlčet anebo zemřít.
Zabil Lily. Stejně jako zabil svého Míšu, když dopustil, aby ho jeho
matka našla a hodila do kotle. Zabil dalšího přítele, kterého měl rád. Je
lepší, když Kevina už nikdy neuvidí. Možná by to vše jenom dospělo do
bodu, kdy by kvůli němu zemřel další člověk, kterého má rád. Měl pocit,
že tolik lásky, kolik Severus k těmto lidem cítil, je muselo zabít. Jak
jinak by si to měl vysvětlit?
Pak už nikoho dalšího nepotkal.
Od té doby, co zemřela Lily, procházel životem jako za nějakým závojem.
Jenom zdálky přihlížel. Nežil, jenom přežíval. Byl sám. Zapřísáhl se, že
její smrt pomstí, a to byl taky jediný důvod, proč dokázal přežít dalších
17 let. Během té doby trpěl a strádal. Tohle byl Azkaban. Od něj by se
Mozkomorové mohli učit.
A když byl Pán zla konečně poražen, skončila i jeho pouť životem. Ztratil
tu poslední nitku, která ho držela při životě. Jeho život byl už najednou
prázdný, vyhaslý a bez sebemenšího smyslu. Bylo načase jít.
A tak šel, ale neodešel, protože cestou potkal Kevina. A Severus opět
poznal, jaké to je, když se o vás někdo zajímá. Ale ani tohle štěstí
nemělo dlouhého trvání a možná to tak bylo lepší. Nejspíš by jenom zkazil
život dalšímu člověku. Tohle bylo pro něj jedinou útěchou. Tiše si
namlouval, že oběma, jak Luciusovi i Kevinovi bude bez něj líp. Věděl, že
bude. Ale mnohem horším bylo, že on bez nich šťastnější být nemohl.
Potřeboval je. Oba. Ale teď je tu sám.