28) Odjezdy domů Ráno na snídani stále koukala k učitelskému stolu, ale na svém místě neseděl. Zřejmě má pořádnou kocovinu a bolí ho hlava, proto nepřišel na snídani. Ten ruch tady i jí občas vadil. Akorát dopíjela svůj dýňový džus, když před ní dosedla černá sovička. Svlékla jí z pařátku ruličku pergamenu se vzkazem. Dnes oběd u mě. Musíme si promluvit. SS Vzkaz schovala do kapsy hábitu. Nevěděla, jestli to je omluva nebo začátek konce. Celé dopoledne byla nesvá, nedokázala se v hodinách soustředit, byla roztěkaná a ve Formulích, u profesora Kratiknota, dokonce způsobila malou nehodu. Nic vážného, ale očouzený obličej jejich profesora o tom nesvědčil. Byl čas oběda, klukům se vymluvila, že jí není dobře a nemá hlad, půjde si lehnout. Dnes nemají odpolední vyučování, tak jí ani neradili cestu k madam Pomfreyové pro omluvenku. Domluvili se až na večeři. Chvilku počkala až kluci zajdou do další chodby a vydala se do sklepení. Nevěděla, co jí tam čeká. „Dobrý den, pane profesore,“ hlesla a ani se na něho nepodívala. Vzal ji za ruku a jemně ji vtáhl dovnitř. Zvedl ji hlavu, aby jí viděl do tváře. Píchlo ho u srdce, když viděl její smutnou tvář a strach v očích. „Omlouvám se,“ řekl a pohladil ji po tváři. Odvedl ji k pohovce a sedl si hned vedle ní. „Já…,“ odmlčel se, „když jsem tě včera viděl mezi těma dvěma, jak tě drželi a…,“ promnul si kořen nosu, „…byl jsem vzteky bez sebe. Nedokázal jsem být déle ve vaší přítomnosti. Procházel jsem se a přemítal o posledních měsících. O nás, o tobě. Já…,“ opět přestal mluvit a díval se jí do očí. „…miluju tě.“ Přivinula se k němu a políbila ho. „Taky tě miluju, nikdy bych ti nedokázala ublížit. Kluci jsou jenom kamarádi. Mám je ráda jako své bratry, které jsem nikdy neměla. Těch šest let, co jsme spolu, jsme jako trojčata. Všechno děláme společně, trávíme spolu všechen náš čas. Ale nikdy bych je nemohla milovat, jako tebe. Ty jsi muž, jsi inteligentní, máš jasnou představu, co od života chtít. A oni…Já potřebuju muže, ne chlapce.“ Přitáhl si ji do klína a políbil jí. Ona jeho polibek opětovala a snažila se jej protáhnout, dokud jim nedošel kyslík. „Myslím, že by jsme si mohli objednat jídlo, co ty na to?“ Přikývla. „Severusi, můžu se tě na něco zeptat?“ „Hm,“ zahučel a neopouštěl přitom svými rty její šíji. „Jak chceš trávit vánoce?“ Odtáhl se a vzhlédl. „Proč se ptáš?“ „No, já…,“ nějak jí začala opouštět odvaha, „…myslela jsem, že třeba… že by si je chtěl strávit společně,“ dokončila. „Nemám rád svátky, vlastně jsem je nikdy pořádně neslavil,“ zapřemýšlel. „Ani jako dítě si nepamatuju, že by jsme je slavili.“ „Vy jste neslavili vánoce,“ podivila se. „Když jsem byl hodně malý, tak asi ano, protože si pamatuju na stromeček a koledy, které matka hrávala na klavír.“ „Tak vidíš.“ „Ale to jsem byl hodně malý, tak asi tři nebo čtyři roky. Pak už ne. Otec usoudil, že jsem na vánoce velký a slavit je, je naprosto zbytečné vyhazovaní galeonů za dárky, které si stejně nezasloužím.“ „To je mi moc líto,“ pohladila ho po ruce, která spočívala v jejím klíně. „Myslíš, že by jsi je mohl strávit semnou a s mou rodinou? Už jsem jim psala, že bych si sebou přivezla přítele a jsou pro.“ „Ty jsi jim o nás psala?“ zeptal se a vypadal překvapeně, no spíše v šoku. „Ne, to ne. Jen, že bych si sebou ráda přivezla přítele. Nejmenovala jsem tě. Ne bez tvého souhlasu.“ „Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ „Severusi, prosím.“ „Nevím, já…víš, že mám určité povinnosti tady ve škole a taky nesmíme zapomenout na Temného Pána.“ „Ředitel se mě ptal, jestli budeme na vánoce spolu a…“ „Ty jsi o tom mluvila dřív s Albusem než semnou?“ sděšeně se na ní podíval. „…ne, zavolal si mě kvůli něčemu jinému a než jsem odešla, tak se ptal, jestli o vánocích budeme spolu.“ „A co jsi mu řekla?“ „Že bych si to moc přála,“ řekla po pravdě. „A on?“ „Pokud prý budeš souhlasit, uvolní a omluví tě ze všech akcí a povinností.“ „Pak tedy…,“ objal dívku na svém klíně a znovu jí políbil. „Ještě by jsi měl asi vědět…,“ zaváhala zda mu to říct, ale nechtěla před ním nic tajit, „…štědrý den budeme u nás doma, v Londýně. Ale na zbytek roku jedeme k babičce na rodinné sídlo do Llangors, k jezeru. Je to nedaleko Breconu na západě Anglie. Je to rozsáhlé sídlo rodiny Grangerů. Sejde se tam celá rodina,“ řekla a sledovala jeho zděšením rozšířené oči. „Neboj se, sídlo je dost velké a má rodina, celá rodina, je hodně přátelská. Nemusíš se bát, že tě nepřijmou,“ pohladila ho po tváři. Už zbývají pouze dva dny do odjezdu na vánoční prázdniny. Severus slíbil Hermioně, že s ní na vánoce pojede. Bál se, jak její rodiče přijmou fakt, že si na vánoce přiveze svého přítele – profesora. Ale co… ona mu stojí za pár nepříjemností a byl si skoro jistý, že ona dokáže rodiče přesvědčit, že on je ten pravý. Mluvil i s Albusem a potvrdil Hermionino přání, že s ní odjede. Byl čtvrtek večer a Severus si připravoval věci, které si sebou vezme na vánoce. Měl připraveny i dárky (už dlouho žádné nekupoval, kromě dárků pro Albuse a Minervu). Přesto nyní měl několik dárků pro Hermionu, její rodiče a babičku. Vše úhledně zabalené. Když si do kufru ukládal poslední kousky oblečení, zaklepal zobákem na okno velký výr. Poznal v něm Herodese, výra Malfoyů. Otevřel okno a pustil jej dál. Výr si sedl na opěradlo křesla a temně zahoukal. Severus mu z pařátu sejmul kožený váček se zprávou. Severusi, příteli. Rádi bychom tě s Narcissou pozvali na vánoční večírek v úzkém kruhu přátel. Jsi srdečně zván tuto sobotu ve dvacet hodin do našeho sídla. Omluvy nejsou přijímány. S pozdravem Lucius Malfoy Tak a je to tady. Úplně zapomněl na každoroční večírek, který pro Temného Pána a jeho vnitřní kruh Lucius pořádá. Omluvit se nemůže, to ví. Bude muset říct Hermioně, že s ní nepojede. Docela si zvykl na představu vánoc s ní a její rodinou. Vlastně takové vánoce si vždy přál, hlavně jako malý, ale… snad to Hermiona pochopí. Přemístí se za ní později, snad nebude mít Temný Pán nějaké jiné plány a štědrý den by přeci jen mohli být spolu. Zítra mají spolu poslední dvouhodinovku lektvarů před vánoci, tak jí to řekne. „Slečno Grangerová, zůstaňte na okamžik,“ řekl na konci hodiny, když studenti opouštěli učebnu. „Počkáme na tebe venku,“ řekl Ron a spolu s Harrym odešli. „Hermiono, moc mě to mrzí, ale nemohu s tebou odpoledne odjet. Dostal jsem pozvání od Luciuse na sobotní večírek. Bohužel to odmítnout nemohu, bude tam i Temný Pán a jemu blízcí. Nemohu si dovolit tam nepřijít. Prosím pochop mně. Přemístím se za tebou, jak jen to bude možné a pak budeme spolu. Je mi to moc líto,“ řekl a pohladil jí po líci. V tváři měla smutek a v očích se leskly slzy. Nechtěla plakat, ale bylo jí to tak líto. Tolik se těšila, že budou spolu, mimo Bradavice, mimo tohle všechno. Smrtijedský večírek…pch, nenáviděla je. Ale věděla, že má pravdu. Nemůže odmítnout a nepřijít. Kývla hlavou na souhlas, že rozumí. Chtěla odejít, ale zabránil jí v tom. Pevně ji sevřel v náručí. „Miluju tě, Hermiono,“ políbil jí do vlasů, „tolik jsem si přál být s tebou, ale přijdu hned, jak to bude možné. Věř mi!“ Opět mlčky přikývla a pohlédla na něho. Políbil jí a ona odešla. Po obědě si studenti přinesli svá zavazadla a vypravili se na vánoční prázdniny. Hermiona se chtěla ještě rozloučit.Rozběhla se tedy do sklepení. Zaklepala na dveře. „Co ještě chcete, Grangerová, nejedete náhodou domů!“ zahromoval na ní a ustoupil více ze dveří, aby viděla Luciuse, který seděl na pohovce před krbem. „Já… já, omlouvám se pane profesora, chtěla jsem se jen zeptat, jestli ta esej o Veritaséru má být pět nebo šest stop dlouhá?“ vysoukala ze sebe první věc, která jí napadla. Zahleděl se jí do očí a poslal jí svou myšlenku. ‚Omlouvám se, miláčku, nevěděl jsem, že přijde. Brzo se uvidíme, teď už běž, ať ti neujedou kočáry. Miluju tě!‘ Přikývla, že rozumí. „To nemáte poznámky? Ztraťte se mi z očí!“ řekl, ale výraz v jeho tváři rozhořčení neodpovídal. Když se otáčela, nenápadně ho pohladila po ruce, kterou se opíral o rám dveří. Lehce zvedl koutky úst v úsměvu, ale rychle je vrátil zpět. „Omlouvám se, příteli, ale ta malá šprtka je vážně hrozná!“ otočil se na Luciuse, poté co zavřel dveře svého kabinetu. „Neboj se příteli, náš Pán tě jí brzo zbaví. Chystá se popíchnout mladého Pottera, ale vše se včas dovíš. Můžeme tedy počítat zítra s tvou přítomností?“ ujišťoval se blonďatý muž a vstával k odchodu. Severuse při jeho zmínce o Hermioně, přejel mráz po zádech. To přece… Musí o tom okamžitě informovat Albuse a taky… Musí ji ochránit! Nemůže dovolit, aby se jí nebo její rodině něco stalo. Zítra tam bezpodmínečně musí jít a zjistit, co Temný Pán chystá na Pottera a jaké plány má s Hermionou. „Jistěže, budu rád, když se konečně na chvíli dostanu mezi přátele, neumíš si ani představit, jak mi ty tupohlavci lezou na nervy,“ odvětil sarkasticky a napil se ze své sklenky s whisky. „Já tedy půjdu, můj příteli, Narcissa se chtěla jen ujisit, že nás skutečně navštívíš. Pozvala pár svých přítelkyň, snad si s některou budeš víc než povídat,“ naznačil Narcissin záměr. Severus se jen ušklíbl a nijak to nekomentoval. Lucius se tedy rozloučil a odešel. Severus se okamžitě krbem odletaxoval k řediteli. „Albusi, Temný Pán něco chystá na Hermionu, aby popíchl Pottera. Právě mě o tom informoval Lucius, když ona nás vyrušila. Ani jsme se nemohli rozloučit,“ vychrlil Severus a byl celý bez sebe. Přesto se snažil, aby to na něm nebylo znát. „Ty máš jít zítra k Luciusovi, že ano?“ zjišťoval starší muž sedící za stolem. Severus zatím nervózně přecházel po místnosti. Hlavou se mu honilo tolik věcí najednou. Všechny útoky Smrtijedů, kterých byl nucen se účastnit. Přemýšlel, jestli může dokázat Hermionu včas zachránit. Jestli si Temný Pán nebude přát, aby to byl on, kdo ji má zabít, unést a nebo v jiném případě zabít její rodiče. Všechny varianty jsou nepřijatelné a děsivé. Co má dělat. Snažil se myslet racionálně, ale strach mu zatemňuje rozum. „Severusi, uklidni se a nechoď mi tu jako skřet lapený v kleci! Něco vymyslíme, abychom jim v tom zabránili. Nemůže dovolit, aby Voldemort takhle mohl přes Hermionu manipulovat s Harrym. Ví, jak mu na ní záleží!“ „Tady přece vůbec nejde o Pottera, ale o Hermionu. Co když jí, u Merlina, ublíží nebo zabijí. Ona není z těch, které se vzdávají bez boje! Musíme rychle něco vymyslet!“ rozkřičel se na svého nadřízeného. „Severusi, uklidni se, prosím. Jistě, že něco vymyslíme. Nemůžeme dovolit, aby se jí něco stalo. Je pro nás všechny příliš cenná. To snad víš.“ „To víš, že to vím. Nebýt jejího mozku, kde by celý pan Potter byl. Už v první ročníku, bravůrně zvládla vyřešit tu nejsložitější hádanku s lektvary, když se snažili ochránit Kámen Mudrců. Snad si na to ještě dobře vzpomínáš. A i později, nebýt jí, tak pan Potter by byl dávno mrtvý.“ „Ano, vzpomínám si, jak byl si vzteky bez sebe, že ta malá holka předčila tvůj bystrý mozek,“ usmál se při té vzpomínce Brumbál. „Hlavně, že se bavíš, starče, ale co uděláme?“ pronesl s notnou dávkou sarkasmu a jízlivosti profesor lektvarů. „Dokud nebudeme vědět, co přesně má Tom v plánu, není toho moc, co můžeme dělat. Uvidíš zítra na té Luciusově slavnosti, co zjistíš. Já zatím zalarmuju Řád a Alastora s Kingsleym. Je nutné, aby byli připraveni. Harrymu a Weasleyům zatím nic neřekneme.“ „Jasně, ať si má pan Potter klidné vánoce, že je jeho nejlepší přítelkyně v ohrožení života jej přece vůbec nebude zajímat,“ otočil se na podpatku a práskl dveřmi. „Seve…“ nedokončil ředitel. „Vítám tě, drahý příteli,“ potřásl mu rukou pán domu. „Jsme rádi, že jsi konečně dorazil. Skoro všichni už tu jsou. Čekáme jen na tebe a na našeho Pána, abychom zahájili slavnostní večeři. Potom už bude jen tanec a zábava,“ pronesl s úsměvem Lucius Malfoy a uvedl Severuse do honosné jídelny. Všichni zatím postávali v hloučcích okolo stolu a povídali si. Jen dámy seděli u malých stolků v rozích místnosti. „Narcisso,“ poklonil se k paní domu a v náznaku políbil její bělostnou ručku, „jsi stejně okouzlující jako vždy.“ „Děkuji, ráda tě zase vidím Severusi,“ odvětila s úsměvem a jala se představit své přítelkyně, které tu s ní seděly. „Dovol, abych ti představila své přítelkyně,“ pokynula rukou na dámy okolo sebe. „To je Millicent Wulfrigová,“ ukázal na mladou ženu s hnědými vlasy staženými do uzlu, na pravém kraji rohové pohovky. „Madam,“ poklonil se i jí a v náznaku políbil ručku, stejně jako všem ostatním. „To je Bea Lonecastová,“ ukázal na další mladou ženu vedle s blond vlasy a hlubokým dekoltem. Severus si pomyslel něco o střídmosti, ale přesto se snažil tváři potěšeně. „Těší mě.“ „Tohle je Maria Tuzorovová, je to ruská šlechtična,“ ukázala na ženu rudých honosných šatech na opačném konci. „Je mi ctí, že vás poznávám,“ poodešel blíže k ní, aby ji řádně uvítal. „A slečnu Bonesovou jistě znáš velmi dobře,“ usmála se Narcissa na dívku po své levici. „Jistě,“ odvětil a jemnou úklonou hlavy ji pozdravil, „slečno!“ „Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravila jej i ona a mírně se zarděla. „Dámy, tohle je náš dlouholetý přítel, Severus Snape. Jak již Susan naznačila, je to jejich profesor v Bradavicích,“ představila jej a opět mu věnovala přátelský úsměv. Ještě chvilku se zdržel v jejich přítomnosti, ale pak se vydal za pánem domu. Našel ho právě ve chvíli, kdy se k jejich společnosti přidal i Temný Pán. Všichni se tedy odebrali ke slavnostní tabuli a usedli na místa jim určená. Severus seděl po pravici Temného Pána naproti Luciusovi. Vedle něho byla usazena slečna Wulfrigová, která jak se mu zdálo, o něho jevila největší zájem z představovaných dam. Byla sice velmi hezká, ale jak si za tu malou chvilku v jejich společnosti stihl všimnout, to jediné co jí chybělo, byl mozek! Byla úplným opakem jeho Hermiony. Sice měla aristokratické vystupování, ovšem i ta hloupá Bonesová má víc znalostí a rozumu než ona. Po večeři se začalo tančit. Svůj první tanec věnoval paní domu. Byla jako vždy velmi elegantní a předčila všechny přítomné dámy. „Tak co říkáš slečně Wulfrigové? Může na tobě oči nechat,“ zeptala se během tance hostitelka. „Kdyby tolik času, který zajisté věnuje svému zevnějšku, věnovala také studiu, jistě to bude úchvatná dáma, ale promiň, tupců mám ve škole dost,“ odvětil příkře. Narcissa jej jemně poplácala po rameni a pokračovala ve svém výslechu. „Pak tedy slečna Lonecastová?“ otočila hlavou k dívce, která právě kolem nich protančila v Luciusově náručí. „Ani jí nejsi úplně lhostejný, koukej, jak po tobě neustále pokukuje.“ „Severus otočil hlavu jejich směrem a jemně kývl na znamení, že vítá její pozornost. „Příliš vystavuje na odiv své přednosti,“ pronesl na její adresu, „víš velmi dobře, že nemám rád vyzývavé ženy.“ „Co tedy ruská aristokracie?“ už si nevěděla rady, kterou slečnu, ženu či dívku pro něho vybrat. Bylo to její pravidelné hobby na slavnostech, které Malfoyovi pořádali. Jímž se snažila Severuse dostat do chomoutu. Trvalo to již několik let. Vždy, když pořádali Malfoyové večírky, Narcissa pozvala několik mladých dívek a žen, aby je předhodila Severusovi, co by potenciální nevěsty. Zatím stále neuspěla. Přesto velmi dobře věděla, že Severus není opačně orientovaný. Bylo již pár dívek, kterým se ho povedlo svést, ale vždy po společné noci, kterou si ani pořádně nepamatoval díky alkoholu, se s nimi definitivně rozloučil. „Děkuji, ani o tu nemám příliš zájem. Mám rád anglické ženy, to také jistě dobře víš,“ zakroutil hlavou nad její snahou jej oženit. „Tak já už vážně nevím, Seve. To chceš být opravdu starým mládencem. To ti tolik vyhovuje samota toho tvého sklepení?“ zeptala se zoufalstvím v hlase. Kdyby ji jen mohl říct, že to sklepení je momentálně prozářeno jasným sluncem Nebelvíru… asi by koukala. Ale bohužel, přestože je Narcissa velmi hodná a jeho dlouholetou přítelkyní, ještě z dob školních let, nemohl se jí svěřit. Nemohl riskovat. Na její přání si s každou z jejich přítelkyň zatančil jeden tance, ale to bylo vše. Pak se odebral do vedlejšího salonku za Temným Pánem a několika věrnými. „Ááá, tak tady jsssi, příteli,“ přivítal ho jeho Pán. „Myssslel jsssem, že nemáššš rád dámssskou ssspolečnossst?“ „Bylo to pouze na přání paní domu, můj pane,“ poklonil se. „No dobrá, právě zzzde mluvíme o několika tvých sssvěřencccích,“ protáhl a sledoval jeho tvář. „Mohu vědět o kterých, můj pane,“ odvětil, ale bylo mu zcela jasné o kom, že to mluví. „O mladém Harrym Potterovi, Weasssleym a té jejich mudlovské kamarádce, té malé šššmejdccce,“ zasyčel s odporem. „A mohu vědět, co s nimi zamýšlíte, můj pane?“ snažil se nedat na sobě znát sebemenší náznak nervozity. „Dozzzvěděl jasem ssse, že ta malá mudlovssská šššmejdka odjela domů k rodičččům,“ pohlédl na Severuse. Ten jen přikývl hlavou. „Fajn, to je dobře. Zzzítra ji pár našššich přátel navššštiví a přinesssou mi ji jako vánonční dárek. A ty její mudlovssský rodiče, ať třeba zzzabijí. Nepotřebujeme zzzbytečné sssvědky. Určččitě ji budou chtít bránit, tak …“ „A co máte v plánu s ní, můj pane. Přeci jen si nemyslím, že by se vzdala jen tak a nepokusila se rodiče bránit,“ řekl popravdě. „Pokud ssse bude bránit, tak ji holt zzzabijí a donesssou mi její mrtvolu, i ta ssse bude hodit, jako vánoččční dárek pro pana Pottera. Jinak mu ji budu posssíla po koussscccích,“ řekl chladně Voldemort. Severusovi se sevřel žaludek úzkostí. Tohle nemůže dovolit. Nesmí se jí nic stát. Konečně našel někoho, koho může milovat. Nesmí ji ztratit. Nesmí ji ztratit jako Lilly. „Potřebujeme trošššku popíchnout mladého pana Pottera, zzzdá ssse být moccc ssspokojený, ssstejně jako ten ssstarý blázzzen,“ řekl Temný Pán a všichni okolostojící Smrtijedi jen souhlasně mručeli. Severus ještě hodinku setrval v jejich společnosti, aby zjistil, kdo se má účastnit útoku na Hermionu a její rodinu. Když věděl vše potřebné – kdo, kdy a v kolik hodin. Vrátil se zpět do Bradavic. Byly už skoro dvě hodiny, když se dostal do kanceláře ředitele školy. Okamžitě ho informoval o všem co zjistil. Albus ho poslal se pořádně vyspat. Podle všeho jej zítra čeká dlouhý den a pokud chce Hermině opravdu pomoci, měl by být odpočatý. Vrátil se tedy do sklepení a šel spát. Dlouho nemohl usnout, a když přeci jen na chvíli zavřel oči, viděl jak drží v náručí její nehybné mrtvé tělo a všude kolem nich je spousta krve. Vzbudil se v deset hodin dopoledne, celý spocený. oooOOOooo Prosím o komentáře, protože pouze na nich bude záviset, jak dlouhá povídka bude. Moc děkuji.